Revoluce Artem Magun

Revoluce je bytostně moderní pojem, označuje historickou událost, která dělí dějiny vedví a představuje „zarážku“ vůči potenciálnímu pohybu zpět. Revoluce vytváří subjekt, který nejenže tvrdí, že je nový a že se očistil od veškeré minulosti, nýbrž jejž také veřejně uznávají druzí, kteří zažili týž zlom. Pokud ovšem existuje nesoulad mezi ideou revoluce a mezi reálnou kontinuitou, pak se revoluce ukazuje jako nezdařená, neúspěšná – anebo jako permanentní.

Samo slovo revoluce je výmluvné; původně poukazovalo na kruhový pohyb fortuny a znamenalo drastickou změnu, jež je zároveň návratem k někdejšímu stavu věcí. Za Velké francouzské revoluce se význam slova revoluce změnil: revoluce nyní znamenala jedinečnou, nezvratnou změnu. Revoluce pak vlastně poukazuje jak na historicitu – tedy na nezadržitelný a destruktivní proud dějin –, tak na zastavení dějin v okamžiku, kdy se udála jedinečná událost subjektivizace. Jinak řečeno, toto zastavení je způsob, jak může subjekt uchopit a osvojit si, alespoň symbolicky, zničující moderní pohyb „pokroku“. Tato „revoluce“ coby jedinečná událost působí jako brzda, která zastavuje „revoluci“ chápanou jako ustavičný cyklický pohyb (starší chápání) nebo jako destruktivní příval.

Walter Benjamin – myslitel revoluce par excellence, který nikdy žádnou revoluci nezažil – vyslovil paradoxní názor, že revoluce nejsou hybnou silou dějin, nýbrž působí spíše jako jejich brzda. Pokud se revoluce normálně jeví jako událost sebeuchopení, jako ovládnutí dějin subjektem, Benjamin – takřka jako by revolucionalizoval revoluci – vnímal její negativní, zadržující moc jako dílo těch, kteří byli dějinami poraženi a kteří se v minulosti kupí, aby vzdorovali přívalu dějin. Můžeme však dodat, že toto dílo poražených je pravým základem jakékoli vlády a že svobodný emancipovaný subjekt by nebyl svobodný, kdyby kdysi nebyl násilně poroben.

Tento rozpor v pojmu revoluce vyznačuje i politické a ideologické boje, které se kolem revoluce točí. Zprvu se možná zdálo, že Velká francouzská revoluce osvobodila všechny, ale postupem času začalo být zjevné, že různé sociální síly, jakož i odlišné subjektivní přístupy nastolovaly odlišnou interpretaci revoluce. Vládnoucí pojetí revoluce původně vycházelo od těch, kteří vnímali revoluci jako vítězství osvícenství, tedy jako vítězství autonomního, majetného buržoazního subjektu. Proti nim však stáli chudí sans-culottes („bez spodků“), kteří přišli s novým pojetím revoluce jako extatické mobilizace a mocně využívali jazyk chudoby, utrpení a soucitu. Jejich revoluce nebyla nepamětným řešením všech sociálních problémů, nýbrž spíše vypuštěním hejna trápení a zel, která Ancien Régime skrýval. Takováto revoluce byla revolucí chudoby: nikoli enrichissement, nýbrž bohatství chudoby samé. „Zchudli jsme, abychom zbohatli,“ praví Hölderlin, velký filozofický interpret Velké francouzské revoluce. V tomtéž kontextu hovoří o „komunismu duchů“. Právě v této době se slovo komunismus poprvé objevuje jako označení tohoto druhého typu revoluce – revoluce chudiny.

Od té doby se revoluce – a osvícenský emancipační potenciál jako takový – vnitřně rozpoltila na dva póly, na revoluci buržoazní a proletářskou, ale tato označení nejsou podstatná. Oba směry hájí svobodu a demokracii, oba odsuzují otroctví. Navzdory pokusům o jejich sjednocení, navzdory pokračujícímu úsilí liberálů přesvědčit nás o tom, že pomalá reforma buržoazní společnosti dosáhne cílů proletariátu, nelze tento rozpor na jeho vlastní úrovni překlenout. Buržoazní revoluce osvobozuje subjekt takový, jaký je, zatímco proletářská revoluce usiluje o rozvrácení samotné struktury společnosti, snaží se ji převrátit, alespoň na okamžik ji přeházet. Jak to v roce 1843 vyjádřil Karel Marx, ačkoli buržoazní revoluce zničila feudální společnost, její prvky nechala netknuté – totální revoluce, která měla přijít, měla rozložit samotné tyto prvky, takříkajíc rozbít sociální atomy.

Tutéž polaritu vykazuje další dvojznačný rys pojmu revoluce. Jakožto základna svobodného subjektu byla revoluce bezprostředně vnímána jako okamžik vzniku státu. Jakožto intenzivní událost si přirozeně vynucovala, aby byla časově omezená. Odtud oslavování revoluce, její přerod do podoby ideologème v posledních 200 letech. Francie, Spojené státy americké, později Sovětský svaz a mnoho zemí ze třetího světa mytologizovalo revoluci jako zakladatelskou událost – přesněji řečeno jako kouřovou clonu, která zakrývala jejich spíše nerevoluční, normalizační politiku. Alternativou této deaktivace revoluce je „permanentní“ revoluce. Samotný pojem vymyslel Pierre-Joseph Proudhon a proslavil jej Lev Davidovič Trockij, ovšem ve velmi speciálním smyslu buržoazní revoluce, jež se postupně rozvíjí v revoluci proletářskou. Stále však nemáme uspokojivou odpověď na otázku, jak lze aktuálně provést revoluci, a zároveň se vyhnout nesnesitelným podmínkám teroristické, totalitární společnosti.

Jaký je dnes osud revoluce? Na jedné straně, jelikož na světě najdeme značné množství režimů a situací, kde dochází k utlačování a tyranii, se revoluce stala svého druhu rutinou. Ačkoli někteří popírají, že bychom mohli hovořit o revoluci, pokud neexistuje jasná utopická vize budoucnosti, ve skutečnosti není důvod popírat, že i zjevně normalizující události, jako byl pád sovětského a prosovětských režimů ve východní Evropě v letech 1889–1991, obsahují revoluční momenty – prvky demokratické mobilizace, extatické radosti pramenící z porušení tabu, uskutečnění snů. To vše bylo skutečně revoluční. Poněvadž však bylo rozhodnuto, že je třeba učinit krok známým směrem a odvolat se na západní subjektivitu, a poněvadž hlavní hnací silou revoluce byla nová městská střední třída, která si osvojila buržoazní hodnoty, nepodařilo se těmto revolucím rozšířit emancipační impulz celou společností a postupem času vyšel na povrch konzervativismus „revolučních“ tříd.

Na druhou stranu se idea revoluce oddělila od praktických či utopických přesvědčení a byla spojena s možností existence jiného světa, s možností budoucnosti. Liberální kapitalismus, systém spíše latentní než otevřené nadvlády, nelze revolučně svrhnout, pokud je obrněn ve své tvrzi. Odpor si snáze razí cestu na periferii, kde je útlak naprosto hmatatelný, třebaže spíše vnějškově než vnitřním způsobem – tedy nikoli jako revoluce, nýbrž jako nacionální nebo náboženský boj proti západní nadvládě. Moderna vytvořila vědomí a strukturu permanentní revoluce, ale dnes je to buď revoluce proti nikomu, resp. vůbec žádná revoluce, nebo etnonáboženský guerillový boj. Za těchto okolností se zdá, že pouze nové mezinárodní hnutí s emancipací a schopností vzdělávat a přetvářet lidi dokáže ještě jednou zrevolucionalizovat revoluci. Odkud by takový pohyb mohl vyjít? Možná že z ohnisek komunistické zkušenosti, z mezinárodních postrevolučních podmínek, jež by mohly vytvořit intenzivní, nikoli extenzivní (budoucí) utopii. Jinak řečeno, dnešní svět vznikl díky revoluci, která dosud nenastala.