Sorosovo centrum současného umění Ludvík Hlaváček

Sorosovo centrum současného umění Praha zahájilo svou činnost v září 1992 slavnostním uvedením v budově Olšanka v Praze 3, kde také v prvních letech působilo jako zvláštní program Středoevropské univerzity (CEU). Centrum bylo založeno v rámci mecenášských aktivit George Sorose, amerického finančníka a mecenáše maďarského původu, který od 70. let užíval svého majetku získaného finanční spekulací k podpoře svobodomyslných aktivit v zemích s totalitní vládou. Pod vlivem skupiny lidí z oblasti výtvarného umění (mezi nimi i Medy Mládkové), rozšířil George Soros svou podporu zaměřenou na rozvoj otevřené společnosti také na svobodnou uměleckou kreativitu. V roce 1985 bylo v Budapešti při Mücsarnok založeno The Soros Foundation Fine Arts Documentation Center a v roce 1992 SCCA Network.

SCCA Network, ICAN a rozpad sítě

Na samém počátku 90. let vznikla síť dvaceti center pro současné umění umístěných v hlavních městech bývalých komunistických zemí střední a východní Evropy. Na rozdíl od sítě kanceláří Open Society Fund, hlavních údů Sorosovy podpory rozvoji otevřené společnosti, operoval SCCA Network pouze v oblasti výtvarného umění. SCCA Network působil až do roku 1999, kdy jeho členové, na základě ohlášené redukce a následného ukončení podpory ze strany George Sorose, založili ICAN (International Contemporary Art Network), registrovaný v Holandsku jako obecně prospěšná společnost, s nadějí nalézt jiné zdroje financování. Jelikož se tyto naděje nenaplnily, přestal ICAN po roce 2000 prakticky existovat.

Zrod a činnost SCCA NETWORK a SCCA Praha

Díky vitalitě a organizační schopnosti Suzanne Meszolyové již v roce 1993 proběhla první konference networku v Benátkách v době bienále a v následujícím roce v New Yorku, kde se skupina dvaceti ředitelů center během intenzivního třítýdenního programu seznámila s provozem uměleckého světa. Pro většinu přítomných odborníků z bývalých komunistických zemí se tu otevíral zcela nový svět. Bylo v tom hodně oficiality povzbuzené jménem respektovaného mecenáše, ale také příval nových informací o fungování všech vrstev uměleckých institucí od velkých muzeí, přes soukromé galerie až po alternativní tehdy většinou mladá iniciativní centra. Mnohé z těchto nově navázaných kontaktů přinášely bezprostředně ovoce.

Tvůrčí pobyty

Bylo to jednak jednání o tvůrčích pobytech umělců ze zemí SCCA Network v renomovaných uměleckých centrech, jako ISCP, PS 1, Sculpture Space, Headlands Center, Ohio Art Council ad., na jehož základě pak docházelo několik let k výměně českých a amerických umělců, a také s CEC International Partners o novém projektu ArtsLink, v jehož rámci se v následujících letech uskutečnilo mnoho desítek pobytů umělců a teoretiků z bývalých socialistických zemí v amerických institucích. Na základě osobních kontaktů v té době navázaných zprostředkovalo SCCA Praha v následujících letech (zatím nepřerušeně až do roku 2008) desítky tvůrčích pobytů, které vesměs financovaly americké instituce, především Trust for Mutual Understanding.

V rozpočtu pražského SCCA nebyla vyčleněna samostatná částka na tvůrčí pobyty, ale značné částky byly na tyto projekty vynakládány bezprostředně newyorskou kanceláří. V roce 1996 byl např. takto financován roční pobyt Davida Černého v PS 1. SCCA Praha provádělo v 90. letech administrativní zajištění projektu ArtsLink. Od roku 1998 zahájilo centrum vlastní program tvůrčích pobytů, nabízených domácím i zahraničním umělcům a uskutečňovaných v pražském domě v Jelení a v čimelickém zámku, pronajatém k tomu účelu od Karla Schwarzenberga. V Čimelicích zajistilo centrum v letech 1999–2002 dvouměsíční pobyt na 150 zahraničních umělců. Po definitivním ukončení Sorosovy podpory v roce 2002 nebylo možno tento projekt dále financovat.

Dokumentace

I další významný projekt SCCA Network, kterým je Dokumentace současného umění, byl převzat včetně předtištěných formulářů od newyorské instituce Artist Space. Tzv. Artists Filles představoval stručnou formu dokumentace tvorby více než 400 českých umělců sestávající z konvolutu diapozitivů a textových informací. V pražském SCCA se tento dokumentační materiál spolu s informacemi druhé dokumentační linie (Podrobná dokumentace) stal v roce 2006 základem internetové databáze www.artlist.cz. Součástí projektu Dokumentace je i odborná, veřejná knihovna.

Výstavy

Jeden ze čtyř hlavních projektů, uložených každému národnímu centru sítě, byly tzv. výroční výstavy, které měly v každé zemi pomoci prezentovat veřejnosti ten žánr současného umění, jenž díky dřívějším totalitním podmínkám dosud nezdomácněl. SCCA Praha zvolilo téma nových médií a téma public art. Obě výstavy si vyžádaly dva roky pro přípravu a také dva roční rozpočty. Orbis fictus pořádaný ve Valdštejnské jízdárně v Praze na přelomu let 1995 a 1996 prezentoval práce 25 převážně českých umělců. Šlo o díla pracující s novými technologiemi a technikami, konkrétně o videa, počítače, lasery a interaktivní instalace. Projekt Umělecké dílo ve veřejném prostoru byl rozvržen do dvou etap. První byla zaměřena k výstavě 53 projektů uměleckých děl navržených pro umístění ve veřejném prostoru. Výstava umístěná ve Veletržním paláci byla uspořádána s nadějí, že přivábí pozornost možných sponzorů, s jejichž pomocí by vystavené projekty mohly být následně realizovány. Přesto, že tato naděje byla naplněna jen z velmi malé části, FCCA Praha uskutečnilo v následujícím roce většinu projektů.

Výstavní činnost SCCA Praha se soustředila také na pravidelný program výstav ve vlastní galerii nazvané podle adresy sídla Galerie Jelení. Program zahájený na konci 90. let pokračuje dodnes a byl zaměřen na prezentaci tvorby mladých, dosud neetablovaných umělců.

V rámci výstavní činnosti zajišťovalo SCCA Praha účast českých umělců na mezinárodních výstavách, jakými byly Bienále v São Paulu (1994 Milena Dopitová, Ivan Kafka, David Černý; 1996 Janka Vidová), Manifesta 1 (1996 Pavel Kopřiva), Manifesta 2, (1998 Krištof Kintera) a na řadě dalších zahraničních výstav.

Granty

Stěžejním programem SCCA Praha a potažmo i každého lokálního centra sítě bylo každoroční udělování grantů pro podporu prezentačních projektů současného umění. Pražské centrum získalo každoročně pro tyto účely 50 000 USD.

Pro způsob distribuce grantů směřujících jak k individuálním umělcům, tak k institucím, byla stanovena přísná pravidla. Ta byla vypracována zkušenými odborníky mezinárodní umělecké scény a od počátku byla plně funkční a praxe SCCA Praha, která se jimi důsledně řídila, dodnes nevzbudila žádné zásadní námitky ze strany klientů, a to i přes to, že 80–90 % žadatelů je každoročně odmítnuto. Bezkonfliktní průběh distribuce grantů je v ostrém rozporu k současné snaze místních politických a administrativních autorit zpochybňovat subjektivní hodnocení umělecké kvality a prosazovat pro účely grantové politiky nějaký mechanický „subjektivní libovůlí nezatížený“ systém.

Ideový rámec práce SCCA Praha

Pro fungování a charakter činnosti SCCA Praha byly důležité, kromě stabilní a bez jakýchkoli podmínek poskytované finanční podpory, i další dvě věci. Velmi precizní vypracování administrativní a organizační osnovy, které bylo pracovníkům centra dáno k dispozici formou manuálů a školení, od počátku vyloučilo váhání a začátečnické chyby v provádění programů, jakým byla zejména distribuce grantů. Charakter činnosti určilo i porozumění ideálům zakladatele ze strany pracovníků a spolupracovníků. Ideály zakladatele založené na respektování práva, tržní ekonomiky, transparentním a zodpovědném způsobu vlády, svobodě tisku a respektu k lidským právům byly akceptovány jako důležité pro rozvoj posttotalitní země a podpoře výtvarného umění bylo rozuměno jako podpoře něčemu, co je integrální součástí harmonicky se rozvíjející svobodné demokratické společnosti. Umění v tomto pojetí symbolizuje a realizuje individuální svobodu, ničím neomezovaný tvůrčí postoj občana a schopnost umělecké reflexe společenského vývoje. Obecnými kritérii práce se stala vedle umělecké kvality i aktuální sociální role výtvarného umění. Oba tyto vlivy se odrazily bezprostředně ve způsobu práce centra: přesvědčení, že prezentaci subjektivní tvůrčí svobody je třeba organizovat v co nejobjektivnějším rámci, nebyla místním prostředím vždy příznivě přijímána.

Kritika Sorosovy činnosti a práce SCCA Praha

V květnu 1997 se objevila na www.nettime.org série kritických projevů na adresu mecenášské aktivity George Sorose, inspirovaná článkem Calina Dana, rumunského umělce usídleného v Amsterodamu a bývalého ředitele SCCA Bukurešť. Tato kritika odrážela hlubokou odlišnost západních schémat myšlení a jednání a přístupu lidí ze zemí střední a východní Evropy, zemí, v nichž lidé byli po dlouhá léta zbaveni možnosti podílet se na vládě. Calinova kritika je výrazem nespokojenosti individuálního člověka s neosobními mechanismy institucí („Idea otevřené společnosti je realizována uzavřenou institucí“, – „Moc je vždy zkorumpovaná“). Neodůvodněná osobní obvinění, demonstrace osobních pocitů a další vypjatě osobní argumenty vyjadřovaly životní názor člověka formovaný dějinami našeho regionu. Dan tu vyjadřoval myšlení regionu ve svých omylech i tam, kde měl pravdu.

Činnost pražského Sorosova centra byla kritizována sice mnohem věcnějšími argumenty, nicméně zaměřenými podobným směrem jako kritika Calina Dana, a to především pro specifický rys své práce, na němž trval jak americký okruh spolupracovníků donátora, tak po zralé úvaze i okruh domácích spolupracovníků. Šlo o kritiku snahy vnést do organizování uměleckých akcí co největší míru objektivity. Bytostně subjektivní charakter umělecké tvorby měl mít v neosobních mechanismech kurátorského a hodnotícího přístupu svůj protipól. To znamenalo, že rozhodování o koncepcích projektů probíhalo důsledně prostřednictvím odborných komisí. Kritiku tohoto postupu vyjádřil název jedné recenze: Místo koncepce inzerát.

Ukončení podpory ze strany George Sorose a následná činnost instituce

Již od roku 1997 se objevovaly signály o chystaném ukončení podpory. Mecenáš dával najevo, že by jeho iniciativu měly pozvolna převzít nové místní finanční elity. Postupně byly zavedeny tzv. matching funds, jež vázaly podporu na místní příjem. Podpora SCCA Praha z fondů George Sorose byla ukončena v roce 2002.

Již v roce 1999 bylo třeba zakotvit existenci instituce do právního rámce českých zákonů. Existující program bylo třeba rozdělit do dvou institucí. Nadace pro současné umění Praha převzala program grantů. Díky tomu, že tato nadace získala v otevřené soutěži podíl na programu NIF (Nadační investiční fond), tj. podíl na 1 % z privatizace, získala finanční částku, z jejíchž výnosů pokračuje ve svém grantovém programu. NSU Praha založila Centrum pro současné umění, o. p. s., které převzalo realizaci zbývajících programů. Financování činnosti CSU Praha se děje formou každoročních žádostí o granty, a jeho budoucnost je tak zatím nejistá.