Revoluce Martin Škabraha
„Francouzská revoluce pojmenovala to, co odstranila. Nazvala to ancien régime – starý režim. Přesněji než to, co zrušila, však označila to, čím chtěla být – tedy rozhodný rozchod s minulostí, již odkázala do doby temného barbarství,“ napsal historik François Furet (Furet 2004, 17), a vystihl tak důvod, proč lze o vrcholném novověku – modernitě – mluvit jako o epoše revolucí.
Revoluce není obyčejná vzpoura, puč nebo sociální nepokoj, jakých známe z dějin nespočet. Pojem revoluce označuje totální převrat, spojený výhradně s modernismem, tj. ideologií modernizace, novověké přeměny společnosti na bázi vědy a technologie, redukce světa na experimentální mikrokosmos laboratoře. Věk revolucí je věkem opojení z možností, jaké taková přeměna skýtá, ale i zděšení z „vynálezů zkázy“, jež vede k aktům „reakce“, „kontrarevoluce“ a „restaurace“ – jež se nakonec stávají zase jen katalyzátorem modernizace.
Furet oprávněně spojuje rétoriku novosti s tradičním evropským sebe-vymezováním vůči barbarství, zásadní kulturní jinakosti, prvně formulované řeckým historikem Hérodotem v jeho popisu řecko-perských válek. Modernismus, žijící také z křesťanských dějin spásy, aplikuje toto vymezení ne ven, ale dovnitř společnosti samotné, dává mu časovou podobu a v revoluci vede hluboký, „apokalyptický“ řez společností; stanovuje absolutní rozdíl mezi přežitým, které je třeba odmítnout a spálit v ohni pokroku, a přítomným, otevírajícím se do teprve plně lidské budoucnosti. Socialismus, nebo barbarství, jak to formulovala Rosa Luxemburgová.
Kromě tradičního kulturního vymezení se však myšlenka revoluce opírá o jeden bytostně moderní – revoluční – vynález, jímž je subjekt. Ačkoliv nelze podcenit význam, jaký pro konstituci novověké subjektivity měla náboženská reformace s důrazem na niterný, sebezkoumavý rozměr víry, zásadní roli zde sehrál rozvoj vědy. Na počátku všech novověkých revolucí totiž stojí revoluce koperníkovská: De revolutionibus orbis coelestium – O oběhu nebeských sfér (1543), tak nazval slavný astronom knihu, jejímž vydáním se začal rozchod Západu s ptolemaiovským geocentrickým kosmem, v němž mělo vše své pevně dané přirozené místo, člověka nevyjímaje. Nezměnil se přitom jen samotný obraz světa. Koperníkovská revoluce přinesla i zásadní zpochybnění lidského poznání, neboť vesmír, jenž byl po staletí garantován autoritou nejvyššího suveréna – totiž svého tvůrce –, se ukázal být od základu mylnou konstrukcí.
Filozofický smysl dal této zkušenosti na konci 18. století Immanuel Kant, když zavedl pojem kopernikánský obrat. Tím vystihl nejen revolučnost svého transcendentálního racionalismu, ale i jeho věcnou podstatu, analogickou s přístupem polského astronoma. Koperník odvodil svoji korekci ptolemaiovské teorie z toho, že anomálie v kruhovém pohybu nebeských těles nejsou vlastností oněch pohybů samotných, ale odrazem místa pozorovatele a že nad tím místem je třeba znovu se zamyslet (Kant 2001, B XVI). Kantovská filozofie radikalizuje tento motiv a razí tezi, že veškerý náš obraz světa je konstrukce vytvořená poznávajícím subjektem, jenž je vybaven smysly, poskytujícími nejistá data o vnější skutečnosti, a rozumem, který vědění vtiskává jediné opravdové jistoty. Klíčové pojmy marxismu, nejrevolučnějšího myšlení modernity, jsou odvozeny z obdoby kantovské kritiky dosavadního chápání rozumu a z nutnosti provést kopernikánský obrat: člověk se musí rozpoznat jako tvůrce skutečnosti, jako její subjekt, ne objekt. Revoluce je vlastně přihlášení se k autorským právům na dějiny a otevření prostoru pro absolutní svobodu jejich vytváření; politická aktivita je tu čímsi jako umění, revolučnost je bytostně estetická, má svoji krvavou krásu. Skvěle to vystihuje Maurice Blanchot, jehož knihu Strana ohně cituje Jacques Derrida: „Spisovatel se rozpoznává v Revoluci. Revoluce ho přitahuje, protože je obdobím, kdy se literatura stává dějinami. Je pravdou literatury. Každý spisovatel, kterého samotný fakt, že píše, nepřivede k myšlence: ‚já jsem revoluce, pouze svoboda mi dává psát‘, ve skutečnosti nepíše (...). Literatura se shlíží v revoluci, ospravedlňuje se v ní, a pokud jsme ji nazvali Terorem, je to proto, že jejím ideálem je vskutku onen historický moment, kdy ‚život je nositelem smrti a udržuje se ve smrti samé‘, aby od ní získal možnost a pravdu promluvy (...).“ (Derrida and Roudinesco 2003, 123, pozn. 16) Něco podobného známe i z české literatury – proslulý kunderovský lyrismus.
Dnešní záplava slov „revoluce“ a „revoluční“ v marketingu na jednu stranu vypadá jako doklad naprosté vyprázdněnosti a kooptace oněch slov v „postrevoluční době“. Příkladem budiž reklama na automobil Dacia Logan MCV, která před časem obletěla svět a nyní ji lze snadno najít na YouTube. Fidel Castro přichází ve své oblíbené uniformě a s rudým kufrem do jakéhosi revolucionářského nebe, oprýskaného domu v koloniálním hispánském stylu, ukrytého před světem tropickou vegetací. Potkává zde Mao Ce-tunga, Lenina, Gándhího, Ho Či Mina, Martina Luthera Kinga, Rosu Luxemburgovou – všichni jsou znudění, tráví čas počítačovými hrami, četbou módních magazínů nebo stolním fotbalem. Vzadu na verandě nachází Fidel samotného Marxe a Ernesta Che Guevaru. „Je čas na další revoluci,“ říká Che. „Přinést, co lidé opravdu potřebují,“ dodává Marx. Střih a záběr na nové, „opravdu potřebné“ vozidlo. Není však toto zneužití v jistém smyslu oprávněné? Nahrazení starého novým v nekonečné ódě inovací, odpoutání se od všech okovů, svobodný konzum v zemi hojnosti i lichocení infantilnímu egu, kterému „patří svět“ – není toto vše jediným reálným naplněním revolučního lyrismu? Nestaly se i zvonící klíče sametové revoluce jen klíčky k nové Dacii Logan MCV?
Ne náhodou dnes radikálně levicová inteligence řeší při hledání možností nějaké nové revoluce také otázku subjektu. Asi nejilustrativnější je v této souvislosti monumentální dílo Slavoje Žižka. Právě on ale jako by ve své obhajobě subjektu nakonec jen bezděky ukazoval, že modernistický subjekt se stal strašidelným zombie; subjekt je pro Žižka vlastně ryzí negativita, černá díra pohlcující sama sebe, která se může zachránit jen skokem slepé víry – leninským aktem revoluce pro revoluci samu...
A přesto – nezůstává něco, co bychom z dědictví revoluce měli podržet? Když si prohlížíme romantická zobrazení útoku na Bastillu, jímž započala Velká francouzská revoluce, nepociťujeme něco víc než rudou variantu hollywoodského kýče? Není v útoku na symbol krutovlády nějaké demokratické jádro, které přečkalo i věk velké laboratoře, v níž moderní vědotechnika proměnila svět?
Ano, ale musíme přestat myslet na Bastillu jako tvrz suverenity, kterou je třeba dobýt a obsadit. Suverénem byl v tradičním chápání jen Bůh a z jeho pověření (milosti) pak král. Moderní revoluční myšlení popravilo krále, ale místo aby s ním sťalo i samotný koncept suverenity, dosadilo na jeho místo lid. Slovo lid je ale právě proto zrádné, implikuje představu něčeho jednolitého, subjektu o mnoha hlavách, ale jednom vědomí. Lidské společenství je však bytostně pluralitní, mnohohlasé, což je fakt, který se každému dobyvateli Bastilly začne dříve či později jevit nepohodlným. Mimochodem, i automobil je takovou malou Bastillou, tvrzí, v níž se lze opevnit před okolním světem, proměněným v rychle uplývající šmouhy s krajinou nemilosrdně podřízenou požadavkům dopravní infrastruktury, a nechat se unášet iluzí vlastní všemoci, ač jsme bezmocnými vězni.
Měli bychom přestat Bastillu dobývat, je na čase ji obejít. To pozitivní, co zbylo z revoluce – totiž myšlenka vzít vládu do vlastních rukou, když je to třeba, nepodřizovat se stavu věcí tak, jak „přirozeně“ jsou –, by nás dnes mělo vést cestou „bypassování“ etablované moci; státní instituce jsou už příliš propojené se zbytnělým a přetučnělým systémem na to, aby jejich dobývání mohlo nezpůsobit kooptaci dobyvatele do „starých struktur“.
Skvěle to vystihl český prezident Václav Klaus, jakkoliv bylo jeho líčení NGOismu míněno kriticky a odmítavě. „NGOismus (...) se stal synonymem tužeb různých zájmových uskupení přebírat organizaci či řízení věcí veřejných, kterou obvykle vykonává stát. Rozdíl je v tom, že stát musí jednat podle pravidel daných zákony, že je tvorba těchto zákonů v každé svobodné společnosti ústředním tématem politické diskuse (a tedy i legitimních politických střetů) a že je státní moc utvářena všemi občany na demokratickém principu. To organizace typu NGO nejsou.
Hrozba obcházení, nahrazování, ‚bypassování‘ institucí státu, které jako jediné mohou být ručitelem vnější nezávislosti a garantem vnitřní svobody, hrozí zejména tam, kde instituce státu nemají dostatečnou přirozenou autoritu, protože byly příliš dlouho diskreditovány jako instituce různých totalitních či autoritativních režimů. V tom mají všechny posttotalitní země problémy podobné. Imunní ale nejsou ani země bez této minulosti.“ (Klaus 2005; kurzíva MŠ)
Autor se mýlí, když upírá občanské společnosti demokratičnost. Demokracie znamená takovou vládu, v níž se na rozhodování o věcech veřejných mohou podílet všichni občané, tj. bez ohledu na privilegia daná bohatstvím nebo postavením, jaká jim jinak ve společnosti přísluší. Myslím, že z tohoto hlediska je dnes v občanské společnosti daleko větší demokratický potenciál než ve státních institucích, hájících fakticky zájmy oligarchie a balancujících na hraně politického infarktu. Jinak má ale Václav Klaus pravdu, včetně toho, že potřeby bypassu nejsou ušetřeny ani země mimo někdejší sovětský blok. Rozdíl mezi nimi a tzv. totalitními režimy se začíná jevit jako historicky čím dál méně podstatný.
Věk revolucí skončil, zombie jejich tvůrců – Marxova strašidla, jak by řekl Jacques Derrida – nás však otravují stále. Nemohou dojít pokoje. Pokud jim, našim zrazeným otcům, chceme dopřát spravedlnost – „to, co lidé opravdu potřebují“ –, neměli bychom se v jejich stopách nechat unést zpupným symbolem Bastilly. Je ale otázka, zda nás její pánové nechají jen tak projít kolem.
Bibliografie:
Derrida, Jacques, Élisabeth Roudinesco. Co přinese zítřek? Dialog. Praha: Karolinum, 2003.
Furet, François. Francouzská revoluce, díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770−1814. Praha: Argo, 2004.
Kant, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh, 2001.
Klaus, Václav. 2005. NGO-ismus, nikoli jednotlivé nevládní organizace považuji za nebezpečí pro naši svobodu. Původně týdeník Reflex 3. 11. 2005, přetištěno on-line: http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=kcvigrrLtfkl_(20. 3. 2009).