Postkomunismus Václav Bělohradský

Postkomunismus je především panika. Občan komunistického státu žil ve společnosti, která byla řízena a kontrolována; nyní jím pohazují chaotické proudy a pohyby, jejichž výslednici nikdo nezná a nemůže znát. Kolo dějin se jako by otočilo zpět a společnost se stala nepřehlednou. Postkomunismus je tedy panika před nepřehledností společnosti, v níž jednající jednotlivci nejsou řízeni z nějakého ústředí. Říkáme o těchto nepřehledných společnostech, že jsou komplexní. Po 1. světové válce vnímá většina intelektuálů Sovětský svaz jako stát, kde ne slepé síly trhu, ale racionální politická moc zaručuje lidský smysl technického růstu. Část intelektuálů váhá před extremismem komunistického státu, ale nikdo nepopírá jeho dějinnou legitimnost. Světová válka ukázala, že demokracie je příliš slabá, nepočítá s technikou, je založena na kompromisu a úctě k jednotlivci. Jen sovětský totální stát masové mobilizace, kde „zítra znamená včera“, je cestou k dějinně vyšší formě společenské organizace.

Postkomunismus je definitivním rozvodem rozumu a totálního státu: racionální organizace společnosti vyžaduje rozporuplnou dynamiku demokracie, rozmanitost a rozptyl postojů a informací vznikajících neplánovaně ve společnosti. Demokratický nepořádek je předpokladem rozumnosti.

Slovo komplexní je metafora vyjadřující jakýsi nepokoj nad tím, že z interakce mezi stále racionálnějšími jednotlivci vzniká stále nepřehlednější celek. Je odvozeno ze slova complexus – tkanina utkaná z mnoha různých vláken. To, co vzbuzuje nepokoj, je, že lidé na sobě stále více závisejí, ale současně neumějí nijak myslet tuto závislost, utíkají se před ní do různých nacionalismů a partikularismů, jak ukazuje politický vývoj Evropy v tomto desetiletí. Velké sjednocující síly modernosti – vědecké poznání a ideologie emancipace – se vyčerpaly. Problém není v tom, že nevíme, co je tu vlastně problém. Možná se musíme emancipovat od vědy a emancipace, abychom vůbec byli schopni pochopit, v jakém smyslu je komplexní společnost problematická. Myslím, že pojem komplexní společnost se dá vymezit těmito čtyřmi aspekty.

Za prvé, společnost se stává „acentrální“ v tom smyslu, že nemá žádný střed, z kterého by byla přehlédnutelná a kontrolovatelná. Nelze v ní vytvořit pořádek tím, že všechny její složky uspořádáme hierarchicky, tedy v určité vzdálenost od středu. Současně ale roste povědomí o závislosti všech na všech, o nekonečně komplikovaných důsledcích každého jednání ve společnosti. Tuto základní situaci nejsme schopni zvládnout, protože si neumíme představit pořádek bez nějakého středu a hierarchie. A tak vědomí vzájemné závislosti se zatím ohlašuje jen v obavě z ekologické katastrofy. Za druhé, komplexní společnost je „pára a led současně“. Německý sociolog C. Offe tak zachycuje základní rozpor našeho životního stylu. Pára znamená růst možností svobodně si zvolit naše cíle. Např. hustá dálniční síť mi dává možnost pohybovat se rychle v daném prostoru, a proto se mé životní možnosti rozpínají jako pára. Ale ta dálnice sama vnáší do našeho života element, který se dá jen velmi těžko měnit a kontrolovat, protože vyžaduje obrovské investice a nemůže být soukromým majetkem. Dálnice je led v tom smyslu, že vůle pohybovat se rychle všemi směry nás zavléká do moci něčeho nehybného a tuhého.

Za třetí, komplexní společnost vyžaduje neomylnost. Někdy v květnu jsem viděl na pražských zdech varovné plakáty ekologů s touto větou: nukleární energie je nelidská, protože nepřipouští chybu. Naše společnost je komplexní také proto, že se opírá o řízení procesů, které by ohrozily životní možnosti ohromného počtu lidí, kdyby se vymkly kontrole. Uvnitř demokratického státu tak vzniká stát, jehož principem má být neomylnost. Nazvěme ho „nukleární stát“. Zatímco demokratické instituce jsou budovány na předpokladu omylnosti každého člověka a každé vlády, nukleární stát musí zaručit neomylnost. Je to slučitelné s demokracií?

Za čtvrté pak komplexní společnost je postmoderní v tom smyslu, že moderní ideál všelidské jednoty, založené na sdíleném modelu života, nelze brát vážně. Kdyby Číňané měli dosáhnout stejné životní úrovně jako Češi, došlo by rychle k ekologické katastrofě. Základním ideálem Západu byla ale rovnost a univerzalita. Jak smířit sobeckou partikulárnost našeho životního stylu s ideálem rovnosti, z níž demokracie čerpá svou legitimnost?

Řekněme, že racionální jednání v naší tradici vyžaduje přehled, nadhled, výhled a dohled. Přehled znamená, že existuje nějaký postoj, nějaká metoda a nějaké místo ve společnosti, které nám umožňuje „vidět celek“. Nadhled je odstup od našich bezprostředních zájmů, který nám zaručuje jistou neutralitu, a tedy možnost vyřešit spor mezi protikladnými nároky. Každé jednání musí být hodnoceno také vzhledem ke svým důsledkům v budoucnosti – to je výhled. Každá hierarchie a kontrola – dohled – musí být legitimována přehledem, nadhledem a výhledem.

V komplexní společnosti jsou všechny tyto momenty racionality rozptýlené a přechodné: vznikají nepředvídaně v dialogu s druhými, nelze je pevně svázat s nějakým místem a institucí. Nikdo nemůže říci předem, kdo, kdy, kde a na jak dlouho získá přehled o společnosti, v níž žije, nebo kde a proč se vynoří hledisko, které bude většina lidí vnímat jako nadhled.

V komplexní společnosti je tedy určitý stupeň nepořádku podmínkou racionality: racionální je ta společnost, v níž tyto šťastné a nečekané chvíle přehledu, nadhledu, výhledu nejsou promarněny, ale stávají se naopak východiskem rychlého předefinování společnosti.

Zdroj:

Bělohradský, Václav. „Postkomunismus jako panika.“ In Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha: Československý spisovatel, 1992, 112–114.