Sametová revoluce Jiří Suk

Ve 2. polovině 80. let 20. století procházelo sovětské komunistické impérium – jež mělo trvat „na věčné časy“ – změnami, které vedly k jeho rozpadu a novému rozdělení sil a hodnot ve světě. Někdejší Československo bylo většinou pouze pasivní součástí těchto změn, avšak na přelomu roku 1989/1990 po krátký čas výrazně spoluurčovalo jejich tvářnost. Sovětská „perestrojka“ spojená se jménem Michaila Gorbačova a znamenající pokus o hlubší reformy zkorumpovaného a strnulého byrokratického systému, nechtěla být strůjcem takového obratu, avšak vytvořila pro něj podmínky – uvolnila železnou obruč obepínající „vnitřní“ i „vnější“ sovětské impérium a umožnila národům a státům osvobozovat se z tuhých vazalských poměrů. V prvních letech „perestrojky“ se vše odehrávalo v rámci těch komunistických stran, které se s novým větrem vanoucím z Moskvy do té či oné míry a s těmi či oněmi motivacemi ztotožnily – v národních státech SSSR, Maďarsku, Polsku, Československu a Bulharsku; Rumunsko a východní Německo zaujaly k „perestrojce“ rezervovaný postoj. Od let 1987–1988 však dění přerůstalo možnosti osvícených (či osvícení předstírajících) center a vymykalo se jim z otěží. Dlouhou dobu tabuizované politické, hospodářské a národnostní problémy se draly na povrch, převratné události se kumulovaly, vzájemně ovlivňovaly a urychlovaly politický vývoj.

Hlavním důvod odstředivého pohybu tkvěl v reformních záměrech sovětského vedení, které proklamovalo svobodu slova („glasnosť“), úmysl zásadním způsobem demokratizovat Komunistickou stranu Sovětského svazu, nahradit nomenklaturní byrokratické řízení ekonomiky řízením manažerským a nově uspořádat vztahy Východu se Západem („nové myšlení“). Hledaly se způsoby, jak skloubit demokratické, pluralitní a tržní principy s realitou státu ovládaného komunistickou stranou a založeného na marxisticko-leninské ideologii. Liberalizační a demokratizační tendence však vesměs nevedly k očekávaným výsledkům, naopak prohlubovaly sociální, ekonomickou a národnostní krizi. Gorbačov a jeho lidé začali ztrácet popularitu. Ve stranické špičce se ostře polarizovaly názory. Reformy uvízly ve strukturálních rozporech. Sovětský blok překypoval odstředivými silami a jeho vedení z nezbytí proklamovalo svobodu podřízených národů a rezignovalo na roli přísného četníka. V roce 1989 se rozpadlo vnější impérium zahrnující státy střední a východní Evropy. Nové „jaro národů“ začalo v Polsku. Silná a nezávislá odborová organizace Solidarita – akceptovaná státní mocí jako politický partner, který se měl podílem na odpovědnosti alespoň částečně zdiskreditovat – ustavila už v prosinci 1988 Občanský výbor složený ze 119 zástupců opozičních struktur. Výbor byl rozdělen do patnácti skupin v čele s předsedy odpovědnými za perfektní připravenost Solidarity při náročných rozhovorech u „kulatého stolu“, které se měly týkat stěžejních politických, sociálních a hospodářských témat. Většina požadavků, které chtěla uplatnit, navazovala na ty původní z let 1980–1981 (zrušení cenzury, svoboda tisku, přístup opozice do médií, likvidace nomenklatury a organizačních monopolů, svoboda sdružování, nezávislá územní samospráva, ekonomická reforma atd.). Solidarita chtěla u „kulatého stolu“ působit jako mocná nátlaková skupina, jež přiměje režim k uvolnění poměrů a uspořádání svobodných voleb v blízké budoucnosti. „Kulatý stůl“ začal 6. února 1989. Rokování, která se vedla ve třech základních oblastech – hospodářská a sociální politika, politické reformy a hospodářský pluralismus, skončila 5. dubna dohodou o postupné liberalizaci a demokratizaci režimu. V zájmu budoucího uskutečnění svobodných voleb přistoupila Solidarita na model přechodných voleb, v nichž mohla získat v dolní komoře polského parlamentu – Sejmu – maximálně 35 % mandátů; volby do druhé komory – Senátu – se měly konat bez omezení. Solidarita se rozhodla, že po volbách nebude usilovat o moc, ani se na ní podílet kvůli „prohlubující se hospodářské krizi, reálné síle v podobě armády a bezpečnostního aparátu a také kvůli nejistotě ohledně postoje Moskvy“. Předpokládala, že v přechodném období bude působit jako parlamentní opozice, iniciovat legislativní změny a kontrolovat vládnoucí Polskou sjednocenou dělnickou stranu při výkonu moci. Naprosto jednoznačný a pro vládnoucí stranu zdrcující byl výsledek voleb ze 4. a 18. června. Solidarita v čele s Lechem Walesou obsadila takřka všechna místa ponechaná ke svobodné volbě – v Sejmu 260 z celkových 560 (a z 260 možných) a v Senátu 99 ze 100. Jednoznačné vítězství přimělo Solidaritu změnit strategii – ohlásila, že pokud vládnoucí strana obsadí funkci prezidenta republiky, bude opozice požadovat premiérské křeslo. 19. srpna pověřil polský prezident Wojciech Jaruzelski sestavením vlády katolického aktivistu ze Solidarity Tadeusze Mazowieckého. Nová vláda, v níž ze čtyřiadvaceti křesel obsadila Solidarita polovinu, začala pracovat 12. září 1989.

Také v Maďarsku se daly věci do prudkého pohybu. Rozhodující impulzy vzešly z vládnoucí Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS), která pod silným společenským tlakem uznala politický pluralismus a vzdávala se svého mocenského monopolu. Již v lednu 1989 schválil komunisty ovládaný parlament zákon o shromažďovacím a sdružovacím právu, který umožnil legálně zakládat politické strany. Nové strany vytvořily 22. března „kulatý opoziční stůl“, který měl sjednotit a připravit opozici pro vyjednávání s vládnoucí stranou o přechodu k demokratickému systému. Po určitých peripetiích začala 13. června politická vyjednávání u „trojhranného stolu“, kterého se zúčastnily MSDS, strany kulatého opozičního stolu a tzv. třetí strana tvořená oficiálními společenskými organizacemi. Citelnou prohru utrpěli vládnoucí komunisté 16. června, kdy se konal veřejný pohřeb ostatků předsedy maďarské vlády Imre Nagye a jeho druhů, popravených za podporu protisovětského povstání v roce 1956. Pohřeb se změnil v pokojnou celonárodní tryznu a manifestaci vůle ke svobodě a demokracii. Mimořádný sjezd MSDS (6.–10. října) uzavřel liberalizační období – zrušil Maďarskou socialistickou dělnickou stranu a vytvořil Maďarskou socialistickou stranu jako její nástupkyni, která se vzdala mocenského monopolu a přihlásila se k pluralitní parlamentní demokracii, smíšenému vlastnictví, sociální tržní ekonomice a občanské samosprávě. Ve dnech 17.–20. října schválilo Národní shromáždění ústavní a další zákonné dodatky dohodnuté u „trojhranného stolu“ o činnosti a hospodaření politických stran, zrušení Prezidiální rady, volbě poslanců a prezidenta republiky a nápravě rozsudků souvisejících s povstáním v roce 1956. Vypustilo z názvu státu slovo „lidová“ a vyhlásilo Maďarskou republiku za nezávislý právní stát. Na přelomu března a dubna 1990 se uskutečnily svobodné parlamentní volby, v nichž výrazně uspělo opoziční pravicové Maďarské demokratické fórum (43 %), Maďarská socialistická strana se ziskem 8,5 % hlasů nepropadla.

Vývoj v  Německé demokratické republice neměl kompromisní charakter, zdejší komunistický režim – vedený neostalinskými politiky v čele s Erichem Honeckerem – nepřipouštěl jakékoliv změny a trval na realitě dvou německých států s protikladným státním zřízením. Nespokojenost východoněmeckých občanů se všudypřítoným policejním režimem a nízkou životní úrovní, která především ve srovnání s životní úrovní západních Němců výrazně zaostávala, vyvolávala nálady zmaru. Za jediné východisko považovali mnozí lidé útěk do kapitalistické Spolkové republiky Německo. V květnu 1989 odstranilo Maďarsko zátarasy na své hranici s Rakouskem a umožnilo mnoha východním Němcům útěk na Západ.

Přechod hranice přestal být tolik riskantní a podněcoval další a další nespokojence – počet uprchlíků vzrůstal a začal nabývat podoby exodu. V září se ustavila opoziční formace Nové fórum a vyzvala státní moc k „demokratickému dialogu o úkolech právního státu, hospodářství a kultury“. Na podzim se vládnoucí elitě vymkly věci z rukou a další dění rozhodujícím způsobem ovlivnily masy, které zaplavily ulice a náměstí. Na počátku října demonstrovalo v Lipsku 20 000 lidí, o tři týdny později již 300 000. Policie se neodvážila zasáhnout. Demonstrace se rozrostly do dalších měst, lidé požadovali svobodné volby a občanské svobody. 9. listopadu si vynutili otevření hraničních přechodů mezi východním a západním Berlínem, padla „berlínská zeď“ jako symbol rozděleného Německa a Evropy. Původní opoziční požadavky liberalizace a demokratizace Německé demokratické republiky přerostly v jednoznačnou touhu demonstrujících občanů po sjednocení obou německých států. V březnu 1990 se v NDR konaly volby, v nichž výrazným způsobem uspěla Křesťanskodemokratická unie (CDU) západoněmeckého kancléře Helmuta Kohla – tedy program sjednocení NDR a SRN. Kandidáti Nového fóra ve volbách propadli. Od 1. července vstoupila v platnost měnová, hospodářská a sociální unie obou států, 23. srpna rozhodl východoněmecký parlament velkou většinou hlasů o přistoupení NDR ke Spolkové republice Německo. Německá demokratická republika zanikla 3. října po téměř 41 letech existence.

Změny se nevyhnuly ani zbývajícím státům vnějšího sovětského impéria. Bulharský „palácový převrat“ v listopadu a rumunská „krvavá revoluce“ v prosinci 1989 odhalily obě krajní možnosti – buď se vše podstatné odehraje jen v rámci vládnoucí strany, anebo se o moc bude bojovat v ulicích. Československo se nevydalo ani jednou z těchto cest. V první fázi „sametové revoluce“ připomínalo spíše německý obraz – zaplněná náměstí požadující konec komunistické hegemonie a svobodné volby, pak se přiklonilo k polsko-maďarskému vlivu, představujícímu historický kompromis mezi opozicí a státní mocí dojednaný u „kulatého stolu“.

Pokojná studentská manifestace 17. listopadu 1989 v Praze, tvrdě potlačená policejními jednotkami, se stala příslovečným spouštěčem revolučních dějů. Vysokoškolští studenti bezprostředně po policejním zásahu kontaktovali intelektuály, umělce, divadelní a filmové herce a v návalu oprávněného rozhořčení, které nezná strach, vytvářeli první aktivní ohniska občanské nespokojenosti. Zrodilo se stávkové hnutí. Od 18. listopadu stávkovala víceméně všechna pražská divadla, v dalších dnech se k nim přidávaly soubory z ostatních měst. Desítky divadelních sálů v celé zemi se proměnily v otevřený prostor veřejných diskusí. Od pondělí 20. listopadu se rozběhla stávka vysokých škol, k nimž se záhy připojila většina středních škol. Už 19. listopadu ovládli demonstranti střed Prahy, policejní jednotky se víceméně stáhly. Prostor v horní části Václavského náměstí se změnil v místo permanentní protirežimní agitace. Od 20. listopadu se každé odpoledne v centru hlavního města konaly mítinky za účasti statisíců lidí, ke kterým se připojovaly miliony dalších demonstrantů ve většině měst Čech, Moravy i Slovenska.

V neděli 19. listopadu vzniklo v Činoherním klubu v Praze Občanské fórum (OF) jako politické hnutí zahrnující nejen disidentské skupiny, ale všechny nespokojené a pobouřené občany, mezi nimiž se ocitli dokonce i někteří komunisté a členové stran Národní fronty. Všeobecně respektovanou vůdčí osobností OF byl nejznámější středoevropský disident Václav Havel. Ve stejných chvílích se v hlavním městě Slovenska Bratislavě ustavilo obdobné občanské hnutí Veřejnost proti násilí. Tribuny VPN se stali ekologický aktivista Ján Budaj a populární herec Milan Kňažko. Cílem OF a VPN byl dialog se státní mocí o liberalizaci a demokratizaci totalitního Československa. Pod silným tlakem zaplněných ulic a náměstí, který vyvrcholil 27. listopadu masovou generální stávkou, zahájila komunistická moc, reprezentovaná předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem, na sklonku prvního revolučního týdne rozhovory s opozicí.

Výsledkem politických jednání byly první liberalizační kroky – propuštění politických vězňů, odstranění ústavních článků o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti a o uzavřeném politickém systému Národní fronty, legalizace opozičních seskupení, jejich přístup do médií atd. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí požadovaly zásadní změny ve složení a programovém zaměření vlády, avšak samy se zatím nechtěly podílet na moci. Neochota vstoupit do vlády vyplývala z toho, že občanská hnutí vznikla příliš překotně, vlastně až po 17. listopadu 1989 a potřebovala čas na zformování organizačních struktur a vytvoření politického programu. Prudký spád událostí je zaskočil. Premiér Adamec využil velkoryse poskytnutého prostoru a 3. prosince představil vládu, v níž nadále dominovali komunisté – ponechali si 15 z 20 funkcí. Nejdůležitějším hybatelem ovšem zůstávala mobilizovaná veřejnost, která federální vládu s takovou převahou komunistů prudce odmítla. Protesty měly bouřlivý, ale kultivovaný ráz a nepřerostly v násilí. Opoziční hnutí si v následujících dnech uvědomilo, že nechce-li se propadnout, musí převzít vládní odpovědnost. Premiér Adamec ztratil manévrovací prostor a odstoupil. Do „vlády národního porozumění“, vedené vstřícným komunistou Mariánem Čalfou, vstoupilo sedm ministrů Občanského fóra a obsadilo klíčové hospodářské a legislativní rezorty, nikoli však ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany, a navíc Veřejnost proti násilí ve vládě nezastupoval žádný ministr. Nezanedbatelné disproporce v převzetí moci, v hektické atmosféře nepovšimnuté a nereflektované, předznamenávaly krizi v oblasti pacifikace represivních složek komunistického režimu a ve sféře česko-slovenských vztahů.

10. prosince, v den jmenování federální vlády a rezignace komunistického prezidenta Gustáva Husáka, oznámily OF a VPN, že jejich společným kandidátem do funkce prezidenta je Václav Havel. Proti této kandidatuře se rafinovaným způsobem postavili komunisté. Ve Federálním shromáždění – nejvyšším zákonodárném sboru československé federace – disponovali pohodlnou většinou a rozhodli se prosazovat přímou volbu prezidenta, v níž očekávali vítězství svého kandidáta – bývalého premiéra Ladislava Adamce. Všechny politické strany a společenské organizace na Slovensku odmítaly Havla ve prospěch politického symbolu roku 1968 – Alexandra Dubčeka. Nastala paradoxní situace: OF jako revoluční politické hnutí chtělo, aby prezidenta v souladu s komunistickou ústavou zvolilo komunisty ovládané Federální shromáždění, naproti tomu komunistická strana se chystala provést zásadní ústavní změnu účelovým nastolením prezidentského systému. Tomu chtělo OF rozhodně zabránit. Vyjednávání o této otázce u „kulatého stolu“ však selhávala. Demokraté proklamovali vstřícnou státotvornost a rozhodli se převzít státní a politické struktury a procedury, protože se obávali ústavní destabilizace. Odmítali pokračovat neústavní, revoluční cestou. Ve Federálním shromáždění však nedisponovali ani jedním poslaneckým mandátem a nedokázali třísetpadesátičlenné zákonodárné těleso ovládat. Neměli v ruce žádné formální nástroje, mohli jen znovu mobilizovat veřejnost. Obávali se však další vlny nespokojenosti, která mohla parlament smést a zablokovat prezidentskou volbu. A to si demokraté nepřáli, neboť nebyli připraveni na neústavní vývoj.

Východisko z patové situace nabídl prezidentskému kandidátovi Havlovi na soukromé schůzce premiér Čalfa 15. prosince v Úřadu předsednictva vlády. Domluvili se na koordinovaném postupu, jehož cílem bylo přesvědčit většinu poslanců FS, aby ještě v roce 1989 zvolili Havla prezidentem republiky. Čalfa v parlamentu obratně intervenoval a někteří komunističtí poslanci se už 19. prosince na společné schůzi obou sněmoven vzdávali přímé volby a vyjadřovali ochotu volit Havla. Paralelně s premiérovými kabinetními intervencemi však každý den před parlamentem demonstrovali studenti svou podporu Havlovi. Dvojímu tlaku – shora a zdola – nedokázali komunističtí poslanci odolat.

Aby po volbě prezidenta nepropukla krize v česko-slovenských vztazích, bylo nutné oboustranně uspokojivým způsobem odstranit napětí mezi českým a slovenským kandidátem na prezidentskou funkci – Havlem a Dubčekem. Oba se kvůli tomu několikrát setkali. Komplikované rozhovory – paralelně provázené jednáními politických stran u „kulatého stolu“ – skončily dohodou o obsazení nejvyšších státních funkcí – Alexander Dubček byl 28. prosince zvolen předsedou Federálního shromáždění a Václav Havel o den později československým prezidentem, oba jednomyslně. Až po volební ceremonii završené slavnostní mší Te Deum v katedrále sv. Víta ukončili vysokoškolští studenti, od 17. listopadu hybná síla a symbol protestního hnutí, svou stávku.