Soukromé vlastnictví Egon Bondy
Instituce soukromého vlastnictví výrobních prostředků se objevila logicky a spontánně v průběhu neolitické revoluce, kdy hrála po dlouhá tisíciletí významnou progresivní funkci v rozvoji ekonomiky. Velmi rychle se ale přežila a stala se bází pro rozdělení nejenom sociální a majetkové, ale později i pro rozdělení na vykořisťovatele a vykořisťované. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků evidentně jakožto instituce, která má svůj historický vznik, také jednou zase historicky logicky zanikne. Zaniká proto, že již není historicky funkční. Nefunkční principy musí z dějin lidstva odejít. Současná propaganda neustále zdůrazňuje přednosti soukromého vlastnictví a v důsledku toho možnosti a přednosti soukromého podnikání, všemi prostředky je doporučuje. Každého tahá na vařené nudli, že v podmínkách, kdy může soukromě podnikat, tak zcela určitě zbohatne, protože je pilný, zatímco ten, kdo je líný, tak bude stále chudší a chudší. Mnoho lidí pořád ještě spoléhá na tyto možnosti, které i kdyby nebyly pouhou propagandou, ohrožují zásadně možnosti dalšího rozvoje společnosti.
Na počátku 21. století jsou nám neustále ze všech stran do hlavy nalévány představy, že vykořisťovaných je již minimum a že pro všechny je otevřená šance zbohatnout, resp. dosáhnout společenského vzestupu. Dále je nám tvrzeno, že kdyby se měla struktura společnosti změnit takovým způsobem, že by bylo soukromé vlastnictví (a disponování) výrobních prostředků zrušeno, možnosti sociálního vzestupu by se zastavily a omezily, a pak by bylo vlastně poškozeno všechno obyvatelstvo planety. Svoboda soukromého podnikání je podle buržoazních ekonomů i v období globalizace pořád tím jediným pevným základem, na němž může stát fungující vysoce vyspělá společnost. Proti tomu můžeme vystoupit s argumentem, který je všeobecně srozumitelný.
Pokud bychom zodpovědně shromáždili a analyzovali statistiky o sociální mobilitě ve vyspělých i méně vyspělých zemích, stalo by se zřejmým, že právě od nástupu globalizace nejenom že přestaly být brány ohledy na základní sociální potřeby chudých a nejchudších, ale do situace maximální existenční nejistoty jsou vrženy vlastně trosky celé bývalé, ještě v 50. a 60. letech tak kvetoucí, střední vrstvy. Nyní se rychle rozpadá na dvě základní části. Větší část statutárně stále klesá a blíží se úrovni dělnické vrstvy, ba dokonce je často pod příjmy dělníků. Zcela prokazatelně daleko menší část, méně než 20 procent, patrně jen asi 10 procent bývalých středních vrstev, má stále ještě šanci. Ne stát se velkými vlastníky a podnikateli, ale získat dobře placená místa, a tedy prožít i sociální vzestup, často jistě až velmi spektakulární sociální vzestup. Zájmy těchto dvou vrstev bývalé střední třídy se pochopitelně začínají diametrálně lišit. Je však známo, že ani ona většina, jež padá dolů, se nechce solidarizovat s dělníky a jejich zájmy, tím méně pak s jejich tradičními hesly a programy. Střední třídy přímo ex definitione nikdy nebyly s to vytvořit opravdu jasné jednotné třídní vědomí a hrát úlohu uvědomělého třídního společenského subjektu. Pouze v programu tzv. manažerské revoluce vytvořené původně marxistou-trockistou Burnhamem1 ve 40. letech a propagované v 50. a ještě 60. letech se tato střední „třída“ začala cítit jaksi mohutněji – žila v iluzi, že to bude ona, kdo převezme zcela nekrvavým způsobem řízení společnosti. V celých dějinách od nejstarších dob, kdy vzniklo nejprimitivnější státní zřízení, jsou střední vrstvy pro vládnoucí sice bezpodmínečně nutné, ale alespoň v mediteránním kulturním okruhu jsou výslovně jen ve služebném postavení vůči vlastníkům, kteří reprezentují skutečnou vládnoucí třídu. Jiný historický model známe samozřejmě z Číny, kde došlo k tomu, že čínská vládnoucí třída nebyla podnikatelská a většina jejích příslušníků dokonce ani neměla nadprůměrné bohatství oproti jiným vrstvám, jako byli kupci nebo prostě lichváři. Tato vrstva si udržovala své vedoucí postavení tím, že jako sociální blok měla v praxi monopol na vzdělání. Tímto způsobem držela tato specificky čínská gentry vyzbrojená konfuciánskou a později neokonfuciánskou ideologií celou čínskou společnost více než 2000 let ve stavu společensko-ekonomické stagnace, jakkoli po stránce technologické byla Čína až do 17. století vyspělejší než celý ostatní svět.
Při dnešním rozpadu středních vrstev zůstává z nich jenom malá skupinka, která má šanci na to, aby se soukromým podnikáním, ze začátku drobného rozsahu, dostala ne přímo na špičku (tzn. do klubu nadnárodních monopolů), ale aby mohla do určité míry nárokovat respekt těchto kruhů a perspektivně se na jejich bohatnutí účastnit. Daleko větší procento začínajících podnikatelů končí během velice krátké doby bankrotem a dostává se buď do pozice sociálních dobrodruhů, nebo společensky statutárně klesá natrvalo. I v tomto případě je možno prokázat tyto procesy statistikami, které jsou za posledních 20 let více než výmluvné a pro střední vrstvy nahánějící hrůzu.
Je potřeba co nejdůrazněji vyvrátit iluzi o tom, že současná společensko-ekonomická formace vytváří podmínky, za nichž je každý přizván k tomu, aby zbohatl. Konkrétní sociologická skutečnost svědčí právě o opaku. Část bývalých středních vrstev, která je ještě i dnes na sociálním vzestupu, se skládá převážně z vysoce specializovaných, vysoce kvalifikovaných odborníků, počínaje pracovníky v oboru exaktních věd a konče výkonnými orgány nadnárodních monopolů v oblasti managementu, propagandy, reklamy ap. Těchto vysoce specializovaných a kvalifikovaných odborníků je potřeba zajisté v absolutním počtu stále více, ale percentuálně jejich podíl na obyvatelstvu planety, v porovnání s přírůstkem chudých, nejchudších a už hlady umírajících, zřetelně klesá.
Znovu je možno připomenout kdysi zpochybňovanou tezi o tom, že v průběhu rozvoje kapitalismu bude docházet nejenom k relativnímu, ale k absolutnímu zbídačování proletariátu. Faktem je, že ve vyspělých zemích k absolutnímu zbídačování chudých nedocházelo až do začátku 70. let, chudí a nejchudší byli na tom jenom relativně stále hůř než bohatnoucí. S přílivem imigrace absolutně zbídačené vrstvy začínají velmi rychle narůstat i ve vyspělých zemích, nejen ve Spojených státech, ale i v celé řadě zemí evropských. O absolutním zvyšování bídy nejnižších společenských vrstev je dnes možno mluvit celoplanetárně. Počet těch, kteří žijí pod hranicí, která byla považována za bídu na začátku 19. století, prudce stoupá v Africe, na indickém subkontinentu i v Jižní Americe a jinde. Když vezmeme v úvahu, že dnes jsou do vztahů kapitalistické společnosti začleněni všichni obyvatelé planety, počet absolutně zbídačovaných před našima očima prudce narůstá.
Vyvrátit iluze o blahodárnosti soukromého vlastnictví výrobních prostředků lze skutečně bez velkého pokřiku, jenom na základě statistik, které o stavu své vlastní společnosti vydává nadnárodní finanční oligarchie. Řekl-li jsem bez velkého pokřiku, neznamená to, že tyto argumenty nemají být neustále opakovány. Naopak. Mají být opakovány od rána do večera, neustále zdůrazňovány a konec konců, od toho jsme ve věku informační kultury, mají být patřičným způsobem ilustrovány bezpočtem konkrétních příkladů, se kterými jsme konfrontováni.
Dnešní příslušník střední vrstvy nechce vidět, že v evropských, nemluvě o amerických, velkoměstech má přes ulici tu nejtvrdší bídu. Nemusí za ní cestovat do Bangladéše, má ji tady. Masmédia v rukou oligarchie vytvářejí neustále růžový obraz současnosti, popř. maximálně sentimentálními reportážemi ze sociálních ghett rozcitlivují svíčkové báby v sobotních přílohách novin. Nemluvě o bohulibé produkci Hollywoodu. Jde o přirozenou konsekvenci celého společenského systému, a tudíž tento osud může bezprostředně během několika málo let postihnout kohokoli z nás i naše potomky. Pokud ještě naši potomci v dnešních podmínkách 30 až 50 let přežijí.
Poznámky:
1 / James Burnham (1905−1987) se proslavil svojí knihou The Managerial Revolution (1941). Daniel Kelly interpretuje Burnhama ve své knize James Burnham and the Stuggle for the World. A Life jako konzervativce, který ostře kritizoval sovětský komunismus (odtud jeho dočasná trockistická orientace po 2. světové válce), ale stejně tak i tendenci liberální demokracie upřednostňovat svobodu na úkor rovnosti. (Pozn. ed.)
Zdroj:
Bondy, Egon. „Soukromé vlastnictví.“ In O globalizaci. Brno: L. Marek, 2005, 44−48.