Kniha VI, Arachné Publius Ovidius Naso
Všechno to vypravování si poslechla Athéna ráda, schválila píseň Múz i hněv, jímž vzplanuly právem. K sobě pak děla: „Však chválit je málo, my hleďme být samy chváleny, naším božstvím my nestrpme beztrestně zhrdat!“
Na osud Arachny lýdské hned mysl svou upjala, neboť doslechla, že se chce rovnat ta dívka Minervě slávou v umění přísti a tkát. Jen uměním proslulá byla, nikoli rodem či stavem: vždyť otec fókajským nachem napouštěl savou vlnu – byl z Kolófona, slul Idmón; matka už zemřela – z lidu však byla i ona, a stavem rovná manželu svému. Však Arachné po lýdských městech chtěla i proslulé jméno svým uměním získat, ač vyšla toliko z malého domu a bydlila v Hypaiách malých. Aby uvidět mohly ta její zázračná díla, často opustí víly sad viniční rodného Tmólu, často opustí nymfy břeh Paktólu, rodné své řeky. Ale pak nejenom hotové dílo vždy vídaly rády, nýbrž i postup tkaní, tak půvabná byla to práce. Dosud surovou vlnu ať kupila do prvních kupek, prsty do ní ať vjela a čechrala stále a stále vločky dlouhými tahy, až zjemněly do řídké mlhy, vřeténko oblé ať pod lehkým palcem se točilo hbitě, roucho ať tkala, vždy Athény žačku bys v dívce byl tušil. To však odmítá dívka, znát nechce se k mistryni božské: „Jen ať si závodí se mnou, když prohraji, pokutu přijmu.“ V stařenu změní se Pallas, dá nepravé šediny k čelu, těžce se o berli belhá a v dívčinu chaloupku vchází.„Před tím co přináší stáří, se vždycky nemusí prchat,“ k děvčeti praví, „vždyť zkušenost přichází teprve s léty. Nezhrdej tedy mou radou! Ty hleď si jen takové slávy, nejlépe ze smrtelníků že ty znáš zpracovat vlnu, ale bohyni ustup a popros ji za odpuštění za svoje slova, ty smělá! Když poprosíš, odpustí ráda!“ Posupně vzhlédne k ní dívka, nit načatou upustí z ruky, k ráně již skoro se chystá a s vášnivým výrazem hněvu odsekne Athéně takto, nic nevědouc, ke komu mluví: „Hloupé nesmysly mluvíš, jsi zkrušena vysokým stářím, neboť i dlouho žít škodí. Ať poslouchá takové řeči tvoje dcera neb snacha, ač máš-li je, vždyť mám já sama pro sebe důvtipu dost! Tvé rady jsou zbytečné pro mne, na svém úmyslu trvám, chci pustit se s Athénou v závod. Pročpak nepřišla sama? Proč brání se zápasu se mnou?“ „Přišla, je tady,“ dí bohyně chladně, tvář stařeny sejme, v podobě pravé se zjeví. Hned před jejím božstvím se skloní víly i Lýďanky mladé, jen dívka se nepolekala. Avšak i proti své vůli se Arachné zarděla; červeň náhle ji zbarvila tvář a zmizela, jako se barví nachově vzduch v té chvíli, kdy nad obzor vychází Zora, ale za krátkou dobu zas od slunce východu zbělá. Dívka v svém úmyslu trvá a po hloupém vítězství bažíc, řítí se ve svůj osud. I nemá už námitek Pallas, zanechá varovných domluv a nechce už odkládat zápas. Beze všech průtahů obě se postaví v opačnou stranu, každá jemňoučkou přízí svůj stav si popíná zručně. V osnovu váže se příze a hřeben nit osnovy dělí, uprostřed osnovy špičatým člunkem se vetkává útek, ruka jej odvíjí z klubka, a když jej už protáhly přízí, přirazí paprsek, vsazené zuby pak přitisknou útek. Obě spěchají s tkaním a podkasány až k prsům rukama pracují zručně a námahu snášejí s chutí. Smáčené v tyrském kotli tam tkanivo nachové tká se do odstínů tak jemných, že od sebe liší se málo, jako když paprsky slunce svým odrazem od proudů deště na nebi v oblouku velkém pás vyklenou překrásné duhy, a níž ač tisíce barev se různě třpytí a leskne, přechod od jedné k druhé přec ošálí pohledy očí: tak si jsou vedlejší rovny, leč kraje se úplně liší. Tam i ohebné zlato se vetkává do vláken osnov, tam i prastaré báje se vtkávají v nádher tkanin.
Koberec Athénin
Athéna Area skálu, hle, vetkává v athénském hradě, znázorní dávný spor bohů, jak nazývat tuhletu zemi. Dvanáct bohů kol Iova tu vysoko na trůnech trůní, velebných bohů a vážných; svou podobou dovedně každý vyznačen bůh i královský vzhled má Iuppiter mocný. Neptuna zobrazí tak, že stojí a trojzubec dlouhý vráží do drsné skály a z pukliny její se valí mořský proud – toť důkaz, jímž město chce pro sebe získat. Sobě dá Athéna štít a oštěp s broušeným hrotem, dá si i na hlavu přílbu a štítem chrání si prsa. Zobrazí dál, jak země, jíž dotkla se oštěpu ostřím, vydává olivu s plody a bozi jak divem tím žasnou a jak vítězná Níké jí Athény v ochranu dává. – Aby však soupeřka slávy též z příkladů pochopit mohla, jaké odměny za drzou pýchu se může tu nadít, do čtyř koberce rohů čtyř rouhání obrazy přidá, složené z jasných barev a ze skupin droboučkých figur. Rhodopé thrácká a Haimos je v prvním vetkáván rohu, Nyní mrazivé hory, kdys dávno však bytosti lidské, které v drzosti své se po bozích nejvyšších zvaly. Ve druhém koberce cípu tká Gerany žalostný osud, kterou přemohla Iuno a v jestřába změnila za trest, a pak s vlastními lidmi jí kázala podnikat boje. Vytká i Antigonu, jež troufla si před časem s chotí soupeřit mocného Iova; a za trest královna bohů dala jí ptačí vzhled. Nic nebyl jí platný pak otec Láomedon, ni Troja; má křídla ta dívka a je z ní bělostný čáp, jenž klapavým zobákem tleská sám sobě. V posledním rohu zas vetkává Kinyru, sirého krále, stupně jak chrámové líbá, v něž dcery se změnily jeho, Iunonu urážejíce, a kámen jak objímá v pláči. Olivou, odznakem míru, svým stromem pak obroubí Pallas koberce okraj a skončí – to cíl byl celého díla.
Koberec Arachnin
Arachné vetkává potom, jak Iuppiter v podobě býka Európu svedl, a moře i býk jsou jakoby živí: zdá se, že dívka se ohlíží na zem a družky volá, na hřbetě když tak sedí a bojí se vlnění moře, strachem chodidla zvedá, vln aby se nedotkla jimi; křepelku Asterii jak Iuppiter, orlem jsa, chytá, Lédu, jak objímá labuť, v níž Iuppiter božství své změnil, týž bůh jak objímá Antiopu zas v Satyru schován, (dvojčata Amfión, Zéthos se z objetí toho pak zrodí) a jak, stavě se Amfitryónem, choť Alkménu přelstil, Danau, zlatým jsa deštěm, a Aigínu změněný v oheň, Mnémosynu jako pastýř a Proserpinu jsa hadem. Vetká i, Neptune, tebe, jak změněný v hrozného býka půvabnou Kanaku šálíš, jak v podobě Enípeově Alóëovův rod plodíš a v beraní postavě klameš Theofanu. Jak hřebce tě poznala plavá, všech plodů dárkyně přelaskavá, jak ptáka tě poznala matka Pégasa okřídleného a Melanthó delfínem zná tě. Každý vlastní má tvář, i místo má podobu svoji. Je tu i Apollón Foibos, když u krále Adméta sloužil, zde má jestřábí křídla a tady ve lví je kůži, tady je vidět, jak v podobě pastýře ošálil Issu, Bakchos jak Érigónu si podmanil, změněný v hrozen, Cheiróna dvojtvarého jak Saturnus zplodil co hřebec. Na samém okraji látky kol vroubené uzounkým lemem Vytkala pnoucí se břečťan a vpletla do něho kvítí.
Trest Arachnin
Dílu ač nemohla vytknout nic Athéna, ba ani Závist, přece bohyně rusá se nad jejím úspěchem rmoutí, roztrhne gobelín pestrý a urážky bohů v něm vtkané, člunkem pak ze zimostrázu, jejž v ruce držela právě, Idmónskou Arachnu dvakrát či třikrát do čela bodne. nešťastná nesnesla to a mužně si zadrhla smyčkou šíji. Když visela, Pallas k ní cítila lítost, ji zdvihla pravíc: „Ty zlá, buď živa, však takto budeš tu viset. Aby pak budoucí osud ti nedopřál klidu, ať stihne takový trest i celý tvůj rod až k posledním vnukům.“ Odchází potom, však skropí ji šťávou čarovných bylin. Jakmile dívčích vlasů se dotklo to neblahé kouzlo, všechny jí zmizely z hlavy a s nimi i chřípě a uši, hlava se úplně smrskne, i celým svým tělem se zmenší, místo nohou jí po boku visí jen tenoučké prsty, ostatek zaujme břicho; a z něho dodnes jak pavouk vypouští vlákna a tkaním se zabývá stejně jak dříve.
Zdroj:
Ovidius Naso, Publius. „Kniha VI, Arachné.“ In Proměny. Praha: Svoboda, 1984, 160–164.