Sebekolonizace Joaquín Barriendos Rodríguez

V přednášce Culture, Space, and Agency in Contemporary Freetown: The Making and Remaking of a Post-colonial City (jež tvořila součást přednáškového programu Platformy 4 na přehlídce současného umění Documenta 11 v německém Kasselu), kterou Ibrahim Abdullah přednesl 19. března 2002 v lagoském Goetheho institutu, si sierraleonský autor klade následující otázky: Může vynořování subalterních kultur otevřít prostor k přestavbě nových modernit či modernit paralelních k okcidentalizující a koloniální modernitě? A dokážou tyto kultury vykořenit eurocentrické předsudky, jako je např. klamná a marginalizující ontologie „třetího světa“ či myšlenka „komplexu závislosti kolonizovaného“?¹ Nebo budou v kontextu postmoderny spíše setřeny a znovu pohlceny, jako byla subalterní studia z velké části ovládnuta a zcizena některými konformními představami epistemologického mainstreamu o cultural studies?²

Abdullah a řada kritiků postkoloniálního projektu, zabývajících se přepisováním historie koloniální kartografie, považovali akceptaci rozmanitých alternativních modernit za stěžejní pro vytváření prostorů k vymezování koloniálních identit. Prostorů, odkud by byly vyloučeny protiklady jako centrum-periferie, bílí-černí, opatrovnické kultury-opatrované kultury atd. a kde by zároveň nastal rozklad transkulturních politik reprezentace, splácejících dluh kolonizující moci a okcidentalismu. Položením otázky v množném čísle „Jsme svědky nastupující alternativní modernity?“ Abdullah polemizuje s dekolonizací Afriky, sází na přeformulování historie zdola a na přepsání či odepsání imperiálního diskurzu v přímém protiútoku (write back³). Zároveň také věří v osvobození subjektivity nastupujících kultur, které vlivem mnohasetleté kolonizace území zůstaly mimo etický obzor Západu.

Ibrahim Abdullah i skupina kurátorů Documenty 11, vedených Okwui Enwezorem, považovali přijetí plurality modernit a uznání „domorodých modernit“⁴ s různými vývojovými trajektoriemi za bod zlomu, na jehož pozadí byly soudobá estetika a současné umění i cirkulace kulturních reprezentací, kterou v praxi vyvolávají, chápány jako podstata nové „postkoloniální konstelace“.⁵ To by naznačovalo, že umění a různé transestetické kulturní významy, které se skrze ně mohou utvářet, byly považovány za minimální nutnou podmínku k tomu, aby se pomocí nové geopolitiky současného estetického vědění deaktivovaly četné deteritorializované formy kolonialismu, dodnes přetrvávající v podobě přefiltrované globalizací kultury, globalizací směnného internacionalismu estetiky,⁶ globalizací zmasovění jinakosti, globalizací demografického a migračního boomu, globalizací řízení diverzity a sociálních nejistot a konečně globalizací neokoloniálních politik identity. Řečeno slovy Okwui Enwezora, tato „postkoloniální konstelace je prostorem umožňujícím rozšíření definice toho, co utváří současnou kulturu a její průniky do ostatních oblastí praxe. Je dějištěm křížení historických sil sdružených proti hegemonním nárokům imperiálního diskurzu“.⁷ Pro Enwezora i další teoretiky a curators, zabývajícími se modely politické subordinace z pohledu estetiky, musí vést náležité zmapování postkolonialismu k projektu postupného rušení západních systémů odautorizování nastupujících kultur.

Nicméně navzdory snahám Documenty 11 obhájit postkoloniální umění současná kulturní kartografie dekolonizace vůbec nedává prostor pro dekolonizaci způsobů myšlení, protože kromě jen částečného zrušení koloniálních geografických hranic neřeší projekt emancipace subalterních kulturních subjektivit či „dekolonizaci imaginace“ (jak tento proces nazvali Jan Nederveen a Bhikhu Parekh⁸). Naopak se zdá, že dekolonizace vyměnila vlastnictví těla a užívací právo k území za duševní násilí a za institucionalizaci politik kulturní autoreprezentace neboli za formy dozoru nad cirkulováním a obchodováním představ a identit. Kasselská přehlídka umění je tudíž daleka toho stát se archetypem transparentní multikulturní reprezentace, o což bylo v řadě příležitostí usilováno. Taková reprezentace (jak poukázal Maharaj) je totiž nedosažitelná, ba dokonce nežádoucí, protože vyrovnání rozmanitosti kultur s cílem umožnit jejich srovnatelnost uvádí do chodu související implicitní či explicitní, bezprostřední nebo navazující proces kulturní stereotypizace.⁹

Je to právě transkulturní estetika, jež nabízí prostor pro symbolické zhodnocení rozmanitosti a dává možnost vyrušit účinnost strategií symbolického násilí. Tím se mění proces internacionalizace současného umění v dějiště směny subjektivit a mezikulturních imaginativních prostorů. Tedy v místo, kde zintenzivněná estetika umění usiluje o bourání epistemologických hranic, které se donedávna jevily jako nepřekonatelné z hlediska reduktivních a jednosměrně zaměřených teorií umění, postavených na principech autonomie, uzavřenosti a neposkvrněnosti uměni a vizuality.

Poznámky:

1 / Nutno připomenout, že šlo o reakci na západní předsudky, které se rozmnožily po vydání textu Octava Mannoniho Psychologie de la colonisation. Paříž: Editions du Seuil, 1951 (v němž francouzský psychoanalytik uplatnil koncept „komplex závislosti kolonizovaného“). Autorem této reakce byl Franz Fanon (Piel negra máscaras blancas. Buenos Aires: Abraxas, 1973.), jenž převrací schéma dominance a závislosti, které Mannoni s odkazem na Adlerovy teorie použil pro lakonické „ospravedlnění“ kolonizace tím, že ji zasadil do jádra politik evropské okcidentalizace. Druhé vydání Mannoniho dílo vyšlo pod názvem Prospéro et Caliban: Psychologie de la colonisation. New York: Frederick A. Praeger, 1964. Mannoni, jenž tvrdil, že třetí svět je místo vhodné pro otroctví, svou myšlenkou o komplexu závislosti kolonizovaného vyvolal nespočet eurocentrických postojů uvnitř projektu dekolonizace Afriky. Mýtus o Kalibánovi, stvořený Shakespearem v knize Bouře (1611), Mannoni pozměnil tak, že od té doby sloužil jako metafora přesouvající či vracející kolonialismus z Evropy zpět do jejích „periferií“; více k tématu viz Monegal, „Las metamorfosis de Kalibán.“ Vuelta 25 (1978): 23–26.

2 / Polemika mezi Spivakovou a Eagletonem vzešlá z Eagletonova výpadu „In The Gaudy Supermarket“, London Review of Books (Vol. 21, No. 10, 1999), proti feminismu, postmarxismu, dekonstruktivismu a poststrukturalismu, o němž ve své knize A Critique of Postcolonial Reason: Towards a History of the Vanishing Present (Cambridge: Harvard University Press, 1999) indická teoretička pojednává, velmi názorně dokresluje, o čem zde hovoříme. Článek Colina Wrighta Can the Subaltern Hear?: The Rhetoric of Place and the Place of Rhetoric in Postcolonial Theory analyzuje Eagletonovu kritiku a navazuje na Spivakové text „Can the Subaltern Speak?“ (in Marxism and the Interpretation of Culture, edited by L. Grossberg and C. Nelson. Illinois: University of Illinois Press, 1988) s cílem zhodnotit patřičnost imanentní kritiky subalterních studií charakteristické pro globální projekt postkoloniálních studií.

3 / Koncept write back aplikovaný na procesy dekolonizace subjektivity prosadili ve svých dílech autoři Ashcroft, Griffiths a Tiffin (The Empire Writes Back: Theory and Practice in Post-colonial Literaturek. Londýn: Routledge, 1980.). K tomuto tématu viz rovněž Brown, Brandon. „Subversion versus Rejection: Can Postcolonial Writers Subvert the Codified Using the Language of the Empire?“ English 27 (1997); Wa Thiong‘o, Ngugi. Decolonizing the Mind: The Politics of Language in African Literature. Londýn: James Curry, 1981; Decolonising Fiction. Edited by Diana Brydon and Helen Tiffin. Sydney: Dangaroo Press, 1993.

4 / Více ke konceptu vernacular modernities viz výstupy kongresu organizovaného institutem Emory’s Institute for Comparative and International Studies (ICIS) v dubnu 2000 pod názvem Vernacular Modernities. Crossing Borders: Revitalizing Area Studies, http://anthropology.emory.edu.

5 / Koncept „postkoloniální konstelace“ viz Enwezor, „The Postcolonial Constellation: Contemporary Art in a State of Permanent Transition.“ Research in African Literatures, Vol. 34, No. 4 (2003): 57−82, původně přichystáno pro sympózium African Research Focus Group, Idee Levitan IHC Endowed Lecture Series, and UCSB Arts Symposium, organizované střediskem Interdisciplinary Humanities Center dne 7. 5. 2003; další informace k tématu jsou dostupné v rozhovoru Karen Raney s Okwui Enwezorem nazvaném To-ing and fro-ing, vydáno Raney, K. (ed.), Engage. Promoting greater understanding and enjoyment of the visual arts, č. 13, Londýn, srpen 2003, a rovněž v Enwezorově textu The Black Box vydaném v katalogu Documenta 11_Plataform 5: Exhibition, díl II, Ostfildern-Ruit, Hatje Cantz Publishers, 2002.

6 / Srov. Nkrumah, Kwame, Le néo-colonialisme. Dernier stade de l’impérialisme, Londýn: E.P.A, 1973.

7 / Enwezor, op. cit., pozn. 5.

8 / Pieterse, Jan Nederveen a Parekh, Bhikhu, eds. The Decolonization of Imagination: Culture, Knowledge, and Power, Londýn: Zed Books, 1995.

9 / Lidchi, H., „The Politics and Poetics of Exhibiting Other Cultures.“ In Representation: Cultural Representations and Signifying Practices, edited by Stuart Hall. Londýn: Sage, 1997.