Prostorové vyloučení Joanna Erbel

Jedna z dimenzí společenského vyloučení, vyplývající z prostorového uspořádání městské tkáně. Prostorové vyloučení je produktem společenského vyloučení a prohlubuje jeho dopad. Je to neviditelný nástroj disciplíny, jenž uspořádává sociální oblast tím, že vylučuje z pole vidění ty, kteří svou přítomností zpochybňují logiku legitimizovaného společenského pořádku.

Evropská města mají dlouhou tradici způsobů, jak znesnadňovat nechtěným skupinám, aby využívaly všeobecně dostupné prvky městského prostoru: např. ocelovými bodci na vnějších římsách oken v přízemí, kluzkými okraji fontán či moderními lavičkami z ocelových prutů, které jsou mimořádně nepohodlné, pokud by na nich bezdomovci nebo kdokoli jiný chtěl spát. Městská hmota dává lidem jemně, ale jasně najevo, kde jsou vítáni a kde nikoli. Městská tkáň ovlivňuje praxi jednotlivce i jeho pocit pohodlí – tento vliv je tím silnější, čím více se člověk liší od žádoucího uživatele.

Prostorové vyloučení je nade vše zřetelné v modernizujících se postsocialistických městech. Mnohé přestavěné prostory dávají najevo, že jsou určeny úzké skupině lidí: těm, kteří neustále spěchají (zastaví se jenom na kávu nebo na rychlou svačinu), jsou v dobré formě a zvládnou množství schodišť, spojují venkovní ulice s rozličnými prostředky veřejné dopravy. Jsou určeny lidem, kteří nosí boty bez podpatků, aby udrželi stabilitu na hrbolatém povrchu starých chodníků nebo na nově položených porézních betonových kostkách. Jakmile se někdo od tohoto modelového uživatele odchýlí – ať už tím, že nosí vysoké podpatky, jezdí s dětským kočárkem nebo třeba na invalidním vozíčku –, stane se z cesty městem překážkový běh. Pohyb po městě vyžaduje bdělost a hbitost; pro některé, zejména pro ty v horší kondici, představuje takovou výzvu, že veřejný prostor raději přestanou používat.

Města se mění, jejich nová podoba však není přístupnější, ba dokonce zde vznikají nové bariéry. Vysoké obrubníky, malinkaté výtahy, nedostatečný počet nízkopodlažních autobusů a tramvají způsobuje, že město je nevlídné vůči starším lidem, lidem nemohoucím a rodičům s malými dětmi. I když to někdy vypadá, že se městský prostor snaží nemohoucím lidem vyjít vstříc, nakonec se ukáže, že je to jen další městská past: např. chodníky sice mají nízké obrubníky, jejich vnitřní část je však nižší než strana vnější, což je pro vozíčkáře nepříjemné a v zimě pak chodník strašně klouže a nelze po něm jet bezpečně. Prudká transformace měst výrazným způsobem mění městskou tkáň, a i když se často zdá, že se města snaží dostát potřebám modernizujících se společností, prakticky svou novou formou slouží pouze úzké skupině lidí – těm, kteří jsou vítaní kapitalistickému pořádku. Ostatní, kteří nemohou (nebo nechtějí) splnit podmínku, že jsou zdravými a zaměstnanými lidmi, resp. spotřebiteli, nejsou považováni za důležité a při plánování prostorového uspořádání nejsou bráni v úvahu.

Mnozí městští obyvatelé, znavení bojem s architektonickými bariérami, se raději rozhodnou vycházet z bytu co možná nejméně. Tímto „měkkým“ způsobem jsou odstraněni z veřejného prostoru a izolováni v prostoru soukromém, i když neexistují žádné restrikce, které by je explicitně omezovaly. Tímto mechanismem vzniká dobrovolné vyloučení značné části společnosti. Stojí za zmínku, že tito lidé jsou často ztotožněni s těmi, kteří neuspěli ve společensko-ekonomické transformaci. Poté, co byli vyloučeni z přerozdělování veřejných statků procesem privatizace mnohých částí veřejného sektoru, zakoušejí nyní i prostorové vyloučení. Prostorové bariéry je odrazují od toho, aby opouštěli vlastní dům, a ty, kteří si musí vydělávat na živobytí, nutí pracovat doma nebo si najít jiný způsob flexibilní samostatné výdělečné činnosti se všemi nevýhodami, jako je nedostatek sociální ochrany či nemožnost spojit se s ostatními lidmi, kteří mají tytéž pracovní podmínky. Platí to např. pro ženy, které dodnes častěji než muži zůstávají doma s dětmi. Nejenže musí opustit svou práci, ale kvůli nízké kvalitě veřejného prostoru se stávají vězni ve vlastním domě.

Pokud se ptáme, jak vypadá veřejný prostor a kdo jej užívá, pak nejde pouze o estetiku města, nýbrž o samotný princip společenského uspořádání. Existuje úzká vazba mezi právem být viděn a formou společenského uspořádání. Klasifikování na viditelné a neviditelné subjekty včetně všech časoprostorových vztahů velmi úzce souvisí se systémem sociální klasifikace, jež určuje, kdo patří do společenství občanů. Prostorové vyloučení je významnou dimenzí vyloučení sociálního. Právoplatným členem společnosti je ten, kdo má právo být viděn na veřejnosti. Ten, kdo přestává být vidět, přestává také společensky existovat. Kvalita veřejného prostoru mnohé vypovídá o praktickém ohledu demokratického pořádku. Lidé, kteří jsou (ať už explicitně či implicitně) vyloučeni z veřejného prostoru, mívají často pocit, že na politickém poli nemají zastoupení, a rezignují na to, aby se aktivně podíleli na demokratických mechanismech.

Fenomén prostorového vyloučení nám umožňuje spatřit, jak hluboký politický dopad má městské uspořádání, a vnímat změny v postsocialistických městech nikoli jako soubor vzájemně nezávislých řešení, nýbrž jako výsledek téže logiky sociálně-ekonomického systému, který se svým architektonickým zhmotněním legitimizuje. Exkluzivní veřejné prostory ve formě nepřátelských žulových pouští, nepřístupné vozíčkářům a rodičům s kočárky, bychom neměli vnímat pouze jako omyly urbanistického plánování, nýbrž především jako epifenomény jedné a téže neoliberální ideologie, přítomné v různých dimenzích společenského života. Vytlačení nežádoucích společenských skupin z pole vidění se uskutečňuje nepatrnými prostředky – výškou chodníku nebo tím, že ve veřejném prostoru chybí lavičky. Kvůli podobným mechanismům je život v postsocialistickém městě každodenním bojem za právo být viděn a uznáván jako legitimní občan. Individuální rozhodnutí člověka, že zůstane doma, že nevstoupí do veřejného prostoru, vede k sebevyloučení takových skupin, jako jsou matky (či otcové) s dětmi, nemohoucí lidé, lidé pokročilého věku, nemajetní a všichni ti, kteří cítí, že nejsou ve veřejných prostorech vítáni.

Transformující se tkáň postsocialistických měst je prostředí, kde se zhmotňuje, a tudíž i ustavuje nový společenský pořádek. Veřejný prostor je bitevní pole, kde se bojuje za budoucí podobu společenských vztahů – hledání větší prostorové spravedlnosti a demokracie na lokální úrovni pak občany posiluje k tomu, aby čelili neoliberální ideologii zhmotněné v urbánním prostoru. Oč se hraje, je tím jasnější, že díky městskému prostoru s celou jeho materialitou vidíme vzájemnou spojitost vyloučení různých společenských vrstev, které na první pohled nemají žádné společné zájmy. Nespokojenost s podobou veřejného prostoru může svést dohromady staré lidi, matky (a otce) s dětmi, majitele psů, nemohoucí lidi a mnohé další, kteří nechtějí být redukováni na občany-spotřebitele. Právo být přítomen a viděn ve veřejném prostoru je totéž co právo, aby s člověkem nakládali jako s plnoprávným občanem. Interakce mezi viditelným a neviditelným (resp. tím, co je neustále odstraňováno ze zorného úhlu) určuje základní rámec rozvoje města a spojenectví mezi různými společenskými skupinami, bojujícími za větší prostorovou a společenskou spravedlnost.