Politická korupce v postkomunistické společnosti Quentin Reed

„Nebát se a nekrást.“
Tomáš Garrigue Masaryk,
první prezident Československé republiky

„...snaha vidět korupci jenom v předávání kufříků plných peněz je nepřípustným zjednodušováním problému. Problémem, který by nás měl trápit, je korupce, která se odehrává před zraky veřejnosti a nikomu nevadí.“
Václav Žák (1996)

„Občanská společnost je obecně považována za základní pilíř stabilní liberální demokracie, v níž sociální a politická práva mohou být sladěna a zabezpečena. Pokud jsou ovšem sociální pilíře od samého počátku slabé nebo dokonce úplně chybí, jaká je asi pravděpodobnost, že na nich lze stavět? Zkušenosti ukazují, že omezit jednoduše státní regulace a uvolnit otěže trhu nepovede nezbytně k následujícímu efektu: v mnoha zemích, o kterých je řeč, toto může spíše nastolit, co raní teoretikové společenské smlouvy popsali jako ‚přírodní stav‘.“
Lawrence Whitehead (Whitehead 1993, 1256)

Co je to politická korupce?

Definice
Korupce je odchylkou od přirozeně zdravých podmínek. Podle této definice je tedy politická korupce odchylkou politiky od přirozeně zdravých podmínek. Bohužel, kvůli tomuto pravému důvodu nejsou politologové schopni korupci uspokojivě definovat, ačkoliv pro laiky je podstata korupce problematická mnohem méně. Proč? Protože ve své snaze o objektivitu se politologie snaží vystříhat „hodnotících soudů“ a „přirozeně zdravé podmínky pro politiku“ se zdají být hodnotícím soudem par excellence. Situace je navíc komplikována faktem, že prostředí, v němž politická kultura dozrává, nedonutilo dosud politology vytvořit konzistentní definici politické korupce. Občané ve stabilních demokratických systémech většinou nepotřebují korupci definovat, a dokonce i experti se spokojují s laickým testem: „Sice nemohu korupci definovat, ale když ji spatřím, tak ji poznám.“ V těchto společnostech téměř ani není potřebné, aby byla korupce definovaná. Normy, týkající se korupce, jsou velmi dobře rozvinuty, jsou stabilní a jsou sdíleny širokým spektrem veřejnosti. Dokonce právní struktura a stejně tak důležité podstruktury, jako např. kodexy chování, jsou více či méně srozumitelné a odrážejí tyto normy. Totéž však neplatí o komunistických anebo postkomunistických společnostech. Současná politologická definice korupce není schopna zachytit význam korupce ve státním socialismu jako „organickou součást státního uspořádání“. (Šimečka 1990) Je to systém, kde korupční normy byly tak zakořeněny, že většinou obyvatelstva nebyly považovány za něco špatného. Většina literatury v postkomunistických zemích o korupci uvažuje v termínech jako: akce jednotlivců anebo malých skupin¹, anebo když už tedy, tak v termínech, jako složité systémy výměn, které vznikají jako odpověď na iracionální strukturu ekonomického systému.² Středem těchto přístupů je pohled na korupci jenom jako na čin jednotlivců. Nepohlíží se na korupci jako na systém anebo jako jeden ze základních principů provázejících tento systém a jako na pojidlo, které ho drží pohromadě. Běžně používané definice politické korupce v postkomunistických společnostech jsou nedostatečné. Neboť v těchto společnostech není politická korupce na první pohled rozeznatelná. Rámce, které standardní přístupy používají k definici politické korupce, se samy nacházejí v transformaci. Výsledkem je, že konvenční postup politických věd nám ani neumožňuje korupci v období transformace identifikovat. Postkomunistické společnosti postrádají mnoho norem a pravidel, které jsou považovány za samozřejmé ve státech s rozvinutou demokracií. Právní rámec je jednoduše nedostatečný. V říjnu 1994 byl zatčen Jaroslav Lízner, vedoucí Centra pro kuponovou privatizaci a Střediska cenných papírů, poté, co přijal úplatek ve výši 8 334 500 Kč za výhodný prodej kontrolního balíku akcií v Klatovských mlékárnách. Jeho hlavní obhajoba spočívala v tvrzení, že vzal peníze jako „zálohu“, a ve svých závěrečných slovech před vynesením rozsudku prohlásil, že nikdy svoje chování nepovažoval za kriminální čin. V roce 1993 vyšla najevo aféra založená na podezření, že český finančník Viktor Kožený koupil ekonomické informace od agenta FBIS Václava Wallise. Tehdejší ministr vnitra Petr Čermák daroval Koženému pistoli jako odměnu „za jeho hrdinství“. Když firma tehdejšího místopředsedy vlády a místopředsedy ODS Miroslava Macka koupila státní Knižní velkoobchod za okolností, které silně nasvědčovaly tomu, že mu pomohl patronát ODS a neregulérní privatizační proces, Macek to komentoval názorem, že učinil pouze to, co mohl udělat každý český občan, kterému je víc než osmnáct. Tyto případy naznačují, že postkomunistické normy jsou nedostatečné jako základna pro definování korupce způsobem, který je jinak obecně přijatelný. Za nejjednodušší cestu, jak z toho ven, je pro mnoho pozorovatelů prosté přijetí norem převládajících v západních demokraciích. Takový přístup je ale krajně nevěrohodný, a to nejen proto, že v sobě zahrnuje kulturní imperialismus. I kdybychom použili takovou sadu norem, musíme být schopni alespoň argumentovat, proč by měly být přijaty. Kam všechen tento zmatek míří, nám ukazuje fakt, že ti, kteří píší o politické korupci, ignorují to, co by mělo být jejím ústředním bodem: politiku samu o sobě. Jedním z hlavních argumentů této kapitoly je, že když chceme pojmenovat politickou korupci anebo jí alespoň porozumět, musíme napřed určit to, čím se vlastně politika vyznačuje, a tudíž co znamená, když určitý systém rozdělování, výměny a norem je zkorum-povaný. Spojování našeho chápání politické korupce s pochopením toho, co je korumpováno s politikou, je přesně to, co moderní politologie nedělá. Potřebujeme si říct, co dělá politiku dostatečně význačnou a žádoucí, abychom byli oprávněni o její korupci mluvit. Tento argument platí dvojnásobně v postkomunistických společnostech, kde politika není samozřejmě daná jako v konsolidovaných politických demokraciích. Vskutku, jedním z hlavních úkolů, kterým postkomunistické země čelí, je vybudování politiky samé.

Poznámka:

1 / Např. Holmes přijímá při analýze v komunistických režimech definici korupce jako „jednání, anebo nejednání jednotlivce, anebo malé skupiny jednotlivců, kteří zaujímají oficiální zvolenou nebo dosazenou pozici a kteří jsou odpovědní stranicky, státně, právně, vojensky, společensky, anebo vše výše zmíněné dohromady. Toto jednání, anebo nejednání je považováno, alespoň podle určitých měřítek, za nevhodné a nelegální a v určitém smyslu vnímání jako v rozporu se společenským zájmem i se zájmy jednotlivce anebo oficiálního představitele.“ Holmes, L. The End of Communist Power: Anti-Corruption Campaigns and Legitimation Crisis. (Bristol: Policy Press, 1993), 77.

2 / Viz např. Davis, C. M. „The Second Economy in: Disequilibrium and Shortage Model sof Centrally Planned Economics,“ Berkeley Duke Occasional Papers on the Second Economy in the USSR (1988); Grossmann, G. „The Second Economy of the USSR,“ Problems of Communism 5 (1977); Simis, K. M. The Machinery of Corruption in the Societ Union Survey 4 (1977); Tarkowski, A. „A Centralized Systém and Corruption: The Case of Poland,“ Asian Journal of Public Administration 1 (1988).

Bibliografie:

Reed, Quentin. „Politická korupce v postkomunistické společnosti: Co je to politická korupce? Definice.“ In Korupce na český způsob. Pavol Frič a kol. (Praha: G PlusG, 1999), 116−119.

Šimečka, Milan. Obnovenie poriadku. Bratislava: Archa, 1990.