Transformace Kamil Nábělek

Transformace, transsubstanciace a transfigurace

Úvahy o společenské transformaci bychom mohli založit sociologicky a historicky – což je postup nejobvyklejší –, nebo bychom se mohli zamyslet nad transformací jakožto pojmem; přemýšlet, co nám říká a co v sobě implicitně obsahuje. Zvolíme-li jazykový a konceptuální přístup, může se nám otevřít kontext dalších spřízněných pojmů, ať už jsou v souvislosti se společenskou transformací používány, či nikoli.

Transformace je změna formy, to je zřejmé už ze slova samého. Zamyslíme-li se však nad ním na okamžik, ona samozřejmost se naruší a my si uvědomíme, že formu lze chápat různými způsoby. A stejné je to i s pojmem obsahu (nebo látky), který s formou máme párově spojen. Jsou to pojmy velmi staré, zakořeněné v antické tradici, od které nás však odděluje několik historických zlomů. Proto už je nechápeme v jejich původním významu, ale na základě naší vlastní zažité perspektivy, tedy v zásadě novověce, tj. abstraktně a zvěcněle. Forma je pro nás způsobem uspořádání neutrální materie, vtištěním struktury nebo viditelného tvaru do neforemného základu. Je tedy vlastně něčím vnějším a přidaným. Původní pojetí však bylo komplexnější a strukturálně bohatší. U Aristotela byla forma aktualizací vnitřní možnosti látky, jejím faktickým uskutečněním. Vztah obou elementů byl chápán dynamicky – setkáním formy a látky vznikal pohyb (kvalitativně myšlený). My už obvykle tuto vnitřní souvislost formy a látky nevnímáme, považujeme je za oddělené a podle toho v praxi „transformujeme“. Měníme formu, ale ta už se nedotýká podstaty.

Příkladem historicky nedávným může být tzv. kuponová privatizace v bývalém Československu – změnila se forma vlastnictví, ale podstata zůstala táž: chudé a podfinancované podniky bez vlastního kapitálu. Možná je to příklad příliš zjednodušený a z celkového hlediska výjimečný, kuponová privatizace byla zamýšlena jako jeden z kroků transformace a měla by být posuzována podle toho. Zcela jistě ale odpovídá logice „transformace“ a „formálnímu“ (tj. abstraktnímu) pojetí formy. Jsme bytostnými materialisty a „formálními formalisty“, což znamená, že forma pro nás není esenciálně důležitá a to se projevuje i při transformaci. Nemělo by nám tedy při společenské transformaci jít spíše o změnu podstaty? O fundamentální změnu? To je jistě úsilí chvályhodné, ale možná až příliš ambiciózní. Může k ní dojít, je to však záležitost vskutku výlučná a doslova zázračná. Exemplárně se tak děje při eucharistii, kdy se chléb a víno změní v tělo a krev Kristovu. Dochází k transsubstanciaci – proměně podstaty, při níž jsou však zachovány všechny vnímatelné vlastnosti vína i chleba. (Akcidentální vlastnosti zůstávají stejné z pochopitelných důvodů, ale i tak je to pravá krev a pravé tělo.) Zázračná metamorfóza, přijímaná v aktu víry je příkladem mezním a do praxe nepřenosným, a dokonce nevhodným. Jen si představme transsubstanciaci socialistické společnosti – správa veřejných věcí, politika, kultura, soudnictví atd., to vše by si zachovalo své proměnlivé, náhodné a nepodstatné vlastnosti, zároveň by to však bylo již vpravdě jiné, např. liberální. K akceptaci substanciální metafyzické a vědecky nezjistitelné změny je také nutná víra, kterou současná společnost již nemá. K  zavedení transsubstanciace do praxe by bylo zapotřebí navíc znalosti podstaty věcí (což je těžko splnitelné nejen v onom metafyzickém nároku), především však znalosti podmínek jejího průběhu (což je opravdu hluboké tajemství, zcela mimo sféru know-how). Existuje nějaká třetí možnost? V rámci diskusí o transsubstanciaci se objevily a objevují názory, že při eucharistii nejde o přeměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu v plném smyslu, ale spíše o jejich transsignifikaci – přeměnu významu. Tento posun je našemu obvyklému, modernímu a novověkému pohledu na svět již srozumitelnější a může nám pomoci i při úvahách o společenské transformaci. Obratem k jazyku a znaku se vyhneme oné staré a pro nás ne již plně srozumitelné aristotelovské terminologii, stejně tak jako i odlehlým teologickým spekulacím. Bez ohledu na to, že i transfigurace je teologickým pojmem a v některých liturgiích je synonymní transsubstanciací, ukazuje se v tomto slovu zřetelně něco jiného. Svým kořenem odkazuje nikoli ke skrytým skutečnostem filozoficko-metafyzického řádu, ale ke specifické formě reprezentace. Figura je uspořádaným a strukturovaným celkem, který může být reprezentací mentální, jazykovou („rétorická figura“) či vizuální. Není žádnou abstraktní konstrukcí nebo dodatečnou ilustrací. Spíše se v určitých ohledech uspořádává jakoby sama. Zárodečné zdroje figurace jsou takřka intuitivní, i když figury samotné nejspíš nemají zdroj v podvědomí, ale v kulturní sféře. Pro některé myšlenky jsou figury přímo konstitutivní – např. dvojitá šroubovice DNA je vizuálním a verbálním modelem abstraktní vědecké myšlenky, kterou pomáhá uchopit a vysvětlit. Najít správné figury a modely je mnohdy stejně obtížné jako najít správné metafory, jež jsou dynamickou figuralizací jazykových a konceptuálních sfér. Při hledání figur jde o vystižení jedinečného výrazu, nikoli o objevení pravidla schematismu nebo sledování nějaké vyšší celkové skladebnosti. Uvažovat o figurách není úplně snadné, je to téma široké a unikavé – ustavování figur i vztahy mezi nimi se řídí genetickými, strukturálními i funkčními závislostmi a ne vždy je lze plně konceptualizovat. O“nic snazší nejsou ani úvahy o transfiguraci, tedy o metamorfózách a transmutacích původních figur. Nevysloveně bude v pozadí zůstávat i užší a speciálnější náboženský kontext. Ostatně transfigurace je změnou zjevu i podstaty.

Pokud je poměrně snadné najít příklady „formální transformace“ a velmi těžké příklady „transsubstanciační transformace“, u „transfigurační transformace“ je situace složitá z toho důvodu, že nejsme naučeni ji vidět, neboť i v jejím případě platí, že vidíme jen to, co víme. Chceme-li podobu transfigurace nějak ukázat (figuralizovat), nabízejí se spíše příklady z oblasti umění nebo architektury. V českém kontextu myslím existuje jeden pěkný příklad transfigurace, který může i být modelový. Jde o vysílač na hoře Ještěd. Architekt tvarově spojil stavbu a horu do jednoho celku. Stavba je technická a od hory odlišná, zároveň ji ale zcela přirozeně završuje a dokončuje. Obě jsou přirozeně propojeny – hora se stává základnou stavby a stavba dokončením hory. Celá hora se promění (transfiguruje), aniž se proto musí transformovat (tvarově změnit) nebo transsubstanciovat (vnitřně proměnit). Není k tomu potřeba nějaké gigantické techniky, ani to není nic zázračného. Stavba se též promění – doplní, scelí a přeznačí figuru, která tu byla již před miliony let. V samozřejmosti celkového zjevu je vše přirozené a takřka kouzelné zároveň. A o to právě jde: transformaci uchopit jako transfiguraci, která proměňuje i to, co nepřetváří fyzicky, a která tam, kde se objeví, posouvá původní situaci na vyšší úroveň a nabízí nové vzory (v obou významech slova). V české architektuře takový příklad transfigurace již máme, teď už jen zbývá nalézat a vytvářet podobné příklady ve společnosti.