Populismus David Kulhánek

Populismus je účelové jednání a veřejné vystupování s cílem získání mediální popularity, veřejné funkce a reálné politické moci. Populismus může být strategií určité skupiny snažící se získat vliv, např. politické strany či hnutí, nebo se může jednat o prostředky, jimiž se snaží takový vliv a moc získat jednotlivec, např. i s využitím aparátu strany či hnutí; v takovém případě se používá termín populista. Pojmy populismus a populista se většinou spojují s politikou, která je chápána jako téměř výhradní reprezentant moci a možnosti jejího uplatnění. Již méně se mluví o populismu v médiích, v ekonomice, v nepolitické veřejné činnosti, ve vědě, v kultuře a různých dalších oblastech, kde se účelové jednání s prvky populismu také používá.

Populismus jako snaha přizpůsobit rétoriku a slovník většinovému očekávání veřejnosti, voličů, popř. většinovému očekávání určité skupiny v rámci společnosti, je v různých stupních koncentrace patrný ve všech oblastech veřejné činnosti. Přizpůsobování se určitému modu komunikace a účelová sebeprezentace v médiích je prvním krokem na cestě vedoucí k propadnutí populismu. Základní technikou populismu je zjednodušování, vizualizace a exemplarizace. Angažování masy obyvatelstva za účelem získání podpory vyžaduje přehledné teze, konkrétní symboly a praktické příklady. Ztělesněním této techniky je reklama, která je vždy již předem populistická.

Populismus se stal nedílnou součástí parlamentní demokracie v souvislosti s růstem nacionalismu v Evropě v 19. století. Právě v sepětí s nacionalismem a v souvislosti s možnostmi prezentace záměrů politiků a politických stran ve veřejném prostoru a v médiích se otevřelo pole pro populismus. Součástí populismu v politice je od těch dob téměř vždy „národní komponenta“, která otevírá cestu k ventilaci nacionalismu, xenofobie a rasismu. Důležitým aspektem populismu je jeho charakter „obrany hodnot“. Nedílnou součástí je také „ekonomický lék“, jednoduché stanovení příčin negativních sociálních a ekonomických jevů a nastolení vize jejich definitivního eliminování.

Jakousi paralelou k populismu, či „nega-tivním“ populismem, který zdánlivě vytváří hráz právě proti populismu, je praxe patrná ve všech demokratických státech: významná část občanů voličů, která neuplatňuje své právo volit (většinou 30–40 % oprávněných voličů), de facto udržuje rovnováhu politického systému, pro nějž je vstup nových hráčů nežádoucí (např. vznik nové populistické strany aktivující masy i z řad nevoličů je hrozbou i pro populistické strany již „zakotvené“ v parlamentech a zastupitelstvech). Paradoxním důsledkem nebezpečí populismu je to, že v zájmu zachování politické rovnováhy demokratických států je, aby se významná část obyvatelstva (nevolící voliči) udržovala ve stavu pasivní tolerance statu quo. Efektem této strategie, která umožňuje vládnutí, je „pasivizace“ masy zcela ve stylu možného populismu.