Normalizace Julia Moritz

Pro svůj Panoptikon zvolil Jeremy Bentham tento puntičkářský podtitul: „Budova s dohledem: obsahuje návrh nového principu konstrukce, který lze použít pro jakýkoli podnik, v němž mají být osoby jakéhokoli typu drženy pod dohledem; vhodný zejména pro nápravné ústavy, vězení, průmyslové továrny, dílny, chudobince, lazarety, manufaktury, nemocnice, blázince a školy; včetně plánu vedení podle navrhovaného principu.“ Napsáno v sérii dopisů v roce 1787 z běloruského Krečeva příteli do Anglie.

Bentham nepochybně chtěl, aby se jeho detailní návrh disciplinárního ústavu pro nadcházející 19. století uskutečnil. Možná předjímal volání po spravedlnosti, které se vzedmulo po útocích Jacka Rozparovače ve zbídačených Spitalfields, kde tříletý Bentham navštěvoval latinskou školu. Možná chtěl také naznačit, že psychiatrická klinika Bethlem Royal – která opustila své východolondýnské sídlo a přesunula se do nově navržené budovy, jež dnes poněkud změnila účel a poskytuje útočiště Imperiálnímu válečnému muzeu – by potřebovala poněkud celistvější strukturu, aby se mohla věnovat stále různorodějším bláznům, jakými byli portrétista Lemuel Francis Abbott, matka Charlie Chaplina Hannah a Edward Oxford, rádobyvrah královny Viktorie a prince Alberta. Patrně by však nedoufal, že se jeho projekt v dopisech dočká renesance díky spoluzakladateli Groupe d’Information sur les Prisons Michelu Foucaultovi. Právě díky jeho knize – nazvané prostě Dohlížet a trestat  – začal Panoptikon nakonec vypovídat o mikromocích, které řídí Nanterre po roce 1968 jakožto dnešní popanštěné Spitalfields pro Whitechapell Art Gallery: mentality, racionality a techniky normalizace.

Máme-li se věnovat normalizaci, musíme se podívat na složitou tkáň podkožních funkcí ideologie. Z této perspektivy lze normalizaci zhruba definovat jako postupný proces přizpůsobení reality souboru ideálních hodnot, které slouží hegemonickému dohledu (vláda racionalit). To předpokládá určitý soubor praktik (techniky) a rovněž specifickou retroaktivní temporalitu (kolektivní mentality), které se pokusím popsat na následujících stránkách.

Pojem normalizace samozřejmě předpokládá pojem normy. Norma jakožto ozubené kolo; vysoce účinný prvek označující něco hodnotného, normálního, náležitého. „Lze použít pro jakýkoli podnik, v němž mají být osoby jakéhokoli typu drženy pod dohledem.“ Imperativem normy je integrace; jejím kulturním důsledkem homogenizace. Norma pozoruje, třídí, generalizuje. Superstrukturální hodinový stroj, který řídí to, co je běžné, kontroluje rozumnost, vytváří většiny, a to s minimálním vynaložením síly. Normalizace je tudíž vskutku sekulární pojem. „Včetně plánu vedení podle navrhovaného principu.“ Autorizuje, zajišťuje a administruje to, co už dávno přestala dělat víra. Dosahuje toho, co diskriminující pravda přírody nedávno přehlédla. Moralismus uvolňuje prostor totalizujícímu pravidlu; jeho výkonným náměstkem je neviditelná ruka pragmatismu. Normalizace je maják v našem odkouzleném světě. A v temnotě září Gleichschaltung.¹ Mezi řádky se zlověstně píše o etnických čistkách. Normalizace není otevřeným výpadem vůči rozmanitosti; je to podkopávání společného přesvědčení jemným sváděním. Důmyslný systém odměn, předepisující každodenní poslušnost – podobně jako bonusy na tvém účtu, pokud jen vstoupíš do armády plátců kreditními kartami.

Normalizace pracuje vertikálně: umožňuje různost, pokud jsou věci zcela přesně rozlišeny. Na horizontální rovině však je přísně restriktivní: existuje množství vojenských hodností (abychom zůstali u Foucaultových termínů), ale jakýkoli individuální výklad dané funkce, habitu, harmonogramu, natožpak úprava uniformy nejsou možné. Člověk je držen v profesní mravní šněrovačce na základě přesvědčení, že je společensky nezbytná – přesvědčení, které se budovalo od prvotní dětské zkušenosti prostřednictvím instituce rodiny a vypracovaným vzdělávacím aparátem a které člověku utkvělo v paměti magickým tlakem vrstevníků. Normalizace je tedy zrcadlová rovnováha uvádějící vše na správné místo, vzájemné uznání, ztotožnění; nutkání sladit sebe sama s ostatními posilujícím aktem tvorby samotného subjektu, „osoby jakéhokoli typu“ – a její nekonečné reprodukce prostřednictvím opakování.

V onom nepravděpodobném případě, že se nenaučíme chtít to, co můžeme, a netoužit po tom, co nemůžeme, normalizace trestá. Dnešní sankce sice nejsou tak násilné, jako tomu bylo v případě „nápravných ústavů, vězení či blázinců“, ale jsou stejně nepříjemné: omezení přístupu k zaměstnání, vzdělání, blahobytu, určování standardů moderního života a vytváření odpovídajícího vkusu a postojů. Pierre Bourdieu popsal tuto třídní soudržnost. Série dopisů z běloruského Krečeva příteli do Anglie ovšem nedokládá pouze úzké vazby mezi členy téže třídy, nýbrž i asymetrické vztahy mezi třídami rozdílnými: byli a jsou to stále titíž buržoazní kosmopolité, kteří určují podobu výrobních prostorů, „průmyslových továren, dílen a manufaktur“ pokrývajících naši planetu.

A (jak si to žádá každý hegemonický útvar) kontroluje, aby zachoval sám sebe. Normalizace je tedy z časového hlediska konzervativním, bludným kruhem sebevztažnosti: opanovat dnešek podle včerejší slávy, aby byl zítřek ještě lepším včerejškem pro pozítří. Normalizace nárokuje na dnešku jeho „původní“ podobu, na niž má copyright. V této konsolidaci restaurací tkví samotná mentální moc normy: úzkost z toho, že zítra bude chybět něco, co bylo údajně přítomno v minulosti. Tato dialektická projekce platí jak pro truchlení jedince nad ztracenou minulostí, tak pro imperiální hybris dějin, čímž zakládá normalizační vzájemnost, zdání konsenzu. Společenský otřes? Nemyslitelné. Ale je tomu opravdu tak?

Tak jako je úvod Benthamova rukopisu zevrubný, tak je závěrečná věta Foucaultova Dohlížet a trestat vágní:

„Zde končím svou knihu, která má posloužit jako historické pozadí pro rozličné studie o moci normalizace a o formaci vědění v moderní společnosti.“

A tedy: několik málo kilometrů severně od Spitalfieldsu a mnoho let poté, co byly pozůstatky starého Benthama – zakonzervované a vystavené v dřevěné skříňce, jak to požadoval ve své závěti – zmíněny jako „přítomné, ale nehlasujíc퓲, v zápise ze 100. zasedání Rady londýnské University College, se „šestnáct mezinárodních umělců stalo ‚vězni‘ v Nemožném vězení, tedy účastníky výstavy ve vyklizené policejní stanici, výstavy inspirované myšlenkami Michela Foucaulta o moci, kontrole a dohledu“³.

Shodou náhod (nebo možná ne) bylo inspirací pro rozsáhlejší uměleckou diskusi nazvanou Dějepisy přítomnosti, tedy pro sérii výstav a happeningů na historických místech, přemístění umělecké instituce Nottingham Contemporary do nové budovy. Dočasně obývajíc část prostoru muzea zločinu zvaného Galleries of Justice (část policejní stanice, uzavřené v roce 1984, kdy horníci skutečně opustili dílny, aby stávkovali) skupina kolem kurátora Alexe Farquarsona vzala Foucaultovu výzvu za svou tím, že veřejně šířila diskurz o normalizačních silách.⁴

Tento příklad vzdoruje normalizaci na strukturální úrovni: zpochybňuje normativní sílu institucionálních trajektorií umění. Tváří v tvář tomu, jak se umělecký trh zříká veřejného politického zájmu, tváří v tvář pasivitě muzeí a úniku před skutečností ze strany „alternativy“ hledá tento přístup současnou agendu tím, že ukazuje normalizační praktiky jako historicky vytvořené způsoby integrace – představuje tak přínosný způsob, jak aplikovat foucaultovskou archeologii jako kritický nástroj soudobé kulturní produkce.

Vztah mezi institucionálně zajištěnými kritickými projekty a vládnoucí kulturou je ovšem vztahem dvojznačným. Tyto kritické projekty se snaží odhalit, že normalizace ideologicky vyhlazuje rozdíly, a ukazuje to vytvářením stereotypních opozičních vzorců, čímž opětovně začleňuje své avantgardní přístupy do celkového normativního schématu interpretace a valorizace danosti – institucionální umělecké strategie tak zůstávají zapuštěny v neoliberálním systému represivní tolerance. Umělecké instituce jsou zapleteny do tohoto širšího rámce vzdělávací politiky, tvorby veřejného mínění, filantropických sociálních organizací a dokonce i obchodu: využívají totiž potřeb kulturní politiky, těží ze sponzoringu a ze soukromé memorializace; s neoliberálními cíly jsou nakonec zajedno.

I když represivní psychiatrii nahradila jemnější politika, Hannah Chaplinová, portrétista Abbott a rádobyvrah Viktorie a Alberta i nadále podnikají vzpouru proti normálnosti. Jejich muzejní existence je naším zábleskem naděje v boji proti normalizaci. Pokud se nepustíme do dekonstrukce naší doby co do její historické specifičnosti, nevyhneme se tomu, abychom přijali pohodlný příslib integrace: staneme se další subkulturou opozice, kterou lze až příliš snadno institucionálně ukotvit do příštího „zajímavého“ projektu nonkonformní poslušnosti. Atomizace způsobená ahistoričností vězní dnešního jedince v mrazivém objetí. Sílu k odporu musíme čerpat ze sledování trhlin a spár v symbolickém řádu normalizace. Pokud kolektivně využijeme její ničivý potenciál, pak se lze nadít něčeho nepředvídatelného. Ideologie pustí z ruky textury kritické kulturní praxe, tohoto nejsilnějšího protivníka normalizace.

Poznámky:

1 / „Gleichschaltung“: v hitlerovském Německu řízení celého společenského života podle nacistického vzorce.

2 / Viz www.chem.ucl.ac.uk/resources/history/chemhistucl/hist03.html, 28. 1. 2009.

3 / Viz www.nottinghamcontemporary.org/programme/histories-of-the-present/2008-/october/the-impossible-prison, 28. 1. 2009.

4 / Viz The Impossible Prison: a Foucault Reader. Nottingham Contemporary, 2008.