Privatizace Jiří Havel

Privatizace je procesem, kdy majetek z rukou státu (veřejného sektoru) přechází do soukromých rukou. Je opakem znárodnění, kdy soukromý majetek přechází do veřejných rukou. Užším termínem je zestátnění, kdy soukromý majetek přechází do rukou státu. Termínem konfiskace se rozumí zabavení majetku, o kterém však není rozhodnuto, zdali zůstane v rukou státu či bude dále zcizen. Stát může nabývat majetku různými způsoby, koupí, odúmrtí (nabytí majetku, který nemá dědice), darem. Stát může rozhodnout i o vyvlastnění, dle nynějších ústavních předpisů však pouze ve veřejném zájmu a za náhradu.

Po 2. světové válce došlo ve všech zemích k růstu veřejného sektoru. Válečné hospodářství se zdálo dokázat, že stát může dobře hospodařit zejména v dlouhodobém rámci. Bylo to pokládáno i za vhodnou odpověď na hospodářskou krizi (velkou depresi 30. let). V řadě vyspělých zemí narostl rozměr přerozdělování a stát se zdál být garantem rozvoje určitých odvětví. Konzervativní vlády však mají za to, že taková opatření mají být jen dočasná, již Churchill např. privatizoval ocelárny počátkem 50. let.

V 70. letech se v ekonomické teorii a zejména pak politických programech objevují pochybnosti o účelnosti rozměrného státního sektoru a vytyčil se program privatizace. To se realizuje v Británii, výkladní skříni konzervativismu během 80. let. Privatizace měla jistě i politické motivace a dopady. Britská privatizace prodávala akcie za ceny, které umožňovaly díky záměrnému stanovení nižších než očekávaných cen rychlou realizaci zisku, labouristé proto kritizovali konzervativce z populistického kupování voličů za státní peníze. Obdobně privatizace bytů v Británii měnila politické chování. Změna vlastnictví bytu na soukromé měla očekávanou výraznou statistickou odezvu v růstu počtu voličů pravice. Nájemníci samozřejmě opět kupovali byty za nižší než tržní cenu… Také řada slibovaných záměrů nebyla splněna, ne vždy vedla privatizace k lepší kvalitě služeb a vyšší konkurenci. Nicméně výsledky privatizace byly dlouho hodnoceny jako velmi úspěšné a dávány za vzor ostatním ekonomikám. Byly politickým úspěchem. Konzervativci vyhráli v oné době volby čtyřikrát za sebou, vládli 18 let až do roku 1997.

Po roce 1989 reformy v bývalých socialistických zemích řešily hlubší otázku než Británie 80. let, která se zdála být vzorem. Podíl státní a družstevní ekonomiky se blížil sto procentům a vůbec nejvyšší byl právě v Československu. Rozměry státního majetku a počty podniků dávaly křídla výroku hlavního privatizačního architekta Dušana Třísky, který poznamenal, že postupovat v privatizaci metodami M. Thatcherové by znamenalo realizovat ji zhruba šest set let.

Reformní vize uplatněná v ČR dávala zásadní prioritu právě privatizaci. Vše ostatní mělo navazovat na vytvoření soukromého sektoru. Lze říci, že funkční systém práva a ostatních tržních institucí byl vytvářen až postupně po privatizaci. Omylem českých ekonomů bylo to, že s právem spojovali maximálně tvorbu zákonů a nedokázali si představit, jak budou uplatněny v praxi bez kvalifikovaných soudů, prokuratury, policie a orgánů dozoru a dohledu. Čeští reformní ekonomové se soustředili na hypotézu, že funkční trh musí být tvořen soukromými subjekty a vše ostatní je podružné.

Privatizace v ČR měla oficiálně několik forem:

  1. 1. Malá privatizace
  2. 2. Velká privatizace
    1. 2.1. Aukce
    2. 2.2. Bezúplatný převod na obce a města
    3. 2.3. Veřejná soutěž
    4. 2.4. Přímý prodej předem vybranému zájemci
    5. 2.5. Převod do formy akciové společnosti
      1. 2.5.2. Aukce akcií, prodej na kapitálovém trhu
      2. 2.5.3. Bezúplatný převod na obce a města
      3. 2.5.4. Veřejná soutěž
      4. 2.5.5. Přímý prodej předem vybranému zájemci
      5. 2.5.6. Kuponová metoda
  3. 3. Restituce
    1. 3.1. Náprava některých majetkových křivd (vydání nemovitostí)
    2. 3.2. Transformace družstev
    3. 3.3. Restituce církevního majetku
  4. 4. Spontánní privatizace
    1. 4.1. Privatizace v rozporu s právními a morálními principy
    2. 4.2. Vznik nových podniků přirozenou cestou

Malá privatizace byla prvním privatizačním krokem, v ní došlo k dražbě menších provozoven nebo jejich pronájmů, tj. prodejen, restaurací, dílen atd. Metodou prodeje byla aukce, vcelku úspěšná forma privatizace, politicky kompenzující zdržení velké privatizace. Nedostatkem byla manipulace aukcí včetně vydírání, neprokazování původu peněz (zvýhodnění galérky), slabá návratnost bankovních úvěrů a špatná platební morálka kupců. Řada cen byla nesmyslně nadsazená (nájmy), spory byly o úhradu zásob na prodejnách ap.

Velká privatizace se zpočátku soustředila na kuponovou metodu. V ní byl spatřován klíč k přeměně vlastnického klíče a nastartování kapitálového trhu. Zároveň byla kuponová privatizace skvělou metodou politického oslovení občana, který byl do té doby k privatizačním záměrům velmi vlažný. Každému voliči se slíbilo díky kampani Koženého „Harvardských“ fondů nejméně deset tisíc korun. Nárok na kuponovou knížku měli všichni občané starší 18 let (voliči). Registrace prvních kuponových knížek započala ve volebním týdnu r. 1992, aby bylo všem zřejmé, že šlechetným dárcem, který rozdává koláče bez práce, je osobně Václav Klaus a jeho Občanská demokratická strana. A ODS v těch volbách slavně zvítězila. Identickou volební radost projevovali voliči po znárodnění v roce 1946. Politicky tak úspěšná kuponová privatizace formálně urychlovala privatizační proces. Další výhodou bylo to, že podniky nezatěžovala dalšími privatizačními dluhy. Nedostatkem bylo to, že vize kuponové privatizace nechala pět let podniky prakticky bez jakéhokoli dozoru, vydány na milost a nemilost managementům. V druhé fázi podniky musely přežít první vlnu vlastníků, tvořenou investičními fondy, zpravidla vlastněnými státními bankami. Fondy a jejich představitelé chtěli rychle realizovat peníze, které si vypůjčili na kampaň. Mnohdy jejich manažeři zatěžovali podniky, které spíše potřebovaly reálné investory a přístup k trhům. Kuponová privatizace byla tedy v první fázi privatizací formální, většina podniků nalezla strategické vlastníky až v 2. polovině 90. let, kdy podniky také konečně prošly potřebnou restrukturalizací. Uvádí se, že kuponová privatizace si na sebe vydělala, díky výnosu z prodeje kuponových knížek (1 035 Kč za kus). S ohledem na závazky státu v odstranění starých ekologických zátěží v privatizovaných podnicích byl ovšem výnos hluboce záporný.

Privatizace po dvou vlnách kuponové privatizace v letech 1992 a 1993 přešla ke standardním metodám. Až po téměř deseti letech bylo rozhodnuto o odstranění bankovního socialismu. Ten reprezentoval neformálně institucionalizovanou hospodářskou korupci, do které byly zapojeny politické kruhy. Zároveň byly v bankovním sektoru dlouhodobě uloženy v nebonitních pohledávkách skryté náklady transformace. Vyčištění finančního sektoru a úhrada bankovního socialismu si vyžádalo včetně ušlých zisků a daní kolem půl bilionu korun. Všechny velké banky tedy byly reálně privatizovány za zápornou cenu při formálním výnosu kolem sto miliard. Hlavním výnosem bylo ukončení korupce a nastolení standard-ních podmínek českého finančního trhu.

Přestože v ČR došlo k největšímu rozměru navracení majetku, tj. restitucí, představovaly restituce jen menší část znárodněného majetku. Z politických stran restituce hájili zejména lidovci, kteří se tak krok za krokem přibližovali nevyslovenému cíli: restituci majetku katolické církve. Lidovecké heslo „Co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ znělo pěkně. Problém byl v tom, že po válce hlasovali právě lidovci pro všechny znárodňovací akty. Jistý historik podotkl, že správně má lidovecké heslo znít: „Vrátíme, co jsme ukradli, a vrátíme to zase z vašich peněz!“ Hranice restitucí vede klikatě podle poměrů zájmů jednotlivých skupin, vedení ODS restitucemi nadšeno nebylo, zdržovaly čistou vizi reformy, přinesly tisíce soudních sporů. Restituce se týkaly i majetku prezidenta Václava Havla, skutečností ale je, že on za ně nikdy aktivně nevystupoval. Ale nevystupoval ani proti nim.

Hranicemi restitucí byl formálně 25. únor 1948, tedy nástup komunistů k moci. Podstatou restituce bylo navrácení fyzického majetku, případně odškodnění, avšak v dobových nízkých cenách. Právní konstrukcí bylo odškodnění některých křivd, protože nikde nešlo vrátit věc zpět a uhradit všechny majetkové újmy. Zdůrazňovala se symbolika takového kroku.

Součástí restitucí byla i transformace zemědělských družstev. Ta dostala za povinnost vrátit původním majitelům velkou část majetku. To družstva vymazalo z hospodářské mapy země. Bez transformace by jako silné subjekty ovládly ekonomiku, s transformací však byly naopak zatíženy hlubokými a mnohdy nesplatitelnými dluhy a přišly o půdu a nemovitosti. Politicky ovšem byla transformace družstev opět brilantní, protože nějaký nárok mohl uplatnit pomalu každý venkovan. A každý věděl, komu a za co má děkovat.

Církve, zejména katolická, dostaly vrácen všechen majetek sloužící k náboženským účelům. Dostaly jej navrácen výčtovou metodou, tedy v podstatě darem. Oč ještě jde? O majetek, který kdysi byl ve správě církve. Rakouská právní konstrukce totiž majetek církve považovala za majetek koruny (státu), proto mohl Josef II. dělat reformy, rušit kláštery a ponechat si majetek. Církve argumentují, že majetek má být jejich a že mají být také finančně odškodněny, a to podle mnohem výhodnějších principů než ostatní. V kritických okamžicích podmiňují lidovci svou politickou podporu významným rozhodnutím za slib takového odškodnění katolické církve. Naposledy se tak stalo při druhé volbě Václava Klause prezidentem. Racionálním jádrem církevních restitucí je ovšem potřeba ukončení finančních vztahů církví se státem za podmínek jednorázového poskytnutí majetku za vzdání se dalších příjmů církví od státu.

Rozměry spontánní privatizace, kterou v ČR byla myšlena především nelegální či nemorální činnost, jsou formálně nevyčíslitelné. Transfery peněz a majetku z veřejných podniků jsou pochopitelně mimo evidenci. Reformní apoštolové mají za to, že se tato činnost zveličuje a v jistém měřítku byla nevyhnutelná. Občan věří rozměrům privatizačního rozkrádání s ohledem na svůj sociální status a politickou orientaci. Faktem je, že žádný z dnešních českých miliardářů o nekalých privatizačních praktikách nic neví. Neumíme ani přesněji odpovědět na otázku finančních rozměrů české privatizace. Majetek se privatizoval v různých obdobích a většinou stejně známe jen jeho prostou účetní hodnotu z dob hlubokého socialismu. Ta je bezcenná. Umíme přesně jen výnosy privatizace, avšak bez nákladů, které hradily jiné instituce. Velmi problematickým součtem dospějeme k úhrnu historických cen z různých období kdesi kolem bilionu korun. Kolik by představoval celý transfer veřejného majetku do soukromých rukou v cenách roku 2010, je nezodpověditelnou otázkou. Je pravděpodobné, že více než 10 bilionů korun.