Co jsou peníze? Jan Sokol

Na tak závažnou a složitou otázku si mohu troufat, jen když se odvolám na dávné privilegium svého oboru, přemýšlet a mluvit i o věcech, o nichž toho jako laik mnoho nevím. Snad se toho mohu odvážit v naději, že právě z laického odstupu zahlédnu něco, co odborníkům v záplavě jejich vědomostí snadno unikne. Záplavou vědomostí totiž, jak řečeno, skutečně netrpím.

O jiných hmotných věcech říkáme, že „jsou“, kdežto o penězích kupodivu že „platí“, tak jako platí – nebo neplatí – třeba zákon, něčí dané slovo nebo listina. Už tento jednoduchý poukaz jazyka by nás měl varovat před příliš jednoduchými představami o té krajně podivné a zvláštní „věci“, jíž jsou peníze.

Obecné mínění filozofů o penězích není valné, obvykle moralizující, ne-li dokonce podezřívavé a odmítavé, pravda, s několika výjimkami. Slavný výrok Sókratův o tom, že peníze vznikají z ctnosti a ne naopak, si ještě připomeneme. Také Aristoteles je v posuzování peněz velmi zdrženlivý. Za legitimní pokládá jen směnnou funkci peněz, kdežto už obchod je podle něho pochybné zaměstnání, nehodné svobodného muže. Seneca naříká nad pustošivým působením peněz a stěžuje si, že „už se ani neptáme, co to je, ale jen kolik to stojí“. Teprve v pozdním a končícím středověku začali aspoň někteří brát peníze vážně, ovšem ne bez odporu jiných. Pro novou dobu je charakteristické a poučné stanovisko Nietzschovo. V celém jeho rozsáhlém díle přijde na peníze řeč jen na pár místech, sotva deseti, zato se o nich mluví skoro v každém jeho dopise, dohromady na stovkách míst; mluví se tu ovšem o penězích, které potřebuje nebo právě dostal, ne o teoretické otázce.

Skutečný obrat ve filozofickém zkoumání peněz způsobil až Georg Simmel knihou Filozofie peněz z roku 1900. Že jsme tuto knihu ale museli znovu objevit až po sto letech, může sice souviset s jejím velkým rozsahem a nedostatkem přehlednosti, svědčí ale také o váhavém postoji jeho kolegů vůči jakékoli „filozofii peněz“ vůbec. K dávno již známým funkcím peněz, tj. k funkci směnné, k funkci míry hodnoty a k funkci tezaurace čili spoření, přistupuje u Simmela jejich patrně nejdůležitější funkce sociologická. Tím se totiž teprve reflektuje vlastní a specifická funkce peněz v dnešních společnostech, jejich účel a smysl v moderní době. Simmel rozhodně nebyl žádný obdivovatel peněz, přesto je určitě jaksi rehabilitoval, přinejmenším mezi filozofy. Právě peníze totiž nejen umožňují úžasně rozvinutou dělbu činností v moderních společnostech, ale uvolňují i pevně dané svazky příbuzenství a solidarity mezi jednotlivými lidmi, dělají je anonymními, a tak podstatně rozšiřují konkrétní prostor jejich svobody. Závislý dělník nebo služebník býval ještě v 18. století odměňován v naturáliích, potravinách atd., jejichž druh i množství byly ve smlouvě pevně stanoveny a určeny. Naproti tomu má dělník, placený penězi, svobodnou volbu toho, co potřebuje a chce. Jeho omezení se tedy už netýká druhu a množství, nýbrž jen celkového objemu toho, co si může opatřit.

Pokud nyní − s Maxem Weberem − rozumíme mocí „možnost prosadit vlastní vůli, případně i proti vůli jiných, působí peníze jako účinný prostředek rozdělování, distribuce moci. Ve starých hierarchických společnostech odpovídala moc každého člověka jeho postavení v této hierarchii. Poddaní byli v moci svého nadřízeného, který s nimi mohl nakládat někdy dokonce téměř bez omezení. Tichomořské kmeny to vyjadřují příslovím, že „náčelník nikdy nekrade“. To není ocenění jeho poctivosti, jak by se mohlo zdát, nýbrž prosté konstatování, že cokoli si náčelník vezme, není ukradeno, nýbrž náleží mu i právem. Podobně tomu bylo i v evropských společnostech, i když s různými omezeními, až do zavedení peněz, resp. peněžního hospodářství. Neboť teprve v peněžním hospodářství, které každé násilí proti majetku odmítá a za legitimní nabytí pokládá pouze koupi, lze tuto „moc“ kvantifikovat a jemně rozdělovat. Každý tak má v měšci či peněžence větší či menší objem moci, s nímž může nakládat podle svého. V ideálním případě je „svobodný až do částky“ svého majetku.

Starší generace si ještě pamatuje, co je válečné přídělové hospodářství s pevnými příděly potravin, oblečení atd., s různými lístky a ústřižky – totiž právě návrat do dob před zavedením peněžního hospodářství. Také komunistický socialismus se svým endemickým nedostatkem užitečných a žádoucích věcí musel peněžní hospodářství podstatně omezovat, takže nedostatkové zboží nebylo obvykle k mámí jen za peníze, nýbrž jen přes známé nebo za hledané protislužby. Zda se za ně pak muselo ještě zaplatit, bylo vedlejší.

Tím se dostáváme k „podmínkám možnosti“ peněžního hospodářství vůbec. Zřejmě jsou to především různé rámcové podmínky, jako např. mír, bezpečí a jistý obecný blahobyt, k nimž se ještě dostaneme. Ale již pro směnnou funkci peněz je rozhodující, kolik lidí a jak často dá přednost penězům před každým libovolným zbožím. Účinné a vhodné jsou jen takové prostředky směny, které (téměř) každý a (téměř) vždycky rád přijme jako protihodnotu za své zboží nebo službu. České slovo pro vydávání peněz, utratit nebo utrácet – tak jako se utratí třeba vzteklý pes – přesně vyjadřuje tento pro peněžní hospodářství nezbytný postoj: vydávat peníze je – přinejmenším z hlediska třetí osoby – vždycky jakási ztráta, téměř nezávisle na tom, co a jak výhodně jsme za ně nakoupili. Neboť s utracením čili vydáním peněz se nutně ztrácí i s nimi spojená „proteovská“ svoboda volby a mění se možná v užitečnou, ale rozhodně už pevně danou věc. Ten kousek univerzálně použitelné „platnosti“, nehmotné moci, který vězí v každé minci a který odborníci nazývají „likviditou“, se nutně musí ztratit.

Kdekoli toto obecné uznání peněz vymizí nebo se jen zpochybní a oslabí, ztrácí se i peněžní hospodářství se svojí svobodou – jako ve válečném nebo nedostatkovém hospodářství třeba státního socialismu. Teprve na základě takové úvahy může být srozumitelný literárně oblíbený fenomén Harpagona, lakomce, který se hrabe ve svých truhlách peněz a pro nic jiného nemá smysl. Trochu vyhroceně se dá říci, že právě ten „zatracený hlad po zlatě“, auri sacra fames, patří k podmínkám peněžního hospodářství. To ale rozhodně vždycky předpokládá, že nouze má a musí být jen o peníze, nikdy ne o nějaké zboží nebo komoditu.

Odtud lze nyní také nahlédnout, jaké hmotné věci se nejlépe hodí pro ztělesnění peněz: krásné a vzácné mušle, stříbro a zlato. Platidla totiž musela aspoň zpočátku většinu lidí přitahovat, budit jejich „žízeň“ a „hlad“, a k tomu ještě být trvalá, skladná a nějak dělitelná. Žádoucnost a trvanlivost byly ale vždycky na prvních místech, jak dokazují tichomořské kamenné peníze. Jinak ovšem je skutečný původ peněz a platidel všechno jiné než jednoduchý. Lákavě jednoduchou a „rozumnou“ pohádku Aristotelovu, která se od té doby opakuje ve všech učebnicích, archeologové dávno vyvrátili. Víme dnes, že první obecně přijímaná symbolická platidla zhmotňovala tak obrovské hodnoty, že nemohla sloužit každodenní směně a obchodu. Také mince byly původně jen v tak velkých hodnotách, že mohly patrně sloužit jen jako (náhradní) obětiny bohatých lidí. Ostatně i jazykové stopy ukazují úplně jinam, než oním pragmaticky utilitárním směrem: řecké obolos souvisí s obélos, rožeň, latinské pecunia (peníze) znamenalo původně dobytek a anglické slovo fee (poplatek) souvisí s německým Vieh (dobytek).

Vraťme se však k obecným funkcím peněz. Za prvé je to asi funkce usnadnění směny, která obchází nesnáz double coincidence: bez peněz musel člověk, který chtěl směnit třeba vajíčka za boty, najít partnera, který nejen nabízí vhodné boty, ale navíc stojí i o vajíčka. S rostoucí dělbou činností a se stále rozmanitějšími nároky bylo splnění takové podmínky stále obtížnější. Další krok souvisí s institucionalizací, tj. soustředěním směny na trh. Soustředění směny na jedno místo a na určitou dobu, např. v sobotu dopoledne na náměstí, je už pravděpodobně vědomý akt politické autority. Rozhodně je to ve středověku privilegium, často spojené se zákazem prodávat jinde (zejména cestou na trh a z trhu).

Na tomto „konkrétním“ trhu je nejlépe vidět rámcové podmínky „tržního hospodářství“. Trh je předně myslitelný pouze v míru a vyžaduje, aby okolní společnost žila v jistém blahobytu. Kde mnoho lidí hladoví, těžko mluvit o nějaké „nabídce“, neboť nabídka už znamená přebytek. Aby mohl prodávající veřejně na trhu vystavit své zboží, své cenné a užitečné věci, nutně potřebuje nějaké záruky osobní bezpečnosti, účinnou ochranu před zloději atd.

Kde jsou však tyto podmínky jakž takž splněny, přináší veřejný trh všem zúčastněným podstatné výhody. Pravděpodobnost, že se tu splní jejich přání, je pro kupující i prodávající na trhu podstatně vyšší než při tzv. kapilární směně. Pro naše účely je však důležité, že teprve soustředění jednotlivých aktů směny vytváří něco jako cenu. To znamená nejen tradicí dané směnné poměry – kolik ryb za košík zeleniny –, nýbrž také porovnání různých druhů zboží ve světle souhrnné („agregátní“) nabídky a poptávky. Trh tak prakticky řeší nejen spíše teoretický problém nabídky a poptávky jediné komodity, ale i teoreticky těžko řešitelný problém substitucí a substitutů: komu se zdají housky příliš drahé, může si místo nich koupit chleba nebo třeba brambory – ovšem právě jen na trhu. Proto se už středověcí autoři domnívají, že cena vzniká na trhu.

Díky institucionální veřejnosti trhu a díky jeho pravidlům – jednou sjednaná cena platí např. i pro ostatní zájemce – není cena už jen ojedinělá událost a pozvolna tvoří více či méně ustálenou veličinu, vlastní cenu, jak jí dnes rozumíme. A protože provoz na trhu už tak jako tak předpokládá peníze, měří se cena samozřejmě v peněžních jednotkách. Tento podivuhodný proces sváděl už pozdně římské císaře k tomu, aby ceny stanovili nařízením – s týmiž smutnými následky jako ve státním socialismu.

Peníze a peněžní hospodářství se prosazovaly jen velice pomalu, zprvu jen mezi městskými kupci, což vedlo ještě ve středověku k velkým napětím. Jakmile se však jednou prosadily, vystoupila do popředí trvanlivost peněz: peníze se dají střádat, tezaurovat. Protože se samy nekazí, ohrožují je jenom zloději. Proto se bohatí lidé zajímali o ukládací službu budoucích bank, i když za to zpočátku museli platit. Právě zde, nad shromážděným množstvím ladem ležících peněz, vznikla patrně i myšlenka, že by se s nimi dalo něco počít – např. je prostě někomu jinému půjčit. Tak ze skutečně jednoduchých a prostých začátků pomalu vyrostla dnes patrně nejvýznamnější funkce peněz, totiž peněžnictví, bankovnictví, úvěr – a jak se ještě jmenují všechna ta zařízení, která z cizích peněz dělají další peníze. Tyto peníze, úrok, který Řekové velice případně nazývali tokos, tj. mláďata, byl pro kritiky peněžního hospodářství obzvláštním kamenem úrazu. Už samotné nahromadění peněz, peněžní bohatství, bylo pro většinu velice podezřelé, také proto, že nezná žádné meze. Tím děsivější muselo být pro pozemkové vlastníky, jejichž bohatství mohlo růst jen ve velmi úzkých mezích, když se dozvěděli, že si je městští zbohatlíci, bankéři a nýmandi mohou jako šlechtice klidně koupit, což se pak pozvolna také dělo.

Odkud se však toto bohatství bere? Úrok je prastaré zařízení, odjakživa obávané a nenáviděné zejména mezi zemědělci, a to z dobrých důvodů. Sedlák se totiž obvykle zadlužil jen po katastrofální neúrodě, kdy musel v zimě spotřebovat i setbu na příští rok, a zadlužil se právě touto setbou, tedy in specie, nikoli v penězích. Takovou solidární výpomoc zúročovat bylo skutečně ohavné vyděračství, tím horší, že při sporých výnosech byla naděje na splacení jen minimální. Protože tyto věčné dluhy a prodeje do otroctví ruinovaly celý selský stav a občas vedly i k povstáním, byli už mezopotámští panovníci nuceni, čas od času, např. při nástupu na trůn takové dluhy nařízením zrušit. Totéž dělali ještě středověcí panovníci. Katolická církev proto pokládala až do novověku úrok za čistou hanebnost. Že se při výpůjčce podnikatele a investora jedná o něco úplně jiného, to se prosazovalo jen velice ztuha.

Jeden argument středověkých teologů proti úroku stojí však v naší souvislosti za zmínku. Výnos z uložených peněz, úrok, znamená zpoplatnění času, nelegitimní už proto, že čas patří Bohu a rozhodně ne lidem. Od 17. století nahlížíme na tento úrok jinak, totiž jako na patřičný podíl věřitele na výnosu jeho peněz u dlužníka. Další vývoj finančních trhů se však skutečně orientoval stále víc na čas a budoucnost, a to až po termínové obchody, které už nebezpečně připomínají sázku.

Jak jsme už řekli, prosazovalo se peněžní hospodářství jen pomalu a s obtížemi. Čím víc se však etablovalo a rozšířilo, tím lépe fungovalo. Peníze jsou tím cennější, čím víc různých věcí se za ně dá koupit. Je tedy pochopitelné, že peněžní hospodářství se jaksi spontánně rozšiřuje, zabírá další a další oblasti. Nejen moralisté mají proti tomu své námitky: co všechno má být ještě na prodej? Nebo obráceně: co by „za žádnou cenu“ prodejné být nemělo?

Veliký paradox peněz tkví ale právě v tom, že ledacos musí zůstat mimo oblast peněz a trhu, a to ne jen z etických, ale i z ekono-mických důvodů. Peníze mohou fungovat jen za předpokladu, že některé věci na prodej nejsou. Co všechno to je? Předně samozřejmě peníze, platidla sama. Technicky se sice hovoří o „ceně peněz“, myslí se tím však jen „cena“, tj. úrok z úvěru. Jinak je ale přísně zakázáno prodávat bankovky levněji než státní banka, i když se dají levněji vyrobit. Tomu se říká falšování, „kažení peněz“ a penězokaz musí být přísně stíhán, protože jinak by peněžní hospodářství zruinoval. Ale něco podobného platí i např. o policii: jak jsme zmínili, potřebuje trh nutně jisté bezpečí. Kde si člověk může koupit policistu, aby pro něho žádané zboží „zabavil“, může se jen blázen odvážit na trh. Totéž se týká i soudce, starosty nebo zákonodárce: ti všichni musí zůstat přísně „neprodejní“, neboť jen tak mohou peníze zůstat penězi, tj. dále platit.

Na začátku jsem však slíbil, že se pokusím o nějakou odpověď na otázku, co jsou peníze. Správné pochopení peněz po mém soudu stále ztěžuje omyl, který se mezi ekonomy tvrdošíjně udržuje – totiž že peníze jsou jakýsi druh zboží. Sice zvláštního druhu, ale přeci. Tento omyl pochází ze starých časů, kdy se ještě peníze daly ztotožnit s platidly a zlaté či stříbrné mince mohly opravdu působit jako jisté zboží. Ale potom? Už niklová nebo hliníková mince je velice podivné zboží, o bankovce ani nemluvě. A co je potom spořitelní knížka nebo dokonce elektronický účet? Bity v počítači, které nikdo nikdy nemůže ani vidět a při důkladném výpadku proudu by mohly zmizet jako smrad.

Ovšem i jiné vlastnosti peněz odporují domněnce, že peníze jsou zboží. Pozorného diváka musí zarazit už prostá skutečnost, že peníze vždycky obíhají naproti zboží, v opačném směru. Za druhé se peníze – na rozdíl od každého zboží – nespotřebovávají. Když si koupím housku a zaplatím dvě koruny, housku brzy sním, kdežto mince budou obíhat dál a zprostředkovávat další směny. Špinavou, potrhanou bankovku mohu vyměnit za zbrusu novou – a dokonce bezplatně −, jen pokud se na ní dalo ještě rozeznat, že to byla bankovka. Tak „věčné“ jsou peníze, které na rozdíl od hmotných platidel žádnému opotřebování nepodléhají. Jsou ovšem sice „věčné“, na druhé straně je to ale bezcenný kus papíru k ničemu. Pozorovatele z jiné planety by jistě udivilo, že se s ním spokojíme jako se mzdou za naši práci, jen v té naději, že za něj jednou dostaneme třeba i něco k jídlu. To nejpodezřeleší na penězích je však jejich původ, ontogenetický vznik. Dokud se ještě razily a tiskly pod dohledem státu, mohl člověk ještě věřit, že je jich aspoň jen určité množství v oběhu. Mnozí dnešní ekonomové se však kloní k názoru, že peníze vznikají úvěrem, že je tedy „vyrábějí“ úvěrové banky, a státní banka může jen nepřímo ovlivňovat objem úvěrů. Je pak ale bankovka majetek – anebo dluh? Obojí názor, pokud vím, zastávají i věhlasní ekonomové.

Správný klíč k této záhadě objevili jako první (pokud vím) na ostrově Maltě. Na maltských mincích stálo už od 16. století vyraženo prozíravé heslo: non aes, sed fides – ne kov, nýbrž důvěra. Jak řečeno, přijímáme peníze – v jakékoli myslitelné podobě – v naději, ve spolehnutí na to, že budou platit i zítra, za rok a ještě dál do budoucnosti. Že to není nic víc, vědí z vlastní zkušenosti ti, kdo zažili nějaký státní bankrot V někdejším Československu se mu říkalo „měnová reforma“ a chlapi v hospodě si starými bankovkami připalovali cigarety, protože k ničemu jinému se nehodily. Že jsou peníze „institucionalizovaná důvěra“, nic víc a nic méně, to lze podepřít i dalšími odkazy. Na starých mincích se často zobrazovali bohové, později světci a od absolutismu už jen panovníci. Ještě dnes máme na bankovkách slavné osobnosti, které mají jaksi podporovat naši důvěru. Chudák Bedřich Smetana, který musí mlčky přihlížet kdejakému špinavému obchodu. U čeho všeho musela asistovat nevinná Klára Schumannová na starých stomarkovkách, jen aby podporovala důvěru v měnu. Nad heslem na amerických dolarech, In God we trust, se už mnoho lidí zlobilo; odpovídá však dobře jisté americké přímočarosti.

Institucionalizovaná je tato důvěra v tom, že ji žádný stát neponechává občanům úplně na vůli: přijímat domácí měnu přikazuje zákon, který ji i jinak chrání. Ale nakonec jsou to jen a jen občané, ty a já, kteří dávají penězům jejich platnost tím, že je denně bez reptání používáme. Říká-li Ernest Renan o národě, že je to „každodenní plebiscit“, platí to tím spíš pro měnu, pro peníze. I dnes máme neužitečné peníze, které necháváme ležet na zemi. V každé samoobsluze v USA mají krabici na zbytečné centy, které člověku jen plní kapsy. Když u nás komunisté v roce 1953 zavedli s novou měnou i sovětské hodnoty, byla nezvyklá tříkoruna a pětadvacetikoruna tak málo oblíbená, že po pár letech zmizela a nahradily ji obvyklé hodnoty, dvě a dvacet.

Na závěr ještě jeden poučný příběh o penězích ze starého Ruska. Rakouský vyslanec v Moskvě za vlády Ivana III. Hrozného napsal po návratu domů, někdy kolem roku 1570, velice živý popis Ruska, kde je i krátká kapitolka o penězích. Tam se můžeme dočíst, že v Rusku tehdy měli trojí druh peněz. Předně děngu, která se dává žebrákům, ale koupit se za ni nic nedá. Za druhé červoněc, který ale vyslanec nikdy neviděl. „Kdo si chce něco koupit, vezme si nejlépe uherské zlaté,“ píše bystrý pozorovatel cizích zvyků.

Tak nejsou peníze, kterým dennodenně chtě nechtě všichni důvěřujeme, žádný „tvrdý fakt“ a objektivní skutečnost, jak se některým monetaristům zdá. Je to naopak geniální lidský vynález, který nám život nesmírně usnadňuje a velice rozšiřuje naše možnosti, a to právě tím, že tak šikovně ztělesňuje naši vzájemnou důvěru, důvěru ve společnost a stát, že nám může sloužit. Objem ničemností, které se s penězi také denně páchají, je jen úměrný jejich účinnosti. A kdo by chtěl všechny stinné stránky tohoto světa připsat na vrub jen penězům, měl by odpovědět na otázku, zda pokládá také nůž za příčinu všech vražd nebo zbraně za příčinu všech válek.

Zdroj:

Sokol, Jan. Co jsou peníze? [online]. Poslední revize červenec 2003 [citováno dne 30. 4. 2009]. Dostupné z www.jansokol.cz/cs/n-v-penize.php.