Ruiny Juan Valentini

V rozporu se všeobecnými tvrzeními nespočívá v současnosti ruina ani tak v pozůstatcích odcházející moci jako spíše v moci samotné a jejích mechanismech. Dokonce je to něco, co se obvykle považuje za dokončené, vítězné, nezastavitelné, drtivé. Nejde tedy ani tak o pozůstatek něčeho jako spíše o jev, který sice zdánlivě rozšiřuje obzory a obohacuje svět, ale ve skutečnosti ho ničí.

Jedno z pojetí ruiny definuje tento pojem jako „zbytky po zboření“. (Slovník španělského jazyka Královské akademie, který si libuje v tautologiích, uvádí: „zbytky jedné nebo více zřícených budov“). Gérard Wajcman v knize o současných vztazích mezi pamětí a uměním tvrdí, že ve 20. století není pro ruiny místo, protože současný kapitalismus přinesl technické a ideologické mechanismy pro vymýcení ruin ve své podstatě. Tento program byl podle Wajcmana uveden do praxe od konečného řešení v nacistickém Německu, kdy se genocida odrazila i v průmyslu a mnoha dalších oblastech a zároveň zanikla možnost podávat svědectví o vyhlazování. Od té doby snahy obnovit v zobrazení materiální podstatu ruiny zcela ztratily ze zřetele to, co bylo hlavním výdobytkem tohoto století: absenci neboli nepřítomnost jako předmět.1

Při přechodu od fordismu kam spadá nacistický podnik k postfordismu a spektakulární společnosti spíše než o ruinách mluvíme o „něčem, co dosloužilo, o něčem zruinovaném“. O mlýnku na kávu, který přestal sloužit svému účelu, ale na první pohled vypadá, že je v dobrém stavu, se říká, že dosloužil. Tento pojem se tedy používá v tomto smyslu. Kontrast mezi obrazem a funkčností vyvolává přesvědčení, ideologicky i prakticky všeobecně přijímané a stimulované různými více či méně vědomě kontrolovanými formami, že vše, co vypadá uspořádaně, je dobré, a že vše dobré je to, co vypadá uspořádaně2. V současnosti se za ruinu považuje něco, co pomyslně mizí z vizuálního plánu – a zároveň se zprostředkovaně projevuje jako stimul svou opozicí k ideálnímu, propagovanému řádu –, zatímco to zruinované se vynořuje jako převažující prvek viditelnosti (ve formě uzavřených čtvrtí, rezortů, konzumních center, všeho, co působí a vypadá jako tzv. ready made).

V průběhu posledního půlstoletí začlenila moc3 ruinu do svého pole působnosti tím, že zrušila svědectví (možnost rozvíjet diskurzivní postupy, které by vypočítaly příčiny její přítomnosti) a vytvořila diskurzy a obrazy, díky kterým výsledek destrukce prochází jako určitá forma liberálnosti nebo tvořivosti. Zruinované je přesně takový dvojí jev, kdy dochází ke smazání a kamufláži jako k rozšíření bezmoci.

Proto kvůli současné všudypřítomnosti vizuálního upadla ruina v zapomnění. (V této situaci obraz ruiny také skryl ruinu jako takovou.) A zde také pramení přesvědčení mnohých současných umělců, že zbytky destrukce jsou předmětem, který je nutné zviditelnit prostřednictvím nějakého díla což je podle mnohých úkolem umění, nebo podstatou, kterou je možné transformovat, prostorem, kde je možné rozvinout svou sílu. Přesně zde se objevuje nádor moci, ruina jako moc.

Abychom ruinu rozpoznali, měli bychom věnovat pozornost těm prostorovým produktům nebo konfiguracím, které v sobě nesou určitou formu předimenzovanosti, jak by jinými slovy řekl Austerlitz, protagonista Sebaldova stejnojmenného románu.4 Dokladem tohoto vleklého symptomu jsou velké budovy posledních tří století. Austerlitz, badatel bez vysokoškolského vzdělání ztracený v zákrutech své posedlosti analýzou, se věnuje studiu určitých budov a vztahu jejich rozměru, konfigurace, prospěšnosti a schopnosti odolávat času. Pod povrchem je jednou z hlavních otázek románu, jak se i přes neustálý současný technologický pokrok, systém produkce a výměny, který dnes převládá, rodí předimenzované stavby, které na jednu stranu představují a vykonávají moc, na druhou stranu nejsou schopné nabídnout budoucí možnosti využití. (A to dokonce ještě dříve, než byla dokončena jejich výstavba.) V jejich předimenzovanosti leží jejich nehybnost a v jejich nehybnosti jejich nevyhnutelná destrukce. Austerlitz přes melancholii, kterou zažívá a z které nemůže utéci, si představuje architekturu, jejíž měřítko by mohlo zachránit vztah založený na vzájemné pomoci a stimulaci mezi lidmi.

Avšak při bližším pohledu zjistíme, že ruina, protože se s ní napřed v této předimenzovanosti počítá, už je nevyhnutelná, už k ní dochází. Jedním z nejkonkrétnějších, každodenních účinků zřícené architektury – a obecně urbanismu – je znecitlivění, které vyvolává v těch, kteří v ní bydlí. Příkladem by mohly být věže, které slouží jako uzavřené čtvrti na výšku, kde se rozkládá a hnije dynamika a heterogenita sociálních vrstev pod uhlazeným pláštíkem technologické účinnosti, provokativní jistoty a nepohodlného pohodlí ničících tělo. Zruinované dokonce spočívá i v kompenzaci, kterou vytváří spektakulární obraz, ve srovnání s neschopností s ruinou něco udělat. V širším slova smyslu jde o kompenzaci ve formě nemyšlení vyvolanou zdáním reality.

Italský umělec Armin Linke vytvořil cyklus fotografií o summitu G8 z roku 2001, který by se také dal nazvat Ideologie jistoty obléhá Janov. Dílo ukazuje přechod od zruinovaného k ruině: od omezení městského života k jeho výbuchu a oproštění od citů. Začíná obrazem Janova, jehož obyvatelé utekli do jiných měst, vystrašení z uzavření oblasti, kde se bude konat summit kvůli hrozbám teroristických útoků; pokračuje pasivním napětím zpočátku vyvolaným mezi manifestujícími, policií a novináři a končí výbuchem těchto sil. Bilance: luxusní loď s osmi hodnostáři opovrhovanými v globálním měřítku a jeden mladík zastřelený policií.

Ale právě tady má ruina překvapivě ještě jiný smysl, související s chaosem a řádem života. Města ve svých nejrušnějších bodech vytvářejí zóny ne nutně kompaktní, nebo takové, které by bylo možné izolovat, často nejsou ani na první pohled patrné – kde společenská smlouva požehnaná státem nebo trhem vlastně neplatí. Pro mnohé jsou tyto oblasti pozůstatky aktivního města, avšak přesto se opakují na různých místech měst – dokonce i na těch nejneočekávanějších, např. v bezprostřední blízkosti finančních zón – jako prostory mocných pohybů a přesunů. Tam, kde subjektivita médií vidí pouze suť, existuje nadlidská a nekontrolovaná vitalita, která vytváří určitý typ viditelnosti, jejíž dosah se projevuje v konkrétních sociálních vazbách, které zakládá.

A v těchto oblastech také dosahuje extrémní síly nebezpečí a vykořisťování. Městský člověk, který při konverzaci v kavárně odsuzuje to, co se v těchto slepých koutech mapy děje, by bez nich nemohl vést svůj každodenní život. Mnohé služby, bez nichž by město nefungovalo, mohou být nabízeny pouze díky těm, kteří bydlí v těchto zónách. To znamená, že práce načerno nebo práce v nezákonných podmínkách je utajenou a nenahraditelnou hnací silou kapitalistického města. Tyto ruiny nakonec představují život ve své největší opozici a odolnosti, pohyb ve svém klimaxu ruiny a neustálém znovuobjevování. Tam, kde zruinované ztratilo svou expanzivní sílu, ruina vše pohltí, aby mohla na pozůstatcích znovu stavět.

Málokomu se tak jako např. belgickému umělci Francisi Alÿsovi podařilo dosáhnout reinterpretace některých z těchto vitálních zón. Vztyčení malého stanu uprostřed náměstí Zócalo v centru hlavního města, který si vyrobil z plakátů a dalších pozůstatků volební kampaně a vyhříval teplým vzduchem unikajícím na ulici z větracích šachet metra, odhaluje mechanismy politických uskupení jasným, jednoduchým a skvělým způsobem: znovuvyužitím pozůstatků z provozu těchto uskupení. Jedním z těchto pozůstatků je i samotná městská infrastruktura, tisícihlavé monstrum, ve kterém má své místo i to nejvíce zruinované a ruinující. Uprostřed toho všeho stojí stan, místo k bydlení, redefinice habitatu.

Na závěr – to, co se dnes předkládá jako ruina, skýtá možnost znovuoživit již zruinované. Ale zároveň se jedná také o důsledek tohoto znovuoživovacího procesu. A právě proto se může stát, že nebude co znovu definovat ani oživovat. A to je právě výzva, před kterou dnes stojí Evropa a Spojené státy po vypuknutí celosvětové krize v září 2008. Sdělovací prostředky všeobecně popisují tuto krizi pouze negativně.

Poznámky:

1 / Gérard Wajcman, El objeto del siglo (Amorrortu: Buenos Aires, 2001), 220n. (Rok vydání originálu: 1998).

2 / „10. června udeřilo na Tchaj-wanu zemětřesení o síle 6,5 stupňů, v mrakodrapu Thchaj-pej 101 byla naměřena menší intenzita než v budově Centra pro seismologická pozorování, která má 6 podlaží“, sdělil ředitel centra Kuo Kai-wen. Tchajwanský týdeník The Journalist uvedl, že budova Thchaj-pej 101 odráží prázdnotu a nejistotu tchajwanských obyvatel: „Potřebují utopickou stavbu, přehnanou iluzi, nějaké znecitlivění“. Clarín, 22. července 2003.

3 / Moc definovaná jako neschopnost konat a zároveň jako negace schopnosti konat jiných.

4 / W. G. Sebald, Austerlitz (Barcelona: Anagrama, 2002), 23. (Rok vydání originálu: 2001).