Pornografie Juan Valentini

Náš příběh začíná někde v Rusku. Přesněji v moskevském metru, tedy pokud mají v Moskvě metro. (Samozřejmě, že mají, ale pro příběh je důležité, že jeho existence bude hypotetická.) Pavel je bankovní úředník a čerstvý absolvent nějaké účetní školy. Má rád literaturu a kino: je gay. Po práci se také rád potuluje městem. Lákají ho především čínské trhy, stanoviště pouličních prodavačů, nádražní bary a vitríny se zmrzlinami. Pavel v zasněžených moskevských zimách vnímá teplo zmrzliny. Po návratu domů si obvykle až do večeře čte. Potom se navečeří a brzy uléhá. Neprohlíží-li si zrovna po jídle internetové pornostránky. Nejlepší herci jsou podle Pavla Slované a Brazilci. A mezi nimi patří k nejlepším Rusové, protože jejich vášeň dýchá těsně pod kůží jako u Brazilců. Na rozdíl od nich jsou ale vždy trochu melancholičtí a právě v tom ohledu se podle Pavla projevuje kombinatorika možného druhu lásky: vášeň sbližuje, melancholie oddaluje: nepostradatelné napětí. Jednou navečer při návratu z toulání potkává Pavel v metru jednoho ze svých oblíbených herců. Měří něco přes metr osmdesát a má velká ústa s velkými, jen neznatelně křivými zuby a výraznými koutky. Ale všechny ty asymetrické prvky harmonizují s dokonalostí ostatních částí jeho tváře a těla. Neobvyklý vzhled úst působí na Pavla zvlášť přitažlivě. Pavel čte právě román od Gombrowicze. Ve chvíli roztržitosti zvedne pohled a na vzdálenost několika metrů poznává hercovu postavu. Pavel je víc než překvapený, zmocní se ho pocit nepravděpodobnosti, takový, jaký člověk mívá z četby špatného románu. Opravdu nepravděpodobné ale na tom všem je, že právě minulou noc zhlédl část filmu s tímhle chlapcem a přemýšlel, že mu napíše dopis. Teď ho má na dosah ruky. Pavel se začíná potit. Přijíždí do své stanice, ale nevystupuje, ani ne z vlastního rozhodnutí jako proto, že není schopen pohybu. Přes své téměř každodenní toulky má dost silně zavedenou rutinu, a jelikož se blíží hodina večeře, možná je jeho chvění způsobeno mlhavým pocitem, že tahle nekontrolovaná reakce je začátkem narušení životního modelu, který mu umožňuje klidné a bezpečné fungování. Teď už opravdu neví, kam ho cesta metrem přivede, a zároveň ví, že jediné, co ho teď při jeho toulce mimo program bude provázet, je Boris Zavarov. Celou cestu projíždějí společně, herec mu ani na moment nevěnuje pozornost. Necítí, jak ho Pavel každou chvílí s přehnanou diskrétností pozoruje. Herec vystoupil. Pavel se s těžkou myslí vrací domů. Cítí, že každodenní, teď už narušený pořádek, ohrozí jeho spánek, jeho práci příští den a jeho duševní rovnováhu. Než herec vystoupil z vlaku, projel Pavel v metru další půl hodinu a jako vrchol, než se vydal dalším vlakem zpět, zůstal ve svém zmatku sedět ještě pěknou chvíli ve stanici. Sečteno a podtrženo, domů se dostane o čtyři hodiny později, než počítal. Cítí nekonečnou osamělost. Následující den se mu přese všechno nedaří věci až tak špatně. Celý týden uplyne téměř normálně. V pondělí se Pavel rozhodne jít domů hned, co opustí práci, aby se mohl vrátit k četbě nového Gombrowiczova románu. Zastaví se u stánku na nástupišti ve stanici koupit pivo, a když se otočí, jako přízrak se před ním znovu vynoří herec. Nastupují do stejného vagónu, ne z Pavlovy vypočítavosti, ale protože ve chvíli, kdy ho Pavel poznává, jsou už oba připraveni nastoupit stejnými dveřmi. Pavlovi probleskne hlavou myšlenka, že herec asi pracuje v blízkosti jeho banky a že filmová společnost, která s ním bude mít uzavřenu smlouvu, má své studio v bankovní čtvrti úplně v centru. Teď už s menším neklidem si Pavel prohlíží herce trochu důrazněji. Jejich pohledy se v jednu chvíli střetávají. Pavel vystupuje ve své stanici, dojde domů, snaží se číst, ale jeho pozornost každou chvíli odvádějí myšlenky na herce, na pohled, který mu věnoval, na dopis, který mu chtěl napsat. Několikrát vstává z pohovky ve svém obýváku, usedá k psacímu stolu, pokouší se psát dopis, ale nakonec toho nechává. Všechno, co ho napadá, mu připadá idiotské. Uplyne několik dní, kdy herce nepotká. Buď mám míň štěstí, nebo se Boris vydal natáčet v exteriérech, myslí si Pavel. A znovu zahájí své toulky ulicemi po skončení práce. Jednou v noci se rozhodne dát si večeři venku v tchajwanském hostinci. Hostinec vypadá jako bar podle Tsai Ming-Lianga. Pavel se procházel nějakým parkem, a aniž by o tom přemýšlel, zase skončil v blízkosti své práce. Chvíli poté, co se pustil do jídla, vychází z budovy přímo naproti hostinci herec v doprovodu druhého muže, kterého Pavel ještě nikdy neviděl. Podle všeho vypadal na to, že bude také hercem. Teď už nemá Pavel skoro žádné pochybnosti, že někde v té budově se nachází studio, v němž Boris pracuje. S větším sebevědomím než dosud přechází Pavel ulici. Herec se jen pootočí a jeho pohled naznačuje, že si na něho nějakým způsobem vzpomíná. Pavel není ošklivý, ale o to nejde. Měl by na sebe herce upozornit už jen tím, že se k němu přiblíží. Vzniká počáteční napětí, ale to se záhy rozplývá pravděpodobně v důsledku toho, jak rychle se celá scéna odehrává: Pavel pozdraví Borise, druhý muž, domnělý herec, instinktivně naznačí něco jako gesto, jímž chce svůj doprovod ochránit, Pavlův klid mu ukáže, že nemá v úmyslu zaútočit, Boris se uvolněně usměje, Pavel a on spolu hovoří ne více než jednu minutu, Pavel mu předá dopis, rozloučí se. Je to ten dopis, který Pavel celé týdny připravoval. Čtyři dny nato Pavlovi někdo telefonuje. Je to Boris. Říká mu, že ho dopis dojal a že by si s ním rád promluvil. Pavlův dopis není vyznáním lásky. Následujícího dne Pavel překlene čas až do šesti v jedné pivnici, tedy do hodiny, na kterou si dohodl schůzku s Borisem. Boris má několikaminutové zpoždění a je to poprvé, co Pavel pozoruje určitou jemnost či něhu, která jako by byla herci vrozená. Pavlův dopis začínal tím, že ještě nikdy neviděl v kině takovou milostnou scénu jako ve filmu, kde hraje Boris hlavní roli s Andrejem Jašinem. Způsob, jakým na sebe hleděli při líbání, a hlavně jak se usmívali a mluvili spolu, když ho Andrej miloval. Pavel v dopise pomlčel o tom, jak nádherné mu připadaly jeho hýždě a Andrejův penis, ačkoli to byla normální těla, i když pokrytá nepostižitelnou krásou. Ta těla byla veřejným projevem největší intimity, o jaké člověk může snít. Pavel Borisovi říká, že má načteno spoustu literatury a viděl spoustu romantických a erotických filmů, ale nic se neblíží milostným scénám mezi ním a Andrejem. Ujišťuje ho, že by mohli přetransformovat pornofilm do něčeho zcela nového a netušeného. Boris je sice o dva nebo tři roky mladší než Pavel, ale vypadá méně naivně. Odpovídá, že to, co dělá, je zábavná práce, ale že jeho cílem není dělat něco jiného než dosud. Pavlova slova mu každopádně lichotí. Pavel opakuje, že v sobě mají něco zvláštního a že by dokonce mohli vymyslet nový žánr – filmy s explicitním nepřetržitým sexem, ale s romantickou náplní, pokud by se zbavili průmyslového balastu. A pokračuje, že by mohl napsat scénář k filmu, kde by nedocházelo k přerušení atmosféry, které je tak příznačné pro porno a situace mezi sexem a fikcí, mezi sexem a city. A že z matného obrazu penetrace by mohla vzniknout filmová událost, pokud by se inspirovala jejich překypujícím charizmatem. Byl by to příběh, který by zaháněl smutek osamělých duší. Rozhovor se táhne celé hodiny, jako by se s pohasínajícím centrem Moskvy a stále opuštěnějšími mihotavými odlesky světel čím dál víc prodlužoval. Žluté pouliční lampy obklopuje tenká žlutá zář. Pavlovo nadšení roste. Boris ho sleduje se zvědavostí a většinu času se usmívá. Pavel nepřestává mluvit. Trvá na tom, že všechny pornofilmy jsou založeny na rozdělení: fikce se přerušuje v okamžiku navázání sexuálního styku (fikční děj se omezuje na jednoduchý rámec), těla se míjejí s dušemi, které jedna vedle druhé v těsné blízkosti sní své individuální sny, gesta, která někdy chybí, nedoprovázejí akci, pornografickému talentu (Pavel při použití téhle opisné vazby zapochybuje) chybí herecké nadání (protože pornografický talent nikterak nesouvisí s volnou schopností ztělesnit osobnost, improvizovat, znovuvytvářet milostné scény a vymýšlet je in situ), sny anebo imaginace lásky jsou ponechány realitě nezvratně hyperaktivních, zmenšených a absolutních těl, divák se odtrhuje od jedinečných těl, po jakých touží a která jsou v protikladu k rovným anebo srovnatelným tělům, na která pornofilm probouzí jeho chuť. Pavlovým cílem je dosáhnout, aby sexuální vzrušení vyvolané jeho filmem nevystupovalo z hranic pozorování milostné situace, ať je jakkoli pomíjivá. Spotřebitelé pornografických děl tak budou mít důvod věřit, že láska je možnější, než se zdá, říká Pavel a podle něj mezi pozorováním a přáním lásky není nepřekonatelný rozdíl. Shrnuto: Pavlovým záměrem je přeměnit porno v nový Ars amandi. Celý příběh v jeho mysli končí okamžikem, když Boris přijímá své zapojení do projektu. Pavel je radostí bez sebe. Po mnoha odmítnutích se jim nakonec podaří najít producenta. Boris má téměř postavení hvězdy a dopřeje si luxus porušit výhradní smlouvu se svým podnikem. Stejně se zachová i Andrej a připojuje se k myšlence. Oba jsou za to potrestáni drastickým snížením gáže. Opouštějí podnik. V sexuálních scénách Pavlova filmu natáčeného ve studiu malého producenta vystupují jen Andrej a Boris. Film kombinuje scény explicitní fantazie s dvouznačnými obrazy a vysoce originálními pohledy kamery. Boris a Andrej hrají tak, jako už nikdy příště. Distribuční podniky v odvětví, dokonce i distributoři nezávislého kina film zamítají. Jen jedné skupině ultraalternativního kina se podaří promítnout ho v malém sále v centru Moskvy. Uvidí ho jen nízký počet diváků. Film mohl zahájit revoluci, pro jakou byl určen, ale upadá v zapomnění. Možná ještě nepřišel jeho čas, možná ještě přijde, říká Pavel. Je půl deváté ráno. Loučí se. Boris Pavlovi říká, že mu znovu zavolá. Pavel si v baru umyje obličej a jde přímo do banky. Celé měsíce nemá Pavel o Borisovi žádné zprávy, je jako posedlý a  rozervaný bolestí. Těžko chápe, jak může člověk na druhého tak snadno zapomenout. Jednou v noci mu Boris zavolá. O několik dnů později začínají pracovat na projektu filmu, který se ale nikdy nerealizuje, a Boris se cítí natolik hluboce dotčen, že si to Pavel nedokáže vysvětlit. Uplyne několik dalších měsíců, aniž by se znovu uviděli, až se nakonec (na Pavlovo naléhání) setkávají. Když všechno naznačuje, že se jim podařilo přátelství obnovit, požádá Pavel Borise, aby se už nikdy neztrácel. Boris si dává další pivo a hledí oknem ven.