Neviditelná ruka trhu Milan Zelený

„Když se jedinec ze všech sil snaží použít svůj kapitál na podporu domácího průmyslu tak, aby výroba měla co největší hodnotu, pak nutně usiluje o to, aby roční příjmy společnosti byly co nejvyšší. Ovšemže většinou není jeho úmyslem podporovat veřejný zájem a ani neví, nakolik jej podporuje... myslí jen na svůj zisk a v tom, jako v mnohém jiném, jej vede neviditelná ruka, aby podporoval cíl, který neměl vůbec v úmyslu.“

Adam Smith, Bohatství národů

Základní potíž s „neviditelnou rukou trhu“ je, že je až příliš neviditelná, což svádí stát, aby ji více zviditelnil.

Adam Smith vyjádřil prostě to, že chování a rozhodování jedince, pokud se řídí určitými pravidly (např. hledáním zisku uspokojováním zákazníků), přidává hodnotu všem jedincům, kteří se chovají obdobně – a tím společně přidávají hodnotu společnosti. Tento řetězově zprostředkovaný dopad na společnost, jak tvrdí Smith, jedinec ve svém individuálním úsilí nesleduje, nevnímá a nezná – a znát ani nemusí. Úsilí jedince je vedeno jakoby neviditelnou rukou:

„Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž jejich zřetel na vlastní zájem. Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které plynou jim.“ Smithův zájem byl spíše etický než ekonomický: sledování vlastního prospěchu nemusí být z morálního hlediska špatné či odsouzeníhodné.

To je vše, co Smith vyjádřil a věděl. I pro něho zůstala vedoucí ruka trhu neviditelnou. Neviditelná ruka se pak stala mantrou náboženských zastánců svobodného trhu, aniž by se snažili ji pochopit či vysvětlit.

Smith nemohl překročit chápání ekonomiky 18. století (Anglie převážně agrární v r. 1776). Chtěl být pouze pochopen svými čtenáři. Zanechal neprůhlednou metaforu neviditelného trhu a nelze jej za to vinit. Vinit však lze naivní interprety, kteří se po roce 1989 vyrojili, obzvláště v Česku. Tito „ekonomové“ mátli neinformovaný národ hesly o tom, jak neviditelná ruka trhu vše vyřeší, špinavé peníze nelze rozpoznat (protože „stovka je stovka“) a že zásluhou kuponové privatizace se DIKové (z angl. dicks) stanou spoluvlastníky národního bohatství!

Smith v tvůrčí euforii zapomněl, že osobní zájmy řezníka nemusí být etické: může do vuřtů přimíchat piliny, jedovatá barviva anebo, jako pověstný Sweeney Todd, výnosně třeba i maso lidské. Na milého řezníka či zelináře je třeba dohlédnout, jeho výrobky prověřovat a jeho chování regulovat.

Postkomunističtí „ekonomové“ jako by sami nechápali, udělali z prosté metafory mocný mýtus, který povýšili na základní princip kapitalismu – i když ve zpolitizované a typicky po česku zprzněné formě. Namísto víry ve „stranu a vládu“ přinesli víru v „neviditelnou ruku trhu“ – tedy ne zdravý rozum, ale slepé „náboženství“ převládlo v hospodářském myšlení české kotliny. To umožnilo bezprecedentní státní intervence do ekonomické transformace a nevídané přesuny státních majetků do sítí politického vlivu, finanční moci a zločinné organizace.

Smith nikdy netvrdil, že by se lidé měli chovat ve smyslu svého osobního zájmu, pouze že se tak chovají. Sám zastával spolupráci a charitu. Frázi „neviditelná ruka“ použil jen jednou, ve smyslu signální role cen: vznikne-li nedostatek zboží, cena stoupne, spotřeba klesne a výroba se zvýší, stejně jako konkurence a nabídka, následně cena klesne, zvýší se spotřeba a nedostatek je tak samovolně odstraněn. Tento samozřejmý princip přestává být samoregulační při masivních intervencích státu do ekonomiky, při obcházení tržních cen a při zvýšené rychlosti rozhodování díky technologiím.

Mnohem zajímavější je formulace problému dělby znalostí podle von Hayeka. Zatímco Smithova dělba práce byla opakovaně zkoumána, Hayekova dělba znalostí byla ekonomickou vědou převážně ignorována (Václav Klaus tvrdí, že roli znalostí v ekonomice nezná). Friedrich von Hayek označuje problém dělby znalostí za ústřední problém ekonomie jako společenské vědy: „Jak může spontánní interakce mezi množstvím lidí, z nichž každý vlastní pouze úlomky znalostí, přivodit stav rovnováhy, kdy ceny odpovídají nákladům, poptávka nabídce atd., tedy stavu, který by úmyslně a plánovitě mohla přivodit pouze bytost vševědoucí, pouze vlastník kombinované znalosti všech zúčastněných jedinců?“

Tento ústřední problém stará ekonomie neřeší, otázky diferenciace dat, informací a znalostí jsou jí cizí. Namísto specifikace, jaké minimální znalosti musí účastníci vlastnit, aby byl dosažen rovnovážný stav, stará věda předpokládá, že všichni znají všechno, a řešení problému se vyhýbá tím, že jej ignoruje. Nestačí jen informace o běžných cenách, ale nutné jsou znalosti, jak a za jakých podmínek různé zdroje a komodity získat a použít?

Podobně lze formulovat ústřední problém ve všech společenských vědách: Jak může kombinace fragmentů znalosti, existujících v různých myslích, přivodit výsledky, které by, kdyby byly sledovány cíleně a účelově, vyžadovaly řídící mysl se znalostí, jakou žádná individuální osoba mít nemůže? Takový všemocný a vševědoucí diktátor, nadpřirozená „společenská mysl“, kompetentní „strana a vláda“ anebo stovky ekonomů s křišťálovými koulemi prostě neexistují. Pro Hayeka zůstává neviditelnost „neviditelné ruky“ tragickým selháním ekonomické vědy.

Ve své poslední knize The Fatal Conceit, Hayek vzpomíná, jak osamělý se cítil ve svém úsilí pochopit evoluci sebeorganizujících systémů. Až v roce 1988 poznal, jak početné jsou výzkumy v oborech „autopoiesis, cybernetics, homeostasis, spontaneous orders, self-organization, synergetics, systems theories, and so on“. (Hayek 1988, 9) Svoji ústřední výzvu ekonomii však opakuje beze změny: „...analýza sebeřídících procesů musí být hlavní snahou jakékoli vědy o tržním uspořádání“. (Hayek, 1988, 146)

Principy autopoiesis (sebeprodukce), nastíněné na obrázku, jsou základem studia kolektivních biologických a společenských jevů. Na organismech není nejdůležitější reprodukce a evoluce, ale jejich primární sebeprodukce. Organismy se od strojů liší tím, že nejsou konstruovány zevně člověkem (heteropoiesis), ale vyvíjejí se vnitřně, samovolně, autopoieticky. Stejně tak se instituce trhu a celá ekonomika chovají jako živý organismus, ne jako mrtvý stroj.

Pokud ale adaptabilní organismus ekonomiky vnímáme jako stroj (heteropoietický zázrak lidského inženýrství), pak není překvapující, že důležité sebeřídící a samoregulační vlastnosti zůstávají neviditelné: jako by neviditelná ruka neviditelného strojníka řídila neviditelný mechanismus. Tak jako se mechanický králík liší od králíka skutečného, tak se i mechanické pojetí ekonomie nutně liší od skutečné ekonomiky živého organismu. Systémová biologie, ne inženýrská fyzika a matematika, je proto základním nástrojem k poznání ekonomiky svobodného trhu.

Všechna živočišná společenství se vyznačují fenoménem „neviditelné ruky“. Mravenci, včely a termiti vytvářejí struktury, které žádný z jedinců neměl v „úmyslu“, nemohl pro ně plánovat a nebyl k nim veden viditelnou rukou královny. Komplikovaná a funkční struktura mraveniště, úlu nebo hnízda je výsledkem akce a jen akce – ne zámyslu, plánu, motivace či nadřazené „mysli“.

Hospodářský řád zrozený spontánně ze souhrnu individuálních rozhodnutí je efektivnější a racionálnější než podobný řád konstruovaný inteligentními a racionálními plánovači. Proto selhaly všechny pokusy o centrální plánování a direktivní řízení ekonomiky. Lidstvu chybí vševědoucí inteligence, která by plánovačům umožnila předem určovat správnou úroveň nabídky i poptávky. Jestli se vám zdá, že jsou věci drahé nyní – počkejte jen až budou zadarmo.

Proto je třeba si vážit neviditelné ruky ekonomického organismu. Proto je třeba sebeprodukci trhu co nejlépe zviditelnit jejím pochopením, ne jejím nahrazením socialistickým státem. Proto je třeba přestat humpolácky intervenovat – jako špatně vyučení „mašinfírové“ a „inženýři lidských duší“ – v systémech, kterým nerozumíme a které vnímáme jako prosté stroje. Člověk může pochopit jen to, co sám zkonstruoval: vše ostatní je „neviditelné“ mysterium a není vhodné si s ním dětsky pohrávat, ať již keynesiánsky, nebo friedmanovsky. Krize či nemoc organismu není totéž jako porucha stroje a nedá se léčit mechanickou intervencí. Lidská psychologie, znalosti a rozhodování jsou důležitější než matematické rovnice převodů a soukolí.

Pouze socialisté a komunisté nechápou, že efektivní společenský řád vzniká autopoieticky a samovolně, jako následek svobody rozhodování a svobody akce, jako následek svobodného trhu, viz funkci autopoietického systému na obrázku.

Krize neboli „kreativní destrukce“ či „tvůrčí ničení“ je tedy přirozenou součástí kapitalismu svobodného trhu. Bez krizí nedochází k nahrazení starého novým. Socialismus odstranil krize i nezaměstnanost dekretem – přestala sebeobnova a regenerace, systém se zadusil ve vlastním odpadu.

Základní premisou svobodného trhu je, že při každé transakci musí obě strany, prodávající i kupující, realizovat přidanou hodnotu. Jinak do tržní transakce nemohou vstoupit svobodně, ale jen na základě donucení, podvodu a dezinformace nebo hrozby, okradení, hlouposti, zneužití a neprůhlednosti... Takový „trh“ není svobodný.

Regulace trhu je nutná k ochraně a zajištění svobody obou stran. Tak jako svoboda občanská není svobodou střílet, ale hlavně nebýt zastřelen, tak i svoboda tržní není svobodou okrádat, ale nebýt okraden. Proto je třeba svobodné trhy chránit.

Rozdíl mezi svobodným a volným trhem je podstatný. Volné trhy umožňují neregulované intervence do tržních transakcí státem, politickými stranami, monopoly a sdruženími výrobců a konzumentů, kteří sledují vlastní zisk pouze na úkor zisku druhých. Tržní intervence uměle (netržně) zvýhodňuje jednu nebo druhou stranu, zatímco tržní regulace zajišťuje přirozenou (tržní) rovnováhu, tj. poctivost, čestnost, slušnost a korektnost na obou stranách.

Současná krize vznikla na průsečíku nedostatečné regulace a přebujelé intervence. Stát selhal dvakrát: 1. Přestal regulovat tržní chování účastníků transakcí, a nechal tak neviditelnou ruku trhu příliš neviditelnou (takže se lidé navzájem zraňovali). 2. Příliš intervenoval za jednu či druhou stranu, stal se sám viditelnou rukou trhu a nezvládl složitost tržního hospodářství.

Neviditelná ruka trhu tak dostala „na frak“ hned dvakrát.

Problém je, že stát nemůže trh nahradit, protože stát jsou také lidé – malé „hřebíčky“ do velké rakve zničených snů a zpustošených životů.

Bibliografie:

Hayek F.A. The Fatal Conceit. Chicago: University of Chicago Press, 1988.