Jsme už za vodou? O postkomunismu Jiri Pehe

Už abychom byli z toho venku!

Mnozí politikové zemí střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu nemají slovo postkomunismus rádi a proti jeho užívání se ohrazují. Chtěli by přesvědčit západní svět o tom, že solidní základy politické a hospodářské demokracie jsou zde již vytvořeny. V České republice tak učinil i prezident Václav Havel.

I jiní politici tvrdí, že jsme už stabilní demokracii a navíc jednou z mála zemí bývalého komunistického bloku, kde postkomunisté nejsou u moci, a že tedy pojem postkomunismus je v našem případě zavádějící. Protože vskutku nejde jen o slova, ale o to, jak lépe či hůře rozumíme situaci, kterou přece chceme měnit, musím trvat na tom, že „postkomunismus“ zatím vystihuje, v čem dosud vězíme.

V půli cesty

Pokud by tento pojem pouze pasivně odrážel naši nedávnou historii, bylo by jeho užívání pouhou intelektuální pohodlností. Podobně je tomu u mnoha jiných termínů s předponou post-. On však zároveň odráží skutečnost, že nový společenský systém ve východní Evropě (včetně naší země) zatím nemá dosti vnitřní jednoty a dynamiky, aby se dokázal definovat sám ze sebe, takříkajíc zevnitř. Komunismus je tu přítomen nejen jako překonaná minulost, ale především jako cosi stále ještě příliš živého, než aby mohl byt ignorován; jako něco, k čemu se v úvahách o demokracii stále vztahujeme a čímž nový systém neustále definujeme.

Český ministerský předseda má jistě pravdu, varuje-li před příliš upřeným pohledem do zpětného zrcátka a vyzývá-li k pohledu vpřed. Jenže mnohé pojmy a skutečnosti naší demokratické přítomnosti prostě nemohou být pochopeny právě bez onoho pohledu zpět, bez vztahování se k předešlému systému. Téměř vše, včetně způsobu, jímž náš současný politický a hospodářský systém vznikl a jak se vyvíjí, je totiž poznamenáno tím, z čeho vzešel.

Stačí se podívat na politické instituce a na způsob vedení politické diskuse. Roztříštěnost české levice, způsobená zejména přežíváním neostalinské zkameněliny KSČM, je odrazem nedávné minulosti; zrovna tak je jím v jiných postkomunistických zemích neschopnost vytvořit sociální demokracii samu ze sebe, tj. bez reformních komunistů. Sociální demokracii ve východní Evropě většinou nahradila postkomunistická levice. U nás se sociální demokracie prosadila navzdory komunistické levici a proti ní. Důsledkem tohoto specificky českého vývoje je však neschopnost sociálních demokratů levici sjednotit. Právě v tomto smyslu je česká levice postkomunistická.

V politických debatách se téma komunistické minulosti vynořuje zákonitě znovu a znovu, především v diskusích politiků nekomunistických stran. Příkladem budiž nedávná výměna názorů mezi českým premiérem a předákem sociálních demokratů o tom, kdo byl a kdo nebyl v KSČ a kdo byl více a kdo méně konformní s bývalým režimem. Snahy některých místních organizací ODS o to, aby na jejich kandidátkách do parlamentních voleb nebyli bývalí komunisté, je výrazem téhož, právě tak jako paradoxní popularita bývalého komunisty Vladimíra Dlouhého.

Komunistická minulost je prostě všudypřítomná. Zatímco jedni využívají toho, že „u nich“ nebyli, k tomu, aby vyřídili své rivaly, kteří „u nich“ byli, je nejpopulárnějším českým politikem bývalý člen KSČ. Jak je to možné? Možná proto, že Vladimír Dlouhý ztělesňuje to, co je většině Čechů blízké: jistý druh oportunismu obsazený v tom, čím jsme byli dřív, právě tak jako v tom, čím tolik chceme být dnes, tedy nefalšovanými demokraty s těmi nejlepšími doporučeními.

Také prodloužení platnosti lustračního zákona potvrzuje, že jsme stále ještě zemí spíše postkomunistickou, definující se vůči komunistické minulosti, než standardní demokracií spoléhající samu na sebe. Dokládají to i občasná tažení proti starým strukturám, dokonce šest let po sametové revoluci. Činí-li právní stát zadost spravedlnosti a stíhá-li zločiny minulosti, počíná si správně; plošné či poloamatérské hony na čarodějnice jsou však důkazem toho, že společnost stále žije v zajetí času minulosti.

K normální demokracii patří i fungující tržní ekonomika. Na rozdíl od jiných postkomunistických zemí byla u nás většina státního majetku alespoň formálně převedena do soukromých rukou. Hospodářský systém je však mnohdy neprůhledný; „majiteli“ podniku jsou často manažerské kliky vyrostlé z konexí minulého režimu, nikoli skuteční vlastníci.

Politicky úspěšná kuponová privatizace vyústila do paradoxního kruhu: vlastnictví akcií se přesunulo na formálně soukromé investiční fondy, ty však z velké části ovládají nebo vlastní banky, v nichž má velkou, ba i majoritní účast stát. V mnoha zprivatizovaných podnicích má rozhodující účast Fond národního majetku, tedy opět stát. Toto neprůhledné uspořádání majetkových vztahů signalizuje, že i v této oblasti je Česká republika na půli cesty.

Pojem postkomunismu je do jisté míry synonymní s budováním politické a hospodářské demokracie na troskách komunistického systému. Co je to vlastně vyspělá demokracie? I u nás je za ni pokládáno pouhé zavedení základních demokratických mechanismů, systému vzájemně soutěžících politických stran a právního státu. Takové úsilí často „zamrzne“ na určité úrovni, která sice může stačit k přijetí do Rady Evropy, ale s poměry na Západě je nesrovnatelná.

Postkomunistické demokracie totiž postrádají jistou obsahovou kvalitu, neboť dosud trpí nedostatkem demokratického ducha: chybí jim vžitý respekt pro právní stát i skutečná angažovanost občanů, jíž se vyznačuje občanská společnost. K tomu, aby se tyto země zbavily ódia „postkomunismu“, musí dosáhnout vyššího stupně ztotožnění s demokratickými principy jak na úrovni „psychologické“, tak i na úrovni občanské angažovanosti.

Někteří čeští politikové včetně prezidenta o tomto deficitu vědí. Jejich důraz na rozvoj občanské společnosti bohužel naráží na odpor těch, kdo autonomní občanskou angažovanost buď podceňují, anebo ji dokonce pokládají za nebezpečnou. Ve všech postkomunistických zemích se totiž vládnoucí síly obávají, že se decentralizace správy, rozvoj neziskového sektoru a růst nezávislých občanských aktivit buď vymkne kontrole, nebo že bude překážet efektivnímu řízení státu. Tato obava je na místě tam, kde jsou demokratické mechanismy příliš slabé na to, aby zvládly např. nacionalistické vášně či etnické konflikty. Ale i pak zůstává otázkou, zda by tam důraz na občanský princip efektivní řízení státu ohrozil, nebo spíše posílil. Česká republika je téměř etnicky homogenní. Její obyvatelstvo se těší poměrně vysoké životní i vzdělanostní úrovni a není ohrožováno žádnou militantní ideologií. Obavy z „rozvolňování“ státní správy proto nejsou na místě. Přesto musí u nás občanská společnost bojovat o místo na slunci právě s těmi, kdo by měli naopak učinit pro její rozvoj vše, co je v jejich silách, abychom překonali všechno to, čím se stále ještě řadíme k postkomunistickému světu.

Občanská společnost totiž není jen ustrojím, které ve vyspělých zemích funguje jako převod mezi jednotlivcem a státem, ale je i školou demokracie. Angažovanost v nějaké občanské iniciativě (např. ekologické) je jistě významnější zkušeností než pouhé formální členství v politické straně nebo pouhá účast ve volbách. Internalizování demokratických procesů, tj. jejich zažití a osvojení, se uskutečňuje pouze aktivní účastí co největšího počtu občanů nejen v samotném politickém procesu, ale především v těch iniciativách, které mu dávají obsah a jimiž nabývá slovo „demokracie“ smysl na té nejkonkrétnější úrovni.

Většina postkomunistických zemí uskutečňuje demokracii zatím jen na „makropolitické“ úrovni. Lze souhlasit s Václavem Havlem, že pokud tato „makroúroveň“ – tj. politický život v rovině politických stran a ústavně zakotvených demokratických principů – nevyrůstá z „životadárného podhoubí“ občanské společnosti, je v neustálém nebezpečí degenerace (partajničení, politikaření).

Právě partajničení a paternalistický přístup k politice jsou pro postkomunistický svět příznačné. Někdejší neomezená vláda jedné strany se změnila v „tyranii politických stran“ či „osvícených“ vůdců, jimž nestojí v cestě – právě občanská společnost. A pokud se nestane synonymem demokracie právě ona, nemohou země bývalého východního bloku doufat, že se zbaví břemene postkomunismu.

Zdroj:

Jiří, Pehe. Jsme už za vodou? O postkomunismu (online). Poslední revize 1.3. 2008 (citováno dne 16. 4. 2009). Dostupné z www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/Postcomm.html.