Odboj Primož Krašovec

Odboj je pojem označující zvláštní typ vojenského či politického odporu vůči fašismu v průběhu 2. světové války, který se zrodil v důsledku brzkého kolapsu a kapitulace vojsk většiny evropských států na počátku války a v důsledku spolupráce vlád s fašismem. Odboj byl organizován bez účasti a bez pomoci státních zřízení či jejich vojsk, což se nakonec ukázalo nikoli jako překážka, nýbrž jako příležitost (podobně jako v pozdější protikoloniální a protiimperialistické partyzánské válce ve třetím světě) vytvářet takové vojenské a politické formace, jež by představovaly nejen alternativu států a státních vojsk, ale také novou formu emancipační politiky, politiky v permanentní opozici.

Právě to bylo na partyzánském odboji proti fašismu během 2. světové války ve své podstatě komunistické – ani ne tak odbojem proklamovaná ideologie či ikonografie odboje (např. rudé hvězdy na uniformách partyzánů), jako spíš způsob, jak se odboj vypořádal s katastrofickou historickou situací, a metody, jež pro boj s fašismem vyvinul. Katastrofická povaha situace oklestila politické možnosti tak radikálně, že zbývaly jen dvě volby: buď kapitulace a kolaborace, anebo nekompromisní partyzánský boj, který ze své podstaty nebyl čistě jen obranný, ale také organizovaný, proticentralistický, protimilitaristický, a tudíž emancipační. Odbojáři (partyzáni) tedy nebojovali jen proti fašismu a cizí okupaci, ale také proti státnímu násilí, ekonomickému a společenskému vykořisťování, genderové nerovnoprávnosti, militaristické hierarchii a dalším formám politického uspořádání typického pro předválečný společenský řád.

Odbojáři nezformovali žádné státní vojsko bojující na obranu lidu – oni totiž sami byli lid, jenž pozvedl zbraně, aby s fašismem bojoval a osvobodil se. Lidé tedy nebyli objektem, nýbrž subjektem svého vlastního osvobození. Ruku v ruce s tím šlo i zrušení těch forem útlaku a vykořisťování, jež byly pro předválečné uspořádání charakteristické. Hlavním rysem odboje tedy byl partyzánský boj proti fašismu a zároveň proti předválečnému kapitalistickému zřízení, v němž rozhodující roli hrály politické zájmy, jež měly zásadní vliv na vojenská rozhodnutí a postupy (nebylo by tomu tak, kdyby se jednalo čistě jen o boj dvou státních armád o ovládnutí území jako v případě většiny moderních válek). V tomto směru byl odboj komunistický (opět, důležitější než explicitní rétorika partyzánů jsou jejich konkrétní postupy – ačkoli se partyzánská vojska skládala z lidí s mnoha rozdílnými ideopolitickými názory, z nichž některé nebyly ani zdaleka podobné tomu, co dnes označujeme jako „komunistickou ideologii“, všichni byli komunisty v praxi – tzn. tím, že se účastnili politického hnutí, jež svrhávalo staré formy nadvlády a vykořisťování, neboť člověk se v daných historických podmínkách stával komunistou, jakmile se chopil zbraně a odešel do lesů a hor bojovat proti fašismu, nehledě na jeho morální a myšlenkové přesvědčení či jakékoli další idiosynkratické okolnosti, jež k tomu vedly, neboť boj proti fašismu sám o sobě už obsahoval boj proti starému řádu) a také revoluční, neboť partyzánské formy politické a taktické organizace znamenaly radikální rozchod s politikou starého, a představovaly tudíž radikální politické novum.

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že obě verze soudobého revizionismu protifašistického odboje v době 2. světové války – alespoň v akademických kruzích totiž existují dva způsoby pojednání dějin odboje – jsou mylné. Tvrdá, konzervativní linie se mýlí, když odboj viní z toho, že byl hybnou silou „jiného totalitarismu“ (tzn. komunismu), a proto také stejně tak špatný jako totalitární fašismus, proti němuž bojoval. Partyzáni se však během války nesnažili budovat byrokratický policejní stát, ale bojovali za demokratické lidové politické formace: nenacházeli výlučnou oporu ve vojenské disciplíně, naopak, zřizovali sítě místních rad, organizovali masová shromáždění, provozovali zastupitelský systém rozhodování a pořádali diskuse a schůze k přijímání vojenských usnesení. Ve stalinistickém typu komunismu, zavedeném v Sovětském svazu ve 30. letech 20. století, bychom se s ničím takovým rozhodně nesetkali. Jednak proto, že se odboj zrodil ve velmi odlišných historických podmínkách (během války a ne v době restrukturalizace státu po sérii rozsáhlých městských povstání), a také proto, že byl svým způsobem zcela protichůdný klasickému leninskému převzetí státního zřízení cestou jeho pomalého rozkladu, ale hlavně proto, že státní zřízení se tou dobou už dávno rozpadlo anebo se jej zmocnili fašisté. To partyzány nutilo – v některých případech dokonce proti jejich leninskému přesvědčení – praktikovat necentralizovanou formu komunismu, komunismu, jenž neaspiruje na převzetí státu, ale na zřizování takových politických útvarů, které mohou fungovat paralelně se státem, nezávisle na něm anebo dokonce (v tomto případě fašistickému) státu navzdory.

Na partyzánském boji, jakkoli byl svým založením komunistický, nemohlo být nic totalitárního, neboť totalitarismus vždy zahrnuje stát – je typickou formou státní organizace.

Pokud ona první, tvrdá linie revizionismu srovnává proticentralistický komunismus partyzánů se stalinským programem, linie druhá se snaží jeho revoluční povahu zlehčovat anebo, v některých případech, dokonce zcela popírat. Podle této druhé linie byl partyzánský boj prostě jen vlasteneckou obranou národa/národů před cizími okupanty. Benevolentní „levicoví“ revizionisté chtějí partyzánský boj očistit od jeho politického náboje – pro ně byl pouhou imitací vojenské obrany státu v nepřítomnosti standardního státního vojska. Pokud bychom měli partyzánský boj považovat za depolitizovanou obranu národa (a území) a ne za územně nevyhraněné protifašistické hnutí, čímž ve skutečnosti byl, museli bychom ignorovat základní prvky partyzánského boje: totiž že proti fašismu vystoupil samotný lid se zbraní v ruce, a nikoli odvedenci či profesionální armáda, že jeho zásobami byly výhradně dary místních obyvatel, že byl mobilní a nebojoval o území, nýbrž za svobodu, že zrušil předchozí formy organizování a hierarchie vojska a vytvořil útvary nové, jež byly svou povahou hluboce politické. To vše byly revoluční počiny. Revizionisté zastávající měkkou linii mohou mít pravdu ve svém hodnocení převládajících pocitových a mravních pohnutek (jimiž byla ve většině případů touha bránit zemi a národ před cizími okupanty), jež lidi vedly k tomu, aby se k odboji přidali, neberou však v potaz, že partyzánský boj byl čímsi naprosto novým – a tím se zcela vymykal pochopitelným emocionálním pohnutkám jeho účastníků. Tím, že revizionismus měkké linie redukuje partyzánský boj na jeho deklarované intence a že zlehčuje jejich vlastní uskutečňování, zůstává ve vztahu k tvrdé revizionistiské linii čistě reaktivní, neboť partyzánský boj jen brání před obviněními, že byl komunistický a tudíž revoluční, tím, že odpovídá, že nebyl ani jedno, ani druhé. Touto argumentací zůstává určitá část postsocialistické levice uvnitř ideologického rámce zkonstruovaného tvrdou linií revizionismu, v němž být revoluční znamená něco odporného, něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Místo toho by však měla – inspirována partyzánským bojem – představovat a rozpracovávat novou myšlenku revoluce a jejího uskutečňování.

Na partyzánském boji je zajímavá a významná právě jeho radikální inovace politiky, tedy uvedení dříve neznámých forem politiky do praxe – daleko spíše než jeho podobnosti s ostatními typy politiky (např. s nacionalismem 19. století či s centralistickým komunismem, dvěma typy politiky s odbojem nejčastěji spojovanými – záleží jen, ze kterého typu revizionismu vycházíme), které se ještě nestaly součástí politické praxe samé, nýbrž existovaly jen jako určité prvky politické rétoriky, již měl odboj společnou buď s nacionalismem, anebo s centralistickým komunismem. Revizionistická strategie vychází z redukování odboje buď na romantický nacionalismus, anebo na centralistický komunismus. Zdůrazňuje to, co bylo po rétorické stránce podobné, a opomíjí to, co bylo v praxi nové. Jelikož odbojáři pocházeli z mnoha rozdílných ideologických a společenských prostředí, byla „partyzánská ideologie“ v podstatě takový mišmaš, namíchaný z mnoha pokrokových myšlenek oné doby. Proto je pro revizionisty snadné jakákoli svá tvrzení o partyzánské politické příslušnosti dokládat písemnými materiály – písemné historické dokumenty zanechané partyzány mohou totiž snadno živit nejrůznější interpretace jejich politické orientace, jež jsou často i zcela protichůdné. Ojedinělé útržky písemných svědectví, selektivně uspořádané, lze použít k redukování partyzánské politiky na ten či onen tehdejší politický proud. Je však třeba se zaměřit na prozkoumání očividné nesourodosti tohoto materiálu, jeho vnitřní rozporuplnosti a ideologické různorodosti, jež dokládají, že „partyzánská ideologie“ nebyla homogenním ideologickým systémem, importovaným do odboje zvnějšku, nýbrž že nabízela artikulaci pokrokových myšlenek dané doby v konkrétní historické situaci a v souvislosti s úkolem každodenního boje proti fašismu. A pokud naléhavost úkolů na vojenské frontě během války nechala některé z teoretických problémů a otázek, jež se během odboje vynořily, nevyřešené, jejich rozřešení by mělo být prvořadým úkolem soudobé levice – pokud je toho názvu vůbec hodna.