Permanentní revoluce! Václav Cílek ve spolupráci s: Dagmar Dreslerová, Pavel Hájek, Petr Pokorný, Jiří Sádlo

1. Vývoj kulturní krajiny českých zemí v deseti větách

Ze všeho nejdříve se pokusíme co nejstručněji sumarizovat celý vývoj kulturní krajiny Českých zemí.

Kulturní krajině předcházela etapa krajiny víceméně osídlené, leč řekněme předkulturní. Pravěká kulturní krajina vznikla v neolitu a samotný její vznik byl výraznou krajinnou revolucí, způsobenou importem zemědělství, a to i přesto, že se krajina prvních zemědělců odlišovala od předkulturní krajiny mezolitické méně, než se běžně soudí. Následně se krajina v průběhu pravěku vyvíjela spíš pozvolna a bez větších přeryvů; zásadní výjimku však tvořilo období náhlého asynchronního a regionálně silně variabilního zesílení kulturnosti krajiny na přelomu doby bronzové a železné, což byl výsledek složitého spřažení změn klimatu, acidifikace půd, technologických inovací a vzniku nových způsobů hospodaření, biotopů a typů vegetace. Poté vývoj pravěké krajiny pokračuje, překoná další období ústupu osídlení v době stěhování národů a brzy po něm a končí až s nástupem vrcholného středověku. Krajina sklonku prvního tisíciletí byla středověká z hlediska politiky nebo náboženství, ale celkově si dosud uchovávala pravěký ráz.

Změna nastala teprve během 12. a 13. století, kdy Čechy dostihla vlna modernizace, šířící Evropou dědictví antického, resp. římského světa. Výsledná změna ekonomických poměrů znamenala opět výraznou a náhlou proměnu krajiny, následovanou dalším vývojem až v pobělohorském období. Tehdy se agrárně-řemeslná vlna navazující na antiku uzavírá dalším výrazným mezníkem – vznikem již vysoce organizované barokní krajiny. Baroko zároveň odstartovalo řetězec dalších změn, které sahají až do současnosti, kdy zažíváme další krajinnou revoluci, možná stejně významnou, jako byla revoluce neolitická. Jde o vznik postagrární krajiny, v níž se zemědělství stává jen dosti málo významným odvětvím průmyslu a velké části venkova jsou pohlceny „šedou zónou“ městské periferie.

2. Diachronní rysy krajinných změn

Vývoj krajiny nemá jednotný směr, konečný cíl ani celkový smysl. Tomu se nemá rozumět tak, že byla příroda zásadně primitivnější než kultura. Nic podobného totiž nemá ani kultura, a přesto ji to nijak nedegraduje (běda, vymyslí-li si např. národ, co má být smyslem jeho dějin). Pestrost krajinného vývoje sotva pochopíme a nestranně vyložíme, budeme-li jej sledovat výlučnou optikou pokroku a úpadku, civilizace či barbarizace, obnovy a destrukce, udržitelného rozvoje a ekologických krizí. Podobnými pojmy si lze vždy s jistou obezřetností pomáhat, ale jakmile jim dáme roli centrálních vysvětlovacích principů, ukážou se být dosti subtilními a silně dobově podmíněnými sociálními konstrukty.

Vývoj krajiny je evidentně členitý, článkovaný svými zlomovými periodami. Střídají se v něm etapy stability nebo pozvolného vývoje s epizodami rychlých změn, což v extrémních případech lze zahlédnout i z měřítka lidského věku. Je patrné, že tuto dynamiku můžeme nekonečně rozkládat do sérií stále drobnějších krajinných revolucí, až dospějeme k představě jakési permanentní revoluce totožné s celým vývojem kulturní krajiny. Taková představa není nesprávná. Skutečně: krajinný vývoj se nikdy zcela nezastaví, jeho dynamizujícím prvkem jsou i epizody zvící obyčejné letní bouřky, při níž padne pár stromů a hlína zanese starou polní cestu. Tyto drobné události nevybočují z rámce určitého stylu krajinných změn. V jistém okamžiku však pohár kapkou přetéká, krajina vybočí z jednoho pole stability, objeví se nový styl změn a začne nějaká nová etapa vývoje. Nicméně představa vývoje krajiny jako permanentní revoluce není v této absolutní podobě užitečná, protože pak o dynamice krajiny nic podstatnějšího mimo její stálou proměnu říci nemůžeme.

Tato představa stálého, leč kolísavého toku změn se však může stát východiskem k pátrání po řídících historických invariantech, tedy dobově nepodmíněných silách. Zcela mechanicky vzato můžeme toto kolísání chápat jako výsledek střídavé převahy sil, které vývoj krajiny stabilizují, a sil, které jej urychlují. Pokusíme se o jejich obecnější vyjádření, které je ovšem možné jen za cenu krajního zjednodušení a redukce. Vytknout obecnější mechanismy krajinné dynamiky tedy chceme bez nároku na to, že by takový popis byl jediný správný. Naše interpretace je tato: Krajinu stabilizuje jednak její tzv. krajinná paměť, čili tíhnutí ke konzervativnosti, a jednak role neurčitosti, čili tíhnutí k náhodě, k rozostření jevů a nedůslednosti probíhajících dějů. Dynamizujícími faktory jsou pak zejména dvě související tendence, které tu označujeme jako periodické předbíhání dějin a jako průběžné mazání stop. To vše jsou patrně obecné vlastnosti krajiny, nicméně v Českých zemích se projevují dosti silně a některé jejich projevy jsou pro Česko specifické.

Opět pozor na hodnocení! Stabilizující síly zakládající klid a pozvolnost „trvale udržitelného rozvoje“ můžeme týmž právem označit za síly konzervativní a zpátečnické, které brzdí vývoj. Naopak síly, které vývoj krajiny urychlují, jsou destabilizující a zároveň moderní, pokrokové i pokrokářské, quod libet. Je tedy opět věcí interpretace, jaké hodnotící znaménko příslušným silám dáme – a není divu, míváme-li sklon soudit současné dynamizující změny krajiny podstatně přísněji než třeba historicky již osvědčené dynamizující změny vrcholného středověku. Obdobným úskalím se nevyhneme ani v péči o krajinu nebo třeba jenom o vlastní byt. Těžko totiž jen tak šmahem rozhodnout, zda to, co právě děláme, je úklid zastarávající veteše, anebo likvidace památek. Proto i stanovení obecnějších mechanismů krajinné dynamiky je věc nadmíru složitá.

Je tedy snad zřejmé, že se ani v této kapitole nepokoušíme o nějaké navěky platné definice. Jde jen o otevření dosud méně vyzkoušených interpretačních rámců, které by mohly vést k novým pohledům na věc.

3. Paměť krajiny

Paměť krajiny neznamená nic jiného než schopnost čelit rozmarům své doby a nenechat se jenom vláčet neustále se proměňující přítomností. Právě proto je tento pojem svůdný a inspirativní, ale také mnohoznačný a v podstatě vágní. A možná, že je proto ohrožen i profanací a vnitřním vyprázdněním.

Nejstatičtější představa krajinné paměti je založena na přítomnosti starých objektů v krajině. Krajina prostě obsahuje památky – němé svědky minulosti, a tím je řečeno vše. O málo triviálnější je zjištění, že ty starší složky navíc bývají často skryté do základů krajiny nebo objektů, zakuklené do novějších podob, novějšími nánosy převrstvené. Tato tzv. palimpsestová metafora krajiny pořád neříká víc, než že v kupě novin bývají ty nejstarší vespod a právě ty pamatují nejvíc. Takovou „paměť“ má prostě cokoli. V tomto pojetí je krajina jenom souhrn nějakých různě starých objektů a kromě toho paměť zůstává vně krajiny – obstaráváme ji my, kdo starou barabiznu zralou na odstřel správně interpretujeme (třeba na dálku, podle diapozitivu) jako skvěle zachovanou baziliku z 12. století. Přesto už toto chápání může mít v konkrétních případech hodně bohaté a zajímavé projevy.

Složitější a organičtější je pojetí, podle něhož nejde jen o současnou přítomnost různě starých celků, ale o jejich koexistenci, v níž si ty staré a často skryté vrstvy ponechávají určující úlohu, zakládají historicitu objektu a nedovolí mladším strukturám, aby se plně emancipovaly. Když zůstaneme u přirovnání k palimpsestu, je to případ, kdy ozdobná iniciálka starého textu zůstane zachována a nový text se jí musí prostorově, stylisticky a někdy i významově přizpůsobit. Konečně v nejsilnějším vyjádření je paměť krajiny totéž, co paměť naše: je to schopnost disponovat svými staršími, konzervativními strukturami (Sádlo 1944), vybavovat je, rozvíjet v přítomnosti a konfrontovat je s otvírajícími se možnostmi.

Paměť krajiny má tisíc tváří; uvedeme tu jen několik jejích kontrastních projevů.

Zásoba diaspor v krajině. V jednom extrému paměť diasporové zásoby nefunguje a šíření společenstev pak závisí čistě na transportu příslušných diaspor. Les je les a louka je louka, a když si mají vyměnit místo, musí se jejich diaspory napřed na nové místo z původní pozice nějak dostat (což pak často trvá roky a staletí). Ve druhé krajnosti je to obráceně: základem vegetace je skrytá, neviditelná zásoba diaspor, která má na každém místě zároveň k dispozici základy různých společenstev a vyhodí je na stůl okamžitě podle toho, jaké podmínky na zvoleném místě zavedete. Smýtili jste les a sečete paseku – a na to právě čekala spící armáda lučních trav, nucená se dosud v půdě pod lesem skrývat ve svých semenech a oddencích. Smýtili jste les a začali s orbou – a na to právě čekala jiná spící armáda, společenstvo plevelů (kdežto luční trávy tentokrát ostrouhají). Oba extrémní mechanismy jsou v krajině přítomny a jejich popis je rozdílem koncepcí ostrovní biogeografie (MacArthur a Wilcon 1967) a implikátního řádu (Bohm 1980).

Konzervatizmus sídelních areálů. Komentovali jsme už sklon naší kulturní krajiny opakovat prostorové uspořádání svých biotopů a lokalizaci celých svých sídelních areálů, a to v nezávislých kulturách a životních stylech od neolitu po novověk.

Genius loci (na příkladu z městské krajiny). Způsoby čtení prostředí se překrývají a interferují, tedy vzájemně se posilují nebo podle okolností naopak ruší. A protože každé město má mnoho aktivních čtenářů, kteří se rychle střídají, bývá každá z dílčích lokalit čtena svým osobitým způsobem, který se příliš nemění, což ještě dál posiluje již zavedený způsob čtení. Tak se stane, že jedna hospoda (nebo celá městská čtvrť) začne být vyhlášená stabilním starosvětským klidem, jiná rvačkami a prostopášností, opět jiná podivnými náhodami, jakoby nezávislými na okolnostech. Vyměňte personál, vyžeňte štamgasty, dejte lokál přemalovat – a nic se nezmění, bude to tu zas.

Genetická kontinuita lidské populace. Existují molekulárně genetické indicie svědčící o tom, že výměna kultur nemusí nutně znamenat výměnu etnickou a že nezanedbatelná část obyvatelstva žije na našem území nepřetržitě pokud ne od mezolitu, tedy od doby bronzové. Sporné je, jak tedy vypadalo toto trvání, které se nenechalo příliš ovlivnit vlnami jednotlivých kultur. Kampak se asi všichni ti Keltové a Germáni poděli, že nám tu na rozloučenou odkázali těch pár jmen řek (např. Jizeru, Vltavu, Ohři)? Odstěhovali se? Nebo vymřeli? Ptejme se spíš: na co všechno jsme museli zapomenout, abychom si z oněch časů zachovali zrovna ta krásná říční toponyma?

4. Neurčitost v krajinných jevech a dynamice

Neurčitost a náhoda v krajině znamená nenechat se snadno uchopit a exploatovat. Umožňuje to celý ráz skutečnosti, která se ráda skrývá a proměňuje, vzdoruje deterministickému popisu a uniká důslednému myšlení, nemá v sobě nic stálého, co by se dalo spolehlivě chytit (Kratochvíl 2003). Nejde tu tedy sice o specifikum Česka, ale přesto jsou na světě kraje, při jejichž popisu se nabízejí mnohem přísnější a jednoznačnější pravidla než u nás (takže v těch končinách bývá hodně badatelů ekosystémových studií a o to méně malířů a básníků).

Role neurčitosti. Náhoda, nečekané míšení jevů, nedůslednost, nedisciplinovanost a polovičatost působí zmatek, který ve svých důsledcích krajinu výrazně stabilizuje, protože brzdí a maří cílené změny. Málokterý krajinný jev je ostře vymezitelný, všude jsou kontinua znesnadňující orientaci. Málokterý krajinný proces je plně a do důsledků realizován, všude jsou ústupky a výjimky. Stále zůstává prostor pro náhodu a chaotické jednání, pro změnu pravidel uprostřed hry, pro podrazy a zlomyslné kousky, pro smlouvání s nepřítelem a nedotahování záměrů do zdárného konce.

Nic proto nelze zavést na sto procent, a nic naopak nelze vymýtit; od organismů a společenstev po společenské jevy, a od paleolitu po dnešek. Tento princip v krajině silně podporuje konzervativní složky, blokuje ovládací páky propadliště dějin, prohlubuje lokální kontrasty, zvyšuje úspěšnost zdánlivě odepsaných reliktů, vede k obdobím stagnace čili stability a na druhé straně k plynulému, návaznému vývoji.

Flexibilita jako strategie pro přežití. V těchto podmínkách je velmi úspěšnou strategií nespecializovat se a zvládat co nejvíce možných extrémů. Neznamená to prostřednost ve smyslu silného tíhnutí k stabilním pozicím uprostřed extrémů, ale naopak malou vazbu na gradienty vůbec. Je to specializace na nespecializovanost; naproti tomu specialisté s pevně danými nároky na prostředí zde často neobstojí. Tato tendence často vede k obtížné čitelnosti poměrů v Českých zemích (např. v pylových diagramech chybějí důležité indikační druhy). Flexibilita navíc nebývá většinou spojena s dlouhodobou konkurenční úspěšností, a to opět jen oslabuje organizovanost a stabilitu české krajiny. Tato odolnost vůči zavedení řádu a vůči hierarchii přitom v jednotlivých situacích není snadno připsatelná konkrétní např. druhové skupině, nýbrž se spíše ustavuje teprve jako souborná vlastnost celku. České země lze proto snadno kolonizovat a ovládnout, ale krajně nesnadno je lze ovládat a trvaleji v nich vládnout (např. mezi prvním výskytem habru a vznikem zapojených habřin uplynulo cca 7000 let).

Udržování reliktních struktur jejich zapojováním do kontextu. Zdánlivě jde o holý protimluv, protože reliktnost se většinou legitimuje právě izolací od kontextu. Ripellino v díle Praga magica (1973) obsáhle říká cosi, co si žádá, aby bylo shrnuto stručně, i za cenu drsného zvuku. Nuže, přepsáno do přírodovědného pojmosloví: Pražský genius loci spočívá v neselektivní akumulaci a intergraci kulturních reliktů.

Podobný historický invariant se zdá být příznačný pro celé naše území. Reliktní vegetace, v jiných územích nesená velkými krajinnými strukturami, jako jsou horské soustavy, je v Česku rozptýleně přítomna na lokalitách poměrně nenápadných a nespecifických. Četné typy reliktní vegetace jsou zároveň uměle udržovanou vegetací druhotně odlesněných lokalit (např. trávníky opukových strání udržované pastvou, vegetace slanisek udržovaná ruderalizací). Velká a aktivní role konzervativních struktur není nic divného vzhledem k nízké celkové hladině kompetice a k nehierarchičnosti dějů (tj. krajina je bez pána a bez privilegovaných procesů).

5. PERIODICKÉ PŘEDBÍHÁNÍ DĚJIN

Jde o případy, kdy šíření nějaké změny v širším územním měřítku („import revoluce“) narazí v Českých zemích na zvlášť příhodné podmínky, takže se změna rychle etabluje. Data jsou opět až z historické doby a záleží i na jejich interpretaci, nicméně za poslední tisíciletí lze vidět tři takové události. První na prahu 13. století, kdy se vlna pokroku šťastně vtělila do osoby Přemysla Otakara I. Druhou o Bílé hoře, kdy malý počet šlechtických rodů ovládl Čechy neomezen rozdrobením pozemkové držby, jaké přetrvávalo v sousedních zemích až do moderní doby. Třetí po roce 1989, kdy se postagrární přeměna krajiny setkala se změnou politickou a vzájemně se urychlily.

6. Průběžné zahlazování historických stop

Tato dynamizující tendence spočívá v mazání krajinné paměti, tedy v posílení temporality oproti historicitě, v posílení dobových zvláštností oproti invariantům genia loci, v posílení vývojových předělů oproti trvání reliktních struktur. Je víc možností, kudy na to jít. Objekt lze prostě odstřelit, nebo jej nahradit novým, případně tunelovat celý jeho kontext i s okolím, takže se pak ani nepozná, že tu vůbec byl, anebo konečně lze celý kontext přeznačkovat, čímž objektu opatříme novou identitu.

Poznámka:

1 / Dobrým příkladem je zpětné hodnocení likvidace pomníků a soch bývalých režimů zemí českých (v Praze zmizel např. barokní mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Stalinův pomník, sovětský tank na Smíchově...). Ve své době je každý kandidát na likvidaci „umělecky bezcenným symbolem nadutosti bývalých porobitelů národa“. Pak jde vývoj přes shovívavou toleranci k bizarní veteši po uznání svébytnoti němého svědka starých časů. To už ale bývá pozdě.

2 / Zde i v dalších odstavcích se svůdným příkladům ze společnosti, zejména současné, rádi tiše vyhneme a raději zvolíme méně triviální příklady biologické.

3 / Jde o parafrázi výroku Machiavelliho, který prý takto komentoval soudobou Itálii.

4 / Ovšem už v době socialismu doprovázel jeden z autorů (VC) po české vesnici amerického zemědělského experta, který byl okouzlen a říkal, no vidíte, a nám to trvalo tak dlouho, než jsme se zbavili malých farmářů! Změny krajiny po roce 1989 tedy nejsou jen mechanickým převzetím cizích vzorů, ale do značné míry jsou plodem specifického místního vývoje. Je vidět, jak důležitou epizodou s dalekosáhlými kapitalistickými důsledky bylo scelení polností po roce 1950.

5 / Hora Říp čítá kapli, hospodu, les, cesty, oka skalisek, jsme tu v jádru české starosídelní oblasti, vše je tu české, historické, autentické. Mezi přichcíplými jasany ve vysoké lebedě zakleto dřepí srdce Čech. Tady stojíme také v srdci přeznačkovávání kontextů a novotvorby starých dějin. Název Říp sám vypadá slovansky, ačkoli je původem germánský. Románská kaple byla přestavována nejméně třikrát, její věž je prý novověká, ale jinak jako opravdová, pečlivě resuscitovaná. Zasvěcena svatému Jiří, což prý odkazuje na plodivou sílu země v návaznosti na pohanství, jenže jméno je doloženo až z novověku. Další číslo je zdejší les, ten je z 2. poloviny 19. století, jinak stejný jako za Praotce Čecha (předtím byl Říp až k úpatí zcela bezlesý, a podle vzácných skalních druhů lze doložit, že s jistotou nikdy k holocénu lesem nezarostl.). Ale i terén; půda je nová, Říp je kryt navážkou, kterou sem přivezli a nanosili, aby tu les vůbec byl.

Zdroj:

Cílek, Václav a kol. „Permanentní revluce! Stabilizující a nestabilizující tendence v krajině.“ In Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá Skála, 2008, 229–238.