Stanovení platnosti? Ernest Gellner

Občanská společnost je pojem, který nám slouží dvěma způsoby – pomáhá nám pochopit, jak daná společnost ve skutečnosti funguje a jak se liší od alternativních forem společenské organizace. Je to společnost, ve které se politické zřízení a ekonomika liší, kde je politické zřízení instrumentální, ale může kontrolovat a také kontroluje extrémy individuálního zájmu, kde je však stát naopak kontrolován institucemi s ekonomickou základnou. Spoléhá se na ekonomický růst, který tím, že vyžaduje růst kognitivní, znemožňuje ideologický monopol. To je její umístění na mapě možných forem společenské organizace. Zdá se, že její historické kořeny jsou v městském státě a v politické centralizaci autoritářského státu a snad i v zavržené, ale ne zcela rozrušené touze po Ummě. Je to jedna ze společenských forem – vychvalovat ji v podmínkách, které ji neumožňují, nemá smysl.

Zároveň nám „občanská společnost“ pomáhá ujasnit si naše společenské normy a uvědomit si, k čemu se vlastně hlásíme a proč je to pro nás přitažlivé. V tomto směru je „občanská společnost“ výrazně nadřazená pojmům, jako je např. „demokracie“, kterýžto pojem, ačkoliv může osvětlit skutečnost, že dáváme přednost konsenzu před donucením, nám říká velmi málo ohledně společenských předpokladů efektivity obecného konsenzu a participace. Směšuje participatorní kmenové segmenty, starověké nebo středověké městské státy a moderní, na růst orientované národní nebo nadnárodní státy a zatemňuje zásadní rozdíly, ať už v intelektuální atmosféře, společenské organizaci nebo ve vnějších okolnostech, za kterých tyto různé formy fungují nebo fungovaly. Naproti tomu pojem občanské společnosti objasňuje nejen mechanismus, ale také půvaby toho typu společnosti, o který usilujeme.

Občanská společnost je založena na oddělení politického zřízení od ekonomického a společenského života (v důsledku od občanské společnosti v užším smyslu, tj. od společenského rezidua, které zůstane po odečtení státu), ale to je kombinováno s absencí nadvlády držitelů moci nad společenským životem, absencí tak podivnou a stěží představitelnou v tradičním agrárním světě, absencí, která Adamu Fergusonovi připadala tak překvapivá a riskantní. Politický centralismus je nezbytný, neboť ekonomické a společenské jednotky nemohou v moderním světě plnit také úlohu jednotek udržujících pořádek. Ekonomický pluralismus, zdaleka ne úplný, je s politickou kontrolou strategických ekonomických odvětví slučitelný (ve skutečnosti ji vyžaduje). Autonomie ekonomiky je potřebná nejen ve jménu výkonnosti (na tom by příliš nezáleželo, jestliže si uvědomíme, že moderní technika je už tak hrozivě efektivní), ale proto, aby zajistila pluralismus se společenskou základnou, kterou už nemůže nalézt nikde jinde. Vyžaduje intelektuální nebo ideologický pluralismus – rostoucí ekonomika, která je pro systém nepostradatelná, je nemožná bez vědy a věda je neslučitelná se společensky udržovaným, vynuceným kognitivním obrazem světa, nadaným apriorní autoritou.

V budoucnosti bude možná nutné, aby fungovala za podmínek, jež se liší od těch, které jí původně pomohly vzniknout. Centrální světová politická moc se možná stane nepostradatelnou, máme-li se vyhnout ekologické nebo teroristické katastrofě. Znamená to, že občanská společnost už nebude těžit z podpory společensko-přirozeného výběru v mnohostátním světě, který jí tak zásadním způsobem v minulosti pomohl (dokonce i za předpokladu, že bychom se mohli spolehnout na to, že efektivita bude na její straně, což není zřejmé). Otázkou zůstává, zda pouhá ekonomická a kulturní konkurence povede ke stejnému důsledku a zda to bude stačit. Modularita/individualismus může ustoupit společně s erozí víry, která mu dala vzniknout, a neindividualistické kultury mohou kultury individualistické překonat ekonomicky – tak může individualismus ztratit své ospravedlnění bohatstvím. Kulturní homogenita bude pravděpodobně prudce narušena emigrací zapříčiněnou rozdíly ekonomické úrovně a vystaví liberální politiku velkému tlaku.

Proč bychom měli chtít občanskou společnost? Karl Popper nás ve svém díle Otevřená společnost a její nepřátelé (kniha, na kterou naráží podtitul tohoto díla) seznámil s rozdílem mezi „historicistickým“ a liberálním způsobem stanovení platnosti společenských uspořádání. „Historicismem“ myslel odvolání se na domněle nezvratitelný verdikt dějin – správné je to, co musí nastat. Jsem samozřejmě seznámen se všemi námitkami vůči historicismu, nejen proto, že jsem Popperovou knihou hluboce ovlivněn – verdikty dějin jsou ve skutečnosti velmi nejasné a stěží předvídatelné, a i kdyby je někdo znal, bylo by zbabělé k nim přistupovat jako k autoritativním.

Domnívám se však, že částečnému historicismu se vyhnout nemůžeme. Občanská společnost může a nemusí být jedinečným společenským důsledkem toho typu vědecko-průmyslového způsobu života, ke kterému je lidstvo připoutáno bez možnosti úniku; každopádně je s ní však zřejmě určitý počet jejích viditelných a známých alternativ neslučitelný. Tuto úvahu musíme mít na paměti.

Celkově vzato je tedy občanská společnost částečně oprávněna skutečností, že se zdá být spjata s naším historickým osudem. Návrat ke stojaté tradiční agrární společnosti není možný, a jelikož je industrialismus naším osudem, musíme se také starat o jeho společenské důsledky. Navíc se nám – nebo alespoň některým z nás – občanská společnost opravdu líbí – vůbec nechceme žít v ideokracii, ať už staré, nebo nové, nebo v nějakém tradičním komunitarismu, nemluvě o starých centralizovaných autoritářských režimech. Ovocem toho, k čemu se hlásíme, jsme však také my sami – do jaké míry se potom naše podpory přičítají k výhodám toho, po čem toužíme? Něco, snad zhroucení marxistické ideokracie, ukazuje, že moderní člověk není otrokem ani té nejvíce vytrvalé a monopolistické indoktrinace a nutně se mu systém prostupující jeho světem nemusí líbit, ačkoliv čas od času se zdá, že nemá žádnou alternativu a že je nadán mocným sebeopravňujícím souborem důvodů a principů. Jaký má však smysl vychloubat se našimi hodnotami a odsuzovat odevzdání se druhých absolutnímu transcendentalismu nebo požadovat komunalismus? Oni jsou takoví, jací jsou, a my jsme zase takoví, jací jsme my – kdybychom byli jimi, zastávali bychom jejich hodnoty, a kdyby oni byli námi, zastávali by hodnoty naše. Nejsem relativista – existence pravdy, jež transcenduje kulturu, mi připadá jako nejdůležitější jednotlivý fakt lidské existence a jeden ze základů občanské společnosti, neboť tento fakt umožnil onen kognitivní růst a odmítnutí absolutismu, na kterém je občanská společnost založena. Přestože však vychvalování něčeho napříč kulturních hranic se mi zdá ve většině případů jako poněkud bezesmyslné cvičení.

V určitém omezeném měřítku má nicméně naše vazba na občanskou společnost určité historicistické základy, ne však zcela. Historické okolnosti mohou eliminovat některé její soupeře, ale pravděpodobně nevymezují jednoznačně reziduum (a téměř určitě je nevymezují ve všech detailech). V rámci škály možností, které potom zůstávají – my však tuto škálu neznáme –, je volba na nás. Kód kognitivního chování, který se objevil s občanskou společností a který odděluje fakta a hodnoty, nám naneštěstí brání ukončit regres ospravedlnění a osvobodit naši volbu od zatížení libovůlí. Taková je však naše situace a my jí nemůžeme uniknout. Moje vlastní volba je náhodou jasná, ale povaha našich hodnot nám rovněž brání v stanovení jejich platnosti. K oprávnění této volby by bylo třeba, aby byla výsledkem absolutizované a jedinečné vize – ale pravidla řádu, který jsme si vybrali, přesně takovou absolutizaci zakazují! Povaha naší volby nám tedy brání, abychom dokázali její předem významnou výhodu. S tím musíme žít. Abychom parafrázovali Kantovy úvahy o etice, toto napětí nemůžeme překonat, ale můžeme pochopit, proč je musíme snášet. Neviňte doručitele zprávy za její obsah.

Zdroj:

Gellner, Ernest. „Stanovení platnosti?“ In Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997, 180–183.