Transformace Ralf Dahrendorf

Existuje mnoho poučení z velkých transfor-mací, a zvláště z transformace postkomunistické, pro naše chápání ekonomie a politiky. Pokud z nich zdůrazním pět, není to žádné magické číslo. První poučení má co do činění s tím, co se děje před počátkem transformačních procesů, tedy s nestabilitou starého režimu. Jeho zřejmě neodvratné zhroucení a naléhavá nutnost nového počátku – ať průběh nazýváme revolucí, nebo nikoli – zahrnuje vždy prvek hospodářsky pochybeného managementu starých vládců a z toho vyplývající nechutě ovládaných. Crane Brinton to ve své Anatomii revoluce vztahoval k veřejným výdajům. Zřejmý nepoměr mezi daněmi a službami, požadavky na příjmy od občanů a službami v jejich prospěch, politizuje hospodářskou situaci. Pokud se mocným daří dobře, zatímco životní poměry většiny se zhoršují, může se stát status quo nesnesitelný a vzniká revoluční situace. Pokud lidé v televizi nebo jiným způsobem zjistí, jak dobře se žije jiným v zemích v jejich sousedství – jak tomu bylo v komunistických zemích za vysoké konjunktury zemí OECD v 80. letech 20. století −, pak jiskra naděje na zlepšení přeskočí do revolučního sudu s prachem. Ekonomická frustrace může v každém případě mít politické následky, a to až po svržení vlády.

Za druhé je první krok svržení režimu zjevně politický. Je nutný nový řád hodnot – možná vládnoucí řád hodnot – a snad zcela nová politická třída, aby byly zahájeny ústavní reformy a aby byly vytvořeny rámcové podmínky pro pravidla a instance, jež jsou nutné pro hospodářský rozvoj. Jsme v pokušení toto zevšeobecnit tak, že v kritických okamžicích dějiny záleží na politickém jednání, a nikoli na ekonomic-kých silách. Dokonce i nenapravitelní Hayekovi stoupenci musí nastolit pevná pravidla, vyrovnaný rozpočet, privatizační zákony a stabilní měnu politickým jednáním. Balcerowicz hovoří v této souvislosti o „mimořádné politice“ a rozlišuje ji od „normální politiky“, která je sice cílem, ale nelze jí dosáhnout lehce ani rychle.

Za třetí vede cesta k prosperujícímu (tržnímu) hospodářství slzavým údolím. Pro většinu budou hospodářské životní podmínky horší, dříve než se opět vylepší. Je třeba doufat, že vize pro Blízký východ, načrtnutá ministrem Peresem, králem Husajnem a jinými, se stane skutečností. Hořká zkušenost nás však učí, že cesta od příjmu na obyvatele ve výši 1200 dolarů k příjmu 24 000 dolarů začíná fází sociálního rozvratu a všeobecné dezorientace. V této fázi jsou lidé velmi náchylní k pokušení fundamentalistů (nebo nacionalistů nebo jakýchkoli „integristů“). Polsko je možná jedinou postkomunistickou zemí, která již prošla nejhlubším bodem tohoto údolí (ačkoli by si česká vláda pro svoji zemi na to dělala také nárok). Dokonce i prezident Mandela by ještě mohl objevit, že v době, kdy začíná se svým slibovaným přerozdělováním, se ekonomický koláč, jejž zdědil po starém režimu, zpočátku scvrkává a Jihoafrická republika vstupuje do fáze krajního ohrožení jak své ekonomiky, tak své politiky.

Za čtvrté představuje úspěšná cesta slzavým údolím a stabilizace hospodářských reforem vůbec další druh politických otázek. Jsou to otázky disciplíny (counstraint, abychom použili pojmu Paula Colliera pro rozvojové ekonomiky). Musí existovat cesty – instituce, autority −, které zaručí, že se věci nevymknou z kloubů, protože vlády podlehly silným požadavkům ulice, a přitom vsadily do hry rozpočtovou stabilitu a brzy i měnu, protože ztráta politické hodnověrnosti snižuje hospodářskou důvěru v půjčky, protože narůstající politická nestabilita odrazuje investice a obchod. Zdá se, že jej Mexiko zvládlo spojením jedněch voleb pod přísným dohledem mezinárodních pozorovatelů se členstvím v Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA); Argentina bohužel svůj hospodářský úspěch spojila s institucionálním rizikem; pro Brazílii je těžké dát do pořádku její politicko-ekonomický chaos. Disciplíny lze dosáhnout dvěma způsoby (a obojí často navzájem souvisí). První z nich je trvalá obrana vlastních institucí, ústavy, proti všem výzvám a pokušením. Vyžaduje to téměř nadlidské vůdčí kvality, přičemž pomáhá osobní charisma. Jinou metodou je podpora zvenčí. Kromě financování projektů infrastruktury přinesl Marshallův plán v poválečné době především tuto vnější disciplinovanost, včetně organizace, která na ni dohlížela, totiž OEEC, předchůdkyně dnešní OECD. Španělsko a Portugalsko hledaly ekvivalent v Evropském společenství a do jisté míry ho nalezly. Některé africké země profitují stejně jako dříve z francouzské měnové zóny, třebaže se jim protiví s tím spojená závislost. Pokud se týče východní Evropy, pak evropské instituce teprve nyní započaly s „kodaňskými kritérii“, aby provedly nutné změny. V Jihoafrické republice, stejně jako v mnoha jiných částech světa, je přetrvávající hegemoniální moc Spojených států amerických stejně jako v minulosti jediným zdrojem blahovolné disciplinovanosti.

Pátý bod je spíše povzdechem než analytickým výrokem: blaze zemi, které se podařilo uskutečnit tržní hospodářství i politickou demokracii a poté obojí od sebe oddělit ve skutečnosti i v hlavách lidí, aby tím byla ekonomie přenechána vlastním uzdravujícím silám a byla udržována stabilní demokracie, třebaže se objevují recese a hospodářské krize! V meziválečném období se v této šťastné situaci nacházelo jen několik států: Spojené státy, Británie, části britského Commonwealthu, menší země jako Švédsko a Švýcarsko. Překonaly bez újmy velký útlum a nepodlehly v žádném období pokušení totalitarismu. Téměř padesát let po skončení 2. světové války musíme doufat, že se k této ústřední skupině svobodných a blahobytných zemí připojí další. Německo k nim patří, ačkoli základní problém Výmarské republiky doznívá dosud: když to začne váznout s hospodářstvím, objeví se u mnoha lidí pochybnosti o řádu svobody a podporu získávají neliberální politické projekty.

Viděno abstraktně se to může zdát podivné. Nakonec spočívají tržní hospodářství a politické demokracie na stejném základním principu. Jsou to úspěch slibující odpovědi – dokonce možná jediné, jež úspěch slibují – na skutečnost, že žijeme ve světě nejistot, v němž je nutné nalézt postup, jak umožnit provádění změn bez převratu a násilí. Tržní hospodářství dává prostor pro změny vkusu i technologie, tedy strany poptávky a nabídky. Demokracie dávají průchod změnám v zájmech a preferencích lidí. Symetrie obojího však neimplikuje jejich současný vývoj, a ten ani není nutně důsledkem. Politická demokracie nevyplývá z existence efektivního tržního hospodářství a tento hospodářský řád není automatickým výsledkem demokratických politických poměrů. Ba co hůře – a toto je druhé velké téma, k němuž bych chtěl uvést několik poznámek −: moderní hospodářské procesy upřednostňují podle všeho spíše autoritářské než demokratické druhy vlády.

Autoritářské riziko asijské cesty

Autoritářský neznamená totalitní. Autoritářské režimy nespočívají na stálé mobilizaci všech a ani nepotřebují velkého vůdce, ani dalekosáhlou ideologii. Patří k nim však uzavřená veřejná třída, která se nechce vzdát své moci, a proto se sama doplňuje. Její členové jsou strážci hodnot, jež jsou definovány pro všechny; jejich nedodržování je rozhodně a zřetelně postihováno. Kdo poslouchá a přispívá k hospodářskému růstu, je ponechán v klidu, avšak nikoli proto, aby se díval na pornografické videokazety, četl Far Eastern Economic review nebo diskutoval o Marxových teoriích o vztahu mezi hospodářstvím a politikou. Pro občasné návštěvníky jsou autoritářské země často atraktivní a pohodlné; pro stálé obyvatele jsou náročné a také nevypočitatelné; pro básníky, vynálezce, chytré finanční žongléry s extravagantním vkusem, nemluvě o zvědavých novinářích, excentricích a liberálech, jsou nesnesitelné.

Záměrem těchto lehce formulovaných poznámek není shodit ze stolu tento důležitý a velký problém. Ve skutečnosti jde o řadu velkých problémů, které všechny souvisí s hlavním tématem mých úvah. Řada začíná s počáteční fází moderního hospodářského rozvoje. Hospodářští historikové počínaje R. H. Tawneyem mnohým způsobem omezili tezi Mase Webera o protestantské etice a raném kapitalismu. Základní problém však zůstává. K tomu, aby byl uveden do chodu, vyžaduje kapitalismus (abychom použili tohoto spíše zavádějícího označení) připravenost mnohých, aby se vzdali potěšení požívat ihned plodů hospodářského úspěchu. Doba odsunutého uspokojení – řečeno technicky: šetření a investic – je nutná, dříve než začnou radosti spotřeby. Je možné, že v určitých okamžicích dějin a v několika málo kulturách toto odsunuté uspokojení odpovídalo individuální etice, jež byla podporována kalvinistickým nebo luteránským věroučným přesvědčením. Od 19. století však nebylo možné hospodářský rozvoj stavět pouze na puritánském omezování svých potřeb. „Císařské Německo a průmyslová revoluce“ bylo (jak ukázal Thorstein Veblen již před 1. světovou válkou) dějinami spoření a investic, obojí podporované a v případě potřeby vynucované autoritářským státem. Mnoho jiných tento příklad od té doby následovalo a ti, kdo tak nečinili – jako velká demokratická země Indie – možná z tohoto důvodu zaostali ve svém hospodářském rozvoji. Bez toho není v době, kdy západní kapitalismus není ani tak určován sklonem k šetření, ani hédonistickým potěšením z bezprostředního konzumu, nýbrž děláním dluhů, a tím anticipovaným uspokojením, lehké kohokoli a kdekoli bez určité míry nátlaku přesvědčit o nutnosti šetřit a čekat.

Další problém vzniká v transformačních procesech. Je částečně politický. Pokud uvěříme Crane Brintonovi – a existují pro to dobré důvody −, pak nemůže „vláda umírněných“, která následuje po výměně režimu, vydržet dlouho. Nástroje vlády se rozdrobí v příliš měkkých rukách disidentů, z nichž se stali vládci, a jejich blahovůle není vhodná pro těžkou úlohu vytvořit nové vládnoucí struktury. Ekonomické podmínky přitom nepomáhají. Pouť slzavým údolím vyžaduje silné a v jistém smyslu necitlivé vedení. To je ale v protikladu s novými demokratickými institucemi. Polsko na tuto situaci reagovalo tím, že propustilo reformátora Balcerowicze, jeho reformy však podrželo.

Zdroj:

Dahrendorf, Ralf. „Poučení z postkomunistické transformace.“ In Od pádu Zdi k válce v Iráku. Praha: Vyšehrad, 2008, 87−90.