Přibližování k Západu Joaquín Barriendos Rodríguez
Ačkoli tomu dnes těžko můžeme uvěřit, uplynula jen velice krátká doba od chvíle, kdy nezápadní moderní umění našlo zastoupení na mezinárodních expozicích. Před sotva několika desetiletími tvořila tzv. celosvětové moderní umění výlučně díla z rukou západních a pozápadnělých umělců a rovněž organizátoři výstav (vypadá to jako výmysl, ale ani kurátoři tehdy neexistovali) patřili všichni k západnímu mainstreamu. Pochopitelně není třeba vysvětlovat, že i všechny kulturní instituce, jež uváděly do života produkci, tvorbu a mezinárodní šíření umění, spočívaly v rukou západních a pozápadnělých gestorů.
Periferní umění bylo tudíž určeno „historickým“ nebo etnografickým muzeím, jako by se rozvoj všeho současného a postmoderního usadil ve vymezeném a soustředném poli ekumenického řádu. Štítky primitivního a naif, které Západ umístil do čela všeho, co zůstalo ležet mimo kartografii modernizujícího pokroku, vedly k tomu, že periferie nesla tíhu ekonomické marginálnosti a opakujících se avantgardních modelů. Rentabilita periferie v rámci výstav moderního umění nebyla „účetně“ uznávána. Nevraživost pociťovaná ze středu vůči „protinožcům“ modernity tak zamlžovala hodnotu směny jejich moderního kulturního zboží.
Dnešní situace se od té výše popsané zásadně liší. Geografie soudobého umění společně s trhem mezinárodní estetiky změnily za pouhá dvě a půl desetiletí svůj vylučující a centralizovaný charakter a získaly všepohlcující rozměr. Kam se podíváme, konají se bienále, veletrhy, kolokvia a výstavy, všechny na explicitně mezinárodní úrovni, a na nich spolužijí umělci z magrebského regionu, jihu Sahary, jižní Asie, centrální Asie, jihoamerického kontinentu, Střední Ameriky, příslušníci mexické menšiny v USA, Východoevropané anebo (samozřejmě) umělci z jakéhokoli jiného místa naší planety, v harmonii s umělci severoamerického kontinentu a střední Evropy. Hlavní proud se ve velmi krátkém čase rozlil z hranic svého vymezeného teritoria a vydal se hledat periferii. Stručně řečeno, hledat to jiné, exotické a odlišné. A právě to jiné probudilo zájem muzeí, galerií, makroexpozic a obchodních veletrhů moderního umění, stejně jako za starých časů koloniálního expanzionismu. Na poslední kasselské Documentě, nové aréně moderního umění, měla své zastoupení dokonce i natolik geograficky a kulturně vzdálená skupina, jakou jsou Inuité.
Uvedení multikulturality do oblasti umění se během jediného okamžiku přeměnilo v surovinu všech mezinárodních exhibicí. Západ dychtil po něčem jiném a vynořující se kultury „odpověděly na jeho volání velmi kladnou odezvou ve všech úrovních, s novými periferními zkušenostmi“.1 Ekonomická kapitalizace marginální sféry uvedla do pohybu „aktivum periferie“, a to začalo vytvářet přidanou hodnotu globálního moderního umění. To znovu aktivovalo trh a oběh moderního, legitimně „exotického“, ale potenciálně mezinárodního zboží na základě kapitalizace jeho nejpříznačnějšího a nejvíce stigmatizujícího znaku: druhoplánové perifernosti.
Zapojení kulturní diverzity a obhajoba periferního umění sehrály určující roli v samotném procesu „bienalizace“ soudobého umění, jak Darío Corbeira nazývá institucionalizaci (každý druhý rok) praktik propagace a šíření moderního umění.2 Vše stejné (jako Západ) ztratilo na síle a po všem odlišném ve své jinakosti se požadovalo maximum vysvětlení, originality a zvláštnosti; čím excentričtější byly doklady diverzity, tím snadněji vypadala možnost zařazení na scénu mezinárodního moderního umění. Zrodila se globální epocha kultury a globální trh a ve složitém komplexu jejich hlavolamu, doprovázena svým celoplošným pronikáním do všech řádů každodenního života, byla moderní estetika povolána stát se klíčovým prvkem jejich vazeb. Jak poukazuje Iván de la Nuez, „politika [chápejme neokolonialistická politika] tentokrát nebude pokračovat cestou války, jak argumentoval Clausewitz a jak se dělo se zápalem na celém kontinentu v průběhu 70. let, ale cestou estetiky“.3
Historie zařazení periferie do mainstreamu globální moderní kultury je přes svou závratnost, anebo možná díky ní, daleka toho, být historií skutečné deconquisty. Ačkoli se proces absorpce umělecké geografie překrývá s „postkoloniálním obdobím“, své kořeny zapouští do hluboké krize Západu a do nevyhnutelných následků kolonialistické modernosti, jež přetrvává v nových modelech desteritorializované dominace prostřednictvím řízení hodnot a kulturních reprezentací.
Poznámky:
1 / Iván de la Nuez, Latinskoamerické umění a globalizace. In L’art a finals del segle XX, edited by Antich (Girona: Universitat de Girona, 2002), 108.
2 / Corbeira, Darío. „Bienalizace moderního umění.“ Brumaria, č. 2 (Madrid: 2003).
3 / De la Nuez, op. cit., 109–110.