Politická kultura a role elit
Morální vůdcovství Quentin Reed

Naši argumentaci lze shrnout následujícím způsobem. Korupce je fenomén, který podlamuje politiku jako významný systém rozdělování a výměny. Ale tento fenomén nemůže být identifikován jenom odkazem na formální strukturu práv a pravidel. Postkomunistické Česko je náchylné ke korupci ze dvou důvodů. Jednak proto, že alespoň v posledním období komunismu mělo politický systém zkorumpovaný již ve své přirozené podstatě, a jednak i proto, že transformace sama o sobě vytváří příznivé podmínky pro korupci. Nadto existují i další důvody, aby se v transformačním období korupci věnovala zvláštní pozornost: korupce kompromituje jak politickou, tak ekonomickou reformu a dokáže žít sama ze sebe. Důsledkem hystereze je, že nekontrolovatelná korupce se může dále šířit nejen kvantitativně, ale může se také zhoršovat i v kvalitativním slova smyslu.

Až doposud výše uváděné argumenty poukazovaly na náchylnost postkomunistické společnosti ke korupci. Druhou stranou stejné mince ale je, že určité aspekty politické kultury jsou nutnou základnou pro efektivní běh institucí a stabilitu politického systému. Jak masová politická kultura, tak politická kultura elit jsou důležitými faktory omezujícími prostor narušování politiky. Sdílený společný duch (esprit de corps) mezi elitou může být rozhodující pro omezení zneužívání politiky k osobnímu zisku. Masové veřejné mínění, které odsoudí takové zneužití (buď přímo, anebo přes různé instituce, jako jsou sdělovací prostředky), zužuje šíři těch držitelů moci odpovědných voličům, kteří usilují o své soukromé zájmy anebo zájmy své strany na úkor široké veřejnosti. Vedle kultury veřejné kontroly a odpovědnosti je politická kultura, která rozpozná a sankcionuje rozdíl mezi veřejnou a soukromou sférou, rozhodujícím faktorem zabraňujícím kolonizaci politiky. Jestliže taková politická kultura není přítomna na masové úrovni, potom hrají reformní elity kritickou roli minimálně v tvorbě kultury politických špiček. Jak uvádí Lawrence Whitehead:

„Proces konsolidace demokratických institucí a stabilizace tržních vztahů není jenom věcí rozšíření mašinerie, kde jednotlivci jsou zplnomocněni vykonat samosprávná rozhodnutí, ale také obsahuje potvrzení přehodnoceného a propracovaného kódu veřejného života.“ (Whitehead 1993, 1248)

Od roku 1992 do roku 1997 česká vládní koalice a politická elita aktivně nepotvrdily žádný nový transformační kód. Hlavní tah transformačního procesu − privatizace − byl prosazován v intencích filozofie, podle které úzce chápaná ekonomika musí mít v transformačním období přednost před zákonem a morálkou. Obecněji řečeno, česká elita za Klausovy vlády převážně odmítala připisovat vládě jakoukoliv odpovědnost za společenskou morálku. V roce 1994 Tomáš Ježek shrnul tento převládající pohled takto:

„Slyším neustále stížnosti na morálku společnosti. Jako by před rokem 1989 byla nějaká jiná. Je takovou, jakou jsme ji zdědili. Za horší považuji, že z podobných otázek zaznívá podtón, jako by za morálku lidí byly odpovědny vláda a parlament a že by pro to měly něco udělat. To je chyba... Teprve ze vztahů mezi svobodnými lidmi se může formovat jiná morálka.“ (Ježek 1994)

Jinými slovy, vláda je pouze tak dobrá jako lidé, stejně tak jako lidé mají jen takovou vládu, kterou si zaslouží. Vlády nemohou udělat nic, aby se změnily normy, a vskutku jejich chování je samo podrobeno už existujícímu normativnímu rámci. Normy proto nemohou být uzákoněny či zavedeny prostřednictvím příkladu.

Z našeho pohledu tento argument obsahuje závažnou chybu, a jestliže je takto prosazován, pravděpodobně vede k tomu, že držitelé moci zneužívají svoje pozice, a dávají tak příklad, který je horší než převládající společenské normy, čímž jsou tyto normy oslabovány. I když je pravdou, že vlády nemohou jen tak jednoduše rozhodnout o úrovni veřejné morálky, přece jen existují důvody, které nám dávají víru v nezávislý vliv jak práva, tak chování elit na široce sdílené normy. Podle článku napsaného pro Světovou banku, který se týká transakčních nákladů v procesu ekonomického rozvoje (Stone, Levy, Paredes 1992):

a) Překračování zákonů je spojeno s určitými náklady i tam, kde zákon neodráží společenské mínění. Výše těchto nákladů závisí na tom, jak efektivní je vynucování zákona. b) Pokud má vláda jakousi legitimitu, ustanovení zákona ovlivňuje mínění řady občanů, protože politikové jsou téměř z definice vůdci. c) V průběhu transformace anebo krize se veřejné mínění a normy stávají nejisté. Za těchto okolností se lidé mohou obracet k jakémukoliv zdroji, který jim poskytuje jistotu, a jedním takovým zdrojem je vláda a vedoucí činitelé.

Z toho vyplývá, že vlády mohou mít nezávislý účinek na normy, a potenciální účinek vlád na normy závisí na efektivnosti kontrolních a vynucovacích mechanismů, na míře legitimity, které se vláda těší, a taktéž na důležitosti alternativních zdrojů pořádku v době transformace.

Tyto argumenty se nezabývají mechanismem, který zabezpečuje účinnost vládní akce na mikroúrovni. Jedna z možností, jak silně podpořit tuto argumentaci, je, že akceptujeme koncept tzv. prahu relevance kolektivního chování. Mark Granovetter v roce 1978 napsal průkopnický článek o tom, jak jednotlivec anebo skupina jednotlivců může ovlivnit chování dalších jednotlivců, kteří mají jiné „prahy“, přičemž práh jednotlivce je dán počtem ostatních lidí, kteří by se museli zapojit do dané aktivity před tím, než by se do ní zapojil i on sám (Granovetter 1978). Vezmeme-li za příklad kategorii chování být ctnostným (anebo ještě lépe pro naše účely nebýt zkorumpovaný), můžeme označit jednotlivce s nízkým prahem jako „morálního vůdce“. Mimoto, ti s nízkým prahem mohou mít významný či dokonce fundamentální vliv na chování ostatních členů společnosti. Zvláště tam, kde obyvatelstvo je „naskládáno na sebe“, tedy tam, kde jsou prahy lidí uspořádány podle vzestupné linie počínaje těmi s nízkým prahem k těm s maximálním prahem. Potom morální akce jednoho jednotlivce s nízkým prahem může vyvolat morální aktivitu u jednotlivce, který má o něco vyšší práh, a tak to pokračuje dále v začarovaném kruhu.

Tyto myšlenky mohou být odmítnuty jako příliš akademické. Ale jednotlivci, zvláště potom ti, kteří jsou výraznými osobnostmi, tím, že se postaví proti korupci, mohou mít důležitý vliv. V srpnu 1991 se Jan Král, ředitel Agrobanky, setkal s tehdejším premiérem Petrem Pithartem a nabídl mu 1 milion korun jako úplatek za to, že Pithart zajistí, aby Agrobanka obdržela budovu bývalého Obvodního výboru KSČ v pražské Zborovské ulici. Podle některých částí rozhovoru nahrávaných Pithartem, které byly zveřejněny v tisku, Král řekl, že Pithartovi podepíše, že má akcie v Agrobance a ve firmě Fincos, ale tyto akcie budou oficiálně pod jeho jménem a pan premiér dostane až půl milionu ročně jako dividendy.

V dějinách postkomunistické české politiky pan Pithart jednal zcela unikátně, a to tak, že informoval policii, čímž začal proces, který po třech a půl letech skončil Královým usvědčením z úplatkářství. Přestože soudní řízení bylo poznamenáno podivnými příhodami, jako „ztrátou“ a pak opět nalezením klíčových důkazů, Král byl dvakrát zproštěn viny, než byl shledán vinným − a trest odnětí svobody na jeden a půl roku podmíněně není přísný.¹ Jen těžko můžeme pochybovat, že Pithartovo jednání mělo účinek na vedení soudních procesů proti korupci a na postoj veřejnosti.

Závěrem lze říci, že politické elity si nemohou dělat nároky na to, aby nehrály žádnou roli v procesu zavádění a udržování veřejných norem v transformující se společnosti: zcela určitě hrají významnou roli ať už v pozitivním, nebo v negativním smyslu, buď vědomě, anebo z nedbalosti. I když dědictví minulosti nevytváří příznivou situaci pro minimalizaci politické korupce, nedá se říct, že by to bylo nemožné. Priority a jednání elit zde mají zásadní význam. Držitelé moci nejsou bezmocní: to, jak se elity rozhodnou, tj. jaká pravidla zavedou a jak se chovají, určuje, do jaké míry jsou možnosti politiky naplněny a jak ovlivňují míru korupce. Podle názoru, který je zde předkládán, mají rozhodnutí a volby elit, resp. vedoucích činitelů − i přes dědictví minulosti a pokušení, která se naskýtají v kontextu transformace (a skutečně právě díky těmto faktorům) − rozhodující vliv na dosažení jednoho výsledku spíše než druhého. Zvláště to pak platí v takové společnosti, kde závislost na minulosti, závislost na strategii a hystereze jsou tak naléhavé.

Poznámky:

1 / Pithart komentoval rozsudek takto: „Tohle mělo být ukázkou toho, jak právní systém nebude tolerovat korupci. Soud nevyužil příležitosti, aby dal precedens, a tím varoval občany před podobným chováním.“ Pithart, Petr. „Korupce: Zastíněná tvář kapitalismu.“ La Tribune de Prague 4 (1993).

Zdroj:

Reed, Quentin. „Politická korupce v postkomunistické společnosti.“ In Korupce na český způsob. Pavol Frič a kol. (Praha: GplusG, 1999), 147−151.