Padělek Sylva Poláková

Padělek, nebo také falzifikát, je napodobenina zhotovená s úmyslem vydávat ji za pravou věc. Nejčastějšími případy padělků jsou napodobeniny peněz, podvrhy důležitých dokumentů či padělky uměleckých děl. Význam slova padělek bývá zaměňován s podobnými výrazy, jako je kopie, falšovat, faksimile, podvrhnout, pseudo-, apokryfický či apokryfní.¹

Jak je patrné i z okleštěné slovníkové definice, podstatné v definování padělku je rozpoznání úmyslu předstírat pravost.² Proto než začneme vykládat termíny falešný, podvodný, nepravý, nesamostatný, nepůvodní musíme si nejprve definovat slova pravý, věrný, podobný atd. Všechny tyto termíny závisejí na „uspokojivé“ sémiotické definici pravdy a nepravdy. To ovšem může být velice zavádějící. Umberto Eco, který ve své knize Meze interpretace³ věnoval definování padělku a kopie celou jednu kapitolu, proto navrhuje pokusit se o provizorní definici padělku a kopie nejprve na základě normálního zdravého rozumu. Aby bylo vůbec možné definovat termíny padělek a kopie, musíme chápat pojmy jako totožnost, podoba, podobnost a ikonická podobnost jako prvotní. Leibnizův zákon totožnosti nerozeznatelných věcí říká, že dvě údajně rozdílné věci mohou být shledány totožnými, pokud se jim podaří ve stejném okamžiku zaujmout stejnou část prostoru. To však nestačí k definování padělků. O padělku mluvíme tehdy, je-li něco přítomného předváděno jako originál, zatímco originál (pokud vůbec existuje) je jinde. Je tedy nemožné dokázat, že jde o dva různé předměty zaujímající ve stejném okamžiku dvě různá místa. Navíc pokud vidíme dva různé, ač podobné předměty ve stejném okamžiku, nemůžeme zcela přesně říct, který z nich je originál a který padělek. Oba jsou totožné samy za sebe. To znamená, že nestačí pracovat ani s prvotními pojmy a je nutné přijmout další kritéria, která lze vyjmout z dalších příbuzných pojmů:

Replikovatelnost předmětů: Když se zabýváme padělky a kopiemi, nejedná se přímo o lež. Např. fyzický předmět může být na základě své podobnosti s nějakým jiným předmětem omylem považován za tento předmět. Zda je takový omyl způsoben někým, kdo chtěl záměrně podvádět, nebo zda jde o shodu okolností, není rozhodnuto.

Dvojnictví: Dvojník lze definovat jako fyzický znak, jenž obsahuje všechny charakteristické aspekty jiného fyzického znaku, a oba tyto znaky obsahují všechny esenciální atributy předepsané abstraktním typem. Např. dvě židle stejného modelu jsou dvojnické. Dvojník není identický se svým dvojčetem (ve smyslu, že by nebylo možné je rozeznat), tj. dva předměty stejného typu jsou vzájemně odlišné, avšak jsou považovány za zaměnitelné. O podobnosti/zaměnitelnosti předmětů rozhoduje pak sám uživatel. Rozpoznání dvojníků je pragmatický problém, protože závisí na kulturních předpokladech.

Pseudodvojnictví: Existují případy, v nichž jedna věc určitého typu nabývá pro některého uživatele zvláštní hodnoty:

a) časová priorita, např. první ze série;
b) legální priorita, např. dvě identické bankovky se stejným sériovým číslem, ale jedna byla vyrobena legálně, druhá pro podvodné účely;
c) evidentní asociace, např. bankovka s konkrétním sériovým číslem, ukradená při loupeži, poslouží k odhalení zločince;
d) údajná asociace – nějaká věc se stane slavnou na základě předpokládané (leč nikoli fyzicky dokázané) asociace se slavnou osobou, např. vystavování postelí, v nichž údajně přespal Napoleon; e) pseudoasociace, např. nějaká věc je materiálně i tvarově dvojnická k jiné, ale nese jinou značku (pseudoznačku). Problém bude zajímat právníky a někteří zákazníci, když zjistí, že si koupili „špatnou“ věc, se budou cítit oklamáni.

Jedinečné předměty s nereprodukovatelnými rysy: Existují předměty po materiální a formální stránce natolik složité, že žádný pokus o jejich reprodukci nemůže úspěšně duplikovat všechny charakteristické a za nezbytné považované znaky. V takových případech se jedinečný předmět stává svým vlastním typem. Tato charakteristika spadá do konceptu autorské autentičnosti.

Podvrh a falešná identifikace: Jedinečný předmět nemůže mít už ze své definice dvojníka. Proto je každá jeho kopie buď poctivě označena jako faksimile, nebo mylně považována za nerozlišitelně identickou se svým modelem. Podvrh bychom tedy mohli definovat jako jakýkoli předmět, který je jednou vyroben, použit nebo vystaven se záměrem uvést někoho v domnění, že je nerozeznatelně totožný s jiným jedinečným předmětem. Stávající pojem podvrhu předpokládá určitou konkrétní intenci ze strany padělatele, tj. předpokládá dolus malus/nekalý úmysl. Připustíme-li však, že autor druhého předmětu jej vyrobil pouze jako žert nebo náhodou bez podvodného záměru, ale nárokovatel přitom v pravost druhého předmětu uvěří, pak bude moci podvrh posoudit jen externí pozorovatel – soudce, jenž ví, že oba předměty jsou různé předměty, a je mu známo, že nárokovatel bez ohledu na svou intenci provedl mylnou identifikaci.⁴

Z mylné identifikace je však nejprve nutné vyloučit právě ty případy, kdy se lže nikoli o předmětu, nýbrž o jeho autorovi. Pokud druhý předmět není prohlašován za identický nebo dojde-li k rozdílným interpretacím jednoho předmětu či se rovnou změní vnitřní vlastnosti předmětu.⁵ Naopak mezi typy nesprávné identifikace patří:

Přímý podvrh: Abychom vůbec mohli mluvit o přímém podvrhu, musíme za a) nejdříve předpokládat, že první objekt někde existuje, že je to jedinečný originální předmět a že není totožný s žádným druhým předmětem. Dalšími nutnými předpoklady jsou: b) nárokovatel ví, že první objekt existuje a alespoň zhruba i jak vypadá,

c) adresáti dotyčného nárokovatele musejí víceméně sdílet ekvivalentní znalost o prvním předmětu. O přímý podvrh jde, když jsou splněny tyto tři požadavky, ať už nárokovatel tvrdí o druhém předmětu, že je identický s prvním v dobré či zlé víře.

Vědomá mylná identifikace: Nárokovatel ví, že druhý předmět je pouze reprodukcí prvního. Se záměrem podvádět tvrdí, že druhý je identický s prvním. Např. uvádění padělaných bankovek do oběhu.

Naivní mylná identifikace: Nárokovatel si není vědom, že dva předměty nejsou identické. V dobré víře považuje druhý předmět za první/originál.

Autorské kopie: Autor prvního předmětu vytvoří druhý identický. Fyzicky i historicky jsou odlišné, ale autor může věřit, že z estetického hlediska mají stejnou hodnotu. Tyto případy přispívají ke zpochybňování fetišistického uctívání uměleckého díla.

Pozměnění originálu: Pozměnit originál může tvůrce prvního předmětu i někdo další, ať už v dobré, či zlé víře, podle toho, zda věří, že předmět po zásahu bude stále ještě identický s prvním předmětem. Takovým příkladem je sen o „bílém“ řeckém umění (chrámy i sochy byly původně jasně barevné) nebo každá restaurátorská práce. Každý předmět ale podléhá fyzickým a chemickým změnám, takže ad absurdum bychom museli považovat všechny předměty za podvrhy hned po jejich dokončení. Proto jsou kritéria o fyzické integritě flexibilní a připouštějí stárnutí předmětů i jejich rekonstrukce.

Umírněný podvrh: Od přímého podvrhu se umírněný liší především tím, že nárokovatel ví, že první a druhý předmět jsou odlišné, ale přesto se za jistých okolností a pro jisté účely přijímá, že oba odlišné objekty mohou mít stejnou hodnotu. Pro nárokovatele i adresáta jsou v tomto případě pojmy totožnost a zaměnitelnost také velice flexibilní.

Matoucí entuziasmus: Nárokovatel propaguje totožnost prvního a druhého objektu, protože věří, že hodnotově a funkčně jsou zcela zaměnitelné. Např. turisté obdivují kopie soch svatých na Karlově mostě, aniž by si mysleli, že stojí před originálem.

Flagrantní nárok na zaměnitelnost: Jedná se především o překlady, ale i další případy druhých předmětů, které jsou v dobré míře prezentovány jako identické s prvními, ačkoli byly evidentně pozměněny.

Podvrh ex nihilo: Do této skupiny se řadí díla vytvořená „à la…“, tedy apokryfy, pseudoepigrafy a tvůrčí podvrhy. Zde je nutné předpokládat, že první předmět neexistuje, a pokud existoval, je nenávratně ztracen. Nárokovatel, v dobré či zlé víře, připisuje druhý předmět autorovi na základě jeho známé tvorby a argumentuje tím, že druhý předmět vykazuje stejné typové rysy jako ostatní dílo tohoto autora. O druhém předmětu se pak tvrdí, že je dosud neznámýmdílem známého autora. Druhým případem je otevřené přiznání této imitace ve smyslu pocty nebo parodie a pak se mluví o díle „à la…“.

Diplomatický podvrh: Nárokovatel je totožný s autorem druhého předmětu a buď ví, že první předmět niky neexistoval, nebo má v dobré víře za to, že je první předmět nenávratně ztracen. V obou případech nárokovatel ví, že první a druhý předmět nejsou identické, ale věří, že druhý dokáže plnit stejnou funkci a nabýt stejných hodnot, a tak jej okolí prezentuje, jako kdyby to byl autentický první předmět. Diplomatický podvrh nabízí falešné potvrzení údajně autentických privilegií.

Záměrný podvrh ex nihilo: Nárokovatel ví, že první předmět neexistuje, a tak nemůže věřit, že druhý předmět je identický s prvním, nicméně to tvrdí s jasným záměrem klamat někoho. V tomto případě může být nárokovatel zároveň autor podvrhu.

Připsání autorství omylem: Nárokovatel nemůže být v tomto případě zároveň tvůrcem druhého předmětu a neví, že první předmět neexistuje. Proto v dobré víře tvrdí, že druhý předmět je autentický první.

Padělek jako falešný znak: Zajímavé rozkrytí povahy padělku přináší otázka, zda-li je padělek znakem, na niž můžeme odpovědět pomocí peirceovských definic znaku a ikonu.⁶ Znak je něco, co pro někoho zastupuje v určitém ohledu nebo schopnosti něco jiného, což by znamenalo, že druhý objekt zastupuje pro nárokovatele první objekt. A jelikož ikon může reprezentovat svůj objekt hlavně na základě podobnosti, je tedy druhý předmět ikonem prvního. Jakmile tedy v druhém předmětu rozpoznáme znak, nejde už o podvrh, nýbrž o ikonický znak. Problém je v tom, že nárokovatel si neklade otázku „Co to znamená?“, nýbrž „Co to je?“, a tak se nedostává k odpovědi „Ikonický znak“. ale vytváří falešnou identifikaci a považuje druhý předmět za první. Z peirceovské perspektivy není ikon stále ještě znak. Jako pouhý obraz představuje „primárnost“ a to je to, co mate a odvádí od otázky „Co to znamená?“.

Kritéria pro uznání autentičnosti: Rozhodujeme-li o tom, který předmět je originál, nestačí podat důkaz o tom, že dva zkoumané předměty nejsou identické. Je nutné podat důkaz autentičnosti prvního. Umberto Eco uvádí příklad s Monou Lisou. Aby bylo možné říci, že reprodukce není pravá Mona Lisa, je třeba prozkoumat skutečnou Monu Lisu a potvrdit její autentičnost stejnými technikami, jakých bylo použito k rozhodnutí, že se reprodukce liší od originálu. Takto postupují i moderní badatelé, kteří termín „autentický“ vysvětlují jako historicky původní. Drží se postupu, kdy dokázat, že objekt je původní, znamená pohlížet na něj jako na znak svého vlastního původu.

Důkazy prostřednictvím materiálu: Dokument je padělaný, pokud stáří materiálu neodpovídá době údajného vzniku dokumentu. K určení věku a charakteru média používáme fyzikální a chemické techniky, kterou jsou považovány za poměrně objektivní.

Důkazy prostřednictvím lineární manifestace textu: Lineární manifestací se myslí porovnání objektu s formálními pravidly, která byla platná v době jeho údajného vzniku, a se stylem údajného autora.

Důkaz prostřednictvím obsahu: Pro důkaz prostřednictvím obsahu je nezbytné rozhodnout, zda pojmové kategorie, taxonomie, mody argumentace, ikonologická schémata ap. jsou koherentní se sémantickou strukturou (formou obsahu) kulturního prostředí údajných autorů – stejně jako s osobním pojmovým stylem těchto autorů (extrapolovaným z jejich dalších děl).

Důkaz prostřednictvím vnějších důkazů (referent): Dokument je podvržený, pokud vnější skutečnosti, o kterých se zmiňuje, nemohly být v době jeho vzniku známé. K tomuto způsobu posuzování pravosti objektu je nutné disponovat značnými historickými vědomostmi.

Přes obsažnost výše navržených kritérií je třeba si spolu s Umbertem Ecem uvědomit, že jsou užitečná jen tehdy, pokud posuzující stojí před „nedokonalými“ podvrhy. Každé kritérium pro zjištění, zda něco je padělek nebo originál, splývá s kritériem pro zjištění, zda je originál autentický. Proto originál není dostatečným parametrem pro odhalení padělku. Pojmy jako pravda a nepravda, autentický a padělaný, totožnost a odlišnost se navzájem kruhově definují. To, že nakonec výsledkům výše zmíněných kritérií věříme, není ani tak jejich zásluhou, jako spíš zásluhou instinktivního postupu, který vychází hlavně ze společenské dohody. V období „transformace“ trhu, společenské morálky, etiky, svobodného vyjadřování a kritiky se české prostředí nachází v situaci, kdy se ona „společenská dohoda“ v různých oblastech veřejného i soukromého života teprve pomalu vyjasňuje. A tento zamžený stav umožňuje bujení nepravdivých tvrzení o identitě čehokoli. Ecova metoda prokazování pravosti na základě vyloučení „špatné“ interpretace se nepokouší o vystavění dalšího žebříčku pro určování hodnot. Její význam tkví v obrácení pozornosti z interpretovaných předmětů (padělků) na samotné interprety a jejich intence. Upozorňuje na jejich zodpovědnost za to, zda se naše realita bude skládat z podvrhů a předstírání nebo z pravdivých identit a otevřené čisté hry.

Poznámka:

1 / Falšovat: 1. padělat: falšovat peníze, podpis; falšovat skutečnost, dějiny zkreslovat; 2. vyrábět nebo znehodnocovat (potraviny) přimíšením méně hodnotného materiálu: falšovat víno máslo… Kopie: nepůvodní dílo vytvořené přesným napodobením originálu; nesamostatné na nějakém vzoru závislé dílo vůbec; napodobenina (opak originál): kopie obrazu; věrná, zdařilá, nepodařená kopie; … 2. podle nějakého vzoru nebo zároveň s ním mechanicky a hromadně vyrobený další exemplář… Faksimile: věrná napodobenina tiskem: faksimile podpisu; faksimile rukopisu básně, starého tisku. Podvrhnout: 1. vytvořit, vyrobit podvrh něčeho; padělat: podvržené rukopisy, básně; … 2. (tajně, lstivě) podstrčit; lstivě, podvodně zaměnit … podvrhli ji cizí dítě. Pseudo-: první část složených slov spojujících část druhou s významem řeč. slova pseudos lež, a to 1. jako s její vlastností, popř. bližší okolností (pseudogotika nepravá, nepůvodní, napodobená gotika; pseudohumanita falešná, předstíraná humanita…); lži-, pa-… Apokryfický, apokryfní: apokryfická kniha, … apokryfní evangelium; přen. nepravý, nepůvodní, podvržený, padělaný: apokryfní obraz, text; apokryfická báseň. Viz Slovník spisovného jazyka českého, Praha, Academia 1989.

2 / „Předmět se nestává padělkem na základě svých vnitřních vlastností, ale na základě tvrzení o identitě.“ Umberto,Eco, Meze interpretace (Praha: Karolinum, 2004), 196.

3 / Eco, Umberto. Meze interpretace. Praha: Karolinum, 2004.

4 / Umberto Eco používá označení „nárokovatel“ ve smyslu vlastník či stávající držitel daného předmětu či ideje, které jsou určitým způsobem prezentovány adresátovi.

5 / Pseudonymie – užít pseudonym znamená lhát o autorovi, ne o díle, jak to činí pseudoepigrafická identifikace. Plagiátorství – pokud někdo vyrobí předmět, jenž je úplnou nebo částečnou kopií jiného předmětu, nepokouší se dokazovat jejich identitu. Když nárokovatel prohlásí, že oba předměty jsou identické, funguje jako soudce, který odhalil manévr. Pokud je závislost druhého předmětu na prvním zjevná z intence svého autora, pak nejde o plagiát, ale o parodii, poctu, intertextovou citaci. Tímto pseudoplagiátorstvím jsou např. díla „à la…“. Aberantní dekódování – k němu dochází v případě rozdílných interpretací jediného předmětu. Např. chybná interpretace egyptských hieroglyfů Athanasiem Kirchnerem. Historický podvrh – vzniká tehdy, je-li k původnímu dokumentu přidáno nepravdivé tvrzení. Neliší se příliš od falešné zprávy otištěné v novinách. Ovlivňován je tedy obsah, nikoli vyjádření znakové funkce.

6 / Eco, Umberto, Meze interpretace (Praha: Karolinum, 2004), 203