Padělek Julia Moritz

Toto heslo musí být anekdotické. Jak by také mohlo nebýt? Padělkem je bujará pseudohistorie lidstva, blahodárná zrada sebe sama, fantasma svobodné vůle. Šklebí se na nás ze všech mezer v lexikonu života. Proto nabízím tuto historku:

Malá štěrkovna na panství Barkham ve vesnici Piltdown, nedaleko Uckfieldu v anglickém Sussexu vydala kdysi svědectví o pravé podstatě lidského druhu. Místní štěrk byl dávnou říční naplaveninou, dvacet čtyři metrů nad současnou hladinou řeky. Skrýval tajemství, jež na své odhalení čekalo velmi dlouho – od mrazivých dní doby ledové až do jednoho slunečného letního rána roku 1912. Velkolepý objev dvou lebek, čelisti a stoličky, pozůstatků nešťastné bytosti, která zaspala rychlý běh pozemských dějin, měl na svědomí Charles Dawson, nejmladší ze tří bratrů. Když se zkamenělina dostala do Britského muzea, rázem se stala neznámým druhem pravěkého hominida, chybějícím článkem mezi člověkem a opicí, po němž na přelomu století zoufale pátraly zástupy archeologů, paleontologů, geologů a antropologů. Ti jej pojmenovali láskyplně Eoanthropus Dawsoni a během čtyřiceti let o něm publikovali přes pět set vědeckých statí. Jedno z posledních mysterií v království vědy bylo vyřešeno.

Ale nebyla to pravda. V roce 1953 bylo dokázáno, že tzv. Piltdownský člověk je padělek. Kosti byly namalovány nahnědo, pospojovány žvýkačkou a záměrně poházeny kolem štěrkové jámy, tak aby mohly být později „objeveny“ jakožto důkaz evoluce. I tak ale přinesly ponaučení o skutečné povaze lidského druhu:

Příběh Piltdownského člověka je pro nás všechny varováním. Varováním, že musíme veškeré údaje velice pečlivě a důkladně prošetřovat. Narážíme totiž nejen na záhady minulosti, ale i na skryté úmysly ctižádostivých lidí.¹

Právě tyto skryté úmysly, ambiciózní popírání daného a trestuhodná kreativita tvoří jádro padělků. A temnota minulosti – skutečnost, že „nález“ byl díky neposkvrněné reputaci zainteresovaných odborníků patřičně prozkoumán teprve čtyřicet let po odhalení – je samotnou podmínkou možnosti neustálého podvodného zpochybňování veškerých dat.

Spekulativní pozůstatek prehistorického jedince je jen letmým nahlédnutím do říše politiky záhadné identity vědeckého diskurzu. Ve stínu systematického zpracovávání údajů číhá fiktivní aktivita, jež neústupně odmítá svůj pozitivistický osud. Padělek přizpůsobuje, napodobuje, inscenuje svůj pseudosvět, aby mohl předstírat, manipulovat a klamat dominantní řád skutečnosti. Jeho smyšlené objekty, údaje, události či vyobrazení, dávají jiný směr celým zásobárnám materiálu, vědomostí, činů a představ tvořících jednotlivé ekonomiky (ať již peněžní, diskurzivní, politické či symbolické) naší společnosti.

Tyto ekonomiky samozřejmě nejsou volně k mání, nýbrž představují určitý majetek. Vyvstávají tak otázky produkce, distribuce a spotřeby. Vlastnictví autentičnosti umožňuje dodávat lidstvu, které volá po přesvědčivosti, pravdu. Evoluce však naštěstí zná způsob, jak takovou stabilizační ulitu savců přelstít: Sexuální život květin vypráví příběh orchideje, jejíž květ je utvořen tak, aby připomínal včelu. Čmelák se snaží s květinou flirtovat a mimoděk tak sebere a rozptýlí její pyl.² Tato účinná imitace identity nám možná bude povědomá, a to nejen v souvislosti s rituálem páření. Mimikry jakožto koncept stírající rozdíl mezi originálem a imitací se už dávno staly předmětem zkoumání sociologie a kulturologie.

Mým oblíbeným příkladem je tu dílo Michaela Taussiga. Vybaven doktorským titulem se přes marxistickou teorii komoditního fetišismu dostal až k antropologii a kritické kulturní analýze. Svou knihu Mimesis and Alterity (Mimeze a alterita) uvádí citátem z Kafky:

„(...) vaše opičáctví, pánové, pokud máte něco takového za sebou, vám nemůže být vzdáleno víc než mé opičáctví mně. Na patě však lechtá každého, kdo chodí po zemi; malého šimpanze jako velkého Achilla.“³

a následně říká:

„(...) schopnost, kterou kultura užívá k vytváření druhé přírody, nazývám mimetickou schopností, schopností kopírovat, imitovat, vytvářet modely, ohledávat rozdílnosti, poddávat se Jinému a zároveň se jím stávat.“⁴

Taussig tak geniálně rozluštil nelehkou hádanku. Zručná imitace Piltdownského člověka úspěšně složila všechny zkoušky z mimetických schopností. Příroda se stala diskurzem. A profesoři archeologie totálně propadli. Oněch čtyřicet let zaslepeného zkoumání vypovídá o přesvědčovací povaze vědění: podvod nebyl odhalen, protože těm, kdo stojí proti odborníkům, není nikdy dopřáno sluchu – piltdownský loutkář byl umlčen triumfálním řevem velké opice. Politická otázka spjatá s paděláním zní: jaký typ působnosti mimetická schopnost nabízí? Skrývá se uvnitř padělatelovy neprůhledné anonymity nějaká ničivá síla? Nebo nápodoba oficiálního povrchu vždy podléhá zavedeným autoritám, čímž nutně promarní moment ryzí alternativy a nakonec jen dubluje nadvládu vládnoucích sil?

Překvapivou odpověď nabízí Gayatri Spivaková svou koncepcí strategického esencialismu. Mohli bychom ji volně parafrázovat jako dočasné využití esencialistických úkonů ze strany heterogenních skupin za účelem dosažení vlastní reprezentace a tím i politického vlivu. Strategický esencialismus je třeba chápat jako kritickou reakci Spivakové na historická pojednání autorského kolektivu Subaltern Studies Group. Je zajímavé, že se Spivaková od termínu strategický esencialismus distancovala, protože nebyla spokojena s jeho užíváním.⁵ Stává se tedy dnešní používání tohoto pojmu padělkem? Nemůže tomu být jinak. Koncepce politického potenciálu u Spivakové totiž vyjadřuje obojí: jak kreativitu gnozeologické neprůhlednosti, ba téměř nesrozumitelnosti (jak dokládá i její způsob psaní), TAK TAKÉ nutnost pevné pozice subjektu, z níž lze účinně artikulovat žádoucí deformaci kolonizující moci:

„Cílem esencialistické kritiky není odhalování chyb, nýbrž kritické zkoumání esencialistických pojmů. Nebezpečí spočívá v jejich nekritickém používání. Kritika je čistě jen čtením návodu k použití. Esencialismus je jako dynamit nebo silná droga: užívá-li se s rozvahou, může napomoci boření nežádoucích konstrukcí či ulevit od bolesti; užívá-li se nekriticky, působí destruktivně a návykově.“⁶

Tato dekonstruktivistická agenda ztotožňuje vlastní působnost s rozebíráním a opětovným skládáním hegemonické struktury; se zrcadlením pokřiveného obrazu, z nějž má větší užitek orchidej než včela. Snaha využít podvodným způsobem vynalézavé „esenciální atributy“ předchází možnosti reálně určit podmínky kolektivní identity. Společná dekonstrukce esencialismu propojuje strategické cíle utlačovaných identitám. Smutným osudem odporu je skutečnost, že toto spojení může být jen dočasné. Vnitřní rozpory lze překlenovat jen dočasně; rozpory uvnitř společenství jsou totiž hnací silou kritiky.

Realita však disponuje těžkou výzbrojí v podobě bezpečnostní techniky a právního systému, jež tvrdě zasáhnou vždy, jakmile je stabilita systému ohrožena. Falešné přísliby spravedlnosti simulují ochranný štít. Systém drakonicky trestá lži šířené padělky. Nelze jim však zabránit. Gnozeologická kritika ze strany padělku nepřestává zpochybňovat brutální esencialistické generalizace. Intelektuální vlastnictví i ostatní pochybné doktríny jsou jí úplně ukradené. Namísto nich obhajuje konkrétní, lokalizovanou parazitickou činnost a význam role opozičních aktivit.

Byl jste dezinformován

byl název společné instalace Stephana Dillemuthe a Nilse Normana v galerii Reena Spaulings Fine Art v newyorské čtvrti Lower Eastside v září roku 2008.⁷ Dílo je tou nejlepší ukázkou militantního padělku, prezentovaného pod křídly fiktivního galeristy. Formou kanibalského zkreslení proměn uměleckého trhu a mrzačení veřejného prostoru útočí na důvěryhodnost systému valorizace v informačním věku. Odhaluje kouzlo placeba neoliberální kulturní produkce tím, že rozebírá její vlastní způsoby zobrazování, z nichž pak znovu vytváří nový prazvláštní tvar. Padělek toho, co už samo o sobě padělkem je – skvělý nápad a nosná myšlenka výstavy. Tomu já říkám vykrádání hrobů, které provádí kritika institucí – Piltdownští lidé vracejí úder ze svých vitrín.

Poznámky:

1 / www.clarku.edu, 03.02.09.

2 / Meeuse, Bastiaan, Morris, Sean. The Sex Life of Flowers. London: 1984.

3 / Kafka, Franz. „A Report to An Academy“, cit. in Taussig, Michael. Mimesis and Alterity. London: 1993, xiii. Autorem použitého českého překladu je Marek Nekula. „Zpráva pro jistou akademii.“ In Povídky I, sv. I. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2006.

4 / Taussig, Michael. Mimesis and Alterity, překl K. P. London: 1993

5 / Danius, Sara, Jonsson, Stefan, Spivak, Gayatri Chakravorty. „Rozhovor s Gayatri Chakravorty Spivak,“ in Boundary 2: An International Journal of Literature and Culture, č. 20(2), (1993): 24–50.

6 / Spivak, Gayatri Chakravorty. „Subaltern Studies: Deconstructing Historiography.“ In Subaltern Studies IV: Writings on South Asian History and Society, edited by Ranajit Guha, New Delhi: 1985, 330–363.

7 / www.reenaspaulings.com/about2.htm, 03.02.09.