Sociální a personální parametry totality Jindřich Fibich

Ze všech zmíněných důvodů se zde chci nejprve pokusit, alespoň předběžně, identifikovat české postkomunistické dědictví v oblasti sociálně psychologické a antropologické. Protože u nás doposud neexistuje dostatek známých přípravných dílčích studií, budu zde muset namnoze používat různých analogií se situací v jiných evropských zemních „reálného socialismu“. Půjde tedy spíše o vytyčení některých výchozích hypotéz pro další zkoumání této problematiky než o plně spolehlivá a uspokojující zjištění.

Reálnou základnou problémů povahy sociální psychiky, mentality a personální typologie „reálného socialismu“ u nás může být především sociální struktura ve vztahu ke zkušenostem jednotlivce. Zabýval se jí mj. i polský sociolog W. Narojek. Ten si všímá hlavně nazírání společnosti prizmatem bezprostředních životních situací a všedního chápání společenské struktury. Poukazuje na to, že v „reálném socialismu“ vytváření i konzumování statků a služeb nastolovalo mezi lidmi soustavu vzájemných závislostí, a to hlavně utvářením vztahů složených podřízeností a nadřízeností a osvojováním si práva výlučně rozhodovat o druhých. K tomu docházelo především v centrech formálních organizací, kde byrokratická hierarchie funkcionářů vytvářela na jedné straně „poušť v mezilidských vztazích“ na nižších organizačních úrovních a na druhé straně „džungli bezpráví“ poblíže vrcholů moci. Obraz „sociální pouště“ vytvářely sociální stereotypy propadající samotě, opuštěnosti, zániku citových pout a pocitu solidarity v neosobně řízených mezilidských vztazích. Obraz „sociální džungle“ vznikal u lidí zapojených do soustavy mezilidských vztahů s nadměrným zahuštěním sociální aktivity. „Ti u koryt“ si zajišťovali beztrestnost a status nedotknutelností tím, že se spojovali v kliky. Ty pak fungovaly podle zásady „ruka ruku myje“ a usilovaly o zvětšování kontroly nezávislých a závislosti podřízených. Protivníci zdola byli definování především v kategoriích morálních a protivníci shora především v kategoriích ideologických. Zlo systému spočívalo ve formování osobností podle logiky moci, což deformovalo celý systém. Pokud je mi známo, nic nenasvědčuje tomu, že by snad naše současná situace byla nějak podstatně odlišná.

K naší situaci se však mnohem konkrétněji vztahují některá zjištění srovnávacích výzkumů sociální struktury, prováděných u nás pod vedením sociologa P. Machonina. V roce 1967 se sice u nás objevila mírná převaha meritokratického (odborně výkonového) principu rozvrstvení, avšak zůstával zachován také značný vliv principů byrokratickoelitářských. V roce 1984 došlo opět k dominanci „nové třídy“ politické elity a rozpadla se rovnováha mezi životním stylem hmotného standardu a stylem kulturní úrovně a převládl hmotný standard. Koncem roku 1989 setrvaly na reálně socialistickém stanovisku tři skupiny:

1. Političtí aktivisté střední generace jako představitelé nové
elity normalizačního režimu s jistým vzděláním a kulturou.
2. Aktivisté starší generace s nižší kulturou.
3. Část dělnické aristokracie a středních techniků.

Nejnižší dělnické skupiny neměly dostatek důvodů k podpoře režimu. Skupiny s vyšší kulturností, vyšším věkem a nižšími příjmy tvořily pravděpodobně jádro tehdejší latentní opozice.

S doposud poměrně relevantním modelem komunistického člověka přišel ve Švýcarsku už v 60. letech sociální psycholog Feldkeller. Ten poukazuje především na to, že komu-nistický životní postoj nevychází z pouhých protikladů zájmů, ale z rozdílu charakterů.

Shledává v něm tyto základní rysy:

a) archaickou ucelenost,
b) netolerantní absolutizaci strany a vyhledávání nepřátel,
c) zbožňování všeho světského,
d) silný sklon ke strohé příčinnosti, instinktivnímu kolektivismu a nivelizaci,
e) odosobněný jazyk,
f) necitlivost vůči lidským právům a důstojnosti,
g) nedostatek morální rozhodnosti a odpovědnosti,
h) víru ve všemohoucnost dirigismu, předpisů a organizací.

V novější době se nad typem člověka, označeným jako „homo sovjeticus“, zamýšlela řada prací a autorů ruských, polských i německých (např. Zavadskaja, Osipov, Tischner, Mehnert, Fromm). V podstatě se shodovali na vymezení jeho základních rysů takto: vytváření služební závislosti, zdůrazňování reglementace a příkaznictví, vyhledávání nepřátel, utajování před veřejností, nepřátelský vztah k vědcům, umělcům a specialistům, oddělování funkcí řídících od sociálně služebných, zdůrazňování subordinace, odlidštěné aparátnictví, chápání člověka jako pouhého nástroje a produktu.

Ze širšího porovnání podstatných rysů fašistického a komunistického člověka vznikla koncem 2. světové války v USA známá škála F pro zkoumání autoritářské osobnosti pravicového typu (Adorno a spol.). Ta byla později doplněna zejména M. Rokeachem o některé rysy levého dogmatismu ve škále D, jež se namnoze kryjí s předchozími modely. Také psychoanalytik E. Fromm formuloval hlavní rysy autoritářské osobnosti. Stojí za povšimnutí, že žádný institucionálně fundovaný sociolog, sociální psycholog ani politik u nás nepocítil potřebu ověřit tyto škály na naší postkomunistické populaci po roce 1989. Oproti tomu se v bývalé NDR po jejím sjednocení se západním Německem objevila na toto téma velmi zajímavá práce psychiatra H. J. Maaze Citová blokáda. Autor v ní označuje represivní systém reálného socialismu v psychosociální oblasti jako všeobsáhlý a nepřetržitý „systém donucování, manipulace, omezování, kontroly, zastrašování, trestání a zahanbování.“ (Maaz, 53) U průměrného občana reálného socialismu během svého dlouhodobého klinického působení shledal pod maskou zdrženlivosti a opatrnosti citově zablokovaný potenciál existenciálních strachů, vražednou zuřivost a zášť, hlubokou bolest i hořký smutek. Autoritářský charakter se mu rozpadl do dvou typů citové rozpolcenosti: zbrzděnosti a nutkavosti. K dalšímu jeho členění dospěl na základě možností kompenzace rolí tak, že obdržel charakterovou čtveřici:

a) brutálních mocipánů,
b) obratných kariéristů,
c) netrpělivých exulantů,
d) trpělivých utopistů.

K hlavním závěrům jeho rozborů patří především: „Jen ten, kdo dokázal vnímat vlastního malého Hitlera či Stalina jako zlo v sobě, nemusí už nadále jednat sadisticky.“ (149) A posléze i varování: „Po obratu v r. 1989 jsme se opět vyhnuli truchlení (vypořádání se s minulostí) a nyní nám hrozí sociální chaos. Opět chceme naši neschopnost truchlit zakrýt, útěkem vpřed.“ (216) Tyto přístupy a rozbory jsou patrně různě použitelné i na naši situaci.

(…)

Totalitní mentalita osobnosti

Pokud jde o postkomunistickou mentální a behaviorální zátěž současného mentálního klimatu, mezilidských vztahů a personálního vývoje české společnosti a českého člověka, lze z předchozích úvah a zjištění formulovat dva základní závěry:

1) Tato zátěž má určité základní společné rysy, které však mají různé kořeny a různou životnost.

2) Tato zátěž je konkrétněji diferencována nejen sociální strukturou, ale také antropologickou strukturou každé jednotlivé osobnosti, a zejména určitého skupinového stereotypu.

Obecně lze vyslovit i doložit domněnku, že vývoj „reálného socialismu“ v českých zemích se promítl především do těchto negativních rysů české národní povahy:

a) kolaborantské ustrašenosti vůči mocenských tlakům,
b) lokajského přisluhovačství, zneužívání moci a umělého vyhledávání nepřátel,
c) maskování morálních slabin ideovou přetvářkou a klikařskou vázaností,
d) růstu úzce privátního kariérismu a izolacionismu,
e) zastírání morální neodpovědnosti situační účelností, přetvářkou a lživými fikcemi.

Tyto obecné rysy „reálně socialistické“ mentality a pseudoosobnosti se pak určitým způsobem polarizovaly do dvou základních vývojových trendů:

1) elitářské kolísavosti, která vyvěrala ze staronových rozporů a ambivalence mezi národovectvím a cizomilstvím (dnes nazývaným světoobčanstvím), sklonů k malosti a prostřednosti, nebo lokajské povýšenosti, zlehčování pravdy a přikrašlování lži. Projevovala se zejména řadou dalších dvojakostí, jako hledáním osobních úniků z existenční nejistoty a narušováním sociální a národní solidarity, hyperkritickou závistivostí a útržkovitou konformitou, tragickým idealismem a cynickým realismem, požitkářskou rozpínavostí a duchovní askezí, bezbřehým politikařením a omezeným odbornictvím;

2) vulgárního empirismu, který vyvěral ze staronových rozporů mezi zaslepeností a nedůvěrou, hmotnými vášněmi a bludnou vychytralostí, pohrdáním inteligencí a zbožňováním populistických pseudoveličin, hledáním světla a utkvíváním v temnotách. Projevoval se též řadou dvojakostí, jako furiantskou paličatostí a skrytou zarputilostí či přetvářkou, samorostlou neotesaností a mocenským patolízalstvím, nechutí k prázdným slovům a honbou za malými požitky, sociálním přisluhovačstvím a unikáním za roh, veřejným šplhounstvím a hospodským rebelantstvím či švejkovstvím.

Při pohledu skrze hranol povšechné mocenské byrokratizace se nám ukáže poněkud jiné „reálně socialistické“ mentální spektrum. Monopolizace a centralizace moci zvýšila sociální funkcionalitu a osobní výhodnost obsazování vyšších stupňů v byrokratických aparátech. Zvýšila se hodnota vztahů nadřízenosti a snížila se závaznost vztahů podřízenosti. Byla devalvována hodnota výkonu a odbornosti a revalvována hodnota mocenského ovládání a protekcionismu. Upevnila se závislost volených funkcí na funkcích výkonných. Byrokratická samoúčelnost a zvůle si osedlala sociální účelnost a služebnost. Ideologické mimikry maskovaly lidskou prázdnotu a šplhání po žebříčcích kariér nahradilo vážení si hodnot výkonu.

Na základě řady sociologických výzkumů bylo zjištěno, že k nejvíce oceňovaným hodnotám v Československu let 80. patřily: rovnost, kolektivismus (spíše menšího než masového formátu), převaha hodnoty zajímavé práce nad hodnotou peněz, odsuzování vykořisťování a individualismu. Ve vztahu k hodnotám výrazně politickým se projevovala pochopitelná nechuť, dvojakost a zdrženlivost u většiny občanů. Nepominutelnou, leč málo známou, zůstává pozitivní role „tichých v zemi“, kteří v ústraní obětavě usilovali o víc než výhodné přežití.

Ze všech těchto spíše zkratkových a náznakových přehledů sociálně psychické a antropologické hodnotové infrastruktury „reálného socialismu“ v českých zemích vyvstávají posléze dvě nejdůležitější otázky: Proč je tato infrastruktura tak hluboce zakořeněná a nebezpečná pro osudy dalšího demokratického vývoje? A jaké příčiny způsobily tento patologický stav společnosti i osobnosti, jejichž poznání by napomohlo tento stav odstranit?

Základních sociálních i mentálních příčin je zde celá řada a mezi ty hlavní patří celková moderní epochální vyčerpanost a zvrácenost civilizačních struktur a vztahů mezi ekonomikou, politikou, kulturou a duchem Evropy. Proto zde nelze vyhánět ďábla totalitních jednostranností politickým belzebubem samospasitelné živelnosti tržních zájmů, neboť oba démoni mají kořeny ve společném sociálním pekle, různě však maskovaném. Mnohé regresivní nacionální, náboženské či kulturní konflikty a nečekaná ekologická ohrožení posouvají do popředí při formování budoucnosti problematiku morálně kulturní a otázky nového typu člověka globálního a zároveň pluralitně kulturního. Jinak člověku ve světě i u nás hrozí nebezpečí totálního odlidštění či zániku.

Odpověď na druhou otázku má pak spíše kořeny antropologické, které vyrůstají z jednostranného orientačního chápání existenciální podoby a funkce člověka v této době a v tomto prostoru. Po středověké orientaci na typy člověka zbožného a bezbožného nastoupila osvícenská orientace na typy člověka racionálního a ekonomického. Pak se stal v „reálném socialismu“ orientačním typem člověk mocenskopolitický, a v dnešním postindustriálním a postmoderním světě se v masových komunikačních prostředcích propaguje opět jen jinak jednodimenzionální typ člověka konzumního a komputerizovaného. Stále nebezpečnější a náročnější globální problémy a situace, v nichž se tento náš, částečně postkomunistický a částečně postmoderní, český člověk nachází, nemohou být plné lidsky a životně osvojeny ani řešeny na úrovni soubojů dvou jednodimenzionalit či několika vnějších rolových funkcí. Daleko více bude třeba brát v úvahu další skryté vrstvy lidského podvědomí, rozšířeného vědomí či nadvědomí. Proto ani na úrovni antropologické nevystačíme s pouhou výměnou orientačních pilotních automatů.

Jestliže Masaryk kdysi prohlásil, že česká otázka se stává otázkou světovou a nemůže být řešena mimo vztahy evropské a celosvětové, tím více to platí pro českou situaci dnešní. Cesta k řešení českých transformací nevede však jen skrze chápání či kopírování okolního světa a současných západoevropských poměrů. Daleko více vyžaduje též hlubokou analýzu škodlivých civilizačních a antropologických stavů české mentality a postojů českého člověka v průběhu jeho střetání s totalitarismem. Podobná analýza v „reálném socialismu“ byla záležitostí převážně mocenskoideologickou a v reálném kapitalismu je spíše otázkou technologickou či kulturně antropologickou. Je proto naší globální morální odpovědností hledat určitá komplexnější východiska, neboť nejde o to, aby tyto totalitární situace, potence a trendy byly pouze ideologicky zavrženy a co nejrychleji zapomenuty, ale překonány.

Formy a nebezpečí psychické a personální hybridizace
přechodu k demokracii. Dědictví disentu a první republiky v modernizaci a demokratizaci.

Vedle negativní mentální zátěže naší totalitní minulosti nemůžeme pominout ani některé tehdejší dobové faktory pozitivní, a to zejména mentalitu oné sociální skupiny tvořené disidenty, neboť ona tehdy představovala určitou naši spojnici k antitotalitnímu světu a obhajobě občanských i lidských práv a perspektivám demokracie. Pozornost světové intelektuální veřejnosti se postupem času soustředila na formálně brilantní a kontaktně průrazné aktivity tehdejšího čelného chartisty a disidenta Václava Havla a občasné dokumenty Charty 77. Postavení a snahy širšího disidentského hnutí, jehož stoupenců bylo zpočátku jen několik stovek a koncem roku 1989 necelé dva tisíce, nepronikaly však u nás pomocí různých samizdatů dostatečně na veřejnost a nesetkávaly se s velkým ohlasem. Teprve jejich nesporně čelná úloha v „sametové revoluci“ koncem roku 1989, vítězství jimi zformovaného Občanského fóra ve volbách r. 1990 a jejich krach ve volbách roku 1992 postavily problematiku českého disentu do ostrého světla, bohužel bez dostatečného ohlasu mezi sociology, psychology a historiky. Ze dvou studií J. Urbana a P. Pitharta, pocházejících z pera samotných disidentů, však vyplývá pro naše téma několik závažných zjištění:

1) Disidenti si ve své většině vytvořili, pod tlakem policejních šikan a obav vládnoucích činitelů z občanského dialogu, určitou uzavřenou sociální skupinu s mentorsko izolacionistickou sociální solidaritou a ideologií. Ta pronikala daleko více do zahraničních médií než do jejich reálného sociálního okolí. Určitého sociálního uznání a ohlasu v zemi samotné dosahovala hlavně činnost Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

2) Jádrem jejich antiideologie a „nepolitické politiky“ byly především některé studie a myšlenky V. Havla. Zejména idea „polis“ (obce jako základu občanské společnosti), idea obhajoby lidských práv, idea „života v pravdě“ a formování morálně duchovních základů „moci bezmocných“.

3) Názorové spektrum disentu však bylo daleko širší a rozpadalo se podle Pitharta do dvou směrů:

a) „disent protestu“ se soustřeďoval na veřejnou kritiku útlaku a teroru totalitní moci a jimi vyvolávaných sociálních deformací a zvrhlostí,
b) „disent reflexe“ se koncentroval na analýzu počínání špiček i reakcí společnosti.

Disidenti často trpěli komplexem morální nadřazenosti, neboť nedokázali vždy dostatečně pochopit, že orgány představitelů moci a velká část společnosti si vzájemně vyhovovaly a vytvářely nejrůznější vzájemné svazky komplicity ke zneužívání socialistického vlastnictví a státní moci ve prospěch různých skupinových zájmů.

A právě tato téměř mafiánská komplicita a návyková setrvačnost na obou stranách vedla k masovému odklonu voličů od OF ke standardním (úzce zájmovým a prospěchářským) politickým stranám. To se pak neobešlo bez vyhledávání různých prohřešků a selhání na straně disidentů, namísto provádění vlastní sebekritiky a pokání. Poučení z disidentského hnutí bylo pro většinou společnosti spíše nestravitelné než příkladné. Já se pak domnívám, že hlavní příčinou toho, proč většina disidentů nezvládla svou novou mocenskou roli, bylo i to, že si více navykli pěstovat morální kritiku okolních nešvarů než morální přestavbu vlastního totalitně infikovaného stereotypu cítění, myšlení i jednání. Proto mně v Pithartově třídění chybí onen minimálně zastoupený třetí typ „disidenta vlastní transformace“, který byl do jisté míry představován V. Havlem, avšak v širších disidentských kruzích byl spíše výjimkou než pravidlem, a proto se nemohl stát tak potřebným sociálním vzorem.

Zdroj:

Fibich, Jindřich. „Sociální a personální parametry totality.“ In Transformace české společnosti 1989–1995. Brno: Doplněk, 1996, 252–261.