K pojmu „prázdna“ Ilja Kabakov

Na jaře roku 1981 jsem navštívil Československo a vzpomínám si, že mezi všemi těmi zajímavými dojmy a myšlenkami na mě nejvíce zapůsobil zážitek, že se na „naše místo“ dívám zvenčí, z výhodné pozice někoho, kdo odešel, a že je vidím odjinud. Jak vypadá naše místo, když se na ně díváme „zvenčí“? Tuto situaci bychom mohli přirovnat k dlouhé cestě vlakem, kdy po nekonečně dlouhém sezení v  kupé náhle vjedete na nádraží. Vystoupíte na nástupiště a jdete podél vlaku a z nástupiště, zvenčí, se díváte skrz sklo do toho samého kupé, kde jste právě seděli.

Okamžitě vás přepadne intenzivní pocit, v němž se to vše poskládá dohromady, vše do sebe zapadne – je to jasná, konečná vize prázdna, absurdity místa, kde žijeme celé své životy.

Prázdno je samozřejmě v první řadě prostorový pojem a pro umělce je tento vjem vskutku důvěrně známý – zakouší jím prostor, je to takříkajíc jeho profesionální vjem, jeho úhel pohledu a tak dále. Pojem prázdna, jímž se zde budeme zabývat, není však pojem výhradně prostorový, nýbrž i optický. A to je něco zcela odlišného.

Je to obrovský rezervoár prázdnoty. Tento obrovský rezervoár, tento objem prázdnoty, o němž zde hovoříme, jenž představuje naše místo, není zdaleka vůbec prázdnem, přinejmenším ne v evropském slova smyslu. Evropský přístup vnímá a chápe prázdno jakožto (prozatím) nezaplněný prostor – jako prostor, jenž ještě nebyl zastavěn anebo je zastavěn jen velmi nedbale či sporadicky. Abychom to zjednodušili: mám zde na mysli takové vnímání prázdnoty, jež je prázdnotou stolu, který ještě nebyl, ale může být, prostřen, anebo prázdnotou země, která ještě nebyla, ale může být, oseta. Zdá se, že toto evropské racionalistické pojetí prázdnoty jako sféry, kde je potenciálně zapotřebí lidské síly, abychom nad ní získali kontrolu, tedy místa, jež „čeká na lidskou ruku“, tady prostě neplatí. Prázdnota našeho místa, o níž bych zde rád hovořil, má zcela odlišnou povahu. Pojmy jako zpřístupňování, osídlování, užívání či obdělávání, všechny ty evropské racionalistické termíny, nelze v tomto případě vůbec použít.

Prázdno je mimořádně aktivní objem, jako rezervoár prázdnoty, jako mimořádně prázdný typ života, nesmírně aktivovaný, avšak protikladný autentické existenci a autentickému životu. Projevuje se jako absolutní antitéze všeho živého. „Příroda netoleruje vakuum.“ – „Ale ani vakuum netoleruje přírodu“, mohli bychom dodat. Prázdno, o němž zde mluvím, není nula, není to „nic“, není to neutrální náboj či netečná nulová čára. Vůbec ne. Toto prázdno je výjimečně aktivní. Jeho aktivita se rovná aktivitě pozitivní existence – ať už je to aktivita přírody, pozitivní aktivita člověka anebo vyšších sil. Jeho aktivita je však nesena protichůdnou silou, jež míří opačným směrem, vybavena stejnou energií a silou jako odhodlání živé bytosti uskutečňovat se, růst, stavět či existovat. S toutéž nezničitelnou aktivitou, silou a nepřetržitostí „žije“ i prázdno, existenci redukuje na její protiklad, ničí stavby, mystifikuje realitu a vše obrací v prach a nicotu. Toto prázdno je, opakuji, proměna aktivní existence na aktivní neexistenci a – co je nejdůležitější a na co bych chtěl obzvlášť upozornit – žije a existuje ne samo od sebe, ale živí se veškerým životem a existencí, jež ho obklopují, stravuje je a rozmělňuje, až samy v sobě zmizí. Právě to považuji za esenci prázdna, jeho pro život fatální roli. Prázdno lpí na vyschlé existenci, roste z ní a odčerpává ji, a svou úlisnou zvrácenou antienergii získává vysáváním energie z okolní existence, stejně tak jako upír.

Při hledání metafory pro to, co bych chtěl sdělit, mě napadl příměr se stolem pokrytým ubrusem, kolem sedí lidé a rozmlouvají. Na stole je nádobí s jídlem a hostitelka na něj přináší další chody. Vidím, jak kdosi, téměř nepozorovaně, tahá za ubrus. Najednou se vše, co bylo na stole, talíře, vázy a sklenice, s hlasitým zařinčením zřítí na zem. Proč? Co tím ten kdosi sledoval? Nemá smysl se ptát. Takovou otázku lze položit jen rozumným žijícím bytostem a ne prázdnu. Prázdno je tím druhým, opačnou stranou každé otázky, je to protějšek, protimluv, všudypřítomné „ne“ na vše malé i velké, na každého i na vše, na rozumné i šílené, jinými slovy, na nepo-psatelné i na to, co svůj význam a jméno má.

Toto prázdno je tedy tím, co se usídlilo v místě, kde žijeme, od Brna až po Tichý oceán. Je to zvláštní díra v prostoru, ve světě, v tkáni existence, která má svou vlastní reálnou polohu, jež balancuje v opozici vůči světu jako rezervoár prázdnoty, jenž jde za svým strašným posláním vyprazdňovat celý zbytek světa – vtahuje jej do sebe, vysává z něj jeho existenci a životaschopnost, až je nakonec promění ve svou vlastní neexistenci. A toto, opakuji, není žádný metafyzický plán, ani ničí zlá vůle, nýbrž, jak už jsem říkal, je to samotná podmínka existence prázdna, jež se ve vztahu k existenci a ke světu projevuje jako upíří energie.

Avšak na území, jež obývá prázdnota – na jejím, řekněme, materiálním povrchu (jenž je uzavřený, pokrytý lesy, zemí a kopci) – žijí lidé a zvířata. Toto území je, v materiálním smyslu, obyvatelné. Na jeho ploše žije téměř 300 miliónů lidí ve svých městech, domech atd. Co je to však za život a jak obyvatelé tohoto místa reagují na prázdno? Tomu věnuji následující řádky.

Nejprve bych rád řekl něco o psychologickém založení lidí, kteří se v prázdnu narodili a žijí v něm. Jako kdyby prázdno pronikalo všemi jejich pocity a emocemi. Je součástí každého jejich jednání a skutku, je přimíchané do všech jejich záležitostí, slov a úsilí. Každý člověk, který zde žije, žije – ať vědomě či nevědomě – ve dvou rovinách: v rovině svých vztahů k jiným lidem a přírodě a v rovině svých vztahů k prázdnu. Tyto dvě roviny, jak už jsem řekl, jsou vůči sobě v opozici. První znamená „konstrukci“, druhá dekonstrukci, likvidaci první roviny. Na úrovni denního života je toto rozdělení, toto rozštěpení, tento fatální nedostatek propojení mezi první a druhou rovinou, zakoušeno jako pocit všeobecného zmaru, nepotřebnosti, dislokace a beznaděje ve všem, bez ohledu na to, co člověk dělá. Jedno, zda něco buduje anebo vykonává jiný úkol, ve všem nachází jen pomíjivost, absurditu a křehkost. Život ve dvou rovinách vyvolává ve všech obyvatelích prázdna bez výjimky zvláštní neurózu a psychózu. Prázdno vytváří zvláštní atmosféru stresu, podrážděnosti, slabosti, apatie a nepřetržité neopodstatněné hrůzy: taková je situace lidí, kteří žijí v místě, jež obývá prázdno.

Jejich psychologický stav se podobá duševnímu stresu primitivních národů či malých kmenů v centrální Africe, které žijí v neustálém očekávání, jaká nebezpečí mohou zase vzejít z nesmírného děsuplného světa džungle a postihnout jejich malou vesnici. Mezi myslí neurotického člověka obklopeného džunglí a myslí člověka žijícího v prázdnu je však podstatný rozdíl. Obyvatel džungle dříve či později přijde na to, jak s duchy džungle vyjednávat, bude schopen si je pojmenovat, vymyslet zaklínadla a zákazy. Mocnosti džungle jsou pro něj koneckonců skutečné, jsou součástí jeho denního života, a jakkoli jsou mohutné a děsivé, je schopen s nimi žít, stýkat se s nimi, usmiřovat si je, bojovat s nimi, vyhýbat se jim anebo před nimi utéci. Ne tak obyvatel prázdna. Pocit přítomnosti prázdna je zcela jiný typ vjemu – v podstatě je to nemožnost prázdno definitivně poznat, pojmenovat, a dokonce ani rozeznat. Prázdno totiž není ani přirozené ani nadpřirozené – prázdno je ANTI-PŘIROZENÉ a žít s ním je nemožné a nad lidské síly – žít s ním totiž znamená nežít vůbec. Prožitek života v prázdnu se podobá strachu, jaký pociťuje dárce krve, když mu bezustání odebírají krev. Obyvatelé prázdna si už ale vynalezli způsoby, psychologické postupy, jak život v prázdnu zvládat. Vypracovali si vlastní terminologii prázdna, personifikovali jej a pojmenovali. Má pro ně konkrétní podobu i fantastický, avšak definovaný, vzhled – o tom ale až později. Nejprve bych rád řekl něco o topografické stránce života v prázdnu. Z pohledu topografie má velmi konkrétní podobu, neboť osídlení prázdna má v první řadě povahu osamoceného ostrůvku.

Vskutku zde můžeme mluvit o jakémsi oceánu, o souostroví s řídkým či hustším osídlením, ztraceným a rozptýleným v prostoru prázdna, tak trochu na způsob Filipín. Nejsou to však ostrovy omývané teplým oceánem, nýbrž oceánem neznámým, oceánem prázdna.

V našem případě celé toto území ovládá forma a podstata prázdna. Prázdno samo je, řekněme, mírou území, a ve své rozlehlosti, nekonečnosti a nepochopitelné nezměřitelnosti je nejen velkou oblastí, již lze propočítat, pochopit a ovládnout, nýbrž také neproniknutelnou a nekonečnou sférou, neboť přesně na hranici, kde by mělo prázdno fyzicky končit, se území v prázdnu opět ztrácí.

Osídlené ostrovy mají tendenci se shlukovat, tulit se jeden ke druhému, vzájemně se chránit a izolovat od okolního prázdna. Podobně je tomu i u vesnic a osad s natěsnanými domky a u obřích měst, jejichž velikost svědčí o množství uprchlíků, kteří se tu shlukli. To vše se tiskne k sobě, prchá a snaží se zachránit před prázdnem.

Ostrovy s osadami jsou propojené (jak prospívá ostrovní kultuře) komunikačním systémem mostů vedoucích napříč prázdnem. Všechny komunikace, všechny silnice, cesty, vozovky, řeky a železnice představují další formy prázdna, jež se objevuje v jistém slova smyslu v protikladu k životu těchto ostrovů (ale více o tom později).

Na tomto místě bych rád upozornil na pocity typické pro obyvatele ostrovů. Rodí se z velmi zvláštního povědomí, z uvědomění si, že prázdno, neexistence, začíná hned za hranicemi ostrova, hned za posledním domem, jedno zda jde o vesnici, město či osadu.

Pojďme teď dál a podívejme se na samotný ostrov, místo, kde se shromáždili „kolonizátoři prázdna“, starousedlíci a letití ostrované. Jak vypadá takové osídlení, toto společenství „vznášející se v prázdnu?“ Sjednotilo se tváří v tvář prázdnu, vytvořilo dokonale propojenou společenskou síť?

Nic takového.

Podíváte-li se na ostrov, na kterém žije mezi stem a tisícem lidí (jako na vesnici) anebo mezi jedním a sedmi milióny lidí (jako ve velkém městě), zjistíte, že se tu všichni chovají ÚPLNĚ STEJNĚ JAKO V PRÁZDNU. Ostatních desítek, stovek a miliónů dalších lidí si ani nevšimnou, podobně jako člověk, který se právě usadil vedle. Pocit hrůzy z prázdna je v něm natolik silný, že všechny ostatní kolem sebe vidí a vnímá stejným způsobem, jako by zakoušel prázdno. Nekonečné moře lidí kolem něj jej nevede k pochopení spojitostí mezi ním samým a jeho sousedem, ani k dobře myšlené svornosti mezi nimi navzájem. Ne, všichni kolem, bez výjimky, jsou jeho nepřátelé. Vše se mu jeví stejně nepřátelské, ulice, domy, dnešní události i ty z minula, předměty kolem – vše je prázdnota, vše je ztělesněním prázdna. Vše kolem stojí proti němu stejně jako prázdnota. Vnitrozemí ostrova – útočiště před prázdnotou – je také prázdno a  prázdnem zůstává pro všechny obyvatele celého ostrova. Vše, co je uvnitř i vně ostrova, je vše bez výjimky nicota, prázdno.

Nyní pokročíme k další rovině topografie, k topografii vnitrozemí ostrova.

Všichni obyvatelé ostrovů i vnitrozemí ostrovů, kteří se cítí ohroženi, hledají útočiště v norách.

Tyto nory představují základní buněčnou strukturu, základní atomy v atomické struktuře ostrova. Nora je jediné místo, kde je obyvatel prázdna schopen žít – relativně bezpečné útočiště před prázdnem a před jeho představiteli, tedy před ostatními lidmi. A stejně jako je samotný ostrov útočištěm před prázdnotou prostoru, je i nora útočištěm jednotlivce před ostatními obyvateli ostrova. Tato struktura není ve své podstatě společenská – je protispolečenská a musí takovou být, vždyť toto vše se koneckonců odehrává v aréně prázdna. Prázdno působí v každé buňce, proniká vším, co se tu vyskytuje. Kolem člověka z nory působí ostatní obyvatelé jako potenciální nebezpečí, jako nepřátelé anebo přinejlepším jako neutrální, nehroziví, lhostejní. Pohyby obyvatel nor přesně zrcadlí komunikační strukturu celé ostrovní kultury. Tady stejně jako tam se obyvatel nory přemísťuje přes ostrov jako přes prázdno, směřuje do jiné nory, kde žije jeden z jeho sousedních obyvatel nory – ten, jemuž věří – a snaží se tam dostat co možná nejrychleji, překročit nebezpečnou zónu mezi dvěma norami, okamžitě se přenést přes vstupní dělící čáru nory – onu dělící čáru, za níž končí její bezpečnost a začíná prázdno. Všechny ulice, silnice a chodníky ostrovů, osad, měst a vesnic jsou plné tisíců lidí řítících se z jedné nory do druhé. Jakmile vyběhnou ven, nevidí nic, jsou vyděšení a nikoho si nevšímají, třebaže neustále narážejí a vrážejí do velkého počtu lidí, kteří se podobně jako oni sami řítí kolem.

Mezi obyvateli jedné nory a obyvateli nory druhé neexistují téměř žádné kontakty a vztahy – s výjimkou styků s pár známými. Najdeme mezi nimi méně družnosti než mezi zvířaty v lese, kde má každé z nich vlastní teritorium, vlastní cestičky a vlastní místo v hierarchii.

Už jsme zde hovořili o tom, jak si obyvatelé ostrovů personifikují a pojmenovávají zkušenost prázdna. Pro obyvatele nor je toto pojmenovávání spjaté s myšlenkou „státního systému“ a toto pojetí je na stejné úrovni a požívá stejnou důležitost jako hlavní pojmy tvořící místo, tedy prázdno, ostrov, komunikace a nora.

„Státní systém“ v topografii tohoto místa je tím, co se nachází všude vedle obyvatel nor a mezi nimi: je mezi všemi, k ničemu konkrétnímu se ale neváže a náleží bezmezné neosobitosti tohoto místa. Tvoří podstatnou část místa, je tím, co vyplňuje všechny prostory mezi norami a všechny komunikace mezi nimi. Stručně řečeno, je vším, co ztělesňuje prázdno, co se k němu náleží a co jej vyjadřuje.

Pro definování státního systému by byla nejpříhodnější metafora větru, jenž bez ustání vane skrz naskrz, mezi domy, vše s sebou odnáší, jako ledový vítr, který přináší chlad a zmar, kvílí a dusí, bezustání a se stále stejnou naléhavostí.

Stejně tak jako je pro „obyvatele nor“ nesrozumitelný cíl, smysl, burácení a neutuchající naléhavost větru, je pro ně nepochopitelný i státní systém se všemi jeho poryvy a nečekanými změnami směru. Nepřetržitá úporná naléhavost, burácivé poryvy a kvílivé zvuky hned při vstupu do nor vyvolávají v duších těch, kteří se tu skrývají, děs a neustálý strach. A ne bezdůvodně. V těchto poryvech, v tom děsivém hřmění, dunění a burácení a v nekontrolovatelných, nepochopitelných a nezadržitelných pohybech rozpoznávají ustrašení obyvatelé místa hlas svého skutečného pána, totiž hlas prázdna. Státní systém je prázdno samo, které lidé z těchto končin nemohou svými smysly nijak fyzicky či hmatatelně postihnout a které v nich vyvolává strach a děs a které proto zakoušejí jako trest. Státní systém se projevuje takovým způsobem, jehož smysl zůstává člověku skryt, neboť je jeho myšlení nesrozumitelný a protichůdný. Státní systém po každém člověku požaduje, aby pro něj vykonával tajné úkoly a služby, přičemž na oplátku slibuje jen milost. Jaký cíl má tento vítr, tento státní systém sám pro sebe, pokud tedy vůbec nějaký cíl má? Jeho cíle vždy souvisejí s dobýváním co největšího území, jehož se může prázdno jakožto samotná entita zmocnit. Jde tedy především o teritoriální expanzi po celé ploše místa, chápaného jako jednotný, nezměrný, plynulý celek. Obyvatelé místa jsou touto vichřicí strženi a sami se stávají jejími nemohoucími částicemi.

Z těchto důvodů si státní systém zakládá na budování megalitických nelidských projektů a staveb: kanály Petra Velikého, jež protínají zemi od severu k jihu, pravidelné militarizované kantony táhnoucí se podél celých hranic říše Mikuláše I., Stalinovy chráněné pásy lesa a jeho plány srovnat hory se zemí a měnit tok řek, tak aby běžkaři mohli přejet celou zem od Khabarovsku a zase zpět, kultivace panenské půdy za Chruščeva a lety do vesmíru, lodní výpravy na Antarktidu a další podobné akce, to vše má „státní“ význam. Žádnému z těchto projektů a staveb, stejně tak zmateným jako strašlivé poryvy větru, se ale nepodařilo vůbec nic změnit – ani na území místa, ani v situaci či stavu mysli obyvatel nor (navzdory tomu, že všechny byly realizovány s jejich pomocí). Obyvatelé vždy zažívají pocit, jako by byli do těchto přesunů, odjezdů a monumentálních děl vtaženi. Zakoušejí je jako šílenství, absurdní násilí či intoxikaci. Po tom všem, co zde bylo řečeno, není ani nutné zdůrazňovat, že součástí tohoto větru, tohoto státního systému jsou i veškeré komunikace a spojnice mezi norami a mezi ostrovy.

Má toto místo, toto souostroví s ostrovy rozesetými v prázdnu, nějakou historii? Nikoli, ostrovy žádnou historii nemají. Mizejí do minulosti podobně jako do prázdna, rozpouštějí se v ní jako mraky, ztrácejí tvar i konfiguraci. Vzpomínky na minulost ostrovů mizí, přetrhává je mizení starých ostrovů a vznik ostrovů nových. Na sklonku dnešního dne zeje stejné prázdno jako za hranicemi ostrova. Neexistují už žádné dějiny, žádné dědictví, žádná kontinuita, zůstala jen matná romantická vzpomínka – kdysi tu byly kláštery, ohniska kultury, byla tu města, existoval tu jakýsi... život... kdysi, ale kdy a kde? To vše se jako dým rozplynulo v prázdnu. Nic není způsobeno ničím jiným, nic není s ničím jiným spojeno, nic nic neznamená, vše se vznáší a mizí v prázdnu, vše odvál mrazivý vítr prázdna

Mezi nejvýznamnější rysy života všech místních obyvatel patří útěk, přesun a honba. Přižene se vítr prázdnoty, vyžene obyvatele – jako listy z obrovského zemského povrchu – z jejich nor, nestrpí jim žádné prodlevy natož zapouštění kořenů. Je to jako kdyby tu všichni byli jen dočasně, teprve nedávno přišli odnikud a byli cizinci v zemi, která nikomu nepatří.

Jak se obyvatelé s tímto pocitem prázdna a s touto nezakořeněností vyrovnávají?

Rozeznáváme čtyři různé postoje. První se snaží záměrně si ničeho nevšímat – člověk chce žít v prázdnu „přirozeně“ a všechny události, pohnutky a vše spjaté s životem v prázdnu nahlížet z pohledu „tak to prostě chodí.“

Druhý postoj považuje prázdno za nehodné lidské bytosti, a tudíž nepřijatelné. Ve všech oblastech je proto zapotřebí projektů a reforem, ekonomických a právních, aby se toto místo a životní podmínky jeho obyvatel změnily – díky přesídlování, tvrdé práci a dalším reformám.

Třetí postoj je svým založením mysticko-náboženský. Podle něj prázdno a nedostatek pozemských vazeb velmi prospívají lidské duši. Zde, na tomto místě zasvěceném ne-existenci, na tomto místě „zla, klamu a ne-bytí“ je snadnější nalézt spasení, dospět k „vrcholu extáze“, hledat a nacházet vyšší pravdu.

Čtvrtý postoj znamená vidět vše prostě tak, jak to ve skutečnosti je, a vlastní místo popisovat stejně tak, jako kdyby lékař popisoval vývoj své vlastní nemoci.

Vrátíme-li se na začátek tohoto článku, ke vzpomínce, že se prázdno poprvé vyjevilo v Československu, musíme konstatovat, že místo, jenž nám tento pohled umožnilo, má zcela odlišnou prostorovou strukturu.

Podíváme-li se zpět na analogii prázdna jako oceánu, v němž jsou rozesety jednotlivé ostrovy souostroví, potom si Československo, a podobně i celé území Evropy, můžeme představit jako rozsáhlou soustavu mostů a staveb vybudovaných nad oceánem, z ostrova na ostrov, různými směry a na různých úrovních, stavěné po generace a v současnosti zcela pokrývající oceán pod nimi. Svým způsobem se to podobá pohledu na plovoucí trh na hongkongské řece, kde kvůli nespočetným lodičkám, stavbám a stříškám také nelze vodu téměř vůbec vidět.

Nejsem si jistý, zda rozloha oceánu byla v Evropě menší anebo zda mosty mezi ostrovy byly postaveny tak blízko u sebe, s takovou důsledností a energií. Ať už tomu bylo tak či tak, člověk zde dokázal vytvořit svůj vlastní nerušený lidský svět, lidskou společnost.

Tady, na straně druhé, život dnes zůstává stejný, jako byl dříve a jaký pravděpodobně zůstane napořád. Je to život, jaký nám připomíná život vědců v neosídlené ledové pustině Antarktidy. Jistě, člověk může navštívit přátele, zajít na čajový dýchánek anebo si zatančit, může jít od jednoho stanu k druhému, od sovětského stanu do amerického a pak zase zpět, může se těmto činnostem zcela oddat, ale jeho skutečný vztah k místu, kde tyto stany stojí, se stejně projeví v pocitu, že to, na co zde naráží, je pět kilometrů silná ledová kra, od níž může čekat cokoli, ale hlavně zmar a smrt.

Zdroj:

Kabakov, Ilya. „On the subject of ‚the void‘.“ In Total Enlightenment. Conceptual Art Moscow 1960–1990. Edited by Boris Groys, Max Hollein, Manuel Fontán del Junco, Hatje Cantz. Germany: Hatje Canty Verlag, 2008, 366–374.