Rozpad vlády nomenklatury Ralf Dahrendorf

Revoluce z roku 1989 nám k tomu poskytla bohatý materiál. Společnosti reálného socialismu byly do velké míry uzavřenými společnostmi. Uzavřený mimochodem neznamená nutně totalitní. Pojmově (ačkoli ne pro lidi, kterých se to týká) je totalitarismus jednodušší forma vlády. Rumunsko je toho příkladem. Povaha totalitní vlády šitá na míru vůdci znamená, že v případě snahy o změnu je nejdříve zapotřebí odstranit jen vrchol moci. Poté se však zjistí, že základní konstelace a pokušení pro monopolistickou vládu zůstaly. Chybí společnost, občanská společnost (civil society); chybějí všechny orgány a organizace, které by ochraňovaly jednotlivce před zásahem vládnoucích. Do pochodu se dostává kruh násilí, který není lehké zastavit. Rumunská zkušenost dává podnět k novým otázkám, třeba k 20. červenci 1944: Co by se stalo, kdyby? Miliony lidí by zůstaly naživu. To je – i pro Rumunsko – dostatečné ospravedlnění. Ale otevřenou společnost nebylo zřejmě možné v roce 1944 hned očekávat. Vláda nomenklatury má jiné rysy. Existují zde alespoň co do formy státní, ekonomické a dokonce hospodářské struktury. Je možné identifikovat ministry, podnikatele a vedoucí tzv. „společenských organizací“. Ale slovo „struktura“ je v tomto případě zavádějící. Jako takoví jsou nositelé důvěrných pozic pouhý stavební materiál. Struktura je vytvořena až monopolistickou stranou. Pokud stranu odstraníme – nebo jen její monopol –, stavba se zhroutí. Je to podobné, jako kdyby se na znamení odstranil cement, který pojil cihly sociální stavby. Nic již dále nejde. Zůstává jen hromada trosek, která jen tu a tam připomíná známky domu, k němuž jeho složky kdysi patřily. Výsledky mohou být znepokojivé. Bývalá NDR patří k extrémním případům. Když tu byla 18. března 1990 zvolena Lidová sněmovna a vytvořena vláda, byl monopol SED již odstraněn. Neexistovaly tedy již žádné vládnoucí struktury, jejichž nositelé by mohli být volbami nově ustaveni. Lidová sněmovna a vláda si na vládnutí jen hrály, třebaže často se zarytou a dokonce pochopitelnou vážností. Byly schváleny zákony, které neměly žádnou účinnost. Byly inscenovány koaliční krize, byly jmenováni a propouštěni ministři, ale to vše zůstávalo pouhým divadlem, státním divadlem s veškerými rekvizitami a azbest obsahujícími kulisami. Spojení mezi domnělým mocenským centrem a skutečnou možností jednání chybělo. A chybí i nadále. Jen s obtížemi jsou nově budovány nové správní struktury. Instituce jako Úřad pro správu národního majetku jsou důležitější než všechna ministerstva. Mezitím ale v tomto ohledu převzetí Spolkovou republikou Německo v dohledné době vytvoří nové – otevřené – struktury.

Polsko se pokusilo jít jinou cestou. Nedošlo tu k revoluci, nýbrž k tomu, co Timothy Garton Ash nazval refolucí, tedy k reformám s revolučním obsahem, ale právě reformám shora. Kulatý stůl ponechal mnoha členům staré nomenklatury jejich místa. Vláda Mazowiecki – Balcerowicz – Kuroń takřka převzala roli politbyra a v mnoha případech ponechala komunistické funkcionáře na jejich výkonných místech. Byl to velmi efektivní způsob při cestě vpřed, vytvořil však značný prostor pro kritiku nákladů především hospodářské reformy. Lech Wałęsa, jemuž tolik vděčíme za získání nové svobody, tuto nespokojenost nyní podněcuje, protože špatně snáší, že by měl zůstat v Gdaňsku na okraji dění. Zřejmě nechápe, co dělá; pokud ale bude 25. listopadu zvolen polským prezidentem, je třeba se obávat, že Polsko bude následovat svého západního souseda v rozpadu struktur. Nejvíce obav vzbuzuje v současné době Sovětský svaz. Prezident Gorbačov si zaslouží své místo v dějinách za odvahu a důslednost, s níž otevřel dveře glasnosti, nezávislosti dřívějších satelitů a nakonec odstranění monopolu KSSS. Některým pozorovatelům připadalo, že během tohoto procesu ve svých rukou soustřeďuje stále více moci, až nakonec jako prezident se svou prezidentskou radou vládl nouzovými nařízeními. Ve skutečnosti je ale tato moc prázdná. Gorbačovovy výnosy zůstávají jen na papíře. Nikdo neprovádí to, co prezident přikazuje nebo co parlament schválí. Množí se znaky anomie, tedy rozpadu. Moskevské okresy – již ne ani centrální městská správa starosty Popova – uzavírají smlouvy o dodávkách zboží s blízkými vesnicemi a kontrolují přesnou adresu bydliště těch, kteří si kupují nedostatkové zboží. Estonci začali již dávno zpochybňovat smysl jednání v Kremlu a místo toho uzavřeli dohody částečně s Finskem a Švédskem, částečně také s Leningradem. V mnoha obcích velké Ruské federace sice ještě stále spočívá na lidu těžká ruka nomenklatury, není však již spojena s nervovým centrem; pouze tu leží. Mimoto tu ale také leží tisíce nukleárních raket a jiných zbraní, které již nikdo zodpovědně nekontroluje. Toto je, jak již bylo řečeno, materiál k tématu mých poznámek.

Není náhodou, že v klíčovém bodě líčených procesů stály fenomény mobility. Východoněmecké turisty v Maďarsku a v tehdejší ČSSR máme stále na paměti. Všude se podporovaly opce. Nejtragičtější symptom proměn spočívá v zosobněné mobilitě, v mobilitě jakoby o sobě a pro sebe, totiž v milionech uprchlíků, kteří nyní bloudí bývalým Sovětským svazem, celou Evropou a světem. Jsou možná sociálním ztělesněním doby. Kdo má ještě zakořeněné struktury, uzavírá se vůči uprchlíkům. Den německé jednoty se stal i dnem zavedení vízové povinnosti pro Poláky. Do chodu se přitom dostává nebezpečná nová zákonitost. Kdo se uzavírá navenek, zaplatí vždy vnitřní cenu. To je alespoň konkrétní cena policejních kontrol, přihlašovacích úřadů a jiných úřadů plných formulářů; přesto většinou následuje mentalita uzavřenosti. Podezření zde nevyjadřujeme lehkomyslně. Bída uprchlíků a strach místních obyvatel jsou stejnou měrou pochopitelné. V tom tkví jedno z téměř neřešitelných dilemat naší doby.

Bylo by lákavé – a v systematických souvislostech i nutné – spojit tato aktuální pozorování s klasickým tématem vlády, poměru tříd a rozvrstvení společnosti. Přitom by bylo možné rozvést některé úvahy, které zůstaly v diskusích sociologického kongresu v roce 1968 jen v náznacích, v sytějších barvách. Pak by bylo nutné hovořit o dvojím šíření vlády v otevřených společnostech zemí OECD, o jejím rozdělení na vícero center a o jejím pracovním rozdělení do byrokratických struktur. Bylo by nutné sledovat nit „rozdílnosti životních oblastí“, které nastoupily namísto starých třídních struktur. Bylo by třeba položit si otázku, jak se vlastně do tohoto obrazu hodí nová underclass trvalé chudých a dlouhodobě nezaměstnaných. Bylo by nutné zkoumat politické následky procesu prolínání vlády, tedy skutečnost, že staré strany se staly pouhým obalem pro nové obsahy všeho druhu. Pokud by měly odvahu italských komunistů, nazývali by se všichni alespoň přechodně la cosa, „věc“, nic více a nic méně. Bylo by třeba ptát se na nové zdroje moci. Bylo by třeba prozkoumat velkou produktivní sílu nadnárodních podniků, za nimiž výrobní vztahy postindustriálních společností (nebo ať je nazýváme jakkoli) smutně pokulhávají. Bylo by potřebné zkoumat, zda neexistuje něco jako mezinárodní třídní boj, nebo zda třetí svět není spíše obrovská underclass, živoucí obžaloba hodnot, které hlásají bohatí, ale bez skutečné síly, pokud jde o hegemonii většinové třídy. Stručně řečeno: bylo by nutné upřít znovu pozornost na moderní sociální konflikt v jeho proměnách a kontinuitě.

O to se však zde nechci pokoušet. Spíše bych chtěl ještě trochu doplnit aktuální úvahy o revoluci v roce 1989 a prohloubit je předpokladem, že na nich budou zjevné důležité základní otázky společnosti. Toto totiž alespoň revoluce poskytují: připomenou nám preambuli a první odstavec společenské smlouvy a donutí nás, abychom ji stvrdili, nebo nově vyjádřili.

Co hýbe novými demokraciemi ve střední a východní Evropě? V čem tkví vyslovený a nevyslovený směr proměn, které probíhají před našima očima? Tvrdím, že v žádném jiném „systému“. Proces rozpadu, který jsem tu vylíčil, neslouží k tomu, aby byl na místo starého monopolu dosazen monopol nový, a to ani Hayekův monopol „přirozených“ zdrojů společenské morálky. Jde spíše o otevřenou společnost. Jde tedy o to, aby byl na místo monopolistických struktur starého režimu dosazen svět opcí a mobility. To je velký krok vpřed. První kroky k otevřené společnosti jsou často provázeny euforií; vývoj zná stále nové prožitky úspěchu. Neodpovídá však v žádném případě na všechny otázky. Rovněž nelíčí konec dějin. Již několikrát jsem poukázal na obavy, které cestu k otevřené společnosti doprovázejí. Možná má otevřená společnost sama nedostatky a slabosti, které takříkajíc z principu vyvracejí přelud Francise Fukuyamy o konci dějin.

Zdroj:

Dahrendorf, Ralf. „Poučení z postkomunistické transformace.“ In Od pádu zdi k válce v Iráku. Praha: Vyšehrad, 2008, 34–38.