Privatizace Tomáš Ježek
Nejdůležitějším předpokladem úspěchu české privatizace bylo ujasnit si výchozí situaci, v níž se nacházela vláda těsně poté, co demokratické síly převzaly moc v zemi, přičemž nebylo sporu o tom, že privatizace proběhnout musí. Nabízely se však dvě velmi odlišné varianty, jak porozumět úloze vlády v procesu privatizace.
Vláda mohla rozumět svému postavení tak, že je jedním z vlastníků, byť velkým a dominantním, který se rozhodl svůj majetek prodat, ať už proto, že zjistil, že neumí nebo nemůže svůj majetek dobře spravovat, nebo proto, že potřebuje peníze na nějaké své plány (obnova zanedbané infrastruktury vyčištění životního prostředí, podpora školství, řešení bytového problému atd.). S takto pochopenou rolí by musela vláda předpokládat, že všechny nezbytné instituce trhu, které by jí umožnily chovat se při prodeji svého majetku jako řadový účastník trhu, již existují. Je zde široká základna soukromých subjektů, které již s klíčovými statky obchodují, a produkují tak základní cenové informace, zejména měnový kurz a úrokovou míru, existuje legislativa, zejména obchodní rejstřík, specializované složky policie a prokuratury, burza cenných papíru, státní dozor nad finančním trhem, investiční banky schopné organizovat primární nabídku akcií, majitelé úspor, kteří by byli na straně poptávky po majetku státu ať už ve formě akcií, nebo movitého a nemovitého majetku, účetní a jejich komora, auditoři a jejich komora, informační kanály v podobě specializovaného tisku atd.
Bylo zřejmé, že chybu neudělaly vlády Velké Británie, Francie, USA a dalších zemí, když svému postavení porozuměly tak, že při privatizaci svého majetku skutečně jsou jedním z mnoha vlastníků, kteří vstupují na již dávno existující trh, aby uskutečnily své plány, jak naložit se svým majetkem. Velkou chybu by však udělala česká (československá) vláda, kdyby svému postavení při privatizaci byla rozuměla tak, že je ve stejném postavení jako vlády oněch „starých“ zemí.
Stojí za zaznamenání, že samotné slovo privatizace dostala do angličtiny a odtud pak i do češtiny francouzská manželka profesora Steva H. Hankeho,1 který měl od roku 1981 na starosti program prezidenta Reagana zaměřený na privatizaci federálního vlastnictví půdy v Nevadě. Redigovala mu referát o tomto programu a v rukopise referátu nahradila mnohoslovný a kostrbatý výraz označující převod státní půdy do soukromých rukou jedním „francouzským“ slovem privatizace. Hanke začal pátrat a zjistil, že slovo bylo vskutku poprvé použito ve francouzském listu La nouvelle Observatoire v roce 1972. Dalo mu pak hodně práce, aby se dostalo do Webster’s Dictionary, a bylo tak uznáno také jako anglické.
Ať už se však slovo privatizace používalo ve Francii nebo v USA, vždy tam označovalo proces, který se odehrával v institucích a právním prostředí již dávno vyvinutých k ochraně vlastnictví a umožňujících jeho dobrovolný převod. Začalo se používat pro případy, kdy na jedné straně tohoto převodu byl stát, resp. vláda. Tyto převody si nekladly – a nemělo smysl, aby si kladly – za cíl budovat infrastrukturu trhu, pouze využívaly to, co tu již dávno bylo.
Vláda správně porozuměla svému postavení tak, že její úloha je primárně transformační, tj. že jejím prvním úkolem je budovat infrastrukturu trhu a privatizací přispět k vytvoření dostatečně velkého počtu účastníků trhu – soukromých subjektů, které by tuto infrastrukturu začaly používat, tím jí vdechovaly život, a tudíž schopnost dalšího vývoje. Je zřejmé, že tato zkušenost z české privatizace z období po získání politické moci je v současné době jak v domácím, tak mezinárodním měřítku již velmi omezeně použitelná, protože už tu není, snad kromě Běloruska, žádná země, která by musela řešit transformační problém podobný tomu, jaký stál před československou vládou v roce 1990.
Hlavní obtíž tohoto období spočívala v tom, že privatizace musela primárně sledovat transformační cíl, tj. převést do nejdříve a v co nejkratší době kritickou masu „mrtvého“ majetku z rukou státu do rukou soukromých subjektů, aby se mohl stát předmětem dalšího směňování, tj. aby začal pracovat trh. Jasně artikulovaná priorita transformačního cíle vlády ovšem znamenala, že vláda nesměla podlehnout tlaku klást na první místo druhý cíl, který se očividně nabízel a pro nějž bylo možné velmi snadno snést mnoho argumentů – cíl maximalizace příjmů z privatizace, aby se mohla řešit obrovská vnitřní zadluženost země. Jeho sledování totiž vládě za normálních okolností nesporně náleží. Udržet jako prioritu vlády abstraktní cíl budování tržního řádu a ubránit jej před drtivým náporem konkrétních, viditelných a odevšad útočících potřeb bylo absolutně nejtěžším politickým úkolem doby.
Dalším významných svodem, který hrozil, že odvede vládu od jejího abstraktního úkolu transformace, byl vedle maximalizace příjmů její léty zakódovaný pocit odpovědnosti za „správnou“ strukturu podniků a jejich prosperitu (bude ve městě dost samoobsluh?, nebudou tam samé sexshopy?, nezmizí všechna nakladatelství a s nimi knižní kultura?, přežije kinematografie?, co když má nový majitel v úmyslu podnik zavřít? atd.). Nebylo možné se inspirovat v zemích s vyspělým tržním hospodářstvím, neboť problém privatizace téměř stoprocentně nacionalizovaného, a proto centrálně řízeného hospodářství žádná z nich nikdy neřešila. Připomeňme, že v nacistickém Německu nebylo nikdy zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, takže poválečné vlády se tam mohly plně soustředit na řešení politických a „klasických“ hospodářskopolitických problémů.
Jakkoli se vláda v období po získání politické moci snažila držet strategický cíl budování tržního řádu prostřednictvím privatizace, to jest jednat důsledně způsobem popsaným ve variantě druhé, její praktické rozhodování bylo pod tlakem mnoha okolností, které způsobovaly, že v určité oblasti nakonec přece vystupovala vůči domácím nabyvatelům majetku státu jako standardní obchodní partner, tj. jednala způsobem popsaným ve variantě první. Toto byla dodatečná komplikace, která ztěžovala již beztak obtížné postavení vlády, od níž situace po převzetí moci vyžadovala jasně rozpoznat, že se uprostřed hory konkrétních a naléhavých problémů musí zaměřit na sledování abstraktního cíle budovat prostřednictvím privatizace tržní řád. Každý ústupek z tohoto strategického cíle a každé podlehnutí tlaku konkrétních potřeb, jejichž uspokojení vyžadovalo, aby se vláda při privatizaci chovala jako obchodní partner maximalizující své příjmy, znamenaly, že při nedostatku domácích úspor může takto pojatá privatizace probíhat jen na úvěr, a že bude tudíž jen otázka času, kdy bude ohroženo finanční zdraví bank. Je-li možné vytěžit ze zkušenosti české vlády z období po získání politické moci nějaké obecněji použitelné poučení, pak je to poučení, že je kriticky důležité soustavně analyticky zjišťovat a politicky rozhodovat, zda se vláda nachází a má nacházet v situaci, v níž je účastníkům trhu pouhým obchodním partnerem, nebo zda je a má být v hierarchicky vyšším postavení toho, kdo odpovídá za tvorbu a vynucování pravidel trhu.
Do takového dvojakého postavení je samozřejmě „zakleta“ každá vláda v každé stabilní demokratické zemi. Obtíž postavení české vlády v období transformace však byla v tom, že toto období vyžadovalo klást extrémně jednostranný důraz na její odpovědnost za vybudování tržního řádu, protože ten dosud neexistoval, a zříci se při privatizaci jednání řadového účastníka trhu, který by se za normálních okolností měl přirozeně snažit o maximalizaci výnosů z privatizace.
Poznámky:
1 / Viz. např. Hanke, Steve H. Privatization, Development and Private Social Security. Praha: CERGE, 1992.
Zdroj:
Ježek, Tomáš. „Východiska.“ In Zrození ze zkumavky, Svědectví o české privatizaci 1990−1997. Praha: Prostor, 2007, 28−33.