Ruino-filia: láska k ruinám Svetlana Boym
Počátek 21. století se vyznačuje silnou ruinofilií, okouzlením z ruin, které překračuje i postmodernu. V našem stále digitalizovanějším věku se ruiny jeví jako ohrožený druh, jako ztělesnění moderních paradoxů – připomínají nám hrubé přehmaty v moderní teleologii a spolu s tím i záhady lidské svobody.
Ruina doslova znamená něco, co ztroskotalo, co se zřítilo – ale ve skutečnosti znamená ruina spíš jistý pozůstatek a memento. Prohlídka ruiny tě vede do labyrintu dvojznačných časových adverbií – „už ne“, „ještě ne“, „ačkoli“ a „třebaže“, která si zahrávají s kauzalitou. Díky ruinám myslíme na minulost, která mohla být, a na budou-
cnost, která nikdy nebyla, ruiny nás trápí utopickými sny, že unikneme nevratnosti času. Walter Benjamin viděl v ruinách „alegorie samotného myšlení“, meditaci dvojznačnosti. Okouzlení ruinami ovšem není pouze intelektuální, ale i smyslové. Ruiny nás šokují tím, jak hmota mizí. Náhle se změní kritické čočky, a místo abychom žasli nad velkolepými projekty a utopickými záměry, vidíme bující plevel a smetánku v trhlinách zdí, skvrny na moderní průhlednosti a plíseň.
Od starověku existovala izomorfie mezi přírodou, architekturou a lidským tělem. V rozkládajících se sloupech můžeme vidět kmeny stromů, zatímco sloupové haly jsou oblíbeným místem přízraků bílých atlantů a karyatid. Podivný antropomorfismus ruin se objevil již v 16. století na scénách z anatomického divadla: pitvání lidského těla zde probíhalo na pozadí klasických ruin. Kostra a troska splývají ve zdvojené vizi ruiny. Ruiny ztělesňují lidskou obavu ze stárnutí, připomínají lidské podniky a jejich nezdary. Josef Brodský jednou přirovnal svůj zkažený chrup k Pantheonu– ačkoli toto srovnání není právo ani klasickým ruinám, ani zkaženým leningradským zubům, poeticky zachycuje jejich podivnou symetrii.
Ačkoli napůl zbořené stavby a fragmenty architektury patrně existovaly už od počátku lidské kultury, o ruinofilii to neplatí. „Ruinové vidění“ má svou historickou význačnost, kterou lze chápat jako zvláštní optiku formující náš vztah k ruinám. Současná ruinofilie souvisí s nostalgií, s oním typem nostalgie, který je spíše reflexivní než posilující, a souvisí rovněž se sny o potenciální budoucnosti, nikoli o imaginární minulosti.
Podle mého názoru nostalgie není jen anti-moderní; vznikla současně se samotným moderním projektem. Stejně jako moderna obsahuje i nostalgie utopický prvek, který však není namířen do budoucnosti. Někdy nemíří ani do budoucnosti, ale spíše stranou. Nostalgický člověk se cítí sevřen v konvenčních hranicích prostoru a času. Ruiny moderny 20. století, viděny současným prizmatem, potlačují i stimulují utopickou představivost, neustále posouvají a odsouvají náš snový prostor.
Současná posedlost ruinami není ani barokní meditací o světské vanitas, ani romantickým truchlením po celistvosti, jež byla ztracena. Místo aby recyklovaly romantické chápání malebnosti, zarámované za sklem, ruiny moderny zpochybňují tvorbu podobných „obrazů světa“ nabízejíce nový druh radikálního perspektivismu. Z perspektivy 21. století ruiny moderny poukazují na možné budoucnosti, které nikdy nenastaly. Tyto představy budoucnosti však nutně nevzbuzují posilující nostalgii. Místo toho nás upozorňují na vrtochy pokrokových vizí jako takových. Georg Simmel na počátku 20. století formuloval teorii ruin, která souzní s dnešními zájmy. Podle Simmela jsou ruiny přesný opak dokonalého okamžiku obtěžkaného možnostmi; retrospektivně odhalují, jaké vyhlídky měl tento epifanický moment. Není tomu ovšem tak, že by pouze vyjadřovaly úpadek, nýbrž i jistou imaginativní perspektivu v její nadějeplné a tragické dimenzi. Simmel spatřoval v okouzlení ruinami zvláštní formu „spolupráce“ mezi lidským a přírodním stvořením: „Příroda přetvořila umělecké dílo v látku svého vlastního vyjádření, stejně jako předtím ona sama sloužila jako látka umění.“ Tato formace ruin odhaluje mnohosměrnou mimési: lidé napodobují tvořivost přírody, avšak přírodní prostředí obdařuje lidské výtvory patinou věku. Dnešní „ruinové vidění“ je pohled smířený s perspektivismem, s hypotetickými dějinami a s prostorovou diskontinuitou.
Současné „ruinové vidění“ vyžaduje přijetí disharmonie a kontrapunktního vztahu mezi lidskou, historickou a přírodní časovostí. A co je nejdůležitější, dnešní ruinofilie není jen novoromantická slabost a odlesk našich vnitřních krajin. Znovu obnovené mimo-moderní ruiny nejsou jen symptomy, nýbrž jsou i prostorem, kde lze znovu zkoumat a produkovat významy.
Před dvěma staletími se Friedrich Schlegel vyjádřil k tempu, jímž vznikají moderní ruiny: „Z mnohých děl starověkých autorů se staly fragmenty. Mnohá díla autorů moderních jsou fragmenty už v okamžiku, kdy vznikají.“ Tempo moderní doby zrychluje jak konstrukci, tak destrukci, někdy doslova scvrkává časové trvání. Moderní ruiny jsou obzvlášť dráždivé, protože jsou zároveň zastaralé a současné. Ve svých úvahách o barokní truchlohře Benjamin poznamenal, že v ruinách „lidská historie fyzicky splynula s přírodním prostředím“. Pohlédneme-li zpátky na 20. století, spatříme neuvěřitelnou mnohost ruin moderny – od rozkládajících se konstruktivistických „domů utopie“, postavených na vizionářském úsilí a s použitím mizerných stavebních materiálů, po běžné dělnické domy či projekty na urbanizaci periferie; od pozůstatků starých továren a průmyslových podniků, které už v postindustriální ekonomii nemají místo, po nepostavené avantgardní věže, které dnes působí jako zničené babylónské věže a jako nevyužité kreativní údy kultury. Vidíme tu paradoxní fúzi, kterou Benjamin a Simmel předpověděli už téměř před stoletím: splynutí nadlidských modelů státu a lidské praxe, individuálních aspirací a kolektivního tlaku, vznosných snů a přízemního každodenního přežití. Existuje jeden významný rozdíl mezi ruinofilií a nostalgií: ruinofilie není tak spojená s osobním lidským příběhem; není to touha po domově či po vlastní identitě, je to spíše hmotná a tělesná zkušenost nevratnosti času, která má blízko k péči o svět. Ruinofilie může být antinarcistní, ale neméně melancholická, navzdory jejímu perspektivismu a jejím inspiracím.
V architektonických a uměleckých projektech, recyklujících průmyslové formy a materiály, se sama mimo-moderna vyjevuje ve formě ruinofilie, resp. tolerance a uznání ruin. Nové stavby a instalace ani neničí minulost, ani ji nepřestavují; architekt či umělec spíše spolutvoří s pozůstatky dějin, spolupracuje s moderními ruinami, redefinuje jejich funkci – utilitárně i poeticky. Výsledná eklektická přechodová architektura podněcuje k prostorovému i časovému prodloužení do minulosti a do budoucnosti, do různých existenciálních topografií a kulturních forem.
Mimo-moderní ruinofilie uznává disharmonii a rozpolcený vztah mezi lidskou, dějinnou a přírodní časovostí. Smiřuje se s perspektivismem a s hypotetickými dějinami a umožňuje nám pracovat s utopickými projekty jako s dialektickými ruinami – ne je diskreditovat či ničit, ale postavit se k nim čelem a začlenit je do naší pomíjivé přítomnosti.
Bibliografie:
Upravená část knihy Boym, Svetlana. Architecture of The Off-modern. Princeton Architectural Press, 2008. Viz. též „Nostalgic Technologies: Notes for the Off-Modern Manifesto” at www.svetlanaboym.com.