Sociální vyloučení; Konflikt bez boje RalF Dahrendorf

Zatímco vznikají nová odštěpení a nové fronty konfliktů, začíná každodenní život stále více vyznačovat ještě závažnější problematika. Co se stane s těmi, kteří budou z krásného nového světa globalizace vyloučení? Mnozí mají pocit, že zůstávají stát před zavřenými dveřmi, a často tomu tak je. Jejich život je plný anomie – dezintegrace a chybějících závazných norem.

Vyloučení má mezinárodní aspekt. Pokud je na konci 20. století používán pojem třetího světa, vztahuje se často na Afriku. Rozmanitý a v mnoha částech nešťastný kontinent má možná již dnes méně obyvatel než před dvaceti nebo třiceti lety. Války (včetně těch občanských), hlad a nemoci, epidemie jako AIDS si již vyžádaly vysokou daň a žádají ji nadále. Afrika se stala všude symbolem vyloučení. Jsou takříkajíc „Afričané“ v Asii a Latinské Americe, ba dokonce i v evropských a severoamerických městech. Globalizovaný svět má i svoji stinnou stránku chudoby a smrti.

Mezinárodní zkušenost se zrcadlí i tady uvnitř společností. Ve Spojených státech popsali v 80. letech autoři jako William Julius Wilson poprvé fenomén „spodní třídy“, těch „skutečně vyloučených“. Od té doby se tento fenomén rozšířil i do ostatního rozvinutého světa, i za jeho hranice. O jejich množství panují různé názory – je jich 10 procent nebo 30 procent? −, shoda ale panuje v tom, že značná část občanů bohatých zemí ztratila kontakt s pracovním trhem, s politickou strukturou státu a vůbec se sociální účastí na něm. Vedou život v chudobě, často život kriminální, na okraji společnosti a zdá se, že neexistuje žádná skutečná hospodářská pobídka, jež by je byla schopna integrovat. V globálním hospodářství může podnik růst i při snižujícím se počtu zaměstnanců. Rýsuje se tu nový kontrast mezi blahobytem společnosti jako celku a chudobou mnoha jednotlivců, jenž dále zostřuje již beztak vážné problémy sociální soudržnosti. Cesta moderní společnosti from status to contract, od stavovské solidarity ke smluvnímu ujednání, od pevného místa pro každého uvnitř sociálního řádu k individuálnímu rozhodování ve volbě na otevřeném trhu, s sebou přinesla velkou míru svobody, ale současně také značně zatěžuje tkáň společnosti. „Příslušnost“ se stává problémem, jenž zůstává pro mnohé neřešitelný.

Tento proces má mnoho vážných následků. Po většinu 20. století ovládal myšlení lidí boj chudých proti bohatým a určoval jejich organizované jednání. Uvnitř společností to bylo označováno jako třídní boj, platilo to ale i mezinárodně. Někteří považovali proletariát za posla budoucnosti, za určující třídu zítřka, a vyzvedali mezinárodní „proletariát“ třetího světa jako zdroj skutečných hodnot. Společně s dalšími jistotami se i tato myšlenková šablona na konci století rozpadla.

Sociální konflikt 21. století tedy bude vypadat výrazně jinak. Bude to individualizovaná verze starých bojů. Uvnitř zemí budou každodenní řád určovat problémy práva a řádu. V mezinárodním měřítku terorismus zpochybní všechny předpoklady bezpečnosti. Sociální konflikty tedy budou převedeny do individuálního jednání. Nebudou řízeny velkými organizovanými skupinami, nýbrž aktivisty, kteří možná reprezentují větší skupiny, ale možná také ne. Znamená to, že nové konflikty budou ve svém jádru spíše morální než ekonomické; jde u nich spíš o hodnoty, které drží společenstvo pospolu, než o blahobyt a jeho přerozdělení. Problémy, které 21. století zdědí od 20., mají společné téma. U mnoha těchto problémů jde o reakci proti globalizaci, již je nutné nazvat emotivní. Ve srovnání s rodinou nebo s vesnicí je širý svět osamělým místem, v němž lidé rychle ztrácejí orientaci. Hledají proto oporu a nalézají ji spíše v malých jednotkách. Nový rozkvět nábožensky založených uskupení s jejich nárokem na srdce a mysl lidí je toho nejvýraznějším příkladem. Zdá se, že naprostá otevřenost vyvolává přání po naprosté angažovanosti, a tím i po uzavřenosti.

Filozof Karl Popper to nazval „návratem ke kmenové existenci“. Na konci 20. století se rychle rozvíjí regionalismus a ten obsahuje prvky kmenové existence. Lidé hledají homogenní jednotky, a odklánějí se proto od větších heterogenních národních států, které byly vytvořeny v 19. století. Někdy se tvrdí, že jejich Katalánsko, jejich Slovensko, jejich Valonsko je snáze spojí s globální sítí nové doby; je však vysoce pravděpodobné, že tyto údajně homogenní regiony se podobají Čečensku, Bosně nebo jiným válkou zničeným oblastem. Netolerance směrem dovnitř a agresivita navenek jsou často doprovodné jevy nacionalismu i v jeho regionálních variantách.

Zažíváme nyní konec dějin? Takováto myšlenka se objevila prvně na počátku 19. století u Hegela a byla znovu užita pro konec století dvacátého. Podle této teorie představují dějiny rozvinutí velkého principu pomocí konfliktů a kyvadlových pohybů, teze a antiteze. Pokud budou tyto antagonismy rozpuštěny v poslední – globální – syntéze, bude všude vládnout „normální“ život a nebude již možné vyprávět žádné významné dějiny.

Ne všichni sdílejí takovýto wagnerovský pohled na dějiny. Beztak je méně působivý pro ty, kteří se domnívají, že dějiny nemají smysl kromě toho, který jim dají lidé. Nehledě na veškerou filozofii dějin se ale velké konflikty 20. století zřejmě vyčerpaly. Jestliže je popíšeme v sociálních kategoriích jako třídní boje, v ekonomických pojmech jako konflikty mezi trhem a plánováním, v politických termínech jako spor mezi moderními a předmoderními formami vlády nebo také v mezinárodních kategoriích jako války mezi prvním a druhým (a možná také třetím) světem, nepopisují již novou realitu globalizovaného světa. Dějinné drama bude mít v nadcházejícím století s velkou pravděpodobností jiná témata.

Obyčejní občané nemohou na nových dějinách bojů, konfliktů a válek nalézt téměř nic potěšujícího. Totéž ostatně platí i pro autora tohoto doslovu k vražednému 20. století. Navíc poskytuje zde načrtnutý seznam problémů dostatek střeliva pro potenciální válečné štváče. Velké, často násilné konflikty totiž nepředstavují zemětřesení, které nemůže nikdo udržet pod kontrolou. Nevyrůstají z hluboké emocionální lávy, jež lidstvo uchvátí, aniž se může bránit. Jsou naopak výsledkem vědomé mobilizace emocí jednotlivými vůdci – nebo svůdci, jak bychom je měli označovat. Obě nejzjevnější nebezpečí – nacionalismus a fundamentalismus (které jdou navíc často ruku v ruce) – by jako rizika svobody a bezpečnosti neexistovala, kdyby neexistovali ti, kteří je využívají k uspokojení své vlastní touhy po moci.

Pokud budeme předpokládat, že dějiny se nemusí nutně dostat na šikmou plochu násilných antagonismů, nabízí globalizace velké šance soutěže mezi veskrze snesitelnými alternativami. Kapitalismus a socialismus se vzájemně vylučovaly, a žily proto spolu ve válečném stavu. Různé verze kapitalismu se však vzájemně nevylučují. Americká verze „čirého kapitalismu“ může bez války koexistovat s různými variantami sociálního tržního hospodářství v kontinentální Evropě i s asijským kapitalismem sociální soudržnosti a tradičních hodnot.

Celý svět může mít užitek ze skutečnosti, že již neexistuje žádný nesmiřitelný rozpor mezi „systémy“.

Zdroj:

Dahrendorf, Ralf. „Sociální vyloučení; Konflikt bez boje.“ In Od pádu Zdi k válce v Iráku. Praha: Vyšehrad, 2008, 221–224.