Neoficiální vystavování Jaime Iregui
Z geografické perspektivy, jež prostorem rozumí tvorbu společnosti,1 vzcházejí schémata, která mohou objasnit tvorbu nevyváženě uspořádaného prostoru ve všech městech na světě, jež veškerou prostorovou činnost současně podřizují diktatuře kapitálu.2
Vezmeme-li v úvahu geografické pojetí, tvorba v prostoru se v podstatě definuje pomocí dvou aspektů souvisejících s organizováním tvorby a vystavováním zboží, které jsou úzce spjaté s oběhem peněz: prvním aspektem je prostor coby absolutní3 jednotka, tudíž že je územně strukturovaný podle místa, práv a záruk, které stát nabízí firmám a soukromému vlastnictví; druhý aspekt tvoří zboží přepravované přes pohyblivý prostor, který sestavuje a reguluje stát a který by se dal definovat jako relativní: cesty a přístupové kanály mezi místem výroby a místem, kde se zboží vystavuje a prodává. Místa, kde se zboží vystavuje a prodává, se obvykle nacházejí na půdě soukromého vlastnictví, jež je považováno za absolutní jednotku – obchodní centra a domy –, které s veřejným prostorem hraničí čímsi, co by se dalo nazvat jako výstavní systém4, tedy veškeré prostory užívané k vystavování zboží, jako třeba výkladní skříně a výlohy.
V případě prostorových strategií5 oficiálního obchodu, co se architektury a způsobů vystavování zboží týče, převládá zde jistá standardizace a jednolitost, k čemuž dochází jednak kvůli respektování státních regulací, ale také kvůli specifickým možnostem hmotného prostoru (výkladní skříně a výlohy) a sledování místních i celosvětových obchodních praktik, které určují strategie vystavování a prodeje.
Zatímco v případě oficiálního obchodu podniky dodržují regulační normy veřejného prostoru a daňového systému státu, v případě výstavních taktik6 pouličních prodavačů k tomu nedochází.
Takzvané prostorové nerovnováhy vzešlé z logiky kapitálu by se promítly hlavně skrze prostorové praktiky neoficiálního obchodu, které ve městech odjakživa zabíraly náměstí, chodníky a ulice.
V průběhu obnovy městského veřejného prostoru Bogoty (Kolumbie) byli pouliční prodejci, kteří desítky let obývali symbolická místa jako náměstí San Victorino nebo třeba chodníky na Třetí a Sedmé třídě, přesunuti do různých obchodních center, které město nechalo postavit – některá z nich zkrachovala a nyní zejí prázdnotou – v rámci programu obnovy prostoru zabraného neoficiálním prodejem, do jehož realizace se od roku 19907 investovalo okolo 12 miliard pesos.
Přestože obnova náměstí a chodníků hlavních městských tepen nezvratnou formou pokračuje, tlak úřadů a samotné veřejnosti se zasloužil o to, že statická a invazivní povaha neoficiálního obchodu se přeměnila na živý a plynulý soubor mobilních stánků, které prodavačům usnadňují pohyb po různých částech města.
Sklon k mobilitě jakožto možnému řešení se mezi pouličními obchodníky postupně rozšířil, jednak kvůli nátlaku úřadů a také kvůli tomu, že je funkční, protože pouličním prodavačům umožňuje zdárně uniknout policejní dodávce, která má za úkol zabavit zboží z nelegálního obchodování.
Mezi nejrůznějšími způsoby vystavování a prodeje zboží ve veřejném prostoru se pouliční prodavač uchyluje k nejzákladnějším systémům, k nimž patří např. rozprostření zboží na chodníku, nebo k systémům vyžadujícím jistou propracovanost a pohyblivost, jako třeba vystavování a prodej sladkostí a cigaret.
Mnoho pohyblivých prodejních stánků mezi sebou komunikuje prostřednictvím mobilních telefonů – které jsou v rámci služeb zároveň nabízeny klientům za poplatek 500 pesos za minutu –, což usnadňuje vysílání varovných znamení ohledně možných razií, jež obvykle končívají konfiskací zboží.
Tím pádem se dostáváme k závěru, že kvůli nátlaku vyvíjenému na neoficiální obchod se systém jeho provozu a prodeje postupně přizpůsobuje – tím, že renovuje taktiky a způsoby vystavovávní zboží – politické a společenské realitě, která se jej snaží zasadit do logiky a oběhu oficiální ekonomiky.
Počínaje nejrůznějšími obory, jako je umění, geografie, sociologie, urbanismus a politologie, se začínají utvářet nové přístupy k prostoru a jeho konceptualizaci, které umožňují vytváření, uspořádání a praktické rekonfigurování prostoru, jež je odlišné od prostorových konfigurací definovaných převládajícími systémy, které v průběhu dějin určovaly, jak prostor využívat, zobrazovat a obývat.
V současné době lze říci, že téměř ve všech velkých městech přestal být veřejný prostor místem setkávání a společenského kontaktu a přeměnil se v pouhou plochu, po které se přemisťujeme z jednoho bodu do druhého; jeho rozvržení se jeví jako více orientované na proudění produktů kapitalistického systému, které nezadržitelně expanduje, než na uspokojování pohodlí obyvatel a jejich odpočinku.
Nic takového se nesmí stát s našimi městy, které jsou zasazené do země s velice vysokou mírou násilí a bezpráví a potřebují místo, které by jakožto veřejný prostor fungovalo – pouze pro mediální účely – coby pódium, na němž by se zobrazovaly a vizualizovaly konflikty, vytvářely nové formy uspořádání prostoru a zacházení s ním, vyjednávalo by se o hranicích mezi státem, občany a soukromým podnikem, poměřovaly by se schopnosti vlády – a konečně, kde by se vytvářel kolektivní smysl, jenž se ještě před několika málo lety zdál být nadobro ztracen.
Poznámky:
1 / Geolog David Harvey navrhuje historickou geografii kapitalismu, která může objasnit procesy a nevyváženost prostorového uspořádání: „…musíme zde pozorovat zdánlivě nekonečnou řadu jevů. Ty zahrnují natolik odlišné procesy a události jako např. jednotlivé boje o výsostná práva na nějaký pozemek, koloniální a neokoloniální politiku vedenou různými národy, státem, rezidenční odlišnosti uvnitř městských částí, boje o „území“ mezi pouličními tlupami, uspořádání a rozvržení prostoru pro přenos společenských a symbolických významů, prostorové členění mezi odlišnými tržními systémy (finance, zboží ap.), regionální růstové křivky v rámci dělby práce, prostorové koncentrace v rozdělení rezervní průmyslové armády, třídní svazky vytvořené kolem pojmů jako komunita, region a národ atd.“ Text citovaný v knize Debaty o prostoru v současné geografii (Delgado Macecha, Ovidius. Debates sobre el espacio en la geografía contemporánea. Red de Estudios de Espacio y Territorio, Universidad Nacionál, 2003.)
2 / Delgado Ovidio, Op. cit
3 / Harvey, David. Justice, nature & the geography of difference. Cambridge: Blackwell Publishers.
4 / Bennet, Tony. The Exhibition Complex - článek zahrnutý v knize Thinking about Exhibitions. Edited by Reesa Greenberg. NYC: Routlege, 1996.
5 / Strategie se zde rozumí ve smyslu, jakým ji pojímá Michel de Certeau v The Practice of Every Day Life: „Strategií nazývám záměr vztahů sil, k němuž dochází v okamžiku, kdy je nějaký subjekt vůle a moci (firma, vojsko, město, vědecká instituce) schopný izolovat se od prostředí. Strategie vyžaduje místo ochotné se vyhranit jako vlastní a poté tvořit základnu pro zacházení s nejrůznějšími vnějšími vztahy (klienti či konkurence, nepřátelé, pole kolem města, cíle a předměty výzkumu). Stejně jako v manažerském řízení, veškerá ‚strategická´ racionalizace se nejprve zabývá tím, že v nějakém ‚prostředí´ vymezí, co je ‚vlastní´, tedy místo vlastní moci a vůle. Politická, ekonomická či vědecká racionalizace se vytváří s souladu s tímto strategickým modelem.“
6 / Zde se taktika rozumí ve smyslu, jakým ji Michael de Certeau pojímá v The Practice of Every Day Life: „Taktikou nazývám záměr, jenž nemůže počítat s určitým místem, a tudíž ani s žádnou hranicí, která by odlišila druhého coby zřetelný celek. Taktika nemá více místa než někdo jiný. Útržkovitě je zabírá, a přitom se ho nezmocní, ale ani si od něj nedokáže udržet odstup. Nevlastní základnu, na níž by zpeněžil výhody, rozšířil je a podle okolností se osamostatnil.“
7 / Richard. Space Wars in Morgan Bogotá, magisterská diplomová práce o urbanistickém plánování. M.I.T., 2002.