Sociální inženýrství David Kulhánek
Zatímco převládající význam termínu sociální inženýrství (sociotechnika, social engineering) se vztahuje na problematiku získávání informací o uživatelích internetové sítě s cílem jejich nekalého využití (cracking, poskytování citlivých údajů dalším subjektům atd.), v Československu a později v České republice v 90. letech 20. století měl tento pojem dílčí pozici v rámci nově budované, postkomunistické politické reality.
Účelem používání termínu sociální inženýrství byla diskreditace konkrétních politických oponentů a levicové politiky jako takové ze strany politiků pravicových (zejména Václav Klaus jako československý ministr financí a později český premiér). V podobném kontextu jako sociální inženýrství byly také používány termíny „ideologie“ a „třetí cesta“.
Po rozpadu Občanského fóra jako společné platformy různých názorových proudů se počátkem 90. let začalo v Československu formovat politické spektrum, začaly vznikat politické strany a hnutí a tento proces pak vyvrcholil ve volbách roku 1992, na jejichž základě se rekrutovala nová politická reprezentace, poprvé s řádným čtyřletým demokratickým mandátem. V České republice, která se stala jedním ze dvou nástupnických států po rozdělení Československa k 1. 1. 1993, byla potvrzena dominantní pozice pravicových stran, jejichž zástupci již v letech 1990–1992 významně ovlivňovali zejména směřování ekonomických reforem. V rámci politického obhajování těchto reforem a ideového příklonu k hodnotám tržního liberalismu se ve slovníku pravicových politiků objevil i pojem sociální inženýrství.
Ze sociálního inženýrství byli obviňováni zejména politici spojení s projektem reformy socialismu v Československu v roce 1968. Pro reprezentanty neoliberální pravice byli tito „reformisté“ hlavními protivníky. Strategií jejich kritiky a mediální kampaně bylo tyto reformisty socialismu a další zastánce levicové politiky sociálně-demokratického typu zařadit po bok komunistů jako zdiskreditovaných obhájců staré ideologie pod rouškou reforem. Nereformovatelnost socialismu byla v tomto podání prokázaným faktem, kterému dal za pravdu kolaps celého komunistického bloku. Bylo prohlašováno, že mezi státním plánovaným hospodářstvím komunistického typu a volným trhem neexistuje prostor pro „třetí cestu“. Ta byla vnímána jako nebezpečná utopie, nezodpovědný ideologický blud, který by mohl nově nabytou svobodu a demokracii jedině svést na scestí minulosti.
V rétorice této pravicové politické kampaně (strany ODS a ODA) bylo sociální inženýrství negativní variantou jediné správné cesty – cesty k tržnímu hospodářství jako k přirozenému ekonomickému řádu. Paradoxem zůstává, že jakkoli byl v rovině ideové používán neoliberální slovník strůjců reforem z doby vládnutí Margareth Thatcherové a Ronalda Reagana, byl ve skutečnosti realizován pouze jeden z dílčích a zcela nevýjimečných přechodů z plánovaného na tržní hospodářství. Teze pravicových reforem v Československu a v České republice v 1. polovině 90. let 20. století byly prezentovány svými autory (zejména Václav Klaus, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý) jako originální řešení, ve skutečnosti však ničím nevybočovaly z kontextu postkomunistického vývoje celého regionu. Některé produkty pravicových reforem v České republice přitom odkazovaly právě spíše k praxi „sociálního inženýrství“ v režii státu než k potvrzení morálních hodnot volného trhu (např. kuponová privatizace, převedení státních podniků na akciové společnosti formou jejich privatizace stávajícímu managementu nebo státní dohled nad nově založenými bankami; odhlédnuto od dalších kreativních řešení na hranici kriminality).