Socialistická minulost Keti Čuchrov

Socialistickou minulost mají země bývalého Sovětského svazu, jakož i řada východoevropských zemí socialistického bloku sjednocených Varšavskou smlouvou (1955–1989). Za rok rozpadu socialistického bloku bývá považován rok 1989, kdy byla demontována Berlínská zeď, jež rozdělovala západní a východní Německo. Sovětský svaz však oficiálně přestal existovat až 8. prosince 1991 (Bělověžská dohoda). Rusko a bývalé země Sovětského svazu, jež získaly suverenitu a nezávislost, se poté spojily v nový, již ne ideologický svaz – SNS – Společenství nezávislých států.

První roky po pádu socialistického pořádku byly věnovány liberalizaci občanské sféry, přechodu k tržnímu hospodářství, zřízení institucí svobody slova, kritice totalitarismu a pozdně sovětského autoritářského byrokratického režimu. Průvodním jevem byl ikonoklasmus socialistické a komunistické symboliky – demontáž pomníků, přejmenovávání názvů náměstí, ulic atd.

Kritika „sovětského“ politického systému a jeho nedostatkové ekonomiky se přitom ani v pozdně sovětském období, ani v postsovětských 90. letech nevedla z pozic marxismu nebo socialismu, jež byly zdeformovány zkorumpovaným byrokratickým aparátem zemí socialistického bloku. Tato kritika měla za vzor především liberální demokracii v podmínkách vyspělého kapitalismu. Dotyčná pozice se zformovala na konci 60. let, kdy se ze společenského vědomí vytratily poslední naděje na emancipaci socialistického režimu, na „socialismus s lidskou tváři“. Proto od konce 60., stejně jako v postsocialistických 90., za vzor sociálního státu platil blahobyt západních konzumních společností (v protikladu k „chudé“ socialistické ekonomice a zaostalé sféře požitků). Zatímco země východního bloku (ovšem s výjimkou zemí bývalé Jugoslávie) řešily složité politicko-ekonomické problémy s orientací na postupnou, plynulou integraci do Evropy a později do Evropské unie, v bývalých sovětských republikách, včetně Ruska, proces rozchodu se socialistickou minulostí probíhal velmi bolestivě.

Tržní kapitalismus uspokojil poptávku po spotřebě, avšak zcela anuloval sociální balíček skládající se z bezplatného vzdělání, lékařské péče a bydlení. Kulturní a umělecké instituce neměly vlastní zdroje pro rozvoj a zvyšování kvalifikace, často byly financovány pouze ze zahraničních fondů. Hlavním paradoxem je však ideologické vakuum, které tu zbylo po komunismu. V mnoha socialistických zemích zůstalo zdánlivě prázdné, ve skutečnosti je však zaplnily nacionalistické pseudoideologie, což v řadě regionů vedlo k etnickým a geopolitickým konfliktům.

Socialismu (a komunismu) vcelku nelze upřít, že přes prolhanost vládnoucích špiček socialistických států a neslučitelnost jejich dogmatické stranické rétoriky s reálnými potřebami občanské sféry je v té podobě, jak jej zformuloval Marx, univerzalistickou teorií, která rozvíjí všeobecné humanistické kategorie: antiimperialismus, odmítnutí ekonomiky zaměřené na zisk, rovnost, občanství, solidaritu, společenské hodnoty atd.

Etnocentrismus, nacionalismus a barbarský kapitalismus privatizující veřejné zdroje a veřejný prostor, které v mnoha postsovětských republikách vypučily po zániku socialismu, naproti tomu vynesly na povrch hodnoty protikladné univerzalismu socialistické politické teorie. Zatímco ve vyspělých postindustriálních západních zemích sociálnědemokratický projekt, i když v podmínkách kapitalismu, přispěl k rozšíření prostoru nevládních institucí, občanské společnosti a kritické teorie, v mnoha zemích, které se náhle vzdaly socialismu, vývoj společnosti po krátkém období mediální liberalizace prudce nabral opačný směr rušení demokratických institucí, potlačování kriticky naladěných politických sil v zákonodárné praxi, uzavírání veřejné sféry a politické diskuse. K takovým excesům docházelo především v zemích SNS. Je tedy možné říci, že v mnoha socialistických regionech reakční stagnaci pozdního socialismu vystřídala ještě hlubší reakce v ekonomice, politice a náboženství, které zde stále víc hraje roli ideologie a vystupuje jako apologet etatismu.

Zatímco v období perestrojky byly socialistické metody řízení kritizovány pro dogmatismus, totalitarismus a krizi demokratismu, pak později (od poloviny 90. let) se přepisování dějin začalo ubírat směrem k radikálnímu přehodnocení socialistické éry. Socialismus a odkaz revoluce se staly terčem kritiky z perspektivy předrevoluční monarchistické tradice. Obrazy patriotismu, blahobytu, ekonomického růstu a kulturního rozkvětu začaly být asociovány s předrevolučními kulturními paradigmaty. Tento příklon k tradicionalismu ještě víc prohloubila skutečnost, že liberalismus, který hodnotil sovětskou minulost výlučně jako zločin, byl nucen ignorovat dědictví revoluční avantgardy, sovětského filmu a literatury jakožto prokomunistickou herezi. Jelikož však není možné zcela vyloučit z dějin všechny kulturní objekty, ve své první fázi postsocialistická liberální kritika dávala přednost tomu, co se odehrávalo před Říjnovou revolucí, příkladům vysloveně disidentské kultury či antisocialistické kultuře emigrace.

V roce 2000 začal s nástupem V. V. Putina do prezidentského úřadu v Rusku proces úpadku liberalismu jak v politice, tak v kultuře (jako ostatně v řadě dalších bývalých sovětských republik). Vládnoucím diskurzem moci se nakonec stal velmocenský projekt, projekt impéria, kritický k rozpadu nejen Sovětského svazu, ale celého socialistického bloku. Mnozí politologové a političtí technologové, jakož i zástupci ruské kultury, často hodnotili tento rozpad jako ponižující porážku, na niž byl Sovětský svaz nucen přistoupit pod tlakem Západu. Nyní se projekt Sovětského svazu interpretuje již ne jako socialistický projekt (ať už s kladným nebo záporným znaménkem), ale jako vlastenecký projekt impéria pod ochrannou rukou Ruska. Jinými slovy, v dějinách Sovětského svazu začíná být kladně hodnoceno právě imperiální a mocenské pozadí, a nikoli socialistický projekt. Liberální politologové pak uplatňují tutéž logiku v opačném gardu: sovětský projekt byl nehumánní a imperiální právě proto, že byl socialistický. Absolutně stejnou logiku reprodukuje historická analýza socialistické minulosti v zemích Pobaltí a bývalého východního bloku.

V případě putinsko-medveděvského Ruska to přepokládá následující politickou záměnu: v danou chvíli v Rusku vládne projekt impéria; liberální kritici Ruska a zahraniční politologové přitom nerozlišují mezi projektem socialismu jako imperiálním projektem a dnešním putinským pseudoimperialismem. Vzhledem k dominantnímu postavení imperiálního diskurzu v Rusku tedy vládnoucí moc vylučuje z vlasteneckého projektu nebo prohlašuje za nepřátele Ruska všechny, kdo nezapadají do projektu impéria. Na druhou stranu, jestliže prohlásíme, že socialismus je imperialismus, pak místo toho, abychom vykrajovali socialistický projekt z dějin, můžeme klidně ztotožnit tento projekt s postsocialistickým putinským imperialismem. Proto je potřeba vyloučit ze socialistického projektu jakýkoli emancipační politický program a omezit jeho cíle na myšlenku rozšiřování a posilování impéria. To znamená, že se ze socialistického projektu vytěsňuje revoluce, Marx, Lenin, projekt společenské emancipace atd. a jako ikony socialismu jsou vyzdvihovány stalinský empír a geopolitické hranice Sovětského svazu. Ředitel Institutu globalizace Boris Kagarlickij nicméně zastává stanovisko, že Sovětský svaz z hlediska své genealogie a svého projektu nebyl impériem. Pod zkratkou SSSR se skrývá název „Svaz sovětských socialistických republik“, jehož znění naznačuje, že tento svaz byl uzavřen v daných hranicích jen proto, že jiné státy nebyly socialistické, že odmítly socialistickou cestu, a nikoli proto, že by účelem tohoto uzavírání byl imperiální holismus. Projekt SSSR se stal projektem impéria až ve 30. letech. Avšak vzhledem k tomu, že v samotném socialistickém projektu byla od počátku přítomna antiimperialistická a politicky emancipační objednávka, v některých zónách života socialistického prostoru i nadále přežíval antiimperialistický projekt.

Jinými slovy, stalinistický projekt v daném případě musíme chápat nikoli jako ikonu Země sovětů, ale jako její nepřijatelnou erozi. Co se týče komunismu, veškeré diskuse na toto téma jsou irelevantní, protože žádný komunismus tu ve skutečnosti nikdy nebyl, existoval jen v podobě utopie.

Boris Groys nicméně ve svých knihách Gesamkunstwerk Stalin¹ a Komunistické postskriptum² naopak tvrdí, že bez ohledu na ideální představy o komunismu nebo socialismu je to právě faktická zkušenost, co je třeba považovat za komunismus. Tj. že komunismus jsou celé dějiny od bolševismu přes stalinistický totalitarismus až po brežněvskou stagnaci a že se jedná spíše o estetický a ve své podstatě antidemokratický projekt, který není životaschopný v sociálním a politicko-ekonomickém ohledu. Komunismus totiž usiluje o zhmotnění ideálu – utopie, což v rovině empirických dějin nemůže nevyústit v ideologii. Jinými slovy, nemůžeme si představit neideologický socialismus. Ten je nemožný ze své podstaty.

Otázka, které dosud čelí všechny bývalé socialistické země (dokonce i přesto, že mnohé z nich radostně konstatují zpřetrhání vazeb k socialistickému utopismu), je následující. Je možné najít v socialistické minulosti zbytek, který by nebyl totožný se shora vnucenou byrokratickou ideologií, který by nevyzníval jen jako utopický, vysněný obraz (právě utopie je přece hlavním paradigmatem analýzy „komunistické“ minulosti jak v západní slavistice, tak v lokálním bádání)³ a který by se neproměnil v kýčovitý relikt zašlé éry? Obsahuje socialistická minulost také takové reálie, jež by volaly po jiném přístupu než archeologickém, jenž je běžný ve slavistice, nebo dekonstruktivistickém, který používá liberální kritika či ironické umění soc-artu?

Tato otázka je zcela na místě, protože zkušenost socialistického období je sice velmi bedlivě zkoumána, toto zkoumání se však buď omezuje na fakta a statistiky, nebo se snaží odhalit nějaký další odiózní rys socialistického autoritářství v kultuře, vědě, médiích atd., nebo konečně dotyčnou zkušenost paroduje, jak to dělá např. umění soc-artu.

Co analýza socialistického období skutečně postrádá, je antropologický rozbor symbiózy života a socialistického nevědomí, které musel obsahovat socialistické období v celé jeho mnohotvárnosti navzdory dogmatismu a ideologičnosti stranické byrokracie.

Tyto antropologické dokumenty však přece jenom nacházíme. Takovými dokumenty jsou např. fotografické série Borise Michajlova ze sovětského a postsovětského období (Suzi a další, 1967; Nedokončená disertace, 80. léta; Za soumraku, 90. léta, atd.).

Ideologické symboly nebo klišé, ať se zdají být jakkoli vylhané a komické, zde nemohou zničit a vytlačit životní rozměr. Přitom však tento život sám ve své celistvosti by nebyl možný bez aury socialismu, která je v něm skrytě přítomná. V čem však tato aura spočívá? Dá se nějak artikulovat? Je nostalgie po této auře pouhou tíhou k minulosti, nebo v sobě obsahuje nějaký potenciál pro přítomnost?

Tím, co zakládá „socialistický“ charakter prostředí Borise Michajlova, vůbec nejsou symboly ideologie, které nacházíme téměř na každém kousku prostoru, ani ubohost reálií, ba ani specifická faktura nekvalitního sovětského materiálu (i když to všechno také). Aura socialismu se u Michajlova manifestuje v kontaktu mezi lidmi. Nachází se v neviditelném prostoru mezi hrdiny jeho fotografií, v jejich vzájemných vztazích různé povahy – komunikativní, směnné, výrobní. A právě tento vzájemný poměr odhaluje znaky, které nejsou vnuceny shora, ale vlastní životu samému. Nejsou tu zóny, kde by soukromý prostor vypadal jako soukromý, kde by jako prostředek mezilidských vztahů vystupovalo vlastnictví. Tento, dejme tomu intimní nebo soukromý prostor se totiž uskutečňuje v režimu, kdy si uchovává neoficiálnost a neideologičnost intimní sféry, ale zároveň, ať to vypadá jakkoli paradoxně, potenciálně zahrnuje do této „intimity“ všechny sousedy, přátele, spoluobčany. Jinými slovy, je svou podstatou společenský, a nikoli individualistický.

Jekatěrina Djogoť např. považuje experimenty neoficiálního sovětského umění (především moskevský konceptualismus) za socialistické, a nikoli naopak, jak tvrdí mnozí badatelé, když tento archiv chápou jako rezistenci vůči socialismu. Moskevský konceptualismus a tvorbu Borise Michajlova můžeme vnímat mj. také jako opozici k vládnoucí moci, ale již ne jako opozici k socialismu. Oba zmíněné umělecké projekty se zaměřují na neprivatizované prostory, které jsou společné, ale přitom nikoli veřejné ve smyslu parlamentní, zastupitelské, řízené demokracie, na prostory, jež v sobě uchovávají potencialitu „vlastní iniciativy společnosti“ (J. Djogoť), a tedy také socialističnosti, která charakterizuje lidskou společenskost jako takovou.

Jak ovšem víme, etické přednosti socialismu narazily nejen na byrokratickou profanaci, ale také na otázku silového, revolučního převzetí moci, na otázku, jak interpretovat revoluci, jež naléhavě vyvstala hned po úspěšné Říjnové revoluci roku 1917.

György Lukács ve svém textu Bolševismus jako morální problém⁴ z roku 1918 staví socialistické hnutí před zásadní etickou volbou. Zpochybňuje bolševický urychlený způsob řešení otázek třídního antagonismu. Lukács se domnívá, že pro mnohé bolševiky se třídní boj, který je nutno považovat za pouhý prostředek dosažení beztřídní společnosti, dostal na první místo, stal se cílem sám pro sebe. Podle Lukácse bolševici často nechápou, že vítězství proletariátu není konec, ale jen předpoklad a začátek socialistické práce. Socialismus je pro Lukácse „univerzální etická vůle lidstva“, a nikoli jen „pravda zjistitelná empiricky prostřednictvím ideologického formování třídních zájmů“. Jinými slovy, třídní boj již v sobě má obsahovat horizont, který vytváří společenský pořádek, v němž třídní boj odumírá. V této stati se Lukács domnívá, že bolševismus ještě není schopen takovéto demokratické koncepce. Také nevěří v možnost dosáhnout socialistické demokracie nedemokratickými prostředky. Staví tedy vůli společnosti k socialistickému řádu výš než bolševickou operaci ustavení vlastní moci, která může vést ke stíhání těch, kdo tuto „vůli k socialismu“ ještě nedali najevo. Na druhou stranu Lukács počítá s tím, že nebolševická, pomalá cesta k socialismu je spojena s určitým kompromisem, v jehož důsledku bude nutno spolupracovat s těmi, kdo socialismus nepřijímají. Avšak jestliže cílem socialismu není třídní boj mezi utlačovateli a utlačovanými, boj utlačovaných o moc, ale vlastní zrušení utlačovaných, pak úspěšná cesta k socialismu musí trvat o něco déle. Podle této Lukácsovy stati aktivity bolševiků tak rychle zmutovaly v ideologii právě proto, že se bolševici místo čekání, až dozraje vůle k socialismu, o kterou by se mohli opřít, rozhodli neprodleně ustavit vládu vítězného proletariátu jako neochvějnou diktaturu. Boj o moc, i když se jedná o moc proletariátu, je demonstrací čisté bezprostřední víry. Lukács však přemýšlí o dlouhé práci, dlouhé víře a vůli ve jménu toho, aby se socialismus stal nikoli krátkodobým režimem, ale společnou lidskou životní pozicí a sociální realitou. Jak známo, zmíněnou cestu by bolševici označili za menševickou. A jejich argumenty zřejmě byly silnější, jestliže se rok po této stati György Lukács ocitl v řadách maďarské bolševické strany. Násilné, revoluční zavádění socialismu prosazovali rovněž Walter Benjamin a Bertolt Brecht. Pře o revoluční či transformační cestu k socialismu pokračují dodnes. Někteří známí současní filozofové, jako Slavoj Žižek a Alain Badiou, trvají na tom, že pouze leninská volba náhlého převzetí moci může vést k socialismu; že kompromisní proces pomalých reforem by spíše znamenal postupnou nivelizaci možností rozšíření socialistických modelů produkce a společenského života, protože kapitalismus snadno zpracovává a neutralizuje reformní a kritické nálady. Podle Badioua dějiny a aktuální situace levicového hnutí, které se dnes omezuje na liberální a kompromisní praktiky, představují dostatečný základ pro zpochybnění Lukácsovy argumentace ve zmíněné stati.

Toto dilema není dodnes vyřešeno. Zřejmé je jen to, že ať už interpretujeme socialistickou minulost jakkoli – ostře negativně, nebo naopak kladně, lidské společenství se nemůže vyhnout úvahám o sociálním paradigmatu socialismu. A kupodivu, poptávka po typu společenství nezaměřeného na spotřebu, po ekonomice, která by nebyla svázána se zájmy velkých korporací a kapitálových trhů vytvářejících finanční bubliny, po veřejné sféře, v níž nedochází k apropriaci obecného intelektu a tvůrčího potenciálu občanů dispozitivem anonymních zisků, není nijak zanedbatelná.

Poznámky:

1 / Groys, Boris. Gesamkunstwerk Stalin. Die gespaltene Kultur in der Sowjetunion. München–Wien: Carl Hanser Verlag, 1988.

2 / Groys, Boris. Das kommunistische Postskriptum, Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 2005.

3 / Viz např. Buck-Morss, Susan. Dreamworld and Catastrophe. The Passing of Mass Utopia in East and West.

Cambridge (Ma): The MIT Press, 2000.

4 / In: Lukásc, György. Politische Aufsätze. 1918 –1929, edited by Jörg Kammler a Frank Benseler. Darmstadt: Luchterhand, 1975.