Normalita a normalizace Alexander Kiossev
Slovo „normální“ podle všeho patří k těm, která není třeba definovat; zdá se, že jeho význam je samozřejmý, evidentní. Navíc se používá velmi rozmanitě, takže jeho definice, která předpokládá pojmovou přísnost a jasnou sémantickou artikulaci, by byla velmi obtížná: „normální“ je běžná praxe, ale co přesně znamená „běžná praxe“? Běžná praxe v Římě se značně liší od běžné praxe v africké vesnici, která se ovšem liší od běžné praxe ve Valparaiso. „V Libanonu je to normální,“ odpověděl řidič taxíku na dotaz redaktora CNN 21. září 2007; hovořil o atentátu na člena parlamentu.
Na počátku transformačního období byla „normálnost“ ve východní Evropě jakýmsi demokratickým vzdušným zámkem: vládla široká politická shoda, že musíme překonat komunistické dědictví a ustavit „normální státy“. Po skončení studené války si filozofové i novináři po celé Evropě uvědomovali, jak významnou společenskou energii v sobě toto slovo ukrývá: „,revoluční návrat do normálu‘ je klíčová metafora roku 1989“1. Konzervativci dokonce hovořili o „kontrarevoluci normálnosti“.
Sedmnáct let poté, kdy už je „normalizace“ podle všeho faktem, je třeba zodpovědět některé otázky. Proč bylo slovo „normální“ pro Východoevropany tak blízké? Jaký vztah má „normálnost“ v kontextu východoevropské transformace k jiným historickým významům tohoto slova? Skrývaly se v programu „normalizace“ nějaké vnitřní rozpory? Dějiny pojmu (Begriffsgeschichte)2 slov „normální“ a „normálnost“ jsou jedním z možných nástrojů, jak tyto otázky zodpovědět.
Je pozoruhodné, že latinská slova „norma“ a „normální“ najdeme ve všech třech hlavních evropských jazykových skupinách: germánské, římské a slovanské. Slovo „normální“ se používá i v maďarštině a finštině, které patří k ugrofinským, neevropským jazykům. Podle slovníků tyto výrazy pronikly do evropských jazyků zhruba v téže době – zhruba řečeno mezi lety 1810 (první vzácné výskyty) a 1850 (naprosto běžné používání).3
Morfologická produktivita kořenového morfému „norm“ je vskutku pozoruhodná: ve všech třech hlavních evropských jazykových skupinách najdeme takové odvozeniny, jako je „normálnost“, „normativní“, „normální“, „normalizovat“ či „normalizátor“. Tato produktivita je zjevně příznakem významového bujení, sémantických nuancí a metafor: „norma“, „normální“ a jejich odvozeniny lze podle všeho „přeložit“ do mnoha různých oblastí života a společnosti. Od počátku 20. století morfém „norm“ pronikl na mnohá pole a do jejich žargonu. Podle OED4 má slovo „normální“ svůj význam v gramatice, pedagogice, geometrii, fyzice, chemii, metalurgii, meteorologii, geologii, statistice a dokonce i v botanice, kde se hovoří o „normálních lesích“ (v nichž jsou proporcionálně zastoupeny stromy různého stáří); samozřejmě se používá také v patologii a psychiatrii.
Neméně pozoruhodná je ovšem i sémantická stabilita tohoto slova. Spolu se specializovanými použitími uvádějí lexikony čtyři hlavní významy slova „normální“ v běžném jazyce:5
– v souladu s normou, podle pravidla;
– navyklý, častý, obvyklý, běžný, umírněný;
– standardní, bez odchylek;
– zdravý.
Současné lexikony reprodukují tuto sémantickou strukturu téměř beze změn. Např. elektronický tezaurus, který je součástí „Microsoft Word Office“ z roku 2003, vyjmenovává následující synonyma slova „normální“: obvyklý, standardní, běžný, typický, průměrný, přirozený, rutinní, konvenční; antonymum: abnormální. Na tomto seznamu se setkávají normativní, deskriptivní, statisticko-procedurální a „biologické“ sémantické nuance, aniž by je obtěžovaly možné kontradikce. Slovo „normální“ se vskutku ukazuje jako eklektický sémantický uzel, nicméně tato eklektičnost je skryta za „samozřejmostí“ – za jeho „normálností“.
Přes tuto stabilitu lze zaznamenat, že význam slova „normální“ se sémanticky posouvá. Normativní význam slova „normální“ („v souladu s normou“, „podle pravidla“) v současných lexikonech uvolňuje prostor dominantním popisným významům, jako je „obvyklý“, „běžný“, „typický“, „průměrný“ či „obecný“. A pokud jde o významy, jako je „standardní“ či „řádný“, je normativní důraz oslaben: v těchto definicích jsou ve hře technické procedury měření a uspořádávání spíše než mravní či náboženské normy. Zdá se, jako by „norma“ ve slově „normální“ postupně mizela.6
Změnila slova „normální“ a „normálnost“ „konceptuální limity“ (Koselleck)7 evropské populace mezi lety 1810–1850? Pokládám za vysoce pravděpodobné, že slovo „normální“ a jeho odvozeniny přispěly k longue durée procesu: k procesu vznikání nového mravního řádu.8 „Božsky dané“9 ctnosti, zákony a předpisy byly postupně nahrazeny dominantní sociologickou představivostí, která pracuje s hlavními trendy a „statistickými“ normami. Tento proces znamenal nahrazení křesťanské mravní koncepce zbožného života přizpůsobením se tomu, co je „typické“,10 „normální“, masové jednání; božská normativní vodítka nahradila vodítka světská, deskriptivní. Stojí za pozornost, že k těmto lexikálním změnám došlo zároveň s procesem průmyslové revoluce, technologizace, byrokratizace a mocenských posunů v moderních evropských společnostech. Filozofické a historické dílo Michela Foucaulta věnuje zvláštní pozornost tomuto dalekosáhlému mocenskému posunu od monarchistické suverenity k anonymní síti technologických a institucionálních mikromocí, které mají za cíl proniknout i do nejintimnějších prostorů jednotlivých lidí. Populační politika individuální subjektivizace byla bytostně procesem disciplinace a „normalizace“. Posledně zmíněný pojem označuje ve Foucaultových textech rutinní institucionální praktiky klasifikace a spacializace, jakož i systematické sankce, opakovaný výcvik, kontrolu nad odchylkami a drezúru „normálních“ těl. Všechny tyto praktiky předpokládají racionálně regulované, taxonomické pole diferenciace, v němž se vyskytují (lépe řečeno, v němž jsou produkovány či „disciplinovány“) „normální subjekty“ a zdravá populace. Toto pole má své přirozené meze: „úchylky“, odchylky od „normálnosti“ a pak také to, co je „abnormální“.11 Řečeno ve zkratce, konceptuální revoluce, která proběhla mezi koncem 18. století a 1. polovinou 19. století, spočívala v tichém nahrazení pojmů, jako je „hřích a ctnost“, takovými pojmy, jako je „normálnost a úchylka“.
Slova „normální“ a „normálnost“ (a jejich antonyma: „abnormální“ a „úchylka“) nicméně neodhalují mikromocenský mechanismus tohoto procesu. Naopak jej činí neviditelným. „Silnější“ moderní výrazy, jako je „disciplína“, „represe“, „moc“ a „administrativní klasifikace“, byly ze sémantického pole slov „normální“ a „normálnost“ vyloučeny – tato slova prezentují uvalené normy, jakož i technologie represivní a produktivní normalizace, jako něco, čím nejsou: jako rutinní, povědomé, automatické, obvyklé, průměrné. Jinak řečeno, „normální“ a „normálnost“ podstrkuje novým procesům staré (ba starověké) představy konformismu: jakmile slovo „normální“ proniklo do moderních jazyků, jedním z jeho hlavních významů bylo vždy archaické „jak to lidé obvykle dělají“.
Této neviditelnosti napomohl i další sémantický rys slova „normální“, tedy jeho jazyková nuance „přirozený“. V mechanistickém a pozitivistickém světonázoru 19. století již příroda nebyla božským stvořením, nýbrž samostatnou, všeobjímající entitou se svými vlastními pravidelnostmi a „zákony“. V 19. století již existovala dlouhá tradice „přírody“ a „přirozeného“ – připomeňme jen „lidskou přirozenost“, „přirozený stav člověka“, „přírodní zákon“ či další filozofické slogany 17. a 18. století. Biologická metafora „přirozený“ pak označovala svého druhu anonymní, nezpochybnitelný status quo, nadaný spontánními energiemi a soběstačným (imanentním, nikoli transcendentním) životním pořádkem. „Drezúra“ moderních těl, konstrukce subjektů a obyvatelstva, se tak skrývala za představou něčeho obvyklého, normálního a přirozeného: celý proces se stal neproblematickým a samozřejmým. Nový verbální střih „normálního“ a „normálnosti“ zastřel technologické a donucovací aspekty samotného procesu (normalizace), který popisoval.
Vezmeme-li v úvahu tyto lexikografické, pragmatické, sémantické a konceptuální ohledy, lze tvrdit, že mezi lety 1810–1850 v Evropě proběhla svého druhu konceptuální kolonizace. Slova „normální“ a „normálnost“ (a bezpočet jejich morfologických odvozenin) dobyla speciální pole vědy a technologie stejně jako běžný život: agresivní, „samozřejmá“ slovní rodina pronikla jazykovými bariérami, dala se do boje s purismem, s profesionálními žargony a běžnými návyky a změnila horizont očekávání a konceptuální limity masového chování. Zavedla hlavní princip modernity: binární pojmový protiklad „normální/úchylné“. Slovo „normální“ začalo označovat zniterněný, rutinní, samozřejmý moderní pořádek – a toto označení zároveň zakrývalo jeho disciplinární a technologický charakter. Tento řád byl smíchán a ztotožněn s „přírodou“ (nejlepším příkladem je automatické, „přirozené“ chování před semaforem). Naprosto týmž konceptuálním gestem „normálnost“ odsuzuje „jiné“ (devianty, ty, kteří jsou abnormální, kteří překračují meze normálnosti) k mlčení, dělá z nich objektivované subjekty legitimních procedur bio-politik a normalizace.
Tato samozřejmá ideologie normálnosti byla tak mocná, že uběhlo téměř století, než ji bylo lze zpochybnit v díle George Cangueilhema12 a Michela Foucaulta13. Další podnět – ačkoli z odlišné perspektivy – přišel od Hannah Arendtové a její známé teze o „banalitě zla“14 jakožto zdroji největších zločinů 20. století: mocný filozofický útok proti „normálnosti“ průměrné, disciplinované osoby.
Po této předběžné analýze se můžeme vrátit k současnému používání slova „normální“ a k východoevropskému „revolučnímu návratu do normálu“. Začnu tím, že zmíním některé významy slov „normální“ a „normálnost“ ve východoevropském kontextu za posledních třicet až čtyřicet let. Během 60. a 70. let se mezi Sovětským svazem a Spojenými státy rozběhl proces známý jako „studená normalizace“. Toto sousloví označovalo politickou vůli zamezit extrémním projevům studené války a „normalizovat“ vztahy mezi těmito mocenskými bloky. Je jistě zajímavé, že po roce 1989 se na tento význam „normálního“ a „normalizace“ téměř zcela zapomnělo.
Na počátku transformace se objevily některé specificky německé významy slova „normální“. Program Normalisierung, který zavedli němečtí politikové, byl vlastně politickou a vojenskou strategií po skončení studené války – znamenal odmítnutí německé Sonderweg (zvláštní cesty) a vstup Německa do společenství „normálních národů“ (tzn. hlavních mocností).15 Existovaly i další významy slova „normální“, které dalece překračovaly specifikum Německa. Jedna z interpretací „návratu do normálu“, která se rozšířila ve všech postsocialistických zemích, chápala tento návrat jako obnovení kontinuity „suverénních“ národních států z meziválečného období.16 V mnoha národních veřejných diskusích bylo socialistické období prezentováno jako přechodné historické vychýlení a jako bolestný zásah do kontinuity; o zmíněné obnově snili lidé v Československu, v pobaltských státech,17 v Polsku, Chorvatsku, Bulharsku a Rumunsku. Tento restaurativní směr ve všech východoevropských zemích rovněž legitimizoval obnovování politických stran, novin, organizací a – což je nejdůležitější – restituci majetku.
Koncept normalizace jakožto kontinuity byl nezřídka spojován s politickým programem normalizace jako „návratu do Evropy“, jako obnovení prostorové kontinuity, „Evropy jako celku“. Po několik let byl název evropského kontinentu synonymem slov „normální“ a „normálnost“ – jak napsal jeden německý novinář v roce 1990, německý „návrat do Evropy je zároveň návratem k evropské normálnosti“18.
V transformačním chaosu a při obecné krizi orientace, kterou zakoušeli mnozí Východoevropané, získala slova „normální“ a „normálnost“ také jiný význam. Hovořilo se o „normálním“ (jinak řečeno „žádoucím“) fungování institucí, o normálních zákonech, normálním společenském pořádku, normálním soudnictví, normální policejní moci, normální ekonomice, normálním bankovnictví, průmyslu, zemědělství, sportu atd. Zkrátka o „normálním státu“, který plní své oficiální povinnosti vůči občanům. Samozřejmě to znamená, že současná situace byla vnímána jako bolestně „abnormální“. „Normálnost“ představovaly zakládající hodnoty liberální demokracie: v prvních letech transformace znamenal „návrat do normálu“ „návrat k původní společenské smlouvě“ a naivní, altruistické velebení základních moderních konceptů, jako je svoboda, solidarita, pravda a spravedlnost. Tento idealistický diskurz kladl jako „normální“ samotnou primární sociabilitu – obecní samosprávu lidských bytostí, která vzniká spontánně „normální lidskou touhou žít v demokracii“. V období let 1989–1993 znamenal slogan „návrat do normálu“ v podstatě totéž co „návrat k původní a přirozené (demokratické) situaci člověka“; začal znít jako nějaký zapomenutý citát z Rousseaua a nebezpečně se přiblížil intelektuální banalitě.19
V tomto okamžiku je vhodné krátce srovnat používání slov „normální“ a „normálnost“ ve východní Evropě na jedné straně a v západní Evropě a v Severní Americe na straně druhé. Britská socioložka Elizabeth Shoveová tvrdí, že společenská konstrukce normálnosti je konstrukcí „zvláštního typu vnitřního prostředí; proces, ve kterém vědecké a komerční zájmy doslova vytvářejí normálnost – konstruují podmínky a zároveň i konvence“.20 Podle Shoveové jsou hlavními rysy normálnosti spotřeby čistota, komfort, pohodlí a relaxace (jejím oblíbeným příkladem je klimatizovaný dům, jenž formuje zvyky svých obyvatel). V tomto „normálním“ pohodlném prostředí se pohybují lidské principy a způsoby uvažování, ba i jejich legitimační diskurzy. Podle Shoveové je „pro reprodukci ‚normálnosti‘ ... zásadním procesem rozvoj služeb“.21 Tento příklad odhaluje hlavní rozdíl od používání slova „normální“ ve východní Evropě. Na jedné straně: všechny výše zmíněné způsoby, jak Východoevropané pracují se slovem „normální“, jsou – na rozdíl od zmíněného britského příkladu – veřejné, nikoli soukromé. Metafora „normálního“ sloužila v diskurzu sametových revolucí k popisu a osvětlení společenských a politických procesů, nikoli „vnitřního prostředí“. Na druhou stranu je trochu pravdy na známém obvinění, že byly východoevropské sametové revoluce poháněny konzumeristickými motivy – individuálními utopiemi, které patrně odpovídají onomu „normálnímu“ luxusu popsanému Shoveovou. V Bulharsku byla vyjádření „žít normálně“, resp. „žít jako normální člověk“, synonymní s podivným vyjádřením „žít jako běloch“ – konzumní „normálnost“ tu byla zatížena rasistickými a koloniálními nuancemi.
Tento zdánlivý rozpor a zvláštní souhru mezi soukromým a veřejným, mezi egoistickým a altruistickým smyslem touhy po normálnosti, lze vysvětlit za pomoci intepretace fenoménu známého jako „imaginární spotřeba“. Ve studii Re-constructing the Normal: Identity and the Consumption of Western Goods in Estonia Sigrid Rausingová ukazuje, že v prvních letech estonské transformace byla spotřeba drahého západního zboží mnohem vyšší, než si průměrný Estonec mohl dovolit; přitažlivost tohoto zboží byla svázána s vnitřní „normálností“ a s „normální“ a „nordickou“ estonskou identitou22, jež mu byla přisuzována a která nijak nesouvisí s jeho cenovou dostupností. Do popředí se dostalo imaginární ztotožnění se žádoucí estonskou identitou a imaginární „inscenování“23 vlastní příslušnosti k Evropě prostřednictvím spotřeby západního zboží/západních znaků; reálné, rutinní obyčeje „normální“ spotřeby a klimatizované existence přitom téměř zcela chyběly. Rovnováha mezi „normální realitou“ a „imaginární normálností“ je pryč. Spotřeba drahého zboží rozhodně není prostým a racionálním uspokojením egoistických potřeb: je to iracionální uspokojení (egoistických) snů, které předpokládají ideální, normativní svět (oxymoronicky označený za „normální“) ztotožněný se Západem.
Výše jsem se pokusil ukázat, že v západoevropských dějinách pojmu „normálnosti“ postupně vymizel normativní moment, aby uvolnil prostor rutinním, procedurálním, regulérním a „domáckým“ dimenzím. Oproti tomu v prvních letech východoevropské transformace byl silný důraz kladen právě na „normativní“ dimenze. Vidíme zde významné rozdíly mezi „východním“ a „západním“ používáním pojmu „normální“: na rozdíl od blednoucí, mizející normy v případě Západu Východoevropané sebevědomě a kategoricky, někdy dokonce imperativně zdůrazňují právě normativní dimenzi.
Tato „touha po normálu“ činí samotnou východoevropskou realitu abnormální.24 Postsocialističtí Estonci (a Bulhaři, Srbové, Maďaři atd.) byli hluboce znepokojeni tím, že jsou „úchylkou“, postkomunistickou mutací.25 Rétorika mravního znechucení (v tomto období ve východní Evropě značně rozšířená) dokládala, že mravní norma paradoxně spadá v jedno s infantilními obavami („nejsme normální, nejsme bílí“), touhami („chceme být jiní, bílí, evropští“) a, což je nejdůležitější, se znechuceným odporem („jsme negři, mutanti, jsme úplně trapní“). Slova „normální“ a „normálnost“ nejenže byla mravně normativní, ale obsahovala i značnou a rozporuplnou emoční zátěž: touhu, strach a odpor. Navíc nebylo možné „normalizovat“ jejich použití, brát je jako automatická, neutrální a rutinní označení rutinních a příjemných věcí. Ve východní Evropě slovo „normální“ dosud „inspiruje“ nebo „zraňuje“ (nebo obojí zároveň).
„Normálnost“ nahradila předchozí legitimistickou utopii (socialistickou „světlou budoucnost“) – je to antiutopická retroutopie, která ve věku ztráty transcendence hledí zpět.26 „Normálnost“ odmítla sociální inženýrství, kruté historické střety a krvavé experimenty prováděné demiurgickým státem, přitom však vyjadřovala tutéž infantilní touhu po štěstí – v „umírněné“ formě komfortu, čistoty, relaxace a uznání.
V posledních letech, se vstupem východoevropských zemí do Evropské unie, prošla utopie normálnosti novou transformací. Postsocialistická touha po normálnosti nevstoupila do Evropy, o níž snila – narazila na reálné eurobyrokratické přístupové procedury: sladění národního soudního systému s evropským právem, administrativní normativizace a standardizace téměř všech sfér společenské reality; jednání s EU o ekonomice, energetických zdrojích, hospodářství, průmyslu, ekologii, fiskální politice, financích, kvalitě zboží, telekomunikacích, sociální politice, zdraví, vzdělávání, rybolovu atd. Směrnice Evropské unie jasně určily, že technické standardy, certifikáty kvality a metrologická určení všech komodit se budou řídit legislativou na úrovni Evropy. Nesnadné, často bolestné zavádění těchto standardů úzkostlivě střeží nové řídící orgány – komise, eurokomisaři, inspektoři, evropští experti, vnější pozorovatelé, auditoři atd. Sankce za neplnění přijatých povinností jsou tvrdé.
Na rovině praxe se zavádění všeobjímající standardizace a regulačních politik trochu liší od populačních politik 18. a 19. století, které popsal Foucault. Rozšířená Evropská unie vytvořila prostor pro institucionální praktiky klasifikace, kodifikace, kalkulace, mapování, kontroly a neutralizace odchylných produktů a praktik. Na rozdíl od vlád 18. století, které otevřeně usilovaly o „štěstí“ mas, je cílem EU – vedle volného pohybu osob, kapitálu, zboží a služeb – dosáhnout normální a zdravé populace, čistého životního prostředí a zlepšení kvality života.
Byrokratická „normalizace“ nové Evropy se ovšem dostala do konfliktu s tradiční kulturou postsocialistických zemí. Lidé z východní Evropy měli staré pracovní návyky a jiné časové rytmy; měli jiný postoj k jídlu, zdraví a komunikaci, jinou představu o kvalitě života, odlišné „strukturální úzkosti“ atd. Stanovená procedurální normalizace neodpovídala snu o „návratu do Evropy a do normálu“, takže ji jako „normální“ přijalo jen málo Východoevropanů. Vášeň EU pro procedury a standardizaci dokonce narazila na symbolický odpor.27 Jakmile se střetla se skutečnou byrokratickou Evropou, „touha po evropské normálnosti“ se stala zklamanou utopií a vzbudila opačnou reakci: novou touhu po odlišnosti, „autenticitě“ a pospolitosti. I tímto způsobem lze vyložit nedávnou vlnu nacionalistických a izolacionalistických hnutí ve východní Evropě. Rovněž tato hnutí chápou sebe sama tak, že se vracejí do „normálu“, jenomže nyní je „normální“ a „přirozené“ ztotožněno s „rodnou hroudou a národními kořeny“.
Pokusil jsem se ukázat, že významy klíčových pojmů, jako je „normální“, „normálnost“ a „normalizace“, byly rozmanité, historicky proměnlivé, ba kontradiktorní. Máme-li lépe porozumět historickým změnám, musíme být trpěliví, sledovat tyto detaily, tyto obraty a kontradikce. Jak to vyjadřuje Reinhart Koselleck28, vyznačují kategorie a meze sebevýkladu, jež následně umožňují smysluplné dějinné jednání a zároveň mu vytyčují sémantické meze. Některé pojmy formují chování historických aktérů. Proto jsou dějiny pojmů přinejmenším stejně zajímavé jako dějiny hmotných podmínek.
Poznámky:
1 / K. Hartung, „Der Intellektuelle als Held“, Die Zeit (9. 11. 1990).
2 / Viz Reinhart Koselleck, „Begriffsgeschichte and Social History“, in Future Past. On Semantics of Historical Time, translated by Keith Tribe (Cambridge, Massachusetts, London: MIT Press, 1985), 73–92.
3 / Ve známém Dictionary of the English Language od Samuela Johnsona (z r. 1755, vydaném W. Strahanem) slova „norma“ ani „normální“ nenajdeme. Podle Websterova College Dictionary (vydaný Random Hause v New Yorku, 2. vyd., 1997) se tato slova začala v angličtině používat mezi lety 1815–1825, kdy bylo poangličtěno latinské „norma“, tedy „pravidlo, vzorec“. Oxford English Dictionary (2. vyd., svazek X /Oxford: Clarendon Press, 1989/) hovoří přesněji: popisuje pronikání různých významů slov „norma“ a „normální“ i jejich odvozenin do anglického jazyka. Tento slovník zmiňuje rané používání slova „normální“ (již v r. 1650), ovšem v jeho tradičním latinském významu „pravoúhlý, kolmý“. Od konce 16. století bylo vzácně používáno i příslovce „normálně“ ve významu „pravidelně“. Nicméně ve smyslu „v souladu s běžným typem, bez odchylování, bez odlišnosti“, resp. ve smyslu „standardní, pravidelný, obvyklý“ se tato slova nepoužívala dříve než v roce 1828 – v téže době lze zaznamenat i synonymitu mezi „normálním“ a „typickým“; masově se zmíněná slova používala od roku 1840. V téže době se začalo běžně používat substantivum „normálnost“: „za normálních či běžných podmínek“ je datováno kolem roku 1850. O něco později do angličtiny proniká „normalizovat“ – kolem roku 1865 – a „normalizaci“ nacházíme v roce 1880. V Německu byla situace podobná. Podle slovníku Duden (Deutsches Universal Wörterbuch (Mannheim, Leipzig, Wien, Zürich: Dudenverlag, 1989) se slovo „Norm“ vyskytovalo již v mittelhoch Deutsch (1050–1350), ovšem v této době mělo tradiční latinský význam Winkelmass (úhlová míra) a Regel (pravidlo); slovník bratří Grimmů (Wörterbuch, VII, von Jacob und Wilhelm Grimm, Hirtzel, 1854, bearbeitet von dr. Mathias von Lexer /Leipzig: 1889/) zaznamenává slovo „normální“, ale nezmiňuje význam „obvyklý, běžný, typický“ – zdůrazňuje starší význam Als norm dienend, ihr gemäss; regelmässig (sloužící jako pravidlo, pravidlu přiměřeně, pravidelně). V němčině je kořen „norm“ často používaný zejména v souslovích, jako je Normalgewicht (normální váha), Normalgrösse (normální velikost), Normalhöhe (normální výška), Normalform (normální forma) atd. Podobná situace je i ve francouzštině. Trésor de la language Française, Dictionnaire de la langue du 19 et du 20 siècle, tome 12 (Paris: Gallimard, 1986) zmiňuje významy habituel, frequent, Etat normal (navyklý, častý, běžná situace) již v roce 1846. Jiný významný francouzský slovník Le Robert (Dictionnaire de la language Francaise, t 6, Le Robert /Paris: 1987/) zmiňuje starší výskyty v tradičním geometrickém významu v roce 1753 a do téhož roku klade i sousloví la verb normale (normální sloveso); uvádí také pedagogický význam, který se objevuje v roce 1793: école Normale (škola vyučující učitele). Nicméně ve smyslu „obvyklý“, „typický“, „průměrný“ se slovo „normální“ začíná objevovat později – Le Robert je zaznamenává v některých Balzacových textech a v pozitivistické filozofii Augusta Comta mezi lety 1833–1850. Podstatné jméno „normalizace“ se ve francouzštině objevuje v roce 1873. Ruský slovník Vladimira Dalla (Vladimir Daľ, Tolkovyj slovar živogo velikorusskogo jazyka, Tom vtoroj, Izdanije knigoprodavca-tipografa M. O. Volfa, Moskva, St. Petěrburg, 1881) zmiňuje „normální“ v jeho moderním významu – obvyklý, pravidelné, nikoli extrémní, v souladu s pravidlem. Ruské etymologické a historické slovníky zaznamenávají rané výskyty slova „normální“ (v r. 1784), ale ve významu „normální škola pro učitele“. Podle P. J. Černych, Istoriko-etimologičeskij slovar sovremennogo russkogo jazyka, Russkij jazyk, Moskva,1994 se slovo „normální“ v ruštině objevuje již v roce 1804 (jako výpůjčka z němčiny). V bulharském slovníku Christo G. Danova (1868) se slovo „norrmalen“ (normální) objevuje ve smyslu „v souladu s pravidlem, pravidelně, jak je obvyklé, zdravě“; v jiném významném slovníku bulharského jazyka (Naiden Gerov 1895–1904) se však slova „norma“ a „normální“ neobjevují vůbec – přičinlivému lexikografovi zjevně nadále znějí jako „cizí slova“.
4 / The Oxford English Dictionary, Second Edition, Vol. X (Oxford: Clarendon Press, 1989).
5 / Viz pozn. 3 a 4.
6 / Jedním z důvodů je možná to, že se objevila speciální slova „normativní“ a „normativita“, která se jasně liší od „normálního“ a „normálnosti“. Avšak na rozdíl od slov „normální“ a „normálnost“ se tato slova v běžné řeči užívají jen zřídka; jsou to spíše právní či filozofické (etické) termíny.
7 / Koselleck, cit. d., 79.
8 / K pojmu „nového mravního řádu“ – společenském uspořádání, ve kterém lidé žijí kvůli vzájemné spolupráci
a vzájemným službám, nikoli ze své oddanosti božství – viz Charles Taylor, Modern Social Imaginaries (Durham, London: Duke University Press, 2004).
9 / Na rozdíl od této moderní ideologie lze ve starých jazycích či v předmoderních kulturách sotva nalézt pojem, který by plně odpovídal významu „normálnost“.
10 / Frank Kermode popisuje podobný významový posun u slova „typický“ ve stejném historickém období; viz F. Kermode, The Classic (London: Faber & Faber, 1975).
11 / K významu „normalizace“ u Foucaulta viz Abnormal: Lectures at the Collège de France, 1974–1975, edited by Valerio Marchetti and Antonella Salomoni (New York: Picador, 2003); a Dohlížet a trestat. Zrození žaláře. (Praha: Dauphin, 2000).
12 / Viz G. Canguilhem, Le normal et le pathologique, 1943. Německý překlad: Das Normale und das Pathologische (München: Hanser, 1974). Viz též Jim Marshall, „Georges Canguilhem“ http://www.ffst.hr/ENCYCLOPAEDIA/georgescanguihemport.htm.
13 / Viz Michel Foucault, Madness and Civilization. A History of Insanity in the Age of Reason (London and New York: Tavistock/Routledge, 1967, 1989), 3–38.
14 / Hannah Arendt, Eichmann in Jerusalem: a Report on the Banality of Evil (New York: 1963). Český překlad M. Palouše Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla (Praha: 1995).
15 / Volker Rühe, „Gestaltung euro-atlantischer Politik“, in Europäische Sicherheit 8 (1993): 386–388; Stefan Berger, The Search for Normality: National Identity and Historical Consciousness in Germany since 1800 (Providence: Berghahn Books, 1997); Thomas Childers and Jane Caplan (eds.), Re-evaluating the Third Reich (New York: Holmes & Meier, 1993).
16 / R.-D. Kernohan, „Searching for Normality in Central Europe.“ Contemporary Review, Vol. 285, Issue: 1665, October (2004), 221; Milan Kundera, „The Tragedy of Central Europe“ in The New York Review of Books 26 (April 1984).
17 / Sigrid Rausing, „Re-constructing the Normal: Identity and the Consumption of Western Goods in Estonia.“ In Markets and Moralities: Ethnographies of Postsocialism, edited by Ruth Mandel and Caroline Humphrey (New York: Berg 2002), 127–142.
18 / K.-R. Korte, „Die Wiederkehr Europas.“ Beilage der Suddeutsche Zeitung, 2/3 10 (1990).
19 / Prvotní intelektuální program sametových revolucí mohli filozofové jako Habermas označit za retro-utopický a banální. Již v roce 1990 Habermas napsal: „Indem die nachholende Revolution die Rückkehr zum demokratischen Rechtssaat und den Anschluss an kapitalistisch entwickelten Westen ermöglichen soll, orientiert sie sich nach Modellen, die nach orthodoxer Leseart durch die Revolution von 1917 schon überholt waren. Das mag ein eigentümlichen Zug dieser Revolution erklären: das fast vollständigen Mangel an innovativen, zukunftsweisenden Ideen.“ [Opožděná revoluce má umožnit, abychom se vrátili k demokratickému právnímu státu a připojili se ke kapitalisticky rozvinutému Západu – řídí se tedy modely, které podle ortodoxního čtení překonala již revoluce roku 1917. Možná to vysvětluje zvláštní rys této revoluce: téměř naprostý nedostatek inovativních idejí, které by ukazovaly do budoucnosti.] Viz J. Habermas, „Nachholende Revolution und linker Revolutionsbedarf. Was heisst Sozialismus heute?“ Die Moderne – ein unvollendetes Projekt (Leipzig: 1990), 215.
20 / Elizabeth Shove, Comfort, Cleanliness and Convenience: The Social Organization of Normality (Oxford: Berg, 2003), 23.
21 / Ibid., 190n.
22 / Rausing píše: „,Normální‘ tedy nebylo to, co bylo na rozdíl od současné chudoby luxusní – luxus byl spojován s ,novými Estonci‘, tedy s novými zbohatlíky, kterým svým způsobem rovněž chyběla ‚normálnost‘. ‚Normální‘ bylo svázáno se solidním a běžným komfortem v severní Evropě, který byl v kontextu dosavadního kolektivního zemědělství ve skutečnosti naprosto neobvyklý.“ „Re-constructing the Normal: Identity and the Consumption of Western Goods in Estonia.“ In Markets and Moralities: Ethnographies of Postsocialism, edited by Ruth Mandel and Caroline Humphrey, (New York: Berg 2002), 132.
23 / Charles Taylor popisuje tuto imaginární scénu takto: „Identita je vystavena riziku zneuznání, zprvu ze strany členů dominantních společností – později však vznikla světová veřejná scéna, na níž lidé domněle stojí, na níž mají pocit, že se jim dostává ocenění, a na jejímž hodnocení jim záleží. Tuto světovou scénu ovládá slovník relativního pokroku, a to do té míry, že se zde pravidelně objevují neologismy, jejichž cílem je eufemizovat rozdíly. Tak např. společnosti, jež se dříve označovaly jako „zaostalé“, se po 2. světové válce začaly nazývat „nerozvinuté“, a když i toto označení začalo působit netaktně, vzniklo nynější rozlišení: rozvinuté/rozvíjející se. Do této běžné řeči, která následně prostupuje světovou veřejnou sféru, je vepsána představa moderního nacionalismu, že existuje něco, co musíme dostihnout, a to každá společnost po svém.“ Charles Taylor, „Nationalism and Modernity.“ In The Morality of Nationalism, edited by R. McKim and J. McMahan (Oxford University Press, 1997), 46. Pokud jde o „inscenování“ a imaginární komunikaci, viz též Axel Honneth, Die Kampf um Anerkennung. Zur moralischen Grammatik sozialer Konflikte (Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1992). Viz také Alexander Kiossev, „Behind the Stage.“ In Mythistory and Narratives of the Nation in the Balkans, edited by Tatjana Aleksic (Cambridge Scholars Publishers, 2007).
24 / Všimli si toho mnozí badatelé i novináři: „To jediné, čeho chtěla vláda podle ministra obrany Rüheho dosáhnout, byl onen vágní cíl: abychom byli schopni jednat přesně tak jako naši ‚evropští demokratičtí sousedé‘. Nešlo ani tak o to, dosáhnout pozitivního cíle, ale vystříhat se abnormality.“ Zehfuss, Maja, Constructivism in International Relations: The Politics of Reality (Cambridge: Cambridge University Press, 2002), 214.
25 / Sám jsem v roce 1991 napsal krátký článek „Exotické kraje mutantů“, jehož název později posloužil jako označení souboru bulharských esejů přeložených do maďarštiny: a Mutans Egzotikuma (Budapest: 2000, Orpheus 1993). Maďaři podle všeho bulharskému názvu velmi dobře rozuměli: jejich zkušenost a mínění o sobě samých se zjevně příliš nelišilo od bulharského. Uvádím jeden extrémní příklad této „rétoriky odporu k sobě samému“: „Odhoďme masky! Nezáleží na tom, že pod nimi nejsou žádné tváře! ... Noříme se do bahna letargie, zašťiťujeme se ideologickými pláštíky. ... Odhoďme masky! Vytvořme si své vlastní tváře. ... To, co uvidíš, nebudou tváře, nebude to nic živého, budou to polypy. ... Bude trvat dlouho, než z chaosu stvoříme své polotváře, polosvěty.“ Citace pocházejí z článku „Poezie dnes“ od básníka Edvina Sugareva (který se později stal jedním z vůdčích opozičních politiků) v prvním bulharském samizdatovém časopise Most 1 (červen 1989).
26 / Václav Havel, „The Need for Transcendence in the Post-Modern World.“ Journal for Quality & Participation; Sep 95, Vol. 18, Issue 5, 26.
27 / Případ bulharského a rumunského protestu proti regulaci tradičního, podomácku vypalovaného alkoholu (rakia, cuika) a obrana tradičního vánočního porážení prasat a pojídání vepřového masa.
28 / Kosseleck, cit. d., 87.