Postmoderna Jens Kastner
„Co je postmoderna? Já nejsem zcela v obraze.“
Michel Foucault (1983)
Pojem postmoderny byl jedním z nejkontroverznějších termínů intelektuální názorové výměny od 60. let až do raných 90. let 20. století. Diskutovalo se o něm napříč různými obory a značného významu nabyl především v architektuře, teoriích literatury, umění a kultury a ve filozofii a sociologii. Od 90. let 20. století se autoři tomuto pojmu z různých důvodů vyhýbají a nahrazují jej jinými termíny, jako jsou reflexivní moderna (Ulrich Beck) či „liquid modernity“ (Zygmunt Bauman).
Vzhledem k tomu, že již pojem moderny vyvolává podle druhu diskurzu velmi odlišné konotace a různé pojmové roviny, bylo od počátku sporné, co má předpona post- v postmoderně vlastně označovat. S pádem Berlínské zdi a zhroucením socialistických režimů ve střední a východní Evropě vznikl dokonce dojem, že termín postmoderny má v souladu s nově předpovídaným „koncem dějin“ (Francis Fukuyama) znamenat konečný politicko-společenský status quo. O této vyhraněné interpretaci předpony post- nicméně nepanovala jednota. Spíše se vesměs vycházelo z toho, že post- v postmoderně neznamená jen přelom, nýbrž i pokračování, reflexi a radikalizaci toho, co se diskutovalo jako moderna. Můžeme přitom principiálně rozlišit dvě otázky, které se s pojmem postmoderny dostaly na pořad dne: žijeme v období po moderně, protože se společnost a hodnota jejích kulturních produktů markantně proměnily? A odmítáme moderní principy, protože je cítíme, resp. analyzovali jsme je, jako homogenizující, totalitární, anebo dokonce ničivé? Obě otázky se sice k sobě vztahují, ale odpovědí na jednu automaticky nezískáme vysvětlení té druhé a naopak. Nicméně obě roviny byly během debat často vědomě nebo nevědomě míšeny a/nebo zaměňovány. Je-li řeč o postmoderně, je tudíž třeba vyjasnit, zda tím míníme dobově diagnostické označení, sadu filozofických metod a/nebo politický či umělecký koncept.
Každou z těchto právě uvedených tří rovin chápání pojmu postmoderny lze popsat za pomoci tří zásadních kritérií.
Ve smyslu „diagnostiky“ doby se hovořilo o postmoderních společnostech jako o takových, jež se vyznačovaly za prvé zvýšenou diferenciací společenských nerovností (přičemž občas se hovořilo i o zrušení společenských tříd, jež s tím domněle souviselo), za druhé větší pluralitou životních forem (přičemž model rodiny jakožto normy dosloužil) a za třetí nárůstem individualizace, jdoucí ruku v ruce se zkulturněním všedního dne.
Ve filozofii se postmoderna identifikovala se smrtí tří pevných bodů – explicitně mj. ve feministické debatě mezi Seylou Benhabibovou a Judith Butlerovou. Smrt subjektu měla přivodit konec mužského/bělošského/eurocentického projektu osvícenství a také v něm obsažené, vnucené jednoty mezi pohlavím (sex), sexuální identitou (gender) a tužbami (gender performance). Ohlašovaná smrt dějin měla jednak skoncovat s vírou v pokrok jako paradigmatem a jednak (metodologicky i obsahově) s výlukou menšin z historických narací. Představa jediného, dominantního a univerzálně uznaného, pravdivého pojetí dějin tak byla odmítnuta. Smrt metafyziky pak představovala rovněž její odmítnutí – metafyzika již nadále neměla být legitimizací poslední instance pro subjekty a instituce.
Jako postmoderní umění se chápou různé formy a metody, které se obracely proti modernistickému principu autonomie uměleckého díla, a to z různých důvodů: umělecké dílo samo již nebylo chápáno jako uzavřená jednotka, nýbrž fragmentárně (běžnými metodami se staly koláž a montáž), přímočarý vztah mezi nitrem umělce/umělkyně a jeho zhmotněním v díle byl uveden v pochybnost (což mělo za následek odvrat od představy umělce jakožto génia) a vztah uměleckého díla a diváka byl nově konceptualizován (což vedlo k modelům využívajícím participaci, jako jsou happeningy a performance).
Částečně jsou si kritéria toho, co chápeme pod pojmem postmoderna, podobná a deskriptivní momenty zpravidla přecházely do normativních postojů: hranice mezi pozorováním diference, antitotalitou a antiteleologií (v umění, filozofii a sociologii) a jejich zvěstováním a propagací byly často, i když ne vždy a ne samy o sobě, plynulé.
Další problém v debatě o postmoderně vyplýval a vyplývá z toho, že se jen velmi málo filozofů, sociologů a umělců k tomuto označení programově přihlásilo. Příslušnost k postmodernímu proudu byla a je diskurzivní produkcí: nálepku postmoderního myšlení tak získali různé teoretické proudy i rozliční intelektuálové, od poststrukturalistických pozic (od Michela Foucaulta po Gillese Deleuze/Félixe Guattariho), dekonstrukce (Jacques Derrida), postkoloniálních studií (Edward Said, Homi K. Bhabha, Stuart Hall, Gayatri S. Spivak) po to, co bylo označeno jako postfeminismus (Judith Butlerová). Právě feministické a postkoloniální pozice byly pro svou kritiku společenských a kulturních výluk a západně patriarchálního universalismu připočteny k postmoderní kritice moderny. Důraz na to, co dosud platilo za marginalizované, periferní, odlišné a minoritní (a kritika dichotomního základu této platnosti) povzbudil nová společenská hnutí, ale také vedl k prudkému odmítnutí. Nezřídka se adjektivum „postmoderní“ užívalo pejorativně, a sice jak ze strany marxistických a jiných levicových intelektuálů, kteří „postmodernistům“ vyčítali, že se zřekli projektu emancipace, schopného měnit společnost, tak i ze strany konzervativní pravice, která ve výše zmíněné postmoderní relativizaci osvícenského universalismu spatřovala rozklad západoevropských křesťanských tradic a způsobů života.
V argumentaci proti kritickému racionalismu se filozof a teoretik vědy Paul Feyerabend ve svém článku z roku 1970 přimlouvá za pluralismus vědeckých metod.1 Tento plaidoyer, rozšířený roku 1974 do monografie s názvem Against Method. Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge, obsahoval slogan, který odpůrci postmoderních snah vždy znovu uváděli jako příklad relativistického kréda: „anything goes“. Feyerabend patřil ještě k těm, kteří se za „postmoderní“ myslitele neoznačovali. Jinak Jean-François Lyotard: i když je dodnes sporné, odkdy termín postmoderny existuje a kdo jej jako první použil (stejně jako je nevyjasněná otázka, jak daleko do minulosti sahají za postmoderní označené fenomény, metody a koncepce), patří Lyotardova kniha La condition postmoderne (1979) bezpochyby k nejvlivnějším dílům „postmoderny“. Lyotard se zde táže po statusu vědění v současných západních společnostech. Postmoderní jsou u Lyotarda jak dobově diagnostická zjištění („metapříběhy“ ztratily svou legitimitu, vědění je vystaveno „merkantilizaci“), tak i nová metoda, kterou navrhuje. K postmoderní vědě, u Lyotarda nazvané „paralogie“, musí od nynějška náležet i diskurz o jejích pravidlech. Neboť věda, píše Lyotard s ohledem na Wittgensteina, je jen jednou z mnoha jazykových her.
Na tuto reflexivní pozici navázal sociolog Zygmunt Bauman. Jako sociolog podrobil kritice roli vlastního oboru a intelektuálů vůbec (Legislators and Interpreters – On Modernity, Post-Modernity, Intellectuals, 1987) a zaujímal jako jeden z mála sociologů v návaznosti na svou kritiku moderny (Modernity and The Holocaust, 1989, Modernity and Ambivalence, 1991) explicitně postmoderní pozice v tom smyslu, že diagnostikovanou společenskou diverzitu a pluralitu vítal.
Také v architektuře byl tento afirmativní vztah k pluralitě metod a stylů hlavním charakteristickým znakem postmoderních pozic, jak je zastával především architekt a teoretik architektury Charles Jencks (The Language of Post-Modern Architecture, 1977).
I když dnes termín postmoderny již kontroverzní diskuse téměř nevyvolává, jsou přesto centrální témata, která byla pod tuto nálepku zahrnuta, stále ještě virulentní: status věd v současných společnostech dosud stojí k (filozoficko-sociologicko-politické) diskusi stejně jako odpovědi na otázky po sociální nerovnosti a kulturních odlišnostech.
Poznámky:
1 / Paul Feyerabend: Against Method, in Minnesota Studies in the Philosophy of Science. Theories & Methods of Physics and Psychology, 1970, 17–130.