Třetí versus čtvrtá republika Adam Mazur

Podle některých pravicových politiků, jako jsou vůdci strany Zákon a spravedlnost (Pis), bylo zhroucení komunismu podvod. Někdejší komunistická elita nejenže unikla trestu za komunistické zločiny, ale navíc se bez problémů přizpůsobila novým pravidlům volného trhu, přičemž profitovala z privatizace státního sektoru. Komunisté s pomocí liberálních vůdců opozičního hnutí Solidarita převzali ekonomickou a politickou moc. Stanovili pravidla postkomunistického uspořádání a zformovali polskou třetí republiku, obětního beránka pro všechny, které transformace neuspokojila. Pravicová strana Zákon a spravedlnost nakonec v roce 2005 vyhrála prezidentské a parlamentní volby, když slíbila voličům, že vyléčí všechny patologické jevy postkomunistického uspořádání a ustaví čtvrtou republiku změnou polské ústavy. Čtvrtou republiku ztělesňovali bratři Kaczyńští. Z hlediska opozice byla čtvrtá republika ultrakonzervativní noční můrou – strana Zákon a spravedlnost šířila obvinění vůči politickým oponentům, že byli tajnými komunistickými agenty (včetně Lecha Wałęsy), a snažila se je vyřadit z veřejného života. A tato noční můra se stala skutečností, když se Jarosław Kaczyński stal polským premiérem a Lech Kaczyński prezidentem. V tomto okamžiku začala tzv. „konzervativní modernizace“ Polska. Z politické scény poprvé od roku 1989 zmizely levicové, postkomunistické strany.

Turbokapitalismus (Balcerovicův Plán)

V roce 1990 byla polská vláda nucena přijmout sérii opatření, aby zastavila postkomunistickou ekonomickou krizi. Lešek Balcerovic, mladý liberální ekonom podporovaný Jeffrey Sachsem – rovněž vyznavačem deregulovaných volných trhů – připravil záchranný plán, jenž měl za 100 dní přeměnit komunistickou ekonomiku v ekonomiku kapitalistickou. Takzvaná „šoková terapie“ přispěla ke snížení prudce rostoucí inflace (v roce 1990 inflace činila 650 procent), umožnila vznik zhruba 600 tisíc soukromých firem a způsobila, že státem vlastněné firmy masově bankrotovaly, což záhy vedlo k nárůstu nezaměstnanosti na 16 procent a výše. Téměř 30 procent hospodářství bylo v šedé zóně. Polskou cestu ke kapitalismu napodobily i další postkomunistické země, a to s různými výsledky. Nedávno vydaná kniha Naomi Kleinové nazvaná The Shock Doctrine velmi dobře ukazuje, jak polští politici zradili odkaz Solidarity a proti vůli tohoto legendárního hnutí založili jedno z nejbezuzdnějších kapitalistických hospodářství.

Jednání u kulatého stolu

Pro většinu Poláků byla jednání u kulatého stolu v roce 1989 symbolem úspěšné změny a zhroucení komunismu. Na druhou stranu byla mírová jednání disidentů s komunisty ohledně destrukce systému a ustavení nových pravidel vnímána jako zrada. Jak mohou disidenti zasednout u jednoho stolu s vůdci komunistické strany, jako je generál Wojciech Jaruzelski, zodpovědný za zavedení stanného práva a za všechny jeho oběti? Nebyla by namístě spíše revoluce, v níž bychom všechny komunisty pověsili na nejbližších stromech? A neměli bychom je alespoň všechny zavřít? Spekulace o tom, proč se takový scénář neuskutečnil a co by se bývalo mohlo stát namísto mírových rozhovorů, představují na polské politické scéně žhavé téma až do dnešních dnů.

Velká změna

Sociologická definice polské transformace. Velká změna není ani revoluce, ani stagnace. Většina odborníků se shodne na tom, že přechod od komunismu ke kapitalismu byl nezbytný. Ale shodnou se i na tom, že cena za tuto transformaci mohla být nižší a že ji nemuseli zaplatit ti nejchudší, nýbrž také střední a horní společenská vrstva. Pojem velké změny lze aplikovat i na polské umění. Obecně vzato zůstal systém financování kulturního sektoru beze změn. Ministerstvo kultury a národního dědictví ze zákona financuje akademie výtvarného umění, hlavní muzea a další kulturní instituce. Zároveň ovšem polskou kulturu stále více formují soukromé iniciativy (galerie) a široká paleta nadací/asociací. K velké změně lze rovněž připočíst odklon od oficiálního komunistického umění k novým fenoménům polského umění (jako je body art, veřejné umění a kritické umění).

Lech Wałęsa („Tajný agent Bolek“)

Pravděpodobně nejznámější Polák na světě. Jeho knír, usměvavá tvář a prsty ve tvaru „V“ vyjadřující vítězství se staly symboly protikomunistického odboje. Wałęsa, jenž dlouhá léta pracoval jako elektrikář v Gdaňských loděnicích, se stal odborovým aktivistou a poté vůdcem hnutí, které vešlo ve známost jako Solidarita a které nakonec zlomilo mocenský monopol komunistické strany. Díky svému odbojovému postoji se Wałęsa, přes veškeré útrapy, které musel i se svou rodinou vytrpět, stal více než ikonou. V 80. letech tento elektrikář získal Nobelovu cenu a v letech 90. byl prvním prezidentem svobodného Polska (symbolem třetí republiky). Pro svůj nesmlouvavý charakter, neochotu vyjednávat a nelítostnou touhu po moci se však brzy stal jedním z nejméně oblíbených polských politiků. Poté, co Wałęsa prohrál druhé volby, se z něj na politické scéně stala okrajová figura. Pro většinu byl symbolem boje proti komunismu, jiným ztělesňoval patologické jevy postkomunistického uspořádání a pravicoví radikálové jej obvinili z toho, že byl tajným komunistickým agentem. Legendární vůdce Solidarity až dodnes bojuje proti konspiračním teoriím, obviňuje své protivníky z vydírání a vítězí v soudních sporech s nimi.

Historická politika

Za komunistického režimu docházelo k očividné manipulaci s polskou historií, jejímž cílem bylo ukázat, že Poláci smýšleli levicově, že rolníci a dělníci toužili po komunismu atd. Státní aparát cenzuroval informace o protikomunistickém odboji a také o zločinech Sovětů v Polsku. Po roce 1989, kdy skončila rovněž oficiální cenzura, samozřejmě došlo ke změně. Profesionální historici začali psát nové dějiny moderního Polska. Politikové si poměrně brzy uvědomili, jak důležitá je minulost pro současné veřejné mínění. Kolem roku 2000 se historie začala používat jako zbraň v běžném politickém boji. Témata, jako je spolupráce s komunistickými tajnými službami, polská účast na holocaustu či vzpomínky na Varšavské povstání, představovaly jakési politické barometry. Dějiny se postupem času stávaly stále důležitějšími i pro umělce, jako je Piotr Uklański, Artur Żmijewski, Wilhelm Sasnal, Tomasz Kozak, Mirosław Bałka, Anna Baumgartová a mnozí další. Umělci se začali aktivně podílet na formulování alternativních pohledů, jimiž bojovali proti manipulaci ze strany politického diskurzu a dokládali možnost racionálního historického diskurzu.

Kulturní boje

Pád komunismu v Polsku znamenal vítězství římskokatolické církve. Malý, avšak nadmíru významný obrázek černé częstochovské Madony, který Wałęsa nosil na své bundě, jakož i jeho setkání s polským papežem Janem Pavlem II. jasně ukazovaly, že polský protikomunistický odboj má úzké vazby k instituci církve. Pro zbožné lidi v Polsku byl boj proti komunismu doslova bojem dobra se zlem. V roce 1989 ovšem komunismus zmizel a církev začala dominovat. Její vliv na běžnou politiku stále rostl. Bylo zavedeno tvrdé opatření proti interrupci. Na školách se začalo učit náboženství. Polsko podepsalo novou smlouvu se Svatou stolicí. V zemi vznikla řada katolických sdělovacích prostředků (včetně ultrakonzervativního, antisemitského Rasio Maryja). Církev si našla nového nepřítele: liberální, pozápadničený životní styl a tzv. „kulturu smrti“ vládnoucí v zemích Evropské unie. Nejenom feministé a feministky, lesby, gayové, bisexuálové a transgenderoví/transsexuální aktivisté, nýbrž i současní umělci zjistili, že se přes noc stali součástí kulturního boje. Pád postkomunistické levice dohnal mladé aktivisty k tomu, aby založili nové instituce a myšlenkové trusty. Novou politickou a společenskou agendu pravděpodobně nejúčinněji rozvíjí Krytyka Polityczna (KP), vedená Sławomirem Sierakowskim. KP rovněž úzce spolupracuje s mnoha polskými umělci včetně Wilhelma Sasnala and Artura Żmijewskiho.

Dorota nieznalska

Mladá umělkyně nové generace, která v roce 2001 vystavila v jedné gdaňské alternativní galerii instalaci nazvanou Vášeň. Krátce po výstavě byla Nieznalska obviněna z toho, že „urazila náboženské cítění“: součástí Vášně byl totiž řecký kříž s fotografií penisu. Proti umělkyni byla vznesena obžaloba, kterou poprvé od počátku svobodného Polska soud přijal. Nieznalska byla shledána vinnou a odsouzena k veřejně prospěšným pracím v katolické organizaci. Autorka podala odvolání a dodnes se snaží soudně prokázat jak svou nevinu, tak absurdnost obvinění. Soud a rozsudek se stal mezníkem pro polské umění (Nieznalskou od prvopočátku podporovali umělci, kritici a kurátoři), jakož i vztažným bodem pro kulturní sféru jako takovou. Tento případ nejenže symbolizuje novou, konzervativní atmosféru, jež v Polsku panuje, ale je i nebezpečným příkladem mravní cenzury podporované veřejnými institucemi.