Stará a nová občanská společnost Ralf Dahrendorf

Renesance pojmu civil society je jedním z nejnápadnějších fenoménů doby po revoluci v roce 1989. Pojem získal nejen novou aktuálnost, nýbrž i všude, na východě i na západě, ba dokonce i na severu a jihu, byla civil society chápána jako řešení mnoha záhad. Současně měla sociálně zakotvit demokratické instituce a udržet v mezích excesy trhu. Byla považována za záchranný třetí člen mezi trhem a státem. Jak je možné občanskou společnost vytvořit? A čím vlastně přesně je?

Přednáškový cyklus na počest Adama Fergusona v Edinburghu mi poskytl vítanou příležitost, abych stručně načrtl historický vývoj tohoto pojmu. Existuje tu přitom zřetelně určitý významový posun. Ve společnostech, jež se vydaly brzy cestou svobody – a tím i pro autory skotského osvícenství –, byla civil society samozřejmý životní prostor, právě „společnost“, osvobozená od tlaků tradičního společenství. Stát byl nejen slabý, nýbrž byl také jako slabý udržován. Pro jeho posílení musely být předloženy velmi závažné důvody, jak je ve Spojených státech poskytli autoři Federalist Papers ve svých článcích.

Od té doby se sociopolitický svět změnil; na evropském kontinentu byl v jistém ohledu vždy jiný. Pro nás současníky představuje občanská společnost osvobození od všemocných nároků státu, je tedy programem. Jak těžké je tento program uskutečnit, zde bude jen naznačeno. Především postkomunistické země to zjistily po roce 1989 a zjišťují to i dnes. Ale i ve starém západním světě ukazuje problematika hybridních řešení – smíšené občanské společnosti a státu nebo také hospodářství −, že řád svobody zůstává ohrožen a je ohrožován znovu a znovu.

V němčině se k pojmovým a praktickým problémům připojuje i problém jazykového vyjádření. Zatímco pro Kanta byl výraz „bürgerliche Gesellschaft“ (občanská společnost) ještě bezproblémovým překladem anglického termínu civil society, díky Hegelovi a především Marxovi získala slova „občan“ a „občanský“ nové nuance. K „citoyen“ se nyní připojil „bourgeois“. Zde zřejmě spočívá hlavní důvod, proč němečtí autoři při opětovném objevení tohoto termínu dali přednost umělému tvaru „Zivilgesellschaft“ (civilní společnost). Přitom se rádi smířili s tím, že tak odkazovali na „civilní“, a ne třeba na „vojenské“ poměry.

Já však vnímám libovolně vzniklý umělý útvar jako nepřijatelnou krádež hezkého slova. Občan je nejdříve a především členem společnosti vybavený právy. Pokud lidé již nejsou poddanými, začínají žít ve společnosti svobodných občanů, tedy v občanských společnostech. To je jazyková forma, které zde (i jinde) dávám přednost. Má však tu nevýhodu, že se přitom ztrácí příbuznost s určitými jinými slovy, jako „civilizovanost“. Tato skutečnost čtenáři tohoto překladu z angličtiny jistě neujde a nedá se tomu zabránit.

Znovuobjevení občanské společnosti

Znovuobjevení občanské společnosti je jedním z nejnápadnějších rysů současné politiky. V předešlých sto letech, pokud ne déle, byl převládajícím tématem politického myšlení a jednání stát a jeho schopnost racionálního plánování. Nepřekvapí proto, že jeho hlavní zastánci sídlili na evropském kontinentu. Ačkoli nejvýznamnější myslitel osvícenství Immanuel Kant trval na tom, že „občanská společnost“ je skutečným cílem dějin, a dokonce snil o světoobčanství, přesto byl podle názoru mnohých překonán Hegelem. Pro Hegela byla občanská společnost jen negativním momentem, antitezí na cestě světového ducha do jeho primitivních počátků ke konečnému naplnění, které mělo být nalezeno ve státě jako uskutečnění mravní ideje. Marx posunul Hegelovy myšlenky ještě o krok dále, až po konečné stadium komunistické „asociace“, jejímž předpokladem však byla sebevražda státu, třebaže až po konečném triumfu „diktatury proletariátu“.

Již dlouho mě překvapuje, že toto pruské myšlení nalezlo tak silný ohlas u britských politických teoretiků, jakými byli T. H. Green a L. T. Hobhouse. (Přísně vzato byly Spojené státy jedinou zemí, kde osvícenství a s ním i občanská společnost zůstaly netknuty alespoň u těch nejvýznamnějších myslitelů.) Ještě více jsem byl překvapen objevem, že některé přední osobnosti britského státu, jako L. T. Hobhouse, byly, co se týče stranické příslušnosti, liberály. Není lehké objevit liberální záchvěvy v Hobhousových tezích typu, že „společnost má duši, kterou je nutné zachránit“, nemluvě již o jeho výroku: „Nakonec je racionální řád chování založen na podmínkách lidského vývoje a je zaměřen na podporu tohoto vývoje až po jeho nejvyšší cíl.“ Zde není možné objevit žádnou stopu „neviditelné ruky“.

Dva další liberálové, John Maynard Keynes a William Beveridge, sice nesdílejí tento názor, dají se ale přesto oprávněně označit za zastánce státu v britských politických dějinách – Keynes jako vynálezce státního hospodářského zřízení a Beveridge jako „misionář“ státu blahobytu. Ať ale upřeme zrak na jakoukoli stranu, řeč o laskavém státu ve 20. století ve stále větší míře nahrazovala řeč o občanské společnosti.

Pak se ale v 80. letech obraz zásadně změnil. Stalo se tak zpočátku téměř nepozorovaně. Americký ekonom Mancur Olson napsal svoji knihu o Úpadku národů stagflací a sociálním ustrnutím. Domníval se, že revoluce nebo dokonce válka budou nutné k tomu, aby byly vydobyty majetky, které si pro sebe nárokovala státní třída. V bývalých komunistických zemích byla skutečně nutná revoluce, revoluce z roku 1989, během níž byla odstraněna nomenklatura a započalo hledání nových cest k otevřené společnosti. Ve stejné době ale ve starých členských státech OECD došlo k méně dramatickým změnám. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová možná zahájili procesy, které nebyly příliš daleko od revoluce. V každém případě byl nyní stát vnímán jako nepřítel svobody; hospodářství a společnost musely být od jeho vlivu osvobozeny. Dvojím objevem té doby – v obou případech znovuobjevením – proto bylo tržní hospodářství a občanská společnost.

Není třeba připomínat hluboké změny, k nimž tento proces vedl jak v obecném politickém klimatu, tak v nejnovějších dějinách politických stran. Ještě si vzpomínám na vtípky vůdce labouristů Neila Kinnocka o zvyku francouzského prezidenta předstoupit před televizní kamery a oslovit své krajany citoyens et citoyennes. Byli by se mu vysmáli, vyprávěl mi, kdyby lidi oslovil jako citizens, jako občany, a beztak pro toto označení neexistuje ženský tvar. Poté, co jsem nahlédl do Oxford Dictionary, jsem mu vyprávěl, že existuje alespoň „zastaralé“ anglické slovo citizette, což mu jen potvrdilo, že se u toho všeho jedná pouze o žert. Kinnockův nástupce John Smith měl pronikavější cit pro změny, které se dály před našima očima. A Gordon Brown (jenž v Londýně s potěšením řídí fórum pro ústav pojmenovaný podle Johna Smithe) zastává názor, že jeden z předních úkolů dnešní politiky spočívá v tom, aby se posílením občanské společnosti vytvořila protiváha ke státní moci. Jako ministr financí učinil mnohé pro to, aby tento dobrý záměr naplnil obsahem.

Co přesně při tom znovu objevujeme? Za tímto účelem byly do hektické novořeči naší doby zavedeny nejrůznější pojmy. Stejně jako dříve nejsem ani teď přesvědčen o „postmodernitě“, která až příliš připomíná neexistenci opor ve světě, v němž je „všechno možné“. Možná existují argumenty pro myšlenku „druhé modernity“, kterou někteří navrhovali. Spíše se však přikláním k tomu doporučit znovuobjevení osvícenství, onoho velkého duchovního hnutí, jež se současně mohlo stát principem institucí. (Jak je aktuální! Náboženský fundamentalismus a s ním spojené násilí nám připomíná osvobozující sílu postoje, který odděluje náboženství a právo a povzbuzuje lidi k tomu, aby se postavili na vlastní nohy.) Osvícenství je objevem 2. poloviny 18. století, kdy žily nejen velké osobnosti, jako Immanuel Kant v dalekém Královci, nýbrž existovala také intelektuální a politická hnutí zastupovaná autory francouzské Encyclopédie, zakladateli Spojených států a mezi nimi autory Federalist Papers, a pak onou mimořádnou skupinou skotských myslitelů, o nichž je tu řeč především.

Adam Ferguson a civilizovaná společnost

Líbí se mi představa, jak si Adam Smith ráno v osm hodin vezme v Glasgow drožku a před obědem následujícího dne přijede do Edinburghu, aby se tam zúčastnil dlouhého zasedání gastronomických a intelektuálních přátel s dalšími členy Select Society, jako Davidem Humem, Alexandrem Carlylem, lordem Kamesem a od roku 1756 Adamem Fergusonem. Arthur Herman oživil toto neobvyklé období skotských dějin, kdy byla země politicky závislá (na Anglii) a hospodářsky slabá, ale duchovně představovala centrum Evropy, ve svých výtečných Dějinách, jak skotské osvícenství vytvořilo základní ideu modernity a přitom učinil ze Skotska „model pro všechny národy – současné, minulé i budoucí −, které musí projít ohněm modernity“.

Adam Ferguson nebyl nejskvělejším ani nejoriginálnějším členem této skupiny, ale jistým způsobem byl pro ni reprezentativní. Jeho History of Civil Society představuje kolektivní myšlení společností, jakými byly Select Society, Poker Club a další osvícenská uskupení té doby. Shrnuje myšlenky mnoha myslitelů v takové míře, že Ferguson byl občas – absurdně – viněn z plagiátorství. Ve skutečnosti ztělesňuje jen ducha zvláštní doby a zvláštního místa. Přitom byl jako osobnost vše jiné než reprezentativní. Jako jediný pocházel z rodiny v Highlandsu; mluvil rád starou keltskou řečí; měl za sebou pestrou kariéru v armádě, než nakonec (za pomoci vybraných přátel a trochy peněz) získal místo na univerzitě; a žil, neobvykle na svou dobu, až do zralého věku 93 let. Lord (Henry) Cockburn vzpomínal na starého pána takto: „Jeho vlasy byly hedvábné a bílé; jeho oči živé a světle modré; jeho tváře vypadaly jako podzimní jablka s červenými puntíky, ale svěží a zdravá; jeho rty byly úzké a dolní ret zakřivený. Jeho chůze a celý jeho způsob chování byly vznešené; jeho gestikulace byla pomalá; jeho pohled byl plný důstojnosti a kontrolovaného ohně. Vypadal jako filozof z Laponska.“ Ať už se tím míní cokoli!

An essay on the History of Civil Society byl poprvé zveřejněn roku 1765; Fergusonovi tehdy bylo 43 let. Je to rozsáhlá kniha, v níž se střídají diskurzivní části s informacemi o dění v jiných částech světa. Myšlenka civil society není nikde definována, ani nikde podrobněji vyložena, je však přesto klíčová pro ústřední tezi: „Teprve uskutečňováním civil society zkouší lidstvo své nejlepší talenty a současně nachází předmět svých nejlepších pocitů.“ Jinými slovy: až když se spojíme s jinými ve společnosti, můžeme v plném rozsahu využít své talenty a uskutečnit svoje cíle a záměry.

Ferguson načrtl přátelský obraz lidské přirozenosti; žádné „člověk člověku vlkem“ a žádná válka všech proti všem. Válka ještě přispívá k tomu, aby se lidstvo zcivilizovalo, a civilizace je proces, jejž popisuje. Od „surového“ stavu (jak to vyjadřuje) se pohybujeme ke stavu „vybroušenému“. Ferguson má rád toto slovo, které odvozuje od zpracování diamantů, ačkoli hovoří také o „kultivovaném“ nebo „civilizovaném“ světě, o nějž usilujeme. Pro Fergusona je důležité právo a vláda práva; právo ale není něco, co by bylo vnuceno shora. Pro něj je „právo doslova smlouvou, na níž se shodly zúčastněné strany a k níž zaměřovaly při vypracování jejího obsahu své pojetí“. Tak tomu každopádně je „v demokratickém zřízení“, v němž „občané“, kteří se cítí být suverénní, nejsou tak lehce ochotní jako obyvatelé jiných států vyhlásit a zajistit si svá práva psanými zákony. Důvěřují spíše své osobní síle, podpoře jedné strany a rozumnému názoru veřejnosti.

Tutéž myšlenku lze jinak vyjádřit i tak, že řekneme, že tito občané důvěřují občanské společnosti. Pro Fergusona – vskutku; pro svět, pro nějž píše – je občanská společnost prostě společností sebevědomých, osvícených a civilizovaných občanů. Není v žádném případě bez struktury. Existují v ní důležité konvence. Jsou v ní i organizovaná uskupení; Ferguson rád hovoří o „stranách“. Stejně jako James Madison ve svých příspěvcích pro Federalist Papers tím nemyslí jen politické strany, nýbrž všechna uskupení ve veřejné sféře, jichž je velké množství a která vytvářejí ochrannou síť proti despotismu a dokonce proti zneužití většinou.

Není to úplně lehce srozumitelné, a přesto je to rozhodující jak pro pochopení pojmu „občanská společnost“, tak pro základní tezi tohoto příspěvku. Pro Fergusona a jiné autory doby osvícenství je občanská společnost jednoduše sociální svět, v němž žijeme, poté co jsme dosáhli určitého civilizačního stupně. To ona představuje síť rodiny, obce, církve, státu strany, spolků a dočasných svazů, která nás drží pospolu a našemu životu dává podstatu a význam. Nechováme se vždy s onou občanskou civilizovaností, jakou takováto společnost vyžaduje; vláda práva je nutná a s ní to, co John Locke nazývá civil government, tedy stát občanů. Ale v podstatě existuje občanská společnost před státem. Stát je třeba teprve tvořit. Celý smysl Federalist Papers je ten, že zde jde o složitý proces, jenž navíc v sobě vždycky obsahuje riziko ohrožení našich svobod chráněných přirozeným způsobem občanskou společností.

Státní moc a občanské svobody

Srovnávací historiografie tu není mým tématem, ale přesto musím připomenout, že dosud načrtnutý obraz nebyl nikdy korektním popisem většiny evropských kontinentálních zemí, rozhodně ne v moderní době. Tady byl stát tím nebo oním způsobem – většinou ve formě aristokratické vlády – přítomný, resp. často všudypřítomný. Za občanskou společnost bylo nutné bojovat. Ať nám takováto srovnání řeknou o minulosti cokoli, nyní platí totéž pro Británii, a do značné míry dokonce i pro Spojené státy. Budova státu dnes stojí pevně a odolně, zatímco svobody občanské společnosti jsou uzavřeny v tom, co Max Weber nazval „kovovým pouzdrem moderní byrokracie“. Proto je nutné osvobodit se od státní byrokracie tím, že obnovíme občanskou společnost. Na počátku 21. století – a v zásadě již po dvě minulá desetiletí – nespočívá úkol v tom, připojit k realitě občanské společnosti rozumný státní řád, nýbrž vytvořit silnou občanskou společnost, která by přeřízla chapadla státu.

Mimo jiné to znamená, že občanská společnost neexistuje tak „přirozeně“, tak samozřejmě, jak ji viděl Ferguson a jeho současníci. Dnes musí být občanská společnost nově definována. Skládá se z velkého počtu sdružení, v nichž se odehrává náš každodenní život, přičemž „sdružení“ poukazuje na to, že se jedná o dobrovolná a autonomní spojení. Jejich formální verze spočívá v tom, co se dnes popisuje většinou jako „třetí sektor“, tedy v „dobrovolných organizacích“, dále ve „filantropických“ nebo „charitativních“ spolcích, jaké existují vedle obou silněji formalizovaných sektorů vlády, státu, podniků nebo hospodářství. Je však třeba zdůraznit, že toto je jen formální špička ledovce občanských sdružení a svazů, k nimž patří dechové orchestry, fotbalové kluby, kostelní sbory, chovatelé holubů, sběratelé známek a stovky, ba tisíce často pouze místních organizací a sdružení.

Slova jako „třetí sektor“ jsou pro mne problematická. U státu jde vždy o pravidla a o struktury s nimi spojené; hospodářství, pokud se jedná o hospodářství tržní, je svázáno pravidly, která pak nazýváme trhem; ale občanská společnost je – alespoň v mém ideálním světě – tvořivým chaosem. Adam Ferguson by mohl leccos říci o konvencích, jež jsou potřeba k tomu, aby se zajistilo, že chaos zůstane tvořivý a nebude zhoubný. Schvalovací a daňové úřady by navíc měly co říci o odpovědnosti účastníků tohoto chaosu. Rozhodující však stále je, že občanskou společnost v zásadě nikdo neřídí.

To je však zřejmě jen část pravdy. Vede nás to proto k tomu, abychom se vrátili k sociopolitické analýze, na níž je tato úvaha založena. Vzestup státu ve 20. století (jenž v mnoha zemích započal ještě dříve) nebyl žádnou historickou nahodilostí. Občanská společnost již nebyla dostatečně silná, aby se vypořádala s lidskými potížemi. Nechyběly smělé pokusy přizpůsobit ji. Byla vytvářena vzájemná pojištění, sdružení a mnoho dobročinných spolků. Ale požadavky moderní průmyslové společnosti přesahovaly schopnost dobrovolných ústavů zachovávat civilizované životní podmínky pro všechny. Byla nutná určitá míra přerozdělování; bylo nutné vytvořit veřejné služby; bylo třeba omezit vykořisťování – jen málokteří popsali okolnosti, které vedly k rozsáhlejší činnosti státu, působivěji než William Beveridge ve svých raných dílech o nezaměstnanosti až po poslední spisy o dobročinnosti. Někteří by řekli, že bylo nutné omezit soukromá privilegia mobilizací veřejné moci.

Dnes stojí ve středu jiný úkol; spočívá v omezení nových privilegií, která vyrůstají z nekontrolovatelné veřejné moci. Nemám tím na mysli v prvé řadě korupci, ačkoli ta představuje v řadě zemí závažný problém. Mám tím na mysli především byrokratickou moc, tedy státní aparát, jenž bez jakékoli zlovolnosti jednotlivce vytváří oprávnění a vyloučení, která si zasluhují naši pozornost. Někdo hledá odpověď v radikálním omezení úlohy státu a vše potřebné chce přenechat trhu. Mohou existovat oblasti, v nichž má tato rada jistý smysl. Pokud ale přijmeme, že existuje veřejný zájem na určitých službách včetně jisté míry přerozdělování k jejich financování, a pokud současně chceme omezit moc byrokracie, pak musíme nalézt jiné cesty. Souvisejí s novým vztahem státu jak k tržnímu hospodářství, tak i k občanské společnosti. Takováto spojení nového typu se v průběhu doby stala jádrem politiky, jež chce být současně sociální i liberální.

Liberál a hybridní řešení

Jako upřímnému liberálovi pro mne nebylo snadné spokojit se s touto novou verzí občanské společnosti. Vyvolává hybridy, které není lehké ani pochopit, ani nejsou nutně velmi efektivní. Patří k nim veřejnoprávní partnerství, jež v některých případech nahrazují privatizaci. Myšlenka, že vláda zadává cíle, ale soukromé firmy smluvně zabezpečí, aby jich dosáhla, je jistě atraktivní a existují i případy od odvozu odpadu po zásobování elektřinou, které dobře fungují. Jsou i jiné příklady, jako železniční síť, které zjevně fungují hůře; a zda se princip dá užít i pro veřejné zdravotnictví, zůstává ještě otevřenou otázkou. Blíže mému tématu však je jiné hybridní řešení vztahu státu a občanské společnosti v užším smyslu, tedy „třetí sektor“. Příkladem může být britský New Deal k potírání nezaměstnanosti mezi mládeží. Většina programů, jež měly za cíl regeneraci měst, spočívá na spojení veřejného stanovení cíle a dobrovolného sektoru. Dokonce i státní britská Národní zdravotnická služba by se zhroutila bez svých 800 000 dobrovolných pomocníků. Zatímco Skotsko učinilo odvážný pokus nabízet veřejné opatrovnické služby pro potřebné starší občany, musíme se domnívat, že takovéto sliby se dají udržet jen tehdy, pokud jsou k dispozici dodatečné služby dobrovolníků a charitativní financování.

Nové úkoly pro činnost a organizaci občanské společnosti nyní vedly k dalšímu hybridnímu řešení, totiž k užšímu spojení charitativní a ekonomické činnosti. Všeobecně prospěšné spolky založené na delší dobu nemohou žít jen z nejistých podpor. Začaly proto být činné také v komerční oblasti. Ta sahá od jednotlivých obchodních záležitostí po pojišťovací společnosti. Některé spolky především v oblasti bydlení, ale také ty, které se zabývají regenerací měst, vydaly dluhopisy, aby mohly financovat svoji práci. Vytvořil se zcela nový jazyk, jenž se snaží spojit občanskou společnost s „druhým sektorem“ hospodářství: sociální investice, sociální podnikatel, sociální kapitál.

Chtěl bych tím říci, že po století, v němž jsme se spoléhali na stát, nyní znovu objevujeme občanskou společnost, ba dokonce se ji snažíme v mnoha ohledech obnovit. Ale tato občanská společnost není přirozeným prostředím lidí, kteří vedou ve společnosti civilizovanou existenci s dalšími lidmi. Není jednoduše „vybroušeným“ sociálním světem občanů. Je to spíše vědomá snaha nahradit odcizené byrokratické mechanismy tím, že se zmobilizuje široké spektrum organizovaných, a přesto dobrovolných aktivit, aby se tak zaručilo více či méně určitě definované veřejné blaho. Adam Ferguson a jeho přátelé by tento druh občanské společnosti jistě neuznávali. Já sám jsem váhavý konvertita k tomuto novému světu, jenž musí jeho uznání činit závislým na dvou podmínkách.

První podmínkou je, že se nesmíme zcela vzdát rozdělení na tři oblasti – státu, trhu a občanské společnosti. Hybridní řešení mají své místo, ale každý z principů, jež jsou základem pro tyto tři oblasti, má své vlastní oprávnění. Ve státě jde o veřejné blaho a služby. Trh je místem směny zájmů, jež většinou usilují o materiální zisk. U občanské společnosti samé ještě i v úzkém smyslu „třetího“ nebo „dobrovolného sektoru“ jde o altruismus a svobodné sdružování občanů. Udržet oddělení oněch tří oblastí – nebo ještě lépe: udržet je oddělené v poměru vzájemných živých vztahů – je pro mě definicí liberálního řádu. Země, v níž vše spolyká stát, není jistě svobodná; taková, v níž tržní princip ovládá veškerou lidskou činnost, není férová; a taková, v níž existuje jen občanská společnost, by připadala mnoha lidem zřejmě trochu anarchistická. Trocha anarchie však nemůže uškodit; je spíše kořením liberálního řádu. Již z tohoto důvodu se vyplatí bránit spolky a jiné dobrovolné činnosti, které nejsou včleněny do hybridního uspořádání s hospodářskými podniky nebo státními zařízeními, nýbrž udržují při životě myšlenku tvůrčího chaosu, jenž vyznačuje občanskou společnost.

To nás vede k druhé podmínce, kterou musím dát nové občanské společnosti jakožto vědomé konstrukci do vínku. Klíč k občanské společnosti není určitý organizační princip, nýbrž dobrovolná lidská činnost. Adam Ferguson věnuje dva oddíly první části své History of Civil Society tématu štěstí. Jedná se o jistou verzi definice cílů pokroku – téma, o němž osvícenští autoři hovořili snadněji, než toho jsme schopni my po vynálezu a použití smrtících prostředků vlastního zničení. „Zdá se proto“, říká Ferguson, „že štěstí lidí spočívá v tom, učinit z jejich sociálních zařízení určující zdroj jejich činnosti; stanout jako člen společenství, pro jehož všeobecné blaho mohou plát jejich srdce radostí a zanícením.“ Žádoucí stav věcí je tedy takový, kdy lidé jsou aktivními členy občanské společnosti, a tím i skutečnými občany. Zda nás takováto činnost činí šťastnými, může v naší skeptické době zůstat otevřené. Nemůže však být sporu o tom, že aktivní občanská společnost je nepostradatelným prvkem liberálního řádu.

Zbývá shrnout, že občanská společnost a svoboda jsou nerozlučně spjaty; ale nemůžeme vycházet z toho, že občanská společnost je dána přirozeným pokrokem civilizace. Musíme ji bránit a rozvíjet, pokud se chceme vyhnout byrokratické skořápce závislosti i nebezpečí tržního fundamentalismu.

Zdroj:

Dahrendorf, Ralf. „Poučení z postkomunistické transformace.“ In Od pádu Zdi k válce v Iráku. Praha: Vyšehrad, 2008, 271−273.