Uskutečňování skutečnosti přerody
a jejich mytická rámování Jiří Kabele

Přerod jako uvedení do sociálního řádu Zásadní společenské proměny jsou líčeny, prožívány i jednáním aktérů utvářeny tak, že se dají rozlišit jejich dvě neostře oddělené fáze:

a) mimořádné období dramatické proměny (vlastní přerod), které bývá poměrně krátké (toto období v této knize především studuji),
b) období normalizace, které bývá naopak podstatně delší.

Státní režimy se mohou samovolně a neviditelně hroutit již před zvratem mocenských poměrů mj. i působením vlivné neloajální opozice, která prosazuje alternativní vizi režimu. Stavidla přeměn jsou však naplno spuštěna až mocenským zvratem. Aktéři se musejí narychlo vypořádat s faktem – mají to za dané −, že starý režim už nemůže dál pokračovat. Tradice musí být přervány a starý řád demontován. Společnost anebo sociální útvar se dostává do přerodové anomie, která právě umožňuje postupné vyjednávání a zjednávání nového řádu.

Vlastní přerody jsou určovány mimořádným obdobím. V perspektivě zúčastněných osob jsou konstruovaným provizoriem a mají „jasný“ cíl v novém řádu.

Vlastní přerody jsou určovány mimořádným obdobím. V perspektivě zúčastněných osob jsou konstruovaným provizoriem a mají „jasný“ cíl v novém řádu. Fakticky jsou ale otevřené. Nejsou plně a jasně determinovány minulostí dění, a to jak co do svého odstartování, tak co do svého průběhu. Jestliže zásadní proměna společnosti je takto chápána jako jedinečná a rozloženě přetržitá, dá se respektovat i její událostní charakter. Je patrná její podmíněnost nestandardními volbami aktérů, které jsou ovšem spojeny jak s oportunními, tak i koordinačními náklady. Tyto koordinační a oportunní náklady znemožňují rychlé a úplné dosažení deklarovaných cílů. Dění tvarují tak, že se jeví vnějšímu i vnitřnímu pozorovateli mnohdy jako iracionálně se vyvíjející.

Přerod jakéhokoliv sociálního útvaru, dokonce i jednotlivce, lze chápat jako zvláštní způsob postupného uvedení mimořádně neurčitého dění do sociálního řádu. Je přeměnou, při níž je původní řád tohoto útvaru změněn jako řád. Starý sociální řád je více či méně vědomě destruován a odstraněn. Na jeho místě je vykonstruován nový. Zásadní proměnou prochází jak institucionální režim, tak i svět příběhů. Mimořádné období je vyznačeno vědomím konce starého řádu, provizoriem přítomnosti a zvláštním dějinným posláním, které právě spočívá ve vytvoření nového sociálního řádu. Zdrojem tohoto dějinného poslání je dále probírané mytické rámování.

Provizorium mimořádné přítomnosti je poznamenáno bohatou dynamikou sociálních problémů i nevyváženou, nestabilní a situačně podmíněnou distribucí ztrát a zisku. Konflikty, které jsou s těmito procesy spjaty, mohou být naštěstí zasazovány do univerza přerodových mýtů.¹ Tato velká vyprávění dovolují v přerodové anomii rozpoznávat sérii krizí-zkoušek posouvajících společnost křivolace, ale trvale od starého řádu směrem k novému.

Pro přerod je charakteristické, že neurčité dění je spontánně, nebo záměrně do mimořádného stavu uváděno, aby se vytvořil prostor pro zformování nového řádu. Mimořádno se zde musí chápat jako částečný „antiřád“, v němž se vybraně hroutí stará omezení a ad hoc vznikají nová. Není úplným chaosem, i když přerodová anomie a zviditelněné krize v souhrnu podstatně zneurčiťují sociální dění.

Přerodové procesy se mohou z jednoho místa šířit všemi směry v podobě místních podnětů a výzev, ale též zábran a hrozeb. Důležitou roli přitom hrají soustavy rovných a nerovných vztahů, ekvity i hierarchie.² Hierarchické zahrnování osob a útvarů i promítání vlivů z jedněch „pater“ sociálního dění do druhých představuje nejen jednu ze základních forem tohoto šíření, ale také normalizace zvratů a přerodů v řádu zahrnutých řádů. Při přerodové anomii dochází k oslabení zjednávání řádu nad rámec pouhé krize. Aktéři musí reagovat na fakt, že starý režim zjevně už dál nemůže stejným způsobem pokračovat ve své existenci. Na jedné straně se režim samovolně – roztroušeně i řetězově – hroutí a mění, na druhé straně je urputně bráněn ne nutně z doktrinálních důvodů, ale z čistě pragmatických snah předcházet zbytečným újmám.

V přerodové anomii řád přestává být dostatečně zjednáván na různých úrovních. Vzrůstá počet deviací všeho druhu. Dříve zavedené stínové praktiky se začínají provádět veřejně. V nejrůznějších sférách se režim dostává do vážných rozporů s nově prosazovanými pravidly hry. Nová pravidla jsou zaváděna jen jakoby, anebo dochází k nepředvídanému zneužívání nových pravidel.

V přerodu prochází zásadní proměnou i svět příběhů. Jedině když jsou staré příběhy z velké části převyprávěny, může být zacelen časový přeryv způsobený koncem starého řádu a může být též obnovena subjektivní totožnost (osoba) aktérů dění.³ Přerodová anomie rozvrací totožnost individuálních a kolektivních osob zaručovanou vyjednanými biografiemi, historiemi a vizemi nadějné životní cesty. Důvod tohoto rozvratu je evidentní. Je jím dalekosáhlá, ale nejasná změna v posuzování toho, co je a co není důležité a správné. Typickým projevem zhroucení světa příběhu je pak nadprodukce nově sestavovaných minulých, přítomných i budoucích příběhů, s nimiž se jednotlivci a sociální útvary bohužel nedokáží samozřejmě ztotožňovat.

Mimořádné poměry provizoria a anomie jsou ovšem vždy dočasné. Za všech okolností jsou světy lidí uváděny postupně do řádu. Přitom starý řád může být ve více či méně pozměněné podobě obnoven a podle toho lze hovořit o jeho restauraci, anebo modifikaci. Výsledný řád nebývá jednoznačně předurčen původním stavem starého řádu, ani nebývá řádem shodným se vstupní přerodovou vizí. Bývá naopak výrazně poznamenán cestou, kterou společnost v zásadní proměně urazila. Mimořádné období přerodu se uzavírá, jestliže zúčastnění přítomnému dění přestávají rozumět jako provizoriu. Úkolem doby se stává normalizace (či konsolidace⁴) nového řádu. Jeho nový institucionální režim musí začít být účinně zjednáván a dříve provizoriem omluvitelné anomické jevy musejí být ze života společnosti postupně odstraňovány. Při normalizaci dochází ke spontánnímu i cílenému – ze strany nových vládců – oddramatizování života skupiny nebo společnosti a celkové demytizaci zásadní proměny. Mění se nejen líčení zásadních přeměn, ale také manévrovací prostory všech osob při zvládání jejich starostí. Mimo jiné se zcela mění možnosti vítězné strany kontrolovat rozvoj sociálních problémů. Přestává být dost dobře možné spoléhat se na mimořádná opatření, stejně jako na mimořádnou ochotu lidí přinášet oběti. Je třeba „donutit“ instituce, aby dělaly to, k čemu byly zřízeny.⁵ Přimět „bičem a cukrem“ všechny hráče, aby nové institucionální herní rámce přijímali jako dané, a proto závazné.

Normalizační klima diskredituje černo-bílé mystické vidění. Posiluje naopak danost antimytických pohledů na již proběhlé změny. V perspektivě prosazujícího se nového řádu totiž mnohé pochybné přerodové zvyklosti a události vystupují ze stínu. Společnosti mohou být druhotně destabilizovány ex post líčením sociálních nákladů zásadní proměny. V normalizačním klimatu – alespoň v nástupních letech – bývají neutuchající krize sociální společnosti zpravidla vnímány jako důsledky nedůsledně uplatňované nebo špatné koncepce proměny. Budovaly se úřady a přepisovaly zákony, ale jen nepodstatně se měnily zavedené postupy řešení problémů. Nad klady působení nových institucí údajně převažují jejich nezamýšlené, záporné důsledky.

Mytické rámování přerodů

V přerodech hráči přijímají nespojitost běhu událostí za danou, a proto musí vyřešit „neřešitelný“ problém: smíření diskontinuity s kontinuitou. Pro nastavení výhybky, zvládnutí vykolejenosti doby i pro návrat do zřetelných kolejnic řádu jsou podle předkládané teorie užívány tak, že propůjčují dramatické fázi přerodu mytické rámování, určované střetáváním přerodových mýtů i antimýtů. Mýty nejen přerod vyprávějí, ale jsou též zdrojem naděje a odhodlání. Umožňují zúčastněným snášet přerodovou anomii. Určují průběh a smysl jejich investic i obětí. Mytické rámování přerodu (i) diskvalifikuje normální organismy starého řádu jako celek, (ii) obstarává společnou směrnici jejich přeměnám a (iii) poskytuje též časoprostor pro mimořádné existování sociálního útvaru v provizoriu. Svou zažívanou, na víře založenou samozřejmostí mýty vykazují přerod jako celek. Vedou zúčastněné k tomu, aby podstupovali zkoušky spojené s mimořádnou dobou přeměn tím, že diskvalifikují manévrovací prostory založené na starých organismech. Zároveň usnadňují koordinaci voleb spojených s proměnou, s vyjednáváním a se zjednáváním provizorních i trvale zaváděných organismů.

Přerod jako obsah mýtu lze rekonstruovat takto:

Takto uspořádaný pohnutý děj je rámován vztahy oběti, škůdce a pomocníka. Podle Algirdase Greimase⁶ v mýtech vystupují tři dvojice základních dramatických postav, tzv. aktantů: subjekt versus objekt touhy (motiv hledání; střet zájmů a nároků), zadavatel versus příjemce (komunikace; vyjednávání), pomocník versus protivník/škůdce⁷ (zkouška; solidarita a konflikt). Jejich střety a zápletky určují podobu přijímaných zkoušek, které nespojitě posouvají dějové situace dějovými skoky vpřed i vzad. Zvrat do neštěstí je v mýtu ukázán jako vstup do mimořádné, dalo by se říci vykolejené situace. Z této situace lze vyjít prostřednictvím zkoušek, ve kterých se osvědčí pomocník hlavně tím, že vybaví oběť návodem či kouzelným prostředkem, jak ve zkouškách obstát. Díky němu je neřešitelná situace postupně a šťastně vyřešena. Po úspěšném zvládnutí zkoušek se situace usazuje, ale nevrací se do původního, nýbrž pozměněného či obráceného stavu. S tím, jak je postupně nastolován nový (invertovaný původní) řád, naplňuje se i historické poslání aktantů zvítězit, anebo být poražen.

Popsaná mytická struktura představuje nejuniverzálnější dramatický herní rámec, který, transformován do výzvy, tvoří i základ všech paradoxních etických maxim. Vůči etice sehrává tedy podobnou úlohu, jakou má vůči právu herní rámec vymezující vztah občana a státu. Motivační efekt mýtu se tu rodí z naděje, uvolněné překonáním pochybností, které se týkají neuskutečnitelnosti přerodu. Takové pochybnosti mohou být v sevřené narativní podobě vyjádřeny jako antimýtus.

Přerodový mýtus jako vylíčení očekávaného běhu událostí mění zásadním způsobem koordinační a oportunní náklady voleb. Zvrat do neštěstí aktualizuje sémantickou převahu životní volby, vázané na cestu do nového řádu, nad situačními volbami spojenými s fungováním starého řádu. Osoby neztrácejí aktuálně své manévrovací prostory, když opouštějí starý řád, nýbrž je získávají. Hra, o niž jim běží, je totiž povýtce spjata s možností jeho přeměny. Popsaná diskvalifikace normální organismů starého řádu nutí hráče, aby riskovali. Z hlediska oportunních nákladů přestupují z nízké úrovně nákladů na vysokou, kde velkým obětem odpovídají i velké zisky. Z hlediska mýtu je to ovšem vynucený přestup. Starý řád totiž tak jako tak končí.

Přerodový mýtus ovšem snižuje i koordinační náklady mytických zkoušek. Vtiskává jim podobu cesty do nového řádu, která je historicky daná. Přerodový mýtus je metodou apriorního porozumění přerodové anomii jako virtualitě nabité možnostmi prosadit nový řád. Nabízí klenbu spojující dva řádné světy před a po přerodu. Záporná fáze mýtu představuje transcendentní vysvětlení ztráty jako určitého selhání, které ovšem dává možnost opravy. Úspěch ve zkouškách je v mytickém podání podmíněn nejen obětí, ale také spoluprací hrdiny s transcendentním činitelem, která mu dovoluje zvítězit ve střetu s nějakým transcendentním škůdcem. Druhá kladná fáze mýtu ve formě odměny nastoluje znovu řád, který však není návratem, ale spíše transcendentním pokračováním světa, je uskutečněním jeho řádné a podivuhodné otevřenosti.

Struktury mýtu lidem nabízejí narativní rámce, které lidé využívají k mytickému porozumění a tvarování zkušenosti v průběhu zhroucení biografického a historického času. Jsou jejich ochranným přístřeškem i zdrojem obnovené naděje. Umožňují jim znovu se ve světě zabydlet. Každá epizoda, dílčí neúspěch a ztráta může být do této klenby zasazena jako dílčí zlepšení, nebo zhoršení, jako nová pobídka k podstoupení oběti, jejíž smysl je temný, nicméně a priori kladný. Mytické porozumění činí vyjednávání s osudem i naděje vkládané do nových a nových začátků smysluplnými, obstarává energii dílčím pokusům uvést svět do řádu. V neposlední řadě formuje společenství podporující přerod, přerodové MY.

Antimýtus⁸ ustavuje symetricky vůči mýtu takové porozumění rozvrácenému dění, které přerod vylučuje. Šokující mimořádno – přerodová anomie – je tu ireverzibilní vyvržeností z řádu. Popřípadě je skutečností propadající se k totálnímu zmaru. Mimořádno přerodu je v každém případě v hmatatelném rozkladu a nejasném skladu. Je pro ně charakteristický chaos, vymknutost z pravidel hry. Vyvolává úzkostné nutkavé myšlení a „strategické“ uvažování, které vyjadřuje beznaděj nedosažitelnosti obnovy řádu a líčí nutné zruinování světa. Antimýtus není možné chápat jako jednoduché převrácení mýtu:

Dramatické posílení zvratem do štěstí zde může být přítomno, ale není podstatné. Zásadní význam v antimýtu má totiž prvek fatálnosti a nezvratnosti selhávání. Takovéto selhávání, jeví-li se jako dané, je už vlastně uskutečněním negativní transcedence zmaru či vševlády zla. Přerodový antimýtus je proto především popřením nadějného směřování. Je nezvratným uvíznutím v mimořádnu-neřádu, anebo je propadáním se do ještě horšího neřádu. Každá aktivita zmar jen dále obnažuje či přibližuje. Antimýtus představuje tedy alternativní „usmíření“ spojitosti a nespojitosti. Diskontinuita fatálního konce vtiskává spojitosti a nespojitosti. Diskontinuita fatálního konce vtiskává spojitost všemu, co mu předchází.

V přerodu ovšem nesoupeří mýtus zpravidla se svým antimýtem, ale s jinými mýty, které mohou učinit svou součástí antimýty mýtů konkurenčních. Přerodové mýty vnášejí do hry soupeřící konkrétní vize⁹ a antimýty je ničí tím, že popírají smysluplnost zkoušek a rizik ve jménu takových vizí podstupovaných. Antimýty v přerodech nemají tak velké problémy se svým zdůvodňováním, protože jsou přirozeným zobecněním přerodové anomie a zklamání z nesplněných příslibů obsažených ve vizích. Zpravidla také přinášejí zúčastněným hmatatelné druhotné krátkodobé zisky, např. v podobě snadných výmluv pro neochotu rozhodovat a jednat, ospravedlnění pro vznášení nároků ap.

Z mého výkladu není možná zřejmé, že černobílá představa o tom, že mýty jako forma porozumění jsou obecně blahodárné a antimýty naopak pouze škodlivé, je neudržitelná. Jisté je, že revoluční mýty učinily přerody moderních společností myslitelnými. S časovým odstupem jsou vyprávěny alespoň v odborných kruzích skeptičtěji, než je žili sami aktéři historických proměn.¹⁰ Jedno takové vylíčení revoluce od Ralfa Dahrendorfa zde proto na závěr kapitoly nabídnu:

„Revoluce jsou melancholickými okamžiky dějin. (...) Před jejich vypuknutím je několik roků represe, arogantní moci a neblahého zanedbávání lidských potřeb. Zkostnatělý starý režim lpí na privilegiích, a tak, když už začne reformovat své způsoby vlády, postrádají jeho snahy důvěryhodnost stejně jako účinnost. Lidé ho nemají rádi. Energie konfliktu přerůstá do stavu napjaté konfrontace. Je to sud se střelným prachem. Když do něj vletí jiskra, (...) nastává výbuch a stará stavba se začne hroutit. Najednou se všechno zdá jiné. Včerejší velezrada se stane dnešním zákonem a včerejší zákon se stane dnešní věrolomností. Aby to bylo ještě víc vzrušující, otevřou se vyhlídky na neslýchané příležitosti, ‚moc lidu‘, silné a rychlé rozplynutí všeho, utopii. Mnozí propadnou vzrušení. Zdá se, že je zrušeno nejen zneužívání starého režimu, ale i všechna omezení samotné společnosti.

Medové týdny však netrvají na věky. (...) Zmatek nepodporuje hospodářský rozvoj a politická nestabilita zvyšuje obavy. Náhle se nálada mění. Někdy intervenuje cizí moc. Někdy jakobínská frakce převezme vedení od impotentní většiny. Není moc lidu rozporným pojmem? Rychle se překroutí hesla o lepších dnech, aby opodstatnila teroristický režim. (...) Po mnoha letech si lidé uvědomí, že přece jen došlo k trvalým změnám. První den revoluce se oslavuje jako národní svátek.“¹¹

Poznámky:

1 / Mýtem zde nerozumím vyprávění o něčem, co je nereálné, jak se tento pojem běžně chápe. Naopak mýtus ustavuje z pohledu těch, kteří v jeho rámování žijí, životní Pravdu s velkým P. Zvnějšku se o to víc tyto mytické Pravdy jeví jako životní Lži. Pro mě je mýtus určován především respektovanými mytickými herními rámci, na nichž zakládá líčení dějů. Tyto rámce vnášejí do hry transcendentní rozměr.

2 / Občanům Filipova se zdálo, že šance a rizika vyvolávaná činností ústředních orgánů, ať už jsou chápána jako součást zásadních přeměn, anebo ne, sestupují na ně shora cestou tvořenou hierarchiemi. Je to pravděpodobně obecně přijímaná představa, která je však jen zčásti pravdivá, stejně jako je jen zčásti pravdivá představa, že zdola žádné vlivy nedorazí týmiž hierarchiemi až nahoru. Existují ovšem ještě další vertikální zprostředkování: politické strany a občanské iniciativy anebo masová média. Velmi často to, co se jeví místním hráčům jako vertikální šíření, je ve skutečnosti šířením horizontálním skrze ekvity. Např. negativní dopady konkurence jsou líčeny mnohdy jako výsledky záměrné akce Klausovy vlády. Slabé vládě byla připisována síla, kterou neměla a často ani v demokratické a tržní společnosti nikdy mít nemohla. Kabele, Jiří, Lošťák, Michal. „Přerodové procesy ve Filipově a české společnosti,“ in Jihomoravský venkov po socialismu. Filipovsko na konci 90. let 20. století, ed. Josef Kandert (Praha: Matyzpress, 2004), 226–257.

3 / Problémy subjektivní totožnosti aktérů dění bývají studovány jako problém sociální identity. Viz např. Antaki, Charles, Widdicombe, Sue. Identities in Talk. London: Sage Publications, 1998; Tajfel, Henri. Differentiation Between Social Groups. London: Academic Press, 1978.

4 / Phillippe Schmitter a s ním většina politologů chápe konsolidaci politického režimu jako proces stabilizace demokracie. Normalizace je v mém pojetí širší pojem. Vztahuje se na všechny podstatné rozměry řádu: hospodářský, politický, právní, správní, kulturní, vědecký i etický. Neváže se jen na demokracii. Schmitter spojuje kritizovatelně studium konsolidace se změnou paradigmatu. Od studia rozhodování a jednání aktérů ve vysoce neurčitých poměrech, které je typické pro tranzitologii, je prý třeba přejít ke studiu struktur, které se díky stabilizaci stávají určujícím činitelem v jednání všech aktérů. Tím ovšem Schmitter podle mého názoru rezignuje na základní komparativní výhodu tranzitologického přístupu, která spočívá v tom, že umožňuje respektovat událostní charakter proměny. Schmitterovo pojetí konsolidace se proto také svými východisky již jen málo liší od převládajícího transformatologického přístupu. Schmitter, Philipe. Transitology and Consolidology: Proto- Sciences od Democratization? Woodrow Wilson International Center, 1994; Linz a Stepan. Problems of Transition and Consolidation. London: John Hopkins Univ. Press, 1996; Tajfel, Henri. Differentiation Between Social Groups. London: Academic Press, 1978.

5 / Oblíbenou strategií řešení sociálních problémů je institucionalismus: zřizování zvláštních organizací určených k vyřešení každého konkrétního problému. Zodpovědná místa tak mohou viditelně dokládat, že něco pro řešení problému učinila. Nová organizace pak původní nároky zpravidla tlumí. Částečně je uspokojuje, ale také nároky umně odmítá či dokonce mocensky potírá.

6 / Greimas, Algirdas. „Základní prvky teorie interpretace mytického vyprávění,“ in Znak, struktura, vyprávění, ed. Petr Kyloušek (Brno: Host, 2002), 44–85. Viz též „Rekonstrukce revolučního socialistického a transformačního kapitalistického mýtu,“ in Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky, 60–67 Praha: Karolinum, 2005.

7 / Greimas k aktantovi protivníkovi dospěl od Proppovy postavy škůdce. Proppovo označení se mi jeví v kontextu uvažovaných revolučních mýtů výmluvnější, a proto se jej budu držet v dalším textu. Propp, Morfologie pohádky a jiné studie. 1999.

8 / Etnonáboženské mýty popisované Claudem Lévi-Straussem a Algirasem Greimasem jsou jednotné a většinou nepřipouštějí popisované zdvojení mýtu a antimýtu. Může jim chybět jasné oddělení Dobra a Zla. V takovém případě ovšem těžko mohou mít svůj rub v antimýtu. Lévi-Strauss, Claude. „The Structural Study of Myth.“ Journal of Am. Folklore 270 (1950): 428–444; Algirdas Grimas, „Základní prvky teorie interpretace mytického vyprávění,“ in Znak, struktura, vyprávění, ed. Petr Kyloušek (Brno: Host, 2002), 44–85.

9 / Šrubař, Ilja. „Variants of the Transformation Process in Central Europe. A Comparative Assessment,“ in Zeitschrift für Sociologie 3 (1994): 198–221.

10 / Kabele, Jiří. „Srovnání přerodových mýtů s jádrovým příběhem revoluce,“ in Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetřování přerodů Československa a České republiky, Jiří Kabele (Praha: Karolinum, 2005), 67–72.

11 / Dahrendorf, Ralf. Úvahy o revoluci v Evropě. Praha: Evropský literární klub, 1991.

Zdroj:

Kabele, Jiří. „Uskutečňování skutečnosti.“ In Z kapitalismu do socialismu a zpět. Teoretické vyšetrořání přerodů Československa a České republiky. Praha: Karolinum, 2005, 388–396.