Staré struktury Jiří Suk

Pojmenování „staré struktury“ se v 90. letech 20. století všeobecně rozšířilo a stalo populárním. Proniklo i do estrádní televizní zábavy, v níž se poněkud obrousily jeho původně velmi ostré hroty. Zlidovělé varianty názvu pro totalitní režim a komunistickou nomenklaturu zněly totáč a staré struktury a svědčily o adaptaci většiny společnosti na specifickou postkomunistickou normalitu. Obecně byli termínem „staré struktury“ označováni někdejší funkcionáři Komunistické strany Československa a jejího represivního aparátu, kteří úspěšně převedli politická, sociální i materiální aktiva, jimiž disponovali v časech komunistické hegemonie, do oblasti know-how a soukromého podnikání v prvních letech postkomunistické transformace. Již v roce 1990 vznikala celá řada akciových společností, společností s ručením omezeným, bank, poradenských firem a nejrůznějších podniků, které iniciovaly a zakládaly tzv. staré struktury. Ne všechny z nich se pustily do podnikání na podvodné či kriminální bázi, téměř všechny však využívaly nevyhnutelného zmatku způsobeného přeměnou právních a zvykových pořádků v první fázi transformačního období.

Politická reprezentace Občanského fóra si v čase zrodu problému vytvořila vlastní pojmy: „nomenklaturní bratrstva“ a „komunistické mafie“. Prezident Havel, který jako dramatik disponoval zvláštním citem pro expresivní pojmenování skutečnosti, používal v roce 1990 výrazy jako „mocné struktury“, „stará byrokracie“, „podezřelé akciové společnosti“, „totalitní mafie“, „temné slušovické žilky“ atd. Dokazuje to, že problém byl v prvním roce velké změny vnímán velmi silně. V čase předprivatizační agónie a zejména pak v pozdějších privatizačních procesech se mnohé z „bratrstev“ a „mafií“ etablovaly. S nimi je do značné míry dodnes spojován pohled na tzv. českou cestu ke kapitalismu, která na konci 90. let skončila neúspěchem a masivním příklonem české ekonomiky k zahraničním investorům.

Nespokojenost s řešením komunistické otázky se stala jedním z klíčových problémů rychlého štěpení jednotného protitotalitního hnutí Občanské fórum. Kulminovala zejména po úspěšných volbách v červnu 1990, kdy politici OF obsadili nejvyšší místa ve státní správě, avšak tomu zatím neodpovídalo ovládnutí pozic na střední a nižší úrovni. Mocenská disproporce plodila permanentní politické napětí mezi předními politiky OF a nižšími strukturami hnutí. Např. na sněmu Občanského fóra dne 30. června 1990 upozornil delegát z Kutné Hory na to, že „komunistické nomenklaturní bratrstvo“ přechází z politické sféry do sféry ekonomické a hrozí, že brzy budou „bývalí soudruzi ekonomicky nejsilnější skupinou obyvatelstva“. A zdaleka nebyl jediný. Varovné apely z regionů přicházely do pražského Koordinačního centra po celé léto. V polovině srpna vznikla na jejich základě souhrnná situační zpráva a konstatovala kritický stav: v místní a okresní samosprávě i v podnicích se upevňují organizovaná bratrstva, jejichž cílem je uchvátit moc a majetek; moc chtějí převzít legální cestou – vítězství v listopadových komunálních volbách má být „odvetou“ za prohru ve volbách parlamentních; neustále kalí vodu, pomlouvají novou elitu, vyhazují aktivisty OF z práce, přelévají majetek z obecních či podnikových rozpočtů do nově založených akciových společností, manipulují konkurzy, zastrašují a uplácejí. Smířlivá politika, reprezentovaná především předsedou české vlády Pithartem, je vodou na jejich mlýn. „Občanská fóra jsou tímto vlastně paralyzována a nevědí, co si mohou dovolit. Komunisté se jim smějí.“

Abychom přiblížili naléhavost problému, nahlédněme do obsahu dopisu Okresního sněmu OF v Chrudimi z 26. června 1990. Píše se v něm, že Občanské fórum vyhrálo parlamentní volby, jenže „v hospodářské sféře přetrvává vliv starých nomenklaturních kádrů,“ a to je alarmující. Politická elita Občanského fóra je volána k odpovědnosti: kde je slibovaný scénář ekonomické reformy, kde je prokurátorem Rychetským slibované vyšetřování a stíhání bývalých funkcionářů za zneužívání moci a rozkrádání majetku, kde je obvinění odpovědných komunistických politiků za vlastizradu v srpnu 1968, proč uvízlo na mrtvém bodě znárodnění obrovitého majetku komunistické strany, kdo eviduje přesuny agentů KGB a StB do podnikatelské sféry, proč se zastavilo vyšetřování událostí 17. listopadu 1989, proč nepokračují rehabilitace obětí komunismu, proč bývalí prominenti stále pobírají královské důchody. Jak si poslanci zákonodárných sborů v takové situaci mohli odhlasovat parlamentní prázdniny? Jak může český premiér Pithart za takového stavu věcí vystoupit již podruhé v televizi s obhajobou představitelů starého režimu? „Místní mafiáni se nám mohou smát do očí.“ Podobných dopisů přijímala podatelna pražského KCOF stovky.

Rozhodující orgány Koordinačního centra OF (především kolegium, v němž se jednou týdně scházeli vůdčí politici OF z vedení parlamentů, vlád a dalších politických struktur) začaly na tlak zdola reagovat na konci prázdnin. První velká debata se konala 23. července a problém výměny managementu v podnicích v ní byl úzce spojován s ekonomickou reformou, jejíž definitivní podoba se právě rodila ve velmi kontroverzních diskusích. Např. rychlé restituce znárodněného majetku by přivedly do mnoha podniků nové vlastníky. O restituce se však v těchto chvílích sváděl tuhý boj a nebylo jasné, jak dopadne. Např. ministr financí Klaus je považoval za „nesmírně obtížnou cestu“, která zkomplikuje a prodlouží celý proces privatizace, a to zrovna nebylo zárukou rychlé změny. Jinou možností výměny starého managementu bylo vpuštění zahraničního investora do podniků, ale také zde zatím nebylo dosaženo politického konsenzu a neexistovaly potřebné právní normy a regulativní mechanismy.

Podobně tomu bylo i s prostým odvoláváním ředitelů a náměstků a jejich nahrazováním z řad aktivistů OF. Elita OF se jednoznačně shodla na tom, že jakékoliv živelné řešení by situaci jen zhoršilo. Často se v debatě hořce konstatovalo, že schopná náhrada není po ruce a hledá se velmi těžko. Je zřejmé, že atmosféra trvalého neklidu a podezřívání (kterou lapidárně vystihuje výrok Petra Uhla: „Staré struktury podnikají z nakradených peněz!“) obecně podporovala rychlou a razantní ekonomickou reformu. Jakákoliv gradualistická forma neměla v takové atmosféře šanci na úspěch. Proto reformu, která sama sebe označovala za radikální, podporovali i levicově smýšlející osobnosti OF (např. Rudolf Battěk z Asociace sociálních demokratů OF i Petr Uhl z Levé alternativy).

Na druhé straně bylo zřejmé, že k odstranění rostoucího napětí v regionech nebude stačit ekonomická legislativa, neboť ani rychlé přijetí transformačních zákonů nezaručí „aktivní změnu nomenklaturního obsazení“, jak konstatoval představitel KCOF Vojtěch Sedláček na začátku schůze kolegia KCOF 6. srpna. Soustavný tlak z místních fór se překvapivě odrazil ve výrocích přítomných politiků OF, kteří evidentně přitvrdili. Místopředseda federální vlády Pavel Rychetský mluvil o nutnosti razantních změn iniciovaných a řízených shora a jdoucích do „větší hloubky institucí“; na vedoucí místa pronikají komunisté, zástupci OF jsou odvoláváni; lidé ztrácejí důvěru; proto musí být přijata pravidla odvolávání starých kádrů. Předseda Nejvyššího soudu ČSFR Otakar Motejl se zmínil o možnosti prověrek. Předsedkyně ČNR Dagmar Burešová byla pro rozsáhlou výměnu soudců, kterým lidé nedůvěřují. Šéf Československé tiskové kanceláře Petr Uhl a místopředseda FS ČSFR Jan Sokol upozornili, že řešení nemohou být plošná, je nutné rozlišovat mezi státní správou (s možností direktivního postupu) a hospodářskou sférou (s možností procedurálního odvolání a konkurzu). Představitel rady KCOF Libor Prudký žádal rychlé změny v zákoníku práce s nově definovanými kritérii odvolávání vedoucích pracovníků. Místopředseda ČNR Václav Žák vyzval všechny ministry, aby vypracovali seznamy vedoucích pracovníků, kteří by měli z jejich rezortů odejít. O jejich setrvání či odchodu by rozhodovala odborná komise složená z poslanců. Ministr hospodářství ČSFR Vladimír Dlouhý vrátil debatu na začátek konstatováním, že dokud nejsou stanovena pravidla, nedá se nic účinného na ministerstvech podnikat.

Na třetím povolebním sněmu OF 21. července vystoupil zástupce spřízněného Klubu angažovaných nestraníků Albert Prouza a tvrdě se opřel do politiky OF. Své stěží potlačované rozhořčení obrátil proti českému premiérovi Pithartovi, jenž byl nadále všemi radikály považován za ztělesnění politiky ústupků před „starými strukturami“. Prouza viděl věci velmi ostře: OF se stává platformou pro levicovou politiku a přestává reprezentovat nestranickou většinu, která je protikomunistická a přeje si rázné zúčtování s totalitním systémem a jeho pohrobky (v této souvislosti konsekventně vyzval všechny nespokojence ke vstupu do KAN); zastal se hodonínského OF, které vypracovalo podrobný seznam okresních nomenklaturních kádrů a žádalo jejich odchod: „Chápeme, že (řadoví) komunisté jsou jednotliví lidé, že je třeba (mezi nimi) diferencovat. Zcela odlišná je situace u nomenklaturních kádrů – tam není co diferencovat. V tom vidím přínos (hodonínského) seznamu... Takový seznam by měl být vyhotoven ve všech okresech.

Dr. Pithartovi bylo z tohoto seznamu špatně. Mně bylo špatně, když jsem si uvědomil, jak svým vystoupením posílil komunistickou mafii.“ Zatímco český premiér (v šesté dekádě byl několik let členem KSČ) ztělesňoval podle Prouzy ustupování před zlem, federální ministr financí Klaus (nikdy do KSČ nevstoupil) reprezentoval správné politické směřování – jeho radikální ekonomická reforma je reálným příslibem „rychlého návratu do Evropy“.

Na dalším sněmu OF 18. srpna se odehrála dramatická konfrontace mezi premiérem Pithartem a některými delegáty okresních fór. V úvodním vystoupení popsal předseda poslaneckého klubu OF Petr Kučera proces připravované „druhé revoluce“ (termín Václava Havla), jejímž cílem je „pohnout nomenklaturními strukturami“. Slíbil, že předsednictvo FS v nejbližších dnech přijme zákonné opatření, které to umožní. Dalším administrativním opatřením musí být vymetení starých struktur z centrálních orgánů podle již přijatých „kádrových kritérií“. Na ně pak v září naváže proces privatizace, který začne restitucemi drobného majetku, bude pokračovat malou privatizací (dražbami menších podniků) a nakonec přijde na řadu velká privatizace týkající se průmyslových kolosů. Ve vystoupení nazvaném Budu ochraňovat právní řád český premiér Pithart rozhodně odmítl návrh hodonínského, pražského a královéhradeckého OF, podle něhož měli být podmínečně propuštěni všichni vedoucí pracovníci v hospodářských organizacích, institucích, úřadech, ústavech a redakcích a nahrazeni lidmi nezkompromitovanými a kompetentními. Připomněl, že československý právní řád nezná „podmínečné propuštění“, navíc jeho plošná aplikace by byla nanejvýš problematická, neboť na určitou dobu by se v zemi zcela zastavila veškerá řídící a odborná činnost a hrozil by pád do chaosu. A kdo by vlastně rozhodoval o obsazování uvolněných míst? Občanská fóra či komise složené z politických stran? „Udělovaly by takové výbory cosi jako nomenklaturní požehnání?“ Premiér se vrátil ke svým argumentům z 19. ledna 1990: příslušnost k OF není zárukou mravní bezúhonnosti a odborné způsobilosti, do fór pronikli i podezřelé existence, kariéristi a bývalí „pomahačenkové“. Téměř všichni občané jsou tak či onak, více či méně namočeni do struktur a praktik padlého režimu, málokdo může prohlásit, že má čisté svědomí. Na druhé straně Pithart uznal, že v mnoha podnicích sedí skuteční a nebezpeční mafiáni a ti by měli být co nejdříve odvoláni. Jak? Zákonné opatření, představené Petrem Kučerou, umožní ministrům účinně a podle práva se s nimi vypořádat. Český premiér sám vyzval své ministry, aby takto postupovali, až bude příslušné opatření přijato.

Obhajoba právního státu v podání premiéra Pitharta se mezi sněmovními delegáty nesetkala s příliš kladnou odezvou. Nejprve se ozval zástupce OF v Chrudimi Ivan Pištora, autor již citovaného dopisu. Uvedl, že nikdo nepochybuje o premiérových čistých úmyslech vybudovat spravedlivý právní řád, ovšem jeho koncepce předpokládá, že stejné hodnoty vyznávají i nomenklaturní kádry působící stále v čele podniků, úřadů, organizací. To je však hluboký omyl, plynoucí z příliš abstraktních východisek a neznalosti konkrétních kauz a agend. „(N)aši mafiáni chodí po ulicích a smějí se nám do očí: co chcete, vždyť váš premiér nás brání!“ Chystané zákonné opatření předsednictva FS má napravit věci jen v podnicích. Ale to je zoufale málo, neboť alarmující situace je prakticky všude: na prokuraturách, soudech, vojenských posádkách atd. „Je skutečně potřeba sáhnout nejen do výroby či do hospodářských jednotek, ale do všech sfér života.“ Pištora rozhodně hájil seznam nomenklaturních kádrů vypracovaný Občanských fórem v Hodoníně. Premiér Pithart ve své odpovědi namítal, že „informativní svodky o jednotlivých případech“, proti kterým nic nemá, jsou něco zcela jiného než „seznam“ nepřijatelných lidí, který pak koluje po celé republice.

Účelem pohledu do nitra problému bylo ukázat, jak složité od samého počátku bylo vyrovnání se se „starými strukturami“. Nemožnost rázného účtování byla dána realitou historického kompromisu (tzv. sametu či plyšáku), k němuž se elity starého a nového režimu zavázaly na přelomu let 1989/1990. V následujících měsících byly všechny dekomunizační aktivity vynuceny tlakem zdola. Tomu odpovídal i vcelku malý účinek zákonného opatření z 30. srpna 1990, které nepřineslo očekávaný efekt, neboť na ministerstvech a dalších státních institucích, které je měly provádět, přirozeně zvítězila pragmatická setrvačnost nad požadavkem plošných personálních změn. Z pohledu nové elity se dekomunizační aktivity jevily jen jako komplikace na technokratické cestě vpřed. Politika se nacházela v tavícím kotli, v němž se neustále střídaly priority. Když už se zdálo, že požadavek rázného účtování s minulostí se na podzim 1990 prosadí jako všeobecně sdílená priorita, rozpadlo se Občanské fórum, a to znovu prioritami zamíchalo: do popředí pozornosti pronikla ekonomická reforma (restituce, malá privatizace, velká privatizace, privatizace majetku obcí), která přinesla velké očekávání a zvýšenou aktivitu téměř celé společnosti, vždyť do kuponové privatizace se zapojila velká většina dospělých občanů Československa. Zapojily se do ní pochopitelně i „staré struktury“, kterým nic v podnikatelských aktivitách nebránilo. Okrajové návrhy radikálně antikomunistických skupin (především Klubu angažovaných nestraníků a Konfederace politických vězňů) na vyřazení „starých struktur“ ze všech privatizačních procesů nebyly akceptovány. Za modelový případ kriminálních podnikatelských aktivit „starých struktur“ můžeme považovat banku Bohemia, založenou v roce 1991 pracovníkem bývalé Státní bezpečnosti Jiřím Čadkem a dalšími prominenty padlého režimu. Banka byla od samého počátku tunelářským podnikem a její „hospodaření“ skončilo uvalením nucené správy v roce 1994 a následnou likvidací. Celkovou ztrátu mnoha miliard korun uhradil stát. Jiné podniky a banky, vzešlé z aktivit „starých struktur“, byly považovány za pevné pilíře vychvalovaného kapitalistického premiantství ČR. Nicméně od poloviny 90. let se jeden po druhém hroutily. To byl případ chemického gigantu Chemapol Group, zahrnujícího asi 100 firem a na 40 tisíc zaměstnanců. Firma vzešla ze struktur bývalých „podniků zahraničního obchodu“ úzce spojených se Státní bezpečností a její šéf Václav Junek – jako někdejší člen ÚV KSČ a údajný agent StB – byl prototypem „staré struktury“. Chemapol Group zkrachoval v roce 1998 a zůstaly po něm pohledávky v celkové výši skoro 17 miliard korun. Od poloviny 90. let krachovala celá řada bank a podniků vzešlých z postkomunistických privatizačních procesů. Jen málokdo z „tunelářů“ a neúspěšných privatizátorů byl odsouzen. V roce 1997 se ekonomická stagnace českého „bankovního socialismu“ změnila v politickou krizi a v krizi důvěry. Padl symbol české cesty ke kapitalismu – vláda Václava Klause. Původní termíny „staré struktury“ – „komunistické mafie“ – „nomenklaturní bratrstva“ se transformovaly do obecně akceptovaného sousloví „mafiánský kapitalismus“.