Pornografie Sergio Rubira

Podle Slovníku španělského jazyka Královské španělské akademie (což je instituce, která ve Španělsku upravuje a standardizuje použití jazyka od období osvícenství – období plného stínů) se slovo pornografie ve svém prvním – a dnes hlavním – významu stává spíš definující než definované, je to „obscénní charakter literárních a uměleckých děl“. Tento význam jej vzdaluje od původních řeckých substantiv, z nichž je výraz vytvořen (πορνο a γραφ, porno a grafia, prostituce a psaní, kresba nebo pojednání) a která jsou dnes odsunutá na třetí místo, jež je odsunuje k zapomenutí, aby se význam slova přiblížil k latinskému adjektivu obscēnus (obscénní) záhadné etymologie. Obscēnus jako spojení obs a caenum (spadlý do bahna, v blátě, špinavý), neboobscēnus jako spojení ob a scena (proti scéně, mimo scénu, něco, co není dovoleno vidět na jevišti). Obscénní je nakonec něco tak špinavého, něco, co nesmí vystoupit na prkna jeviště, něco, co pro svoji „necudnost, nemravnost, urážející slušnost“ nemá být ukazováno.

Sex, a také smrt, bylo to, co se schovávalo v zákulisí v klasicistních tragédiích, v Racinových a Corneillových tragédiích, které vítězily v pařížských divadlech 18. století, přestože byly napsány o téměř sto let dříve. Tragédie, které pomohly vytvořit osvícenskou imaginaci, jež zůstala v pološeru svíček divadelní rampy, přesně před, nikoli za jevištěm. Sex, a téměř vždy i smrt, byl protagonistou knih markýze de Sade (1740–1814), aristokrata zaprvé a měšťana zadruhé, který skončil jako ředitel scény (mimo scénu, ob scénu) skupiny bláznů v blázinci Charenton během napoleonské éry. Byl tak obscénní („necudný, nemravný, urážející slušnost“) jako sodomita Dolmancé, který je nejen ceremoniářem v La Philosophie dans le boudoir, ou Les instituteurs inmoraux (1795), v dialogu, v němž se zachovává vyprávěcí postup (výklad, rozvoj zápletky a její rozřešení) a trojí jednota klasického divadla (jednota prostoru, času a děje), ale který masturbace (fellatios, cunnilingus, anilingus, vaginální pronikání, sodomizace a ejakulace), jež jsou uváděny na scénu v téměř matematické kombinaci, nejdříve se třemi, potom se čtyřmi, poté s pěti a později se šesti a sedmi aktéry, dělají nepředveditelným. Dialog se odehrává v budoáru – v budoáru madame de Saint-Ange během jednoho odpoledne, možná v roce přechodu od revolučního teroru k direktoriu, ve kterém je třeba začít regenerovat to tělo, jež zůstalo rozlomené gilotinou, zatímco se uskutečňuje iniciace Eugénie, jedné z těch mladých slečen, ke kterým se podle podtitulu obrací text Dialogues destinés à la éducation de les jeunes demoiselles (Dialogy pro vzdělávání mladých dam). Různé varianty spojení sexu a sexuálních aktů se opakují v geometricky rostoucí řadě, která pouze zdánlivě končí, když Eugéniina matka, madame de Mistival, znásilněná, pobodaná a nakažená syfilisem poníženě opouští scénu, zpohlavkovaná a zkopaná svou vlastní dcerou. To je poslední krok formování dcery, spoluvinice celého tohoto trýznění. Filozofie (φιλοσοφiα, filos a sofia, láska k vědění) je položena na sametový povrch chaise longue tohoto budoáru, který dá název knize a který se opakuje ve třech ze čtyř vyobrazení, jež v originálním vydání zobrazují to, co se nemůže ztvárňovat, co se nesmí vidět, co musí zůstat v zákulisí. V divadle nereprezentovatelný a obscénní je také politický pamflet Français, encore un effort si vous voulez être républicains, který čte uprostřed představení Caballero de Virval, incestní mladý bratr madame de Saint-Ange a jeden z účastníků výstřední orgie. Je to přemrštěný monolog (stejně tak jako scéna, v níž je madame de Mistival týraná), projev, který je odbočením od děje a svou délkou – nikoliv tou, která se měří v centimetrech, jež přebývají o centimetry rozkroky mužských protagonistů, ale tou, jež se počítá na stránky – rozbíjí téměř na konci jako une conclusion avant la conclusion konvenci vyprávění, shrnuje filozofii (φιλοσοφiα, filos a sofia, láska k vědění), kterou Dolmancé (snad sám měšťan Marqués) chtěl uvést do praxe. Praxe nepravděpodobné ve skutečnosti, ve skutečnosti – v předpokoji madame de Saint-Ange, v předpokoji, který se změní v prostor zamaštěné utopie, ve vymyšlené a imaginární území domnělé rovnosti a předpokládané přirozené volnosti pokryté slinami, potem, spermatem, vaginálními sekrety, výkaly a krví (pro někoho je to příliš zabahněné, velmi špinavé, příliš obscénní), v nebezpečné území tekutých písků, kde mnohá tabu, jež položila základy společnosti té doby (společnosti v /re-/konstrukci), mohla být tímto zběsilým proudem tekutin stržena.

Jde o divadelní hru, kterou nebylo možné přenést na jeviště a jež se mohla stát pouze románem, jedním z těch, které byly v 18. století označovány jako „filozofické“: romány (romans), kde se nenechával přílišný prostor (téměř žádný) pro lásku (romance), což byla záležitost, jež se v té době stávala určujícím rysem žánru, ale bylo to i dílo určené pro tuto jinou lásku k vědění, nazývanou filozofie; filozofie, považovaná některými zainteresovanými za další perverznost navíc k těm, které byly popisovány na stránkách mnoha (ne všech) těchto knih; knihy, které byly zakázané a pronásledované, odsouzené k tomu, aby byly napsány, vytištěny a prodány ilegálně, protože ve své jednotnosti v překračování limitů sexuálních, filozofických a politických, jsouce pornotopiemi, útočily na zavedený režim, ať byl jakýkoli, staře zkorumpovaný, nově krvelačný nebo neuspokojivě průměrný, režim, který nakonec zvítězí. Režim „přesného průměru“, který je neoprávněně uzamkl v těchto sekcích knihoven, nazývaných podsvětím, v ukrytých policích, k nimž mohlo mít přístup jen několik málo vědců a privilegovaných lidí a vždy za ostražité bdělosti knihovníka. Šlo o kontrolu, o kontrolu poznání, toho poznání, jež dávalo sílu, nebo alespoň jí nezbavovalo. Stejně tak nebylo možné vstoupit bez dovolení (pouze ve chvílích vzpoury nebo revoluce) do Tajného kabinetu Národního archeologického muzea v Neapoli, do sálu, kde byla uložena díla řeckolatinského ars amatoria, které zůstalo tolik pozadu, umění, jež se v průběhu století přetransformovalo do scientia sexualis, taková byla vůle vědění. Nová věda, která prostřednictvím řeči upravovala a regulovala touhu, disciplína, jež pojmenována, označena jménem, řídila a usměrňovala toužící těla trestajíc vězením nebo uzavírajíc do blázince – jako se to stalo obscénnímu řediteli scény, měšťanu markýzi de Sade– ty, jež se nepřizpůsobili normě a řádu, vypuzujíce do volného prostoru bordelu – nevěstince s mnoha budoáry – něco, co se zdálo být mimo diskurz, tento diskurz „dvojí normy“ –, i když byla norma pouze jedna, norma bílého heterosexuálního muže ze střední vrstvy, jenž je misogynní, rasistický, homofobní a třídní, od kterého se požadovalo, aby byl uniformní, který potlačoval a zároveň přikazoval mluvit touhu, měně sex v něco „normálního“, „normálnost“, která ho osobnostně vyprazdňovala a sjednocovala jeho projev, dělajíc ze sexu něco, co se smělo – a co se muselo – naučit vyprávět.

A byly to obrazy sexuálního aktu, to nereprezentovatelné, to neviditelné, jedna z věcí, jež zdánlivě, pouze zdánlivě, unikaly tomuto projevu moci, který byl považován za založený na řeči mluvené a psané, zapomínaje na to vizuální, na tento jiný dominantní projev – proč to nenazvat takto? –, na vizualitu. Protože se také učilo (a vyučovalo) dívat se, i když to bylo na území bordelu (ne tak volném, jak se věřilo) – na jednom z míst zasvěcení a výchovy již nemladých slečen, ale mladých pánů, nebo na těch místech, která nebyla zcela taková, (podsvětí) knihovny a (tajné kabinety) muzea byly příliš výlučné a vylučující. Zpočátku šlo pouze o fotografie, potom o série připravené pro každý nový optický aparát, který se objevil; poté o kinematografické sekvence. Filmy bez příběhu, nebo téměř bez něj, pouhá potvrzení toho, že něco, co je viděno, se stalo, že ono setkání se někde odehrálo, uvnitř této realistické předurčenosti, imitace reality, charakterizující téměř všechny pornografické obrazy. Pronikání a felace se následovaly bez rozřešení nebo bez toho, co by mohlo být považováno za konkluzi, náhodný doklad, jeden z dalších, že se došlo k orgasmu, že se uskutečnila rozkoš, rozkoš: ejakulace. Bylo zapotřebí nechat diváky neuspokojené, protože pokud ne, nedošlo by k dosažení cíle, proč se film natočil: vzrušit je, aby si přáli přijmout – a dokonat – něco, na co se dívají, neboť mnoho z těchto primitivních filmů mělo funkci reklamních oznámení: ukázat zboží a služby poskytované v těchto nevěstincích, stejně tak jako byly původní fotografie dosti katalogové a trochu souvenir. Nicméně předstírajíce nejdříve, že jde o dokumenty, a poté se zahalujíce do vědeckofantastických filmů, vystoupily tyto filmy postupně z ilegality, aby se usadily ve veřejné sféře. Z domů rozkoše přešly do sálů kin – stejně jako fotografie opustily zásuvku stolu v pracovně a usídlily se v kioscích, obracejíce se proti symbolům svobody, ke které chtěli mít přístup všichni, ale jež nebyla zcela pochopena. Ve skutečnosti paradoxně došlo ke shodě mezi těmi nejkonzervativnějšími a těmi, kteří se považovali za progresivnější, v tom, že tato nově nabytá svoboda má být eliminována; tak vyvstaly nové otázky po kontrole a moci jako opakování stereotypů a vzorců, které byly stanoveny vládnoucím normativním režimem 19. a 20. století. Toto období se na sex výrazně zaměřilo, determinovalo ho jako žánr a naučilo nás nejen o sexu mluvit, ale také se na něj dívat.  Bylo tak jasné, že producent Stephen Ziplow, aby měl úspěch, ukázal ve svém Film Maker’s Guide to Pornography (1977), že je třeba do scénáře celého pornografického filmu zařadit: masturbaci (ženskou), vaginální proniknutí, lesbismus, orální sex (cunnilingus a fellatio), trojku, orgii (nepovinnou, vzhledem k tomu, jak je drahá), anální vniknutí (ženské), sadomasochismus (nepovinný) a povinně nejméně deset ejakulací, bez nichž by nebyl film. Nakonec znovu obrazy coitus interruptus, znázornění neuspokojení, něčeho, po čem se mělo toužit, ale čeho nebylo možné dosáhnout, aspirace, které neměly nic společného se sadistickými pornotopiemi ani s modernistickými utopiemi a které je dále přibližovaly k reklamě, té reklamě, která přestala obchodovat se zbožím, aby začala prodávat chování a styly života. Scénář byl postupně méně důležitý, vyprávění se zhustilo, zvětšila se fragmentace, vypadalo to jako návrat zpátky, a zvýšila se specializace, jež dovolovala, aby vstoupili mnozí z těch, kteří byli pokládáni mimo normu (ačkoli to nebylo nevinné). Jednalo se o problém publika, bylo třeba rozšířit trh, stanovit si vyšší cíle, otevřít víc nik, těch, které jsou podobné heslům klasifikujícím archiv, heslu encyklopedie, další mánie – další podvod – poznání.

Znázornění explicitního sexu, především ta normativní, vyšla ze zákulisí a zůstala na scéně, z obscénních se stala ta na scéně. Je dokonce možné, že přestala být pornografií, aby se změnila v novou věc, kterou je lépe nepojmenovat, zachovat ji neurčitou. Jestliže se charakter pornografie změnil, možná její definice, ta, která ji vymezovala, musíte to udělat také a začít posuzovat to ostatní, co je dále obscénní, to, co se ještě dnes nemůže znázorňovat, to, co je stále ještě třeba uchovat jako neviditelné.

Bibliografie

Bernstein, Joanne, Martin Kemp, Marina Wallace. Seduced: Art and Sex from Antiquity to Now. London – New York: Barbican Art Gallery and Merrell, 2007.

Church Gibson, Pamela, Roma Gibson, eds. Dirty Looks: Women, Pornography, Power. London: British Film Institute, 1993.

Church Gibson, Pamela, ed. More Dirty Looks. London: British Film Institute, 2004.

Darnton, Robert. The Forbidden Best-Sellers of Pre-Revolutionary France. New York: W. W. Norton & Company, 1996.

Foucault, Michel. Histoire de la sexualité I: la Volonté de savoir.Paris: Gallimard, 1994.

Hunt, Lynn. The Invention of Pornography: Obscenity and the Origins of Modernity. New York: Zone Books, 1993.

Kendrick, Walter. The Secret Museum, Pornography in Modern Culture. New York: Viking, 1987.

Lehman, Peter, ed. Pornography: Film and Culture. Piscataway: Rutgers University Press, 2006.

Marquis de Sade. La Philosophie dans le boudoir, ou Les instituteurs inmoreaux. Paris: Flammarion, 2007.

Williams, Linda. Hard Core, Power, Pleasure, and “The Frenzy of the Visible”. Los Angeles – London: University of California Press, 1999.

Williams, Linda (ed.). Porn Studies. Durham: Duke University Press, 2004.