Institucionální základna protestní kultury Robert Marada
Jestliže jsem výše mluvil o mentální topografii – již implikuje kulturní forma veřejného protestu −, v žádném případě to nemělo znamenat, že protest je pouhým stavem mysli. Podobně ani právě zmíněná možnost jakéhosi obrazného průchodu různými sociálními kontexty významů – vstupování do nich a jejich opouštění – neznamená, že protest je pouze pomíjivou událostí. Naopak určitá míra stability sociálních aktérů, demonstrovaná např. i zmíněnými konflikty v individuálních identitách, je umožněna pouze jistou hladinou stability diferencovaných kontextů jednání. A taková stabilita musí být podepřena institucionálně.
Kultura protestu se přitom nezviditelňuje pouze určitými znaky, které jsou k dispozici sociálním aktérům, jako je oblečení, fyzický vzhled nebo jazyk. Zahrnuje také sadu institucionálních forem organizace, které umožňují popsat veřejný protest nejen v kulturních pojmech, nýbrž také jako sféru sociální interakce, ve které se organizují vzájemná očekávání a specifické role. Právě zde může být výklad, vedený dosud z pozic simmelovského konceptu kulturních forem, doplněn výslovnější inspirací Luhmannovy teorie sociálních systémů.
Příležitostně jsem se již zmínil o organizačních formách, které dnes institucionalizují a reprezentují protestní kulturu. Protest může být vyjádřen a praktikován řadou způsobů: demonstracemi, peticemi, bojkoty, happeningy, uměleckými akcemi, hladovkami, veřejnými přednáškami a shromážděními atd. Existují ovšem i trvalejší institucionální formy, které mohou svým způsobem reprezentovat protestní kulturu: různé druhy neziskových organizací a specificky zaměřených sociálních hnutí, jednorázové občanské iniciativy, guerillové organizace, různě orientované think tanky, intelektuální nebo umělecké skupiny, diskusní kluby či internetové chaty, volné sítě a neformálně organizované skupiny stejně orientovaných nebo smýšlejících lidí (např. hackeři), různé občasníky, časopisy, manifesty atd.
Uvedené organizační formy jsou zajisté sotva nové. Zároveň jsou pro současné protestní hnutí reprezentativní v různé míře a zdaleka nejsou vázány pouze na kulturu protestu. Mohou sloužit a slouží také současně pro řadu jiných sociálně definovaných účelů. Nicméně jsou lépe kompatibilní s veřejným vyjadřováním protestu než třeba organizační formy typu politických stran, odborů, rodiny, sportovních klubů, univerzit, televizních kanálů, obchodních firem, tradičních církví nebo ministerstev. Některé z právě uvedených organizačních forem mohou pravda také hrát určitou roli v procesu institucionalizace protestu a často ji hrají, jako např. univerzity. Pro veřejně viditelné a pokud možno zřetelné vyjádření protestu je však zpravidla vhodné zvolit jednání ve výše uvedených organizačních kontextech, jedině že by zmatení publika bylo součástí záměru. Výše uvedené organizační formy nejen činí protest sociálně viditelným, ale zejména poskytují podpůrnou strukturu pro udržování protestní identity.1
Důležité přitom je, že sama kulturní forma protestu jakožto významotvorný činitel napomáhá sociálním aktérům v rozlišování kulturně politického statusu určitých organizací. Klasifikuje např. organizační formy nikoli jen podle jejich věcného zaměření, nýbrž podle míry, do jaké tyto formy reprezentují mocenský systém, do jaké jsou mu bližší nebo vzdálenější. Kulturní forma protestu tak rozlišuje nejen samotné sociální aktéry, nýbrž i organizační kontexty, v nichž jednají a skrze něž dosahují svých cílů.
Organizační formy protestu, nárazové nebo permanentní, představují alespoň potenciálně přístupný repertoár institucionalizovaných způsobů jednání, který mají aktéři k dispozici pro sledování svých různorodých cílů rozmanitými způsoby, různorodost organizačních forem veřejného protestu ukazuje, že vedle ideologické diverzifikace existuje uvnitř protestního hnutí také diverzifikace organizační. Organizační různorodost však není pouze záležitostí stylu. Umožňuje různým druhům aktérů – tj. aktérům s různými motivacemi, dovednostmi, zaměřením, možnostmi, s různým osobním vkusem a s různou mírou oddanosti či odvahy – hrát nejrůznější role či vykonávat různé funkce a být stále součástí protestního hnutí nebo reprezentovat protestní kulturu. Zatímco někteří se starají o public relations a mluví s médii, jiní mohou hledat způsoby, jak vlastní organizaci zabezpečit finančně, jedni lobbují a sepisují petice, druzí je podepisují nebo bojují s policií v ulicích, někteří organizují demonstrace, další se jich účastní, jedni diskutují různá témata na seminářích, někteří sbírají a rozšiřují informace, příp. se nabourávají na internetové stránky Pentagonu, jiní popularizují obecné ideje nebo jen odebírají anarchistické manifesty. Organizační různorodost je základní podmínkou toho, aby jednotliví sociální aktéři, kteří se podílejí na veřejném protestu a pomáhají reprodukovat protestní kulturu, byli s to vykonávat alespoň některé z uvedených a ještě mnoha neuvedených rolí a funkcí, aby byli schopni je kombinovat různým způsobem.
Podle Luhmannovy teorie je vnitřní diferenciace rolí a funkcí jedním z důležitých znaků životaschopného sociálního systému.2 Dalším významným rysem systémů sociální interakce je podle této teorie ustavení různých kanálů komunikace s jinými sociálními systémy či subsystémy. Tento vývoj logicky následuje vnitřní diferenciaci systému, jež umožňuje specializaci některých rolí a funkcí právě na komunikaci s jinými systémy či kontexty sociálního jednání. Různé segmenty hnutí mají své legitimní mluvčí, někteří z aktivistů organizují tiskové konference, další vědí, jak upoutat pozornost médií a jak s nimi mluvit.
V případě protestního hnutí přitom zdaleka nejde jen o ustavení mediálních kanálů komunikace s širším publikem, organizační různorodost umožňuje mj. ustavit přijatelný druh vazeb se státní nebo veřejnou správou, příp. i s podnikatelským sektorem. Petice a demonstrace představují dva příklady z mnoha různých způsobů, jak oslovovat a ovlivňovat vládu či veřejnou správu na různých úrovních. Členové různých protestních skupin a občanských iniciativ se dnes účastní v nejrůznějších vládních projektech a sedí v řadě rozličných komisí, aniž by nutně museli mít pocit, že zrazují vlastní věc. Dokonce i mezi členy politických stran se pro ně někdy najdou lidé, „se kterými se dá mluvit“.
Nebudu dále rozvíjet uvedené dva body, tj. vnitřní organizační a funkcionální diferenciaci sféry veřejného protestu a ustavení kanálů komunikace se sociálním okolím. Jejich stručný popis posloužil pouze jako ilustrace zásadnějšího obecného bodu. Poukázal na bohatou institucionální bázi, kterou dnes disponuje kultura veřejného protestu a která pomáhá udržovat a stabilizovat odpovídající druh identity. Samozřejmě že v rámci protestního hnutí probíhají nesčetné diskuse o tom, které organizační formy a odpovídající strategie jsou stále přijatelné, aniž by to vedlo např. k morální kompromitaci celého hnutí či některé jeho části, kterými směry a jak daleko jít při ustavování komunikačních a kooperativních vazeb s vládami, politickými stranami nebo podnikatelskými firmami. A v těchto diskusích se zpravidla ukáže značný rozsah vzájemné neshody mezi různými druhy aktivistů. To však neodporuje tvrzení, že existuje něco jako protestní kultura, neustálé a hlasité hlídání hranic autentického protestu, co pěstuje citlivost vůči kulturním rozdílům mezi různými sférami jednání a způsoby komunikace. Spory o míru a způsoby integrace do systému za účelem dosažení parciálních cílů jen dosvědčují kulturní sílu protestních forem jakožto zdroje osobní identity, srozumitelnosti a důvěryhodnosti vlastního jednání. Má-li si protestní hnutí a protestní kultura udržet svůj přitažlivý charakter, instrumentalizace jednání jejich reprezentantů nikdy nemůže převážit nad expresivní složkou protestu. Jde samozřejmě sedět na dvou či více židlích: ráno na komisi Rady vlády pro menšiny a odpoledne demonstrovat proti systému. Má-li být zachována autenticita onoho protestu, pak je nutné alespoň prosadit, aby Rada vlády pro menšiny byla kulturně něco zcela jiného než třeba Komise pro cenné papíry nebo Konsolidační agentura.
Diskurzivní pozornost věnovaná hranicím autentického protestu takříkajíc sociálně zefektivňuje vnitřně pociťované kulturní rozdíly a takto zároveň přispívá k artikulaci sociálních identit příslušných aktérů. Přivádí zúčastněné k reflexi otázky, na které straně stojí, a tedy také kdo jsou.
Je však třeba mít stále na paměti rozdíl mezi protestem jako kulturní formou či médiem komunikace na jedné straně a institucionálně organizační oporou protestních hnutí a skupin na straně druhé. Nejde mezi nimi o nějakou bezprostřední vzájemnou korespondenci nebo dokonce totožnost. Spíše jde o vztah vzájemného vyrovnávání a podpory. Organizační struktury umožňují kanalizaci protestu, sdružování protestních aktérů nebo i zaměření protestu na konkrétní cíl. Institucionalizované způsoby jednání a interakce (tj. organizace) stabilizují prostředí, ve kterém se může kultivovat protest jako sdílená kulturní reprezentace. Vyžaduje to, aby projevy protestní mentality nekolidovaly s agendou organizací natolik, že by jednání v jejich rámci ztratilo jakoukoli efektivitu, pokud jde o cíle, jimiž je daná organizace definována. Na druhé straně pak mentalita protestu představuje kontrolní instanci vůči přílišné strategické instrumentalizaci organizovaných činností – instrumentalizaci, jež by mohla protestní aktéry snadno vtáhnout do logiky fungování systému, proti němuž se staví odmítavě. Právě zde najdeme významný zdroj napětí, které před protestní aktéry staví výzvu autentizace jejich protestu.
Poznámka:
1 / O roli „multiorganizačního“ pole při formování kolektivní identity protestujících pojednává např. Bert Klandermans. Viz Klandermans, B. The Social Construction of Protest and Multi-organizational Fields. In Frontiers in Social Movement Theory, edited by Morris, A. D., Mueller, C. New Haven: CT, Yale University Press, 1992; Klandermans, B. The Social Psychology of Protest. Oxford: Blackwell Publishers, 1997.
2 / Zde ovšem dáváme přednost termínu systém sociální interakce před termínem sociální systém, který užívá Luhmann a ze kterého se poněkud vytrácí postava jednajícího aktéra. Nicméně Luhmann věnuje ve svých pojednáních o sociálních systémech otázce interakce mezi sociálními aktéry dostatečnou pozornost.
Zdroj:
Marada, Robert. „Systémová kooptace občanského hnutí, součást opětovné legitimizace moci či ekologická modernizace“ In Demokracie a veřejnost a občanská společnost. Praha: Filosofia, 2004, 184–189.