O nezaměstnanosti jako sociální události Igor Tomeš
Právo na práci neznamená právo na určitou práci, ale jen právo na pomoc státu při získávání práce a podporu v nezaměstnanosti. Hlavním cílem sociální politiky v této oblasti proto zpravidla bývá tvorba nových pracovních příležitostí, podpora samostatné (nikoliv zaměstnanecké) ekonomické aktivity a přípravy lidí na zaměstnání nebo jinou ekonomickou činnost. Tato politika se označuje jako aktivní politika zaměstnanosti. Směřuje k rozvoji svobodného trhu práce.
Z úmluvy Mezinárodní organizace práce o minimálních standardech (normách) sociálního zabezpečení (č. 102, 1952) vyplývá, že nezaměstnaností se rozumí ztráta výdělku, vyplývající z nemožnosti získat vhodné zaměstnání osobou, která je schopna pracovat a zároveň je pro výkon práce k dispozici. Rovněž úmluvy č. 44 z roku 1934 a č. 168 z r. 1988 týkající se zabezpečení v nezaměstnanosti vycházejí z principu, že nezaměstnanost musí být nedobrovolná.
Sociální událost nezaměstnanosti je tedy definována:
– nedobrovolným charakterem (nemožnost získat zaměstnání),
– pracovní schopností (způsobilost být zaměstnán),
– připraveností (disponibilita) pro výkon zaměstnání,
– aktivním hledáním zaměstnání (docházení na úřad práce).
O zvláštní druh nezaměstnanosti jde, je-li zaměstnanec propuštěn z důvodu platební neschopnosti nebo restrukturalizace podniku či jiných organizačních příčin. V těchto případech zaměstnavatel vyplácí násobky mzdy jako odstupné, což nelze zaměňovat s dávkami v nezaměstnanosti. Ačkoli pro tyto případy platí v některých zemích zvláštní režimy ochrany, bývají někdy v zájmu administrativního zjednodušení začleňovány do režimů obecné ochrany v nezaměstnanosti.
Další zvláštností je nedobrovolná dovolená. Zaměstnavatel sice ponechává zaměstnance v pracovním poměru, ale nezaměstnává ho prací, nýbrž ho nutí k neplacené nebo jen částečně placené nečinnosti (dovolené). Pro tyto případy suspenze pracovní smlouvy se používají v různých zemích různé termíny, např. temporary lay off v USA a Kanadě, mis a pied ve Francii. Úprava konkrétních podmínek vzniku nároku na zabezpečení v nezaměstnanosti při této eventualitě se v jednotlivých zemích různí.
Částečná nezaměstnanost, tj. zaměstnání na zkrácenou pracovní dobu proti vůli pracovníka, je rovněž jednou z eventualit, na kterou se vztahuje zabezpečení v nezaměstnanosti. Částečná nezaměstnanost může mít formu zkrácené týdenní nebo denní pracovní doby, pokud účelem tohoto zkrácení je předejít nebo omezit propouštění pracovníků. Zaměstnavatelům se tak naskýtá možnost udržet pracovní vztahy, zejména s kvalifikovanými zaměstnanci. Mezinárodní organizace práce (Doporučení č. 106, 1982, o propouštění pracovníků) doporučuje poskytovat zaměstnancům alespoň částečnou peněžitou kompenzaci za hodiny neodpracované kvůli dočasnému zkrácení standardní pracovní doby z důvodu dočasných ekonomických potíží na straně zaměstnavatele, financovanou způsobem upraveným mezinárodní legislativou.
Odškodnění částečné nezaměstnanosti ovšem vyvolává v některých zemích pochybnosti a obavy, aby nevedlo k přílišnému rozšíření částečné nezaměstnanosti, založené na koncepci „rozdělené práce“ (tj. rozdělení objemu práce, který lze přidělit, mezi co největší počet pracovníků). Zvláštní právní úprava týkající se zabezpečení při částečné nezaměstnanosti byla nicméně přijata v poměrně značném počtu zemí (např. SRN, Rakousko, Belgie, Kanada, Dánsko, Španělsko, Irsko, Itálie, Japonsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Uruguay, některé státy USA). Částečná nezaměstnanost se též může vyskytovat v některých odvětvích v návaznosti na nepříznivé klimatické podmínky (např. ve stavebnictví) a dotýkající se početné skupiny pracovníků. Některé státy zahrnují tyto případy mezi eventuality kryté zabezpečením v nezaměstnanosti (např. Belgie, Francie, SRN, Velká Británie), jiné nikoliv.
Je třeba zdůraznit, že částečná nezaměstnanost a suspenze pracovní smlouvy jsou výjimečné formy nezaměstnanosti. Jejich odškodnění kryje totiž nejen riziko zaměstnanců, ale i zaměstnavatelů. Podmínky pro poskytování dávky ze zabezpečení v nezaměstnanosti, které mají bránit zneužití jejího cíle, jsou zejména tyto:
– redukce hospodářské aktivity zaměstnavatele je nevyhnutelná (např. SRN, Švýcarsko – tím mají být vyloučeny redukce představující normální riziko
výroby (např. sezonnost),
– redukce musí být zapříčiněna ekonomickou situací (např. Belgie, Francie,
Japonsko, Švýcarsko) nebo technickými příčinami, příp. opatřeními státních
orgánů (např. Švýcarsko),
– zaměstnavatel je povinen učinit opatření k překonání této situace (např. Francie, Velká Británie).
Doba poskytování dávky ze zabezpečení v nezaměstnanosti je časově omezena. Dlouhodobá nezaměstnanost je jinou sociální událostí, neboť člověk po určité době ztrácí způsobilost být zaměstnán pro:
– ztrátu kvalifikace (nemá možnost účastnit se velmi rychlého procesu získávání zkušeností a znalostí, což vede k jeho „rekvalifikaci“),
– ztrátu pracovních návyků (sociální „zlevnění“),
– získaný zvyk žít ze sociálních dávek (upadnutí do „sociální pasti“).
Tito lidé jsou přeřazováni do systému sociální pomoci a pracuje se s nimi jinak než se skupinou dočasně (krátkodobě) nezaměstnaných osob.
Přestože jednou z nezbytných podmínek zabezpečení v nezaměstnanosti byla původně ztráta výdělku, byla v řadě zemí tato kategorie přeměněna v podmínku absence výdělku, aby bylo možné zabezpečit i nově příchozí na trh práce, tj. uchazeče o zaměstnání, kteří ještě výdělek neměli, jimž však nelze nabídnout volná pracovní místa.
Některé státy poskytují zabezpečení v nezaměstnanosti také nezávislým pracovníkům nuceným dlouhodobě zastavit svou výdělečnou činnost vlivem ekonomických problémů rázu odvětvového nebo obecného (např. Lucembursko, Dánsko, Švédsko).
Zdroj:
Tomeš, Igor. „O nezaměstnanosti jako sociální události.“ In Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost. Sešity pro sociální politiku. Praha: Socioklub, 1996, 116–119.