Postdemokracie Yannis Stavrakakis

Termín „postdemokracie“ se objevil v nedávné době v sociologii a politické teorii jako součást snah o konceptuální uchopení a kritické vymezení pozdně moderních patologií liberální demokracie, a to především v souvislosti s podmínkami pozdního kapitalismu.

V předmoderních společnostech představovala hlavní diskurzivní horizont pro označování a spravování negativismu náboženská imaginace. Po dislokaci tohoto horizontu pak politická modernita vis-à-vis negativismu zřejmě oscilovala mezi (přinejmenším) třemi typy reakcí: utopickou, demokratickou a postdemokratickou. První reakci, která obsadila místo uvolněné dislokovanou předmoderní metafyzikou, lze nejlépe ilustrovat některými mutacemi moderního politického utopismu. Utopii zde chápeme v radikálním slova smyslu jako fantasmatický diskurz, jenž nabízí konečná politická řešení z pohledu subjektu, který je považován za informovaný (např. strana, vůdce atd.) a jehož neprůhlednost a autorita nejsou samy o sobě nikdy zpochybňovány. Pohled zblízka nám však ukazuje, že touha překonávat negativismus bude s největší pravděpodobností produkovat další negativismus: kdykoli totiž došlo na uvědomělý pokus takovéto představy uskutečnit, tedy ustavit lidskou realitu podle plánu, jenž slibuje definitivní řešení společenských rozporů a zahlazení politických antagonismů, přineslo to jen katastrofální výsledky.

Pokud na to už dojde, pak je samozřejmě jedním z nejnaléhavějších politických úkolů našeho věku překonat utopickou fantazii a vypracovat transformativní politiku orientovanou postfantasmatickým směrem. Co však máme přesně na mysli postfantasmatickým směrem? Prvky takového politického projektu nalezneme v tom, co bývá obvykle označováno jako demokratická invence či demokratická revoluce. To nás přivádí ke druhé reakci na negativismus a nahodilost obsažené v politické modernitě, k reakci, jež má nejblíže k přijímání – ať již vědomému, či nevědomému – odpovědnosti za její neredukovatelnou povahu. Nenabízejí se tu žádná konečná řešení, žádné politické Aufhebung, antagonismus je a zůstává její podstatnou součástí. Demokratická revoluce – výraz, jenž nám zanechal Alexis de Tocqueville a jejž však radikálně pozměnil Claude Lefort ad. – označuje diskontinuitu mezi heteronomní legitimitou předmoderního ancien régime a novou formou společenského politického zřízení, kdy si společnost začíná uvědomovat svou vlastní historicitu, své vlastní meze, je to typ společnosti, jež se otevírá nepřetržitému procesu, v němž zpochybňuje své vlastní institucionální struktury a mocenské vztahy, společnost, jež se oprošťuje od pevných bodů jistoty. Místo moci teď vypadá jako „prázdné místo“, které lze obsadit vždy jen dočasně: „Neexistuje žádný zákon, jehož články by nebylo možné napadnout, jehož základy by nebylo možné zpochybňovat. A konečně, není tu žádné vyobrazení centra a okrajů společnosti: jednota teď nemůže zahladit rozdělení společnosti.“ Demokracie v Lefortově pojetí institucionalizuje „zkušenost neuchopitelné, nekontrolovatelné společnosti“, v níž dokonce i identita suverénních lidí „bude neustále otevřena zpochybňování“ (Lefort 1986, 303–304). Šlo bezesporu o nejsmělejší pokus o zavedení politického řádu do podmínek postrádajících fundamentální základy, pokus typický pro modernitu hodnou svého jména.

V průběhu posledních desetiletí se však ideologická hegemonie neoliberálního konsenzu pokusila naturalizovat fikci neantagonistické „třetí cesty“, jdoucí mimo levici a pravici. Tento směr sledovaly jak konzervativní, tak společensko-demokratické síly, což podkopalo agonistickou registraci dělení implikovaného demokratickými institucemi. A právě v této metapolitické orientaci můžeme spatřovat kořeny postdemokratické imaginárnosti. Postdemokracie se vskutku zakládá na pokusu vytěsnit z politické sféry vědomí nedostatku a negativismu, což by vedlo k nastolení politického řádu, jenž by si ponechal zástupné instituce liberální demokracie, zároveň však neutralizoval centrální postavení politického antagonismu. Tento termín použil politický teoretik Jacques Rancière (Rancière 1995, 177). Ve svém Dis-agreement (Rancière 1999, 95–121) věnuje celou jednu kapitolu konsenzuální demokracii či „postdemokracii“. Postdemokracie podle něj označuje: „...paradox, jenž ve jménu demokracie vyzdvihuje konsenzuální praxi potlačování projevů politické akce. Postdemokracie představuje vládní praxi a konceptuální legitimizaci demokracie po demonstracích, je to demokracie, jež vyloučila vystupování, početní chyby a spory lidí, a je proto redukovatelná na samotnou interakci státních mechanismů a na kombinaci energií a zájmů společnosti.“ (Rancière 1999, 101–2)

Tato diagnóza se shoduje se sociologickými pozorováními Colina Crouche, jak je popsal v knize s názvem Postdemokracie: dokud je formální stránka demokratických institucí víceméně zachována, politika a vláda opět postupně sklouzávají k vládě privilegovaných skupin způsobem, jenž připomene predemokratické období (Crouch 2004, 6). Volby a volební debaty, v jejichž moci je stále ještě vyměňovat vlády, se proměňují v „přísně řízenou podívanou, organizovanou profesionálními experty a omezenou na několik témat, která tito experti vybrali, přičemž většině obyvatel byla přidělena jen pasivní role.“ Za touto façade – ne však mimo zorné pole – „je v soukromí formulována politika na základě interakce zvolených vlád a elit, jež drtivou většinou reprezentují obchodní zájmy“ (Crouch 2004, 4).

„Od domněle zaniklého marxismu si údajně vládnoucí liberalismus vypůjčil téma objektivní nutnosti spojované s tlaky a rozmary světového trhu. Marxova kdysi skandální teze, že vlády jsou čistě jen obchodními zástupci mezinárodního kapitálu, je dnes neoddiskutovatelnou skutečností, na níž se shodnou ‚liberálové‘ i ,socialisté‘. Absolutní ztotožnění politiky se správou kapitálu není už ostudným tajemstvím skrývaným za různými ‚typy‘ demokracie, nýbrž je otevřeně deklarovanou pravdou, že si naše vlády touto cestou získávají legitimnost.“ (Rancière 1999, 113)

Na ideologickou charakteristiku rodící se postdemokratické imaginárnosti a na demonstrování jejího vlivu na způsob, jakým stávající demokracie představují rozpory a jak se s nimi vyrovnávají, přitáhla značnou pozornost i Chantal Mouffe. Ve své poslední knize nastínila nejprve typické rysy této postpolitické orientace a poté se soustředila na nebezpečí, jaká v sobě tato orientace nese jak na domácí, tak na mezinárodní úrovni (Mouffe 2005). Ve světě, jenž je stále ještě – v celosvětovém i vnitrostátním měřítku – poznamenán nerovnostmi všeho druhu, nemůže přehlížení politického antagonismu a vůdčí postavení konzumerismu, třebaže nesmírně úspěšné, potenciální rozpory plně vstřebávat. Postpolitický, postdemokratický Zeitgeist, neschopen porozumět ústřednímu postavení antagonismu v demokratické politice a neochotný jej legitimizovat, si vynucuje vyjádření této neshody – pokud ji dokáže artikulovat – cestami, které nutně roztáčejí spirálu nezvladatelného násilí: zatímco rozpoznání nepřátelské povahy toho, co je politické, umožňuje transformaci antagonismu do agonismu, tedy potlačování hrubého násilí, postpolitický přístup vede k násilným projevům nenávisti, jež po vstupu do depolitizované veřejné sféry mohou být rozpoznány a oponovány jen v morálním a kulturním (a popř. vojenském) smyslu. Vskutku, když jsou oponenti vymezeni „mimopolitickým“ způsobem, „nemohou být chápáni jako ‚soupeři‘, nýbrž jen jako ‚nepřátelé‘“. S přístupem typu „ti zlí“ není možná žádná polemická debata, neboť je nutné s nimi rovnou skoncovat. A protože jsou navíc často považováni za projev jakési ‚morální nemoci´, neměli bychom se o nějaké vysvětlování jejich výskytu a úspěchu snad ani pokoušet (Mouffe 2005, 76). Odtud pochází zaujetí „osami zla“ a „střetem civilizací“ na mezinárodní scéně. Odtud pochází i vzestup rasismu, xenofobie a extremistických pravicových hnutí a stran na domácí scéně, jakož i výbuchy násilí mladistvých ve městech a, co je nejpodstatnější, i potíže s politickým objasňováním a účinným potíráním těchto jevů. Mouffe upozorňuje, že dokonce i v takovýchto případech se stanoví určitá politická hranice – neboť žádnou identitu nelze zkonstruovat bez aktu vyloučení – současně je však její politická povaha popřena, tak aby postpolitická imaginárnost zůstala nedotčena. Kulturní a morální nepřátelé jsou tak neustále vytvářeni a démonizováni. To rovněž napomáhá legitimizování útoků na dva pilíře liberální demokracie, rovnost a svobodu, což do postpolitického kontextu zároveň vnáší emocionální zabarvení.

Z těchto důvodů není už v rámci postdemokratické imaginárnosti zapotřebí politické (agonistické) vyjadřování negativismu. Výsledkem je neutralizace antagonismu. Negativismus a jeho emotivní hodnota jsou tak vlastně odsunuty z politického pole a znovu označeny – přinejmenším dvěma – depolitizovanými způsoby. Buď jsou redukovány na „střet požitků“ mezi různými civilizacemi (na globální úrovni), anebo jsou redukovány (na vnitrostátní úrovni) na nedostatek určitých výrobků – jinými slovy na nedostatek, jejž lze „napravovat“ formou spotřebních aktů: spotřebou výrobků, diskurzů, fantazií a dokonce i politiků. Tato autoritativní struktura uvnitř postdemokratického vesmíru je navíc stále více imunní vůči kriticismu. Veškerou kritiku vstřebá více či méně konformním/cynickým způsobem buď Disneyland spotřebitelské jouissance, promění ji ve vyčpělou zábavu nostalgického ražení, jež obsahuje protidemokratické implikace, ale (naštěstí) jen omezenou přitažlivost, popř. je dohnána k násilnému sebevyjádření či k passages à l’acte, a to jak na mezinárodní tak vnitrostátní scéně. Výsledkem je stále komplexnější a výbušnější forma zkratové situace, charakterizovaná celou škálou závažných parametrů (osobních, ekonomických, ekologických, politických, bezpečnostních atd.), která nenabízí žádná snadná řešení.

Avšak teď, když ekonomická krize otevřeně a dramaticky odkryla hranice neoliberálního metapolitického konsenzu – jak to nedávno formuloval překvapený Gordon Brown, „to, co jsme neviděli, co neviděl nikdo, bylo možné selhání trhu“ – je pravděpodobné, že postdemokratický řád vstoupil do svého závěrečného stádia. Způsob, jak si nadále povedeme, zůstává samozřejmě stále ještě otevřený – reakční či neoautoritářský kurz je stejně tak pravděpodobný jako kurz progresivní. O všech výsledcích se však bude rozhodovat v politické sféře a všechny cesty nabízejí velkou šanci na nové posílení politické účasti i skutečné společenské transformace, jakož i velkou šanci, první za poslední desetiletí, na nové upevnění a rozšíření demokracie. V každém případě se zdá, že politika a demokracie jsou zpět na pořadu dne.

Bibliografie:

Crouch, Colin, Post-Democracy. Cambridge: Polity, 2004.

Mouffe, Chantal, On the Political. London: Routledge, 2005.

Rancière, Jacques. Dis-agreement. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1999.

Stavrakakis, Yannis, The Lacanian Left. Albany: State University of New York Press, 2007.