Obrazoborectví Tomáš Pospiszyl
Termín obrazoborectví se ve svém původním významu užíval v souvislosti s různými náboženskými hnutími, jež bojovala za odstranění obrazových zpodobnění odporujících jejich přesvědčení. Obecně se jím označuje jakékoliv organizované, ideově zdůvodněné ničení a odstraňování obrazů či všeobecně symbolů. Jde o geograficky i časově široce rozšířenou praktiku. Doložena je již ve starém Egyptě a v různých podobách se s ní setkáme u většiny lidských kultur až do současnosti. V jisté míře je obrazoborectví přítomno v každém procesu společenské transformace. Zpětně nám proto dovoluje transformační procesy analyzovat v jejich vztahu k symbolům minulosti.
Současné obrazoborectví se podle Bruna Latoura projevuje ve třech základních oblastech: v náboženství, ve vědě a v současném umění.1 Latour také vytvořil základní typologii obrazoboreckých motivací. Nábožensky a politicky motivované obrazoborectví se ve 20. století objevilo především v Číně (tzv. kulturní revoluce) a v Sovětském svazu (v souvislosti s likvidací náboženství a životního stylu minulosti). Obrazoborecké gesto má dlouhotrvající působnost a ani po desetiletích nejsou neřídké pokusy o jeho symbolické i faktické revize. V roce 1931 byla v Moskvě z propagandistických důvodů zbořena katedrála Krista Spasitele, na jehož místo byl plánován obří Palác sovětů. K jeho výstavbě ale nikdy nedošlo. Naopak v 90. letech byla zahájena výstavba repliky původního kostela, znovuotevřená poté v roce 2000 jako symbol popření boje sovětské společnosti s náboženstvím a návratu Ruska ke spirituálním hodnotám křesťanství.
Obrazoborectví se v posledních dvou dekádách objevilo ve východní Evropě (pád komunistických režimů) nebo v Asii (potlačování tibetské kultury, ničení neislámských památek v Afghánistánu). V obou případech šlo o navazování na vlastní dlouhodobou obrazoboreckou tradici. Např. vznik samostatného Československa v roce 1918 byl podtržen ideově sporným, ale spektakulárním stržením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Každé další politické změny v Československu byly doprovázeny podobným odstraňováním symbolů minulosti (likvidace a reinstalace pomníků, změny muzejních expozic, přejmenovávání veřejných prostranství).2
Státem organizované obrazoborectví nemá ve 20. století násilnou podobu, je spíše výrazem v zásadě modernistické víry, že svět, nebo alespoň jeho symbolické projevy, mohou být podle potřeby měněny. V moderních státech je centrálně řízené obrazoborectví projevem snahy politické moci kontrolovat a ovládat veřejně spravovaný symbolický kapitál. Tato moc roste v závislosti na totalitarismu daného státního útvaru. Centrální událost a symbol transformace východní Evropy – pád Berlínské zdi v roce 1989 – měl charakter kolektivního obrazoboreckého rituálu. Ničení zdi symbolicky vizualizovalo nastávající společenské změny: pád socialistických režimů a znovupropojení Evropy, do té doby rozdělené na dva nepřátelské tábory. Záběry ničení Zdi obyvateli NDR v televizním vysílání představovaly závěrečnou bitvu studené války, jejíž podstatná část proběhla v rovině soupeření symbolů. Ani dvacet let po pádu Zdi není její symbolický potenciál zdaleka vyčerpán. Je chráněna jako historická památka a dokonce restaurována.
Ve východní Evropě nedávné příklady obrazoborectví podtrhují diskontinuitu jejího historického a politického vývoje. V posledních šesti dekádách, v závislosti na změnách politického režimu nebo dokonce jen jeho představitelů, tu docházelo k masivním vlnám odstraňování a přeměny obrazových symbolů nebo slovních názvů. Několikerá potřeba odstraňování pomníků, vyškrtávání osob z učebnic nebo přejmenovávání ulic ukazují, jak heterogenní vývoj je pro tuto oblast charakteristický. Snad neobtížněji dostupnými obrazovými materiály v Československu 80. let byly fotografie J. V. Stalina a další materiály z období kultu osobnosti. Tehdejší politický režim zdůrazňoval svoji historickou kontinuitu, podporovanou systémem nejrůznějších výročí, současně ale zavedl pečlivou autocenzuru, která historický obraz výrazně deformovala. Léta 1948 až 1989 vnímáme jako kompaktní šeď totalitního systému, prozářenou krátkým zábleskem liberalismu na konci šesté dekády. Ale i v tomto období se několikrát měnily učebnice a přejmenovávaly ulice a náměstí. Zřejmě nejsymboličtějším, ovšem nepropagovaným aktem obrazoborectví bylo v celé východní Evropě odstraňování Stalinových pomníků po roce 1956. Stalinistické symboly přitom byly vymýceny přímými nástupci a dědici stalinistů. Pokud se takové symboly někde uchovaly, pak jen jako anomálie.3
Po roce 1989 v tehdejším Československu i celé východní Evropě došlo k rychlému a symbolickému obrazoboreckému hnutí, které odstranilo nejvýraznější symboly minulosti. Vznikla nová muzea nebo muzejní expozice, jež potlačily oficiální umění předchozí dekády. Došlo k dalšímu přejmenování ulic, náměstí a dopravních uzlů, které byly dřív obsazeny názvy, jež ideologicky odkazovaly ke komunistickému režimu. V Praze bylo bezprostředně po listopadu 1989 přejmenováno asi 40 ulic, ale nakonec jich do poloviny 90. let bylo okolo 300.4 Současně s přejmenováváním docházelo v celé východní Evropě k postupnému odstraňování architektonických a sochařských monumentů socialistické éry, někdy spojenému se snahou po zaplnění místa, které po nich zůstalo.5 Překvapivě rozšířeným trendem se stalo vytváření replik historických památníků, zničených v období nacistického nebo komunistického režimu. Podobné znovubudování je vnímáno jako symbolický akt, který znamená nejen manifestační návrat ke starým hodnotám, ale především popření hodnot starého systému. Obrazoborectví tak funguje jako akt externalizace – odstraněním symbolů se zříkám doby, v níž vznikly, zodpovědnost za minulost předávám jí samé.
Strategie odstraňování pozůstatku socialistické výzdoby ale neměla vždy organizovaný charakter. Elegantní řešení v duchu tržní ekonomiky nabídlo pražské metro: ve vestibulech byly před ideologické reliéfy v duchu socialistického realismu postaveny prodejní stánky. Strategicky vybraná místa, kde se oči cestujících před rokem 1989 střetávaly s podobou Lenina nebo bojovníků za proletářskou revoluci, nyní nabízejí reklamu.
Veřejnost projevuje různou úroveň citlivosti na změnu či naopak kontinuitu názvů spojených s minulostí. Původně mládežnický československý deník Mladá fronta se proměnil na Mladou frontu dnes, kdy v novém grafickém řešení záhlaví novin hraje hlavní roli dodatek k původnímu názvu. Ten byl zcela marginalizován, přesto nevymizel z veřejného povědomí. Mladá fronta dnes je již více než dekádu nejčtenějším deníkem v České republice. I čistě komunistické noviny, „orgán Komunistické strany Československa“ Rudé právo, se proměnily na Právo a staly se uznávaným zdrojem informací. Debaty o přítomnosti komunistů na české politické scéně často skončí u otázky názvu. Kritikům komunistů ani tak nevadí jejich politické názory a reálné politické usilování, jako spíš skutečnost, že jejich politická strana jen kosmetickým způsobem změnila svůj název (Komunistická strana Československa – Komunistická strana Čech a Moravy).
V novém tisíciletí se čím dál tím víc projevuje nostalgie po symbolech minulosti. Nezřídka se setkáváme s protesty proti jejich ničení, dnes už spíše z ekonomických než symbolických důvodů (Palác republiky v Berlíně). Obrazoborecké tendence posledních dvaceti let se alespoň navenek snaží o kritickou reflexi vlastní historie, ovšem za posthistorického přesvědčení, že k dalším radikálním změnám ve společnosti již nikdy nedojde.
Poznámky:
1 / Bruno Latour, „What is Iconoclash? Or is there a Word blond the image wars?“, in Iconoclash, Beyond the image wars in science, religion, and art, edited by Bruno Latour a Peter Weibel (ZKM a MIT Press, 2002), 14–38.
2 / Jako případová studie by zde mohlo sloužit ukládání tělesných ostatků významných Čechů v panteonu Národního muzea. Roky 1918, 1939, 1945, 1948, 1968 i 1989 s sebou vždy přinesly komplikované změny v hierarchii a návazně na to i stěhování národních hrdinů.
3 / Město Zlín, přejmenované v roce 1949 na Gottwaldov, si jméno prvního komunistického vůdce uchovalo až do roku 1990. Stejně tak se kuriózně v Praze až do roku 1989 zachovala Stalinova ulice (dnešní Starochodovská v Praze 4).
4 / Václav Ledvinka, Archiv hlavního města Prahy, rozhovor v ČRo 7, 26. 5. 2006.
5 / Z aktivit, které se prázdné podstavce po pomnících Lenina a dalších socialistických hrdinů pokoušely zaplnit prostředky současného umění, uveďme alespoň soutěž Monument litevského Centra pro současné umění z roku 1995.