O vztahu k pravdě Milan Zelený

Heslo Pravda vítězí vlaje od nepaměti na Pražském hradě.

Ale čí pravda? Pravda vítězů? Pravda naše, vaše, moje nebo tvoje? A jak je to s polopravdou nebo lží? Ty nevítězí? A co je pravda? Proč je pravda jednoho lží v očích druhého? Tomáš Akvinský řekl: Veritas est adaequatio rei et intellectus (Pravda je shoda skutečnosti s poznáním). Je to pravda? Ve shodě s čím poznáním? Mé poznání přece není totéž jako poznání tvé. Když se ta skutečnost shoduje s mým poznáním – jde potom o moji pravdu? A kde je pak pravda tvoje? Má každý z nás svoji soukromou pravdu? Čí to pravda vlaje na Pražském hradě? Toho, kdo tam právě bydlí, anebo toho, kdo se jej z jeho bydla právě chystá sesadit či ho defenestrovat z okna? A co Lenin a jeho pravda jako poznaná nutnost? Může být pravdou nutnost, která je nepoznaná? Je pravda vůbec nutná? A co Charles Peirce a jeho pravda jako forma shody (konsenzu) určité skupiny lidí? Anebo většiny lidí? Pak je pravda to, na čem se všichni shodneme: jako třeba, že slunce obíhá kolem stacionární země? Nebyl Galileo v menšině jednoho? Může mít jeden jediný člověk na světě někdy pravdu? A co když je pravda to, co je užitečné? Tedy, co nese užitek jedincům, skupinám nebo všem? Měl tedy Hitler pravdu? Měli komunisté pravdu? Mají pravdu dnešní (nepříliš) vítězní kapitalisté? Může být pravdou to, co je užitečné pro mého nepřítele?

A co náš jazyk, naše komunikace? Co když řeknu, že všichni Češi lžou – lze mi to věřit? Co když jsem Čech? Vyplývá z toho, že tedy lžu, a tudíž Češi nelžou? A proč lžu zrovna já? Proč neříkám pravdu? Anebo je pravdou to, co se nám hodí a líbí, a nepravdou to, co se nám nehodí? A co když, jako správný Čech, teď právě lžu?

Lze spoléhat na to, co lidé říkají, anebo musíme vycházet jen z toho, co lidé dělají? Jak se vlastně liší popis akce (informace) od akce samotné (znalost)? Je vůbec možné pravdu říkat nebo hlásat, anebo lze pravdu pouze dělat?

It doesn´t matter what they say, the only thing which matters is what they do – tvrdí (někteří) Američané o „průzkumech“ veřejného mínění a spotřebitelských nebo volebních preferencích. Není důležité, co říkáš, jediné, co platí, je, co děláš – není v tom klíč k podstatě pravdy? Jenže co když vám se má akce líbí (a tudíž mám pravdu), ale jim se vůbec nelíbí (a tudíž pravdu nemám)?

A co Řekové? Jejich pravda je alétheia (άλήθείa), tedy „odkrytost“: označení skutečného poznání v protikladu k pouhému zdání. Pravda se skrývá pod povrchem jevů a je třeba ji intelektuálně odkrývat. Jak ale lze pravdu odkrýt jinak než popisem, tj. slovy, soudy, tvrzeními ap. Popis jevu či pravdy přece není totéž, co jev či pravda samotná.

Jediný přístup k pravdě, který lidstvo má, jsou skutečná fakta, ne jejich popisy a interpretace. Interpretace fakt může být mnohostranná, a tedy unikátní pro každého jedince. Když řeknu „Nemáte pravdu“, pak musím poukázat na fakta, ne na jejich interpretaci. Pravda nemůže být názor. Fakt je, že jedete 100 km/hod., fakt není, že jedete „rychle“. Fakt je, že jste řekl, že lžu; fakt není, že lžu. Fakt je, že lžu, protože jsem byl jinde, než jsem řekl, ale ne proto, že jste vy řekl, že lžu. Vzpomeňte Clintonovo: Co je, záleží na významu slova „je“ (It all depends on what the meaning of „is“ is.). A to, že jste byl někde jinde, ještě nemusí být pravda, protože to závisí na interpretaci slova „byl“. Dnes jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní České republice až překvapivě úspěšného experimentu. Když jste kritizovali či odhalovali komunisty, tak jste obvykle dostali pořádně „na frak“. Komunisté nebyli ochotni vaši pravdu ignorovat. Pravda se nesměla dostat na povrch: překrucování, přetvařování, cenzura a lež vládly jejich světu. Komunisté se pravdy hodně báli jako čert kříže. Takový respekt měli, že své kritiky a hlasatele nepříjemných pravd zavírali a likvidovali bez skrupulí a výčitek.

Když odhalujete dnešní americké demokraty, tak se setkáte s právě opačným přístupem: přehnaná citlivost až strach, okamžitá reakce, vysvětlování, lhaní, povrchní náprava chyb a horečnatá snaha o uspokojení většiny. Clintonismus znamená, že se demokraté pragmaticky vzdávali svých principů, dělali kompromisy a přejímali myšlenky opozice. Kompromis a konsenzus vládnou americké politice: ohýbání se před pravdou, skrývání pravdy, v naivní víře, že jejich lži nebudou odhaleny. Většinou to nestačí, pravda již je na povrchu, lháři dříve či později platí politickou pokutu.

Postkomunistické české režimy však přišly s úžasným politickým „vynálezem“ – pravdy se není třeba bát, pravdu není třeba respektovat, překrucovat, trestat či na ni reagovat. Ve světě jistých návyků a tolerancí lze pravdu ignorovat.

Ignorování pravdy není popřením, překroucením či zakrýváním pravdy. Ignorování pravdy představuje totální ztrátu respektu, váhy či důležitosti pravdy. Je to jako s lidskou bytostí: můžete s ní argumentovat, vyhýbat se jí, vysmívat se, utíkat před ní, nebo jí dát „jednu do zubů“. Všechny takové postoje lidskou bytost rozpoznávají, uznávají a tak či onak na její existenci reagují. A pak je zde postoj, kdy se člověku podíváte přímo do očí, ale díváte se skrz, ignorujete ho jako průhlednou chiméru z celofánu. Pro lidskou bytost není většího ponížení než ignorování její existence. Ignorování pravdy je jejím konečným ponížením. Pak již nelze mluvit o vztahu k pravdě, protože žádný vztah neexistuje. To ryze české No comment to vyjadřuje přesně: nic, nothing, nichts, nada, nihil, inget... Hloupí byli komunisté, fašisté i demokraté, protože respektovali pravdu, báli se jí, reagovali na ni popřením či potrestáním, podporou nebo podlézáním. Nikdy je, politické břídily, nenapadlo, že pravdu není nutné respektovat, že pravdu je lépe ignorovat – prostě na ni kašlat.

Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt, Clinton i Bush měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře nebo nebezpečí. Reagovali rozdílně: jedni ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní jí podlézali a posluhovali. Žádný z nich ji však nedokázal ignorovat.

Dnes, v srdci střední Evropy, přišli někteří mazaní a sebepomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, stačí ji ignorovat.

Není již třeba zavírat, popravovat, překrucovat či cenzurovat. Kritiky lze ignorovat asi tak jako brblání, mručení či říhání u stolu. Každý si může říkat, co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou bezbranným a zbytečným nástrojem – dobrá jen k jídlu či sexu, ale zcela zbytečná, neexistují-li uši. Pera se není třeba bát, neexistují-li oči. Slova jsou nesmyslem, nejsou-li čtena.

Znal jsem českého politika, který si každé ráno nechával předkládat všechen denní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní reakce, odpovědi a interpelace. Pak, konečně u moci, toho všeho rychle nechal. Naučil se pravdu ignorovat, kašlat na ni, neslyšet ji, nevidět ji – a prostě, vytrvale si dokolečka mlet to své, v uzavřeném kruhu moci, jaký si ani ubohý Kafka nedokázal vyfantazírovat. Dodnes na něho vzpomínají jako na významného českého politika, i když on sám nadále pohrdá svým okolím i pravdou, s kterou se nikdy nedokázal poměřit.

Pravdu již není třeba říkat, nikdo nás stejně nebude poslouchat, tak jako my neposloucháme je. Společenský konsenzus, základ návyku klidu a spokojenosti, je pochopitelný: my neslyšíme je a oni neslyší nás – a je to úplně jedno. Dva paralelní světy, každý se svou pravdou, bez životadárného protmutí a konfliktu; jen to nic, ničevó, niets, nič, nišč...

Jenže, my jsme tam, kde jsme my, a oni tam, kde jsou oni. Jde tedy o experiment jakéhosi existenčního apartheidu – apartheidu pravdy. Byrokratické ignorokracie (či idiokracie) si beze studu vyvěsí třeba i fangli Pravda vítězí. A je jasné proč: ne ze strachu, ne z respektu, a už vůbec ne z principu či ideálů. Jen a prostě proto, že je to vlastně jedno.

Žijeme tedy ve světě konfliktů, kde každý má svoji pravdu. Lidské bytosti vnímají realitu okolního světa odlišně. Každý jedinec je unikátní souhrou genetického vkladu, okolností, výchovy, vzdělání, historie, zkušeností a hodnot. Každý máme jiné preference, vjemy, interpretace a soustředění. Každý živý tvor vnímá svět jinak – a přesto jsou a musí být všechny tyto rozdílné vjemy pravdivé. Kdykoliv zvítězila jedna jediná pravda, i když dočasně, nastal gleichschaltung, netolerance, úpadek a smrt.

Vyžadovat, aby jedna či druhá strana musela měnit své vnímání světa, vede k přímému porušování předpokladu hodnotové, informační a preferenční autonomie. Měnit lidské vnímání světa, po vyloučení chyb, omylů a neinformovanosti, vyžaduje přímé ovlivnění myšlení a preferencí. Nastupuje boj o vítězství pravdy jedné nad pravdou druhou – nástroji jsou přemlouvání, handrkování, diplomacie, negociace a kompromis, ale i hrozby, vydírání, manipulace a přímé násilí. Je zřejmé, že konflikt nelze definovat tautologicky, tj. ve smyslu tvrzení A=A (konflikt je konflikt). I když objekt A dává smysl ve svém prostředí, vztah A=A (=A=A=A=...) smysl nedává.

V každém prostředí existuje volba či alternativa (přípustná nebo nepřípustná), která uspokojuje preferenční stanoviska obou stran při zachování jejich autonomie a hodnotové integrity. Takovou volbu lze označit jako prominentní (nebo ideální) alternativu. P rominentní alternativa charakterizuje prostředí, okolnost či situaci z hlediska existence či neexistence konfliktu. Žádný konflikt nemůže existovat sám o sobě, ale jen v závislosti na prostředí či kontextu, v němž se manifestuje.

Konflikt je absence prominentní alternativy.

Tato definice konfliktu nezaměřuje úsilí řešitele na změnu hodnotových a preferenčních postojů stran či jedinců, ale cílí na příčiny konfliktu: na specifické vlastnosti prostředí. Konflikt pak není v doméně psychologie, preferencí a hodnot, ale v oblasti invence, inovace, kreativity a změny okolností lidské existence. Namísto inženýrství lidských duší preferujeme inženýrství lidského prostředí.

Na obrázku muž M preferuje LV a žena Ž zase MI. Když v souboru možností neexistuje prominentní ZL, pak jsou obě strany v konfliktu, zda se dohodnout na MI, X, Y nebo LV. Jakmile zavedeme ZL, konflikt zmizí i při plném zachování odlišných preferencí a hodnot M a Ž.

Hledání, objev a konstrukce prominentní alternativy nahrazuje diplomacii, přemlouvání, přesvědčování, handlování, vydírání, hrozby a násilí spojené se změnou lidských preferencí a vymýváním lidských mozků.

Zatímco při absenci prominentní alternativy lze konflikt jen řešit a někdy dočasně a povrchně vyřešit (kompromis, konsenzus, hlasování), pouze nalezení či konstrukce prominentní alternativy umožňuje konflikt odstranit. Namísto conflict resolution máme žádoucí conflict dissolution.