Kritický pohled na ekonomickou
transformaci v České republice Lubomír Mlčoch

Skupinu „architektů“ české transformace možno charakterizovat jako teoretické makroekonomy čerpající z odkazu F. A. Hayeka, Chicagské školy (Milton Friedman) a z idejí tzv. šokové terapie. Pokud jde o tuto šokovou terapii, její autorství není jasné a zdá se, že s odstupem času bude také klesat ochota se k autorství této terapie hlásit. Stručně řečeno, idea spočívala ve víře, že společenskou změnu od socialistické ekonomiky ke kapitalistické tržní ekonomice je třeba provést tak, aby se účastníci ekonomického života nestačili vzpamatovat, aby pod tlakem a „v šoku“ změnili podstatně vzorce svého chování. Termín je převzat z psychiatrie, takže ordinování šokové terapie „architekty“ transformace je jaksi nepřípadné – ovšem sotva by bylo únosné prohlásit společnost za psychicky nemocnou a lídry změn označovat za klinické psychiatry či terapeuty. Šokovou terapii možno charakterizovat několika hesly: liberalizace cen, deregulace, makroekonomické restriktivní politiky a hlavně – rychlá privatizace!

Jak bylo již řečeno, hlavní aktéři transformace byli relativně nejlépe vybaveni pro makroekonomické politiky, tedy politiku měnovou, fiskální a rozpočtovou, a nutno uznat, že zde si také vedli poměrně dobře. Uspokojivé hodnoty makroekonomických ukazatelů za Česko(slovensko) vedly pak také světové finanční instituce k příznivému hodnocení české transformace, a to po několik let. K pozitivnímu hodnocení přispívalo i teoretické vzdělání, jazyková vybavenost a nutno říci i sebevědomá radikálně liberální ideologie. Ta souzněla s toutéž doktrínou hlásanou mnoha západními, zejména americkými experty.

Pro oba navzájem si přizvukující tábory však byly typické i společné nedostatky. Neznalost skutečné situace v podnikové sféře a vůbec podcenění mikrosféry a podcenění institucionální stránky ekonomické transformace. Hlavní proud ekonomie totiž ani nemá za svůj cíl zkoumání institucionálních změn a není na bezprecedentní problematiku celkového přechodu od jednoho hospodářského řádu k jinému vůbec vybaven. Škola institucionálního evolucionismu byla v té době nepříliš známá a nebyla operacionalizována na řešení „úkolu naší doby“.

Radikální liberalismus podivně kontrastoval se zděděnou institucionální strukturou zmonopolizovaného hospodářství reálného socialismu, v němž stát tak či onak vlastnil většinu podniků. Za dané výchozí situace byla teze, že stát (vláda) podnikům nerozumí a rozumět nemůže, naprosto nerealistická. Pod vlivem této doktríny se stát pokusil rychle vycouvat ze své vlastnické odpovědnosti a zrušil náhle veškeré řídící struktury reálného socialismu. Podniky byly formálně převedeny na právní formu státních akciových společností, v nichž ale stát již fakticky rezignoval na výkon svých vlastnických práv, a to programově. Vznikl stav, který sami vládní ekonomové označovali termínem (opět z medicíny) tentokrát jako stav „předprivatizační agonie“.

Iluze, že privatizaci celé ekonomiky lze provést tak rychle, že ani nestojí za to se výkonem vlastnických práv státu zabývat, otevřela cestu k přelévání aktiv státních podniků do soukromých rukou cestami, kterým se ve stabilizovaných tržních ekonomikách říká krádež či podvod, malverzace. Evolučně se vyvinula celá řada technik tohoto spontánního privatizování ekonomiky – pro některé z nich se později objevil termín „tunelování“. Jde po slovu „robot“, kterým Karel Čapek obohatil pokladnici mezinárodně užívaných termínů, o druhé české slovo, které, tentokrát neslavně, zmezinárodnělo v hantýrce ekonomů a finančních odborníků.

Na tomto místě nutno upozornit na závažný posun ve filozofii české transformace v jejím průběhu. Na počátku stála teze, že pokud jde o instituce tržní ekonomiky, je třeba je převzít v jejich osvědčené podobě z vyspělých západních zemí. Varování před „třetími cestami, které vedou do třetího světa“ a horování pro „kapitalismus bez přívlastků“ (namířený především proti koncepci sociálně tržního hospodářství našich západních a jižních sousedů) se najednou – zejména pod vlivem a v průběhu „specificky české cesty kuponové privatizace – radikálně změnilo. Objevovala se naprosto nestandardní institucionální řešení, odmítaly se osvědčené instituce regulující kapitálové trhy, řečeno lapidárně: „regulovalo se to, co se regulovat nemělo, a neregulovalo se to, co se regulovat mělo“ (P. Pelikán). A co je největší paradox: jako nezamýšlený (?) důsledek úsilí po kapitalismu bez přívlastků se u nás „standardní kapitalismus nepovedl“ (V. Benáček, V. Bárta). Situaci na českém kapitálovém trhu, který by jinak měl být „motorem“ kapitalistické tržní ekonomiky, nejlépe dokresluje skutečnost, že v novinářské ceně České národní banky za ekonomickou publicistiku se dostalo za rok 1998 ocenění článku s názvem Finanční trh dokrňuje k nule.

Příslib „rychlé cesty“ byl politicky přitažlivý a krajně zjednodušená ideologie „kapitalismu bez přívlastků“ měla rysy falešného mesianismu a náhradního náboženství (L. Rychetník).

V kouřové cloně radikálně liberální ideologie se dařilo prosazování individuálních zájmů těch, kteří dychtili po přeměně svých předchozích politicko-mocenských oprávnění v ekonomice na zaknihovaná soukromovlastnická práva. Instituce soukromého vlastnictví byla pochopena čistě instrumentálně, jako jakýsi „marxismus naruby“ (Tomáš Halík), či jako „marxistická vulgarizace F. A. Hayeka“ (Miloslav Petrusek). Scházelo porozumění tomu, že instituce musí mít své morálně kulturní či dokonce náboženské ukotvení.

Ambice tzv. kuponové privatizace jako specificky české masové a rychlé privatizace došly zklamání. Nápad sám, invence, nebyl českého původu, ale praktická realizace ve velkém měřítku se uskutečnila opravdu poprvé u nás. Toto řešení bylo zpočátku oceňováno i mnoha zahraničními experty a dokonce doporučováno jako lekce k poučení a následování i pro jiné postsocialistické země. Podobně jako přímé prodeje „na úvěr“ skončila větší část kuponové privatizace v institucionálním propletenci kvaziprivátních (či lépe skrytě státních) bank a jimi založených investičních fondů. Pokračující státní paternalismus dostal nové formy a umění vyhledávání rent a bohatství na úkor státu se ještě zdokonalilo („bankovní socialismus“).

Nedostatečná právní vynutitelnost provedených institucionálních změn a podcenění morální stránky majetkových přesunů („divoká privatizace“, tunelování čili vykrádání majetku právnických osob zevnitř) vyústily v ohrožení rodícího se tržního řádu („gangsterský kapitalismus“ – Jan Sokol). Přestože máme, formálně vzato, již celou řadu institucí kapitalistické tržní ekonomiky, jejich funkce v ekonomice jsou dosud často velmi vzdálené standardním řešením známým z vyspělých tržních ekonomik. Došlo totiž k čistě účelovému použití a zneužití těchto institucí k cílům, které jsou naprosto nekonzistentní se zrodem hospodářského řádu. Nejtypičtější v tomto směru jsou instituce kapitálového trhu, které byly namísto zrodu řádu instrumentálně použity k explicitně a cynicky otevřené koncentraci ekonomické moci a vlastnictví.

Pokus o rychlou institucionální změnu vyústil ve formalismus, povrchnost na straně jedné a v destabilizaci řádu na straně druhé. Předprivatizační agonie bez existence jasných a vynutitelných pravidel hry měla za následek masové zhoršení finanční disciplíny v obchodních vztazích, která spolu s politicky odůvodňovanou „privatizací na úvěr“ patří k hlavním příčinám velkého podílu špatných úvěrů v portfoliích českých bank. Proklamovaná teze „privatizace, a pak teprve restrukturalizace“ se v řadě podniků nenaplnila a uchvátaná privatizace umožňuje často přežívání Potěmkinových vesnic formálně zprivatizovaných podniků.

Při tomto kritickém hodnocení české privatizace nelze neuvést také úspěchy a cesty, které se osvědčily. Patří k nim však spíše ty případy, které se realizovaly mimo rámec převládnuvší ideologie privatizace či před tím, než se stala v politické oblasti vůdčí (viz Škoda Auto). Nelze rovněž nevyzvednout vynalézavost, úpornost a úsilí řady menších, skutečně soukromých firem, ať už rodinných podniků, či nově založených společností s ručením omezeným, které již po několik let nesou „tíhu dne“ a těžkého úvěrového a úrokového břemene, jímž vlastně napomáhají financovat prodlužování agonie špatně zprivatizovaného sektoru ekonomiky.

Potvrdilo se, že pouhý pohled na makroekonomické ukazatele země může vést k chybným hodnocením a že bez hluboké znalosti procesů probíhajících v mikrosféře se i světové finanční instituce mohou mýlit. Dnešní hodnocení výsledků české ekonomické transformace zvenčí je mnohem kritičtější a většina analýz nakonec hodnotí jiné středoevropské země lépe (Maďarsko, Polsko). Tyto země volily sice rétoriku méně radikální, ale postup méně ideologický, věcnější a patrně i zasvěcenější. Přijmout tuto tvrdou pravdu by znamenalo konstatovat, že v 90. letech česká ekonomika promrhala reformní potenciál. Neboť, komparativně vzato, v roce 1989 na tom bylo tehdejší Československo relativně nejlépe.

Zdroj:

Mlčoch, Lubomír. „Kritický pohled na ekonomickou transformaci v České republice.“ In Úvahy o české ekonomické transformaci. Praha: Vyšehrad, 2000, 85−89.