Otevřený kancelářský prostor Karl Lydén

No tak dobře, řek sem jí. Opatřil jsem si boty od Bathing Apes. Mám boty od Bathing Apes. Mám je, mám je. A jí se líbí. Člověk slyší jen ticho, továrny, chodby, telefony, sluchátka a mikrofony. Kolektivní amnézie.

Ticho
Továrny
Chodby
Telefony
Sluchátka a mikrofony

Takže: slovo A vede k slovům B a C, slovo B vede k slovům D a E, slovo C vede k slovům F a G, a tak dál v kruhové nekonečnosti. Tak zní základní definice strukturální lingvistiky, třebaže opomíjí nejdůležitější slovo.

Když se chce procházet v těchhle botách, proč ne. Víte co? Ať si říká cokoli, nebudu ji poslouchat. Zamknul jsem pusu na zámek. Někdy s ní mluvím, ale až moc hezky, jako by pořád byla mou domácí služkou.

Vzduch
Plyn
Čtvercová náměstí
Krychle
Oddělené kanceláře

Paměť
Já
Matka
Noviny

Jsem s matkou v budově novin, kde pracuje. Vešli jsme hlavním vchodem, nikoli zadními dveřmi, jak to obvykle děláme. Nelíbí se mi tu. Páchne to tu po cigaretách a nových autech; obrovská krajina kanceláří, kde nemůžete najít cestu. Cítím se provinile, že se mi tu nelíbí – sám jsem ji přece prosil, aby mě sem vzala. Kdosi mi ukazuje hrneček na kávu, je na něm nějaký obrázek. Dali mi koláč. Jím ho, ale cítím se stále hůř. Ukázali na oddělenou kancelář, v níž sedí editor, a jejich přehnaná gesta a pokorná úcta k samotné této kanceláři mi připomíná mé horečnaté noční můry; dveře se otevírají, vychází jeden známý mé matky, směje se a říká mi „ahoj“. Mučí mě představa, že tohle přihlouplé prase je její nadřízený. Tihle lidi, co pořád mluví, jsou jiní než normální kolegové mé matky. Místo piva pijí kávu; jejich oblečení vypadá jako obleky lidí z kanceláře, ne jako normální oblečení. Konečně odcházíme a jdeme zadním východem, který jsem považoval za hlavní vstup. Vepředu úzké schodiště, za bílou dělící stěnou se rozprostírá obrovská podlaha, místo venkovní stěny jsou velká, pustá okna sahající až ke stopu – ale je tu tma kvůli chabému osvětlení a stromům rostoucím před budovou. Vzduch je cítit po gigantickém tiskařském stroji; lesklá litá ocel a železo – podobá se velkému černému kombajnu. Když půjdeš trochu dál do temného kouta haly, zápach je ještě silnější, mísí se s pachem chlóru. A když otevřeš dveře, narazíš na opravdové kolegy mé matky: nazí, tlustí, zarudlí, většinou muži, samí pivaři; na jménech tu nezáleží. Je tu sauna a bazén; z něho ten zápach chlóru. Můžeš si tam zaplavat, jestli ti to matka dovolí. Na kabinkách jsou nálepky proti pití; pozůstatek poslední státní kampaně. Matka dala nejvíc gólů za novinový fotbalový tým, tedy kromě toho černovlasého mladíka, kterého zbožňuješ. Vždycky tě přepadne hrdost, když mu matka pošle přihrávku. Když je po fotbale, všichni celé hodiny sedí na lavicích před sprchami a saunou. Černovlasý mladík je vždycky v pohodě a někdy s tebou prohodí pár slov, ale většinou odchází dřív než ostatní. Tvé matce se nelíbí jeho politické názory.

Vzduch
Benzín
Paměť

Kašlu na ně. Chvíli se projdu ve svých botách a pak tu zlodějinu ohlásím. I kdybych to měl cítit pořád, udělal bych to. A kdybych měl mluvit za nás za oba, udělal bych to taky. Víš? Může mě ignorovat, ale hluboko uvnitř vlastně nemůže.